10. neděle v mezidobí – cyklus A

Ježíš cituje jednu větu proroka Ozeáše, a dává tím najevo, že se mu její obsah líbí. Je to norma, podle níž se chová i on sám. Vyjadřuje prvenství lásky před jakýmkoli dalším přikázáním, před jakýmkoli dalším pravidlem nebo předpisem. Toto je křesťanství. Ježíš přišel říct, že Bůh od tebe chce ve vztahu k druhým – mužům a ženám – především lásku a že tato Boží vůle už byla v Písmu oznámená, jak o tom svědčí prorokova slova. Láska je pro každého křesťana programem jeho života, základním zákonem jeho jednání, kritériem jeho chování. Láska vždy musí převážit nad ostatními zákony. Pro křesťana se musí dokonce láska k druhým stát pevným základem, na němž může právoplatně uplatňovat další normy.

Ježíš chce lásku a jedním z jejích výrazů je milosrdenství. Chce, aby křesťan tak žil hlavně proto, že takový je Bůh. Pro Ježíše je Bůh především milosrdný, je to Otec, který miluje všechny, který nechává vycházet slunce a padat déšť na dobré i na zlé. Ježíš miluje všechny, a proto se nebojí pobývat s hříšníky. Zjevuje nám tak, kdo je Bůh. Jestliže je tedy Bůh takový, jestliže Ježíš je takový, i ty máš v sobě živit stejné smýšlení.

Jestliže nemáš lásku k bratru, Ježíšovi se tvá zbožnost nelíbí. Nepřijímá tvoji modlitbu, účast na mši svaté, oběti, které možná přinášíš, jestliže toto vše nevychází z tvého srdce, nejsi-li se všemi smířen a plný lásky ke všem. Vzpomínáš si na jeho důrazná slova z horského kázání? „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.“ (Mt 5,23-24) Tato slova ti říkají, že zbožnost, která se Bohu nejvíce líbí, je láska k bližnímu. Tu je třeba položit i za základ úcty k Bohu. Kdybys chtěl dát nějaký dar svému otci, a přitom ses hněval na svého bratra (nebo bratr na tebe), co by ti otec řekl? „Smiř se, a potom klidně přijď a přines mi svůj dar.“ Avšak je zde ještě něco víc. Láska není pouze základem křesťanského života. Je také nejpřímější cestou ke spojení s Bohem. Tak to říkají svatí, svědkové evangelia, kteří nás předešli, tak to zakoušejí křesťané, žijící svou víru. Pomáhají-li svým bratřím, především těm, kteří jsou v nouzi, roste v nich láska k Bohu a spojení s ním se posiluje. Zjišťují, že mezi nimi a Pánem existuje určité pouto, a to dává jejich životu větší radost.

Jak tedy budeš prakticky tohle žít? Nediskriminuj ty, kteří jsou s tebou v kontaktu, nikoho nevyřazuj, ale dávej všem, kolik můžeš, a napodobuj tak Boha Otce. Urovnávej různé malé nebo velké rozepře, které se nebi nelíbí a dávