1. neděle adventní – cyklus A

Cítím v sobě touhu

Advent

Milosrdný Bože, začíná adventní doba.

Cítím v sobě hlubokou touhu tento čas intenzivně prožít.

Rád vzpomínám na to, jak se mě jako dítěte tato doba dotýkala.

Avšak v posledních letech šel často advent jakoby mimo mě.

Nemohl jsem najít čas k tomu, abych si tiše sedl a čekal na tebe a na tvůj příchod.

Musím nejprve přijít sám k sobě, abych mohl rozevřít náruč pro tvůj příchod.

Vím, že ze sebe nemohu vyloudit pocity dětství.

Ale prosím tě, probuď ve mně touhu po tobě.

Přiveď mě do kontaktu s touhou mého srdce po světle a lásce, bezpečí a domově, s touhou po tom, „co žádné oko nespatřilo a co nikdy nevstoupilo do žádného lidského srdce“.

Ukaž mi, že žádné mé touhy nemohou být utišeny žádným člověkem

a žádnými vnějšími uspokojeními, nýbrž pouze tebou.

Rozšiř mé srdce, aby tě mohlo přijmout, a veď mě do hlubokého ticha,

kde tě budu tušit v základech svého srdce.

Když tě v sobě pocítím, pak bude advent ve mně, pak jsi přišel do mého srdce.

Pak odpadnou všechny vnějškovosti a já pocítím, kdo jsem před tebou.

Dej, abych v této adventní době přišel k tobě a k sobě samému,

aby se mi tvůj příchod stal skutečně spásou.

Amen.

Anselm Grün – Důvěrná slova, modlitby pro každou příležitost

Jestliže je mystika to, co Bůh koná v nás, askeze je naše snaha postihnout jeho konání a odpovědět na ně. Je jasné, že všechno, co děláme, je vždy dar milosti, askeze však znamená hlavně předsevzetí člověka být ochotný a pohotový k akci Ducha svatého prostřednictvím  konkrétní volby a postojů.

Především je důležité, aby askeze zůstala úzce svázána s mystikou: aby naše jednání bylo chápáno jen jako odpověď na to, co Bůh už udělal a co dělá; aby snaha byla chápána jako vzdávání díků; „dělání“ aby bylo důsledkem „bytí“, aby bylo jeho uskutečňováním; aby každou činnost předcházela adorace a obdiv předcházel úsilí. Na druhou stranu je stejně důležité, aby mystika přirozeně vyústila v askezi, protože jinak by se stala sterilní sentimentalitou a snahou po „duchovní virtuozitě“; asketický faktor  je dokonce nezbytný, je to další rozhodný krok při odhalování a utváření vlastní identity. (…)

Asketický program je tedy velmi konkrétní, čerpá z živé tradice společenství a poněkud ustanovuje jeho styl. Je viditelný i navenek, takže podle něj můžeme poznat, ke kterému společenství člověk patří.

Je jasné, že taková asketická pouť je dlouhá a zcela jistě i namáhavá, po příkladu toho, kdo jako první (zakladatel a po něm bratři, kteří nás předešli) uskutečnil na vlastní kůži tento program a navrhuje nám jej ne jako vybledlou kopii, kterou je třeba nějakým způsobem zreprodukovat, ale jako podnět k tvořivé obnově našeho života. Nikoliv prostřednictvím nějakých předsevzetí nebo vnějších oprav našeho způsobu jednání: nejde o otázku získat jednotlivé ctnosti nebo okopírovat určité chování, ale znovu definovat celou osobnost: její obsah a cíle jejího zrání.

Amedeo Cencini – Bůh je můj přítel

Jeden muž každý den poctivě vystupoval na vrchol hory. Dělal to tak už od svého mládí. Několik dní před jeho smrtí ho navštívil kněz. Když vstoupil do místnosti, viděl, že má u lůžka prázdnou židli. Zeptal se starce, zda u něho byl někdo na návštěvě. Ten se usmál: „Na tu židli si vždycky posadím Ježíše, a pak si spolu povídáme.“ Kněze to přivedlo do rozpaků, a tak mu muž podal vysvětlení: „Jeden přítel mi před mnoha lety řekl, že modlitba je prostě rozhovor s dobrým přítelem. A tak každý den vysunu židli, pozvu Ježíše, aby se posadil a pak si spolu povídáme.“ O několik dní později přišla dcera tohoto muže za knězem, aby mu oznámila, že její otec právě zemřel. „Zdál se mi tak spokojený a klidný,“ řekla. „Všimla jsem si při tom něčeho podivného. Hlavu neměl na polštáři, ale na prázdné židli vedle postele.“

Max Lucado – Potlesk nebes

Mnozí se ohlížejí do minulosti, místo aby hleděli kupředu na smrt jako na cíl. Všichni politujeme mladého člověka, který ustrnul ve třiceti letech ve fázi dětství a je infantilní – a přitom naše společnost obdivuje dříve narozené jedince, kteří vypadají mladistvě a také se tak chovají. Jung považuje oba typy za zvrácené, nestylové a psychologicky nepřirozené. Mladý člověk, který nebojuje a nevítězí, promarnil to nejlepší ze svého mládí – a starý, který neumí naslouchat tajemství potoka šumícího z vrcholků do údolí, existuje beze smyslu: stal se duchovní mumií, která není ničím jiným než zkamenělou minulostí. Takový člověk stojí stranou života, mechanicky se opakuje jako stroj, a proto vede zcela stereotypní způsob života. Co je to za kulturu, která potřebuje takové postavy?

Typickým projevem strachu z očekávaného stáří je lpění na době mládí. Jung se ptá: Kdo by neznal ty dojemné starce, kteří se stále znovu a znovu musí zahřívat vzpomínkami na svá studentská léta a ožijí pouze vzpomínkou na doby své „homérské“ slávy – což není nic jiného než staromilství.

Místo aby se připravoval na proces svého stárnutí, stává se člověk věčně mladým. Právě osvícenosti se žádá od člověka v druhé polovině života.

Současná generace středního věku není připravená na to, co ji očekává v jeho další polovině. Důvodem je podle Junga fakt, že sice máme školy pro mladé, ale nikoli pro čtyřicetileté, které by je vychovávaly k úkolům druhé poloviny života. Odpradávna bylo takovými školami náboženství, protože připravovalo na tajemství druhé poloviny lidského bytí. Ani dnes nemůže Jung nabídnout lidem středního věku školu jinou, protože ta nás poučí o umírání tak, že nás provede přes sebeprosazování ve světě do oblasti, kde se člověk teprve stává člověkem.

Podle Junga může člověk rozvinout své ipsum jen tak, že v sobě zakouší to, co je Božské. Ideu Boha v nás vyjadřují slova svatého Pavla: už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20) – ta Jungovi vyjadřují zkušenost člověka, který nalezl sám sebe. Ve středním věku záleží na tom, že člověk přestane preferovat své úzce zaměřené ego, a svěří se Bohu. Kdo se zdráhá odevzdat Bohu, nedosáhne nikdy své plnosti, a proto nakonec ani nenalezne své duševní zdraví. Proto je ve druhé polovině života pro mnohé hlavním problémem problém náboženský. Jung říká: Mezi všemi mými pacienty po polovině života, to znamená po pětačtyřicítce, není jediný, jehož základní problém by nebyl problém náboženského rázu. Ano, každý onemocní nakonec tím, že ztratil to, co dávala po všechny věky svým věřícím živá náboženství. Nikdo se skutečně neuzdraví, dokud nezíská znovu svou náboženskou orientaci, která nemá nic společného s vyznáním nebo příslušností k církvi.

Úkolem druhé poloviny života je duchovní obrození, přenechání sebe samého Bohu, aby nás proměnil; jde o úkol plný nebezpečí, ale též plný příslibů. Toto obrození od nás nevyžaduje ani tak psychologické znalosti jako spíše to, co označujeme jako zbožnost; připravenost obrátit se do nitra, abychom naslouchali Bohu, který je v nás.

Anselm Grün – V půli cesty

Jakou představu vlastně máme před očima dnes, v době adventu? Co očekáváme, že se posléze stane v posledních dnech před svátky? Tyto otázky jsou na místě. Bez nich se nám nepodaří dobře prožít letošní čas adventní, protože kdo nemá cíl a kdo se do cíle netěší, ten se asi sotva vydá na cestu. 

Důvody pro adventní těšení

Pokud bychom snad nevěděli, jaký důvod vlastně máme pro svoje adventní těšení se, pak nám jich prorok Izaiáš nabízí nesčetně. Mnohé obrazy z jeho vize budoucího mesiánského věku mají až poetickou kresbu: „Levhart si lehne vedle kozlátka (…) a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada.“ Ale nemylme se – nejedná se o žádnou sentimentální idylku ze starých kýčovitých barvotisků. Takové vnímání Božího slova by nás nedovedlo nikam jinam než právě jen k onomu nasládlému a Boha prázdnému prožití Vánoc, jaké každoročně vidíme.

Vánoce: svátky o ničem?

Spisovatel Ludvík Vaculík ve své knize „Český snář“ atmosféru pohanských vánoc ironizuje: „Vánoce, milé děti, jsou takové svátky o ničem, kdy se radujeme z hadrů a žrádla.“  Buďme těmi, kdo budou otevřeni duchu Hospodinově: duchu moudrosti a rozumu, duchu rady a síly, duchu poznání a zbožnosti, duchu bázně před Hospodinem.

Bůh počítá s naší nemohoucností

Příchod Božího království znamená uzdravení a naplnění lidského bytí. To, co bylo dosud vystaveno nejrůznějším úskalím a nebezpečím, mrzačeno lidským sobectvím a zraňováno hříchem, nabude znovu prvotní krásy a dokonalosti. Nemáme žádný důvod se cítit odstrčení na vedlejší kolej či frustrovaní vlastní nemohoucností. V Božím plánu spásy se s touto skutečností počítá. Nikoliv proto, abychom složili ruce do klína, nýbrž proto, abychom neztráceli naději: Je to Bůh, jehož mocí se nám dostane vykoupení.

Ježíš říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Já jsem ta cesta, pravda i život." (Jan 14,1-6)

Petr Vrbacký – Vzhůru k vodám

Adventní věnec

Na počátku bylo kolo...
aneb historie adventního věnce.

Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 170 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Heinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel Vnitřní misie, který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii.

V roce 1839 poprvé zavěsil tento kněz před Vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké – bílé a 19 malých – červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce.

Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. V našem století se objevuje tento zvyk v jižní – katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky.

Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před drsnými nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní, jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měly ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak jako mnoho jiných zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužily přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamením slunce.

Tradiční barva adventního věnce je červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, spolu se zelenou pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života – kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.

www.pastorace.cz

Požehnání adventního věnce

Je-li adventní věnec požehnán, už to není jen krásná předvánoční výzdoba – spíše rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné v každém jednotlivci i ve vzájemných vztazích znovu spojuje v jednotu. Zelené snítky adventního věnce nám mohou připomínat nepomíjející život, který nám Bůh daroval vtělením svého Syna. Všechno vyprahlé se znovu zazelená a ožije. Světlo adventního věnce září v temnotách, které se někdy rozpínají i v naší duši, a teplo svící zahřívá naše vychladlá srdce. 

Návrh pro žehnání adventního  věnce, které se může pomodlit kdokoliv:

Milosrdný a dobrý Bože,
ty jsi pramenem veškerého požehnání.
Prosím tě, požehnej tento adventní věnec
a celou adventní dobu,
ať se znovu zacelí a zahojí vše,
co se během uplynulého roku pokazilo. 

Prosím tě, požehnej také mně
i všem lidem, kteří mi leží na srdci.
Vztáhni svou žehnající pravici nad všechny lidi.
Požehnej dílo mých rukou,
aby se má práce stala požehnáním pro druhé.

Požehnej všechny lidi, kteří se necítí milováni.
Pošli jim své požehnání v podobě lásky.
Sešli své požehnání v podobě naděje
všem zoufajícím a zoufalým,
sešli své požehnání jako nový život ustrnulým,
jako světlo těm, v jejichž srdcích se zatemnělo.

Požehnej těm, kteří jsou nemocní
a trpí sebou samými,
aby dokázali načerpat novou naději. 
Požehnej umírajícím tak,
aby svým umíráním požehnali tomu, co pomíjí,
a tak se stali sami požehnáním pro všechny,
kteří ještě zatím žijí v časné skutečnosti.

Požehnej nám všem,
abychom se stávali požehnáním jedni druhým. 
Naplňuj svým požehnáním celý svět,
abychom i my dokázali vnímat tvůj svět
jako jedno velké požehnání.

Naplňuj svým požehnáním všechny mé blízké.
Dej, ať dnes všude vnímáme tvé požehnání:
v tichu, v modlitbě, v setkáních, v rozhovorech, při práci a vůbec ve všem, co prožíváme.
Požehnej nám a všem našim blízkým
dobrotivý a milosrdný Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.

Anselm Grün – Jsi požehnáním a Moje modlitební kniha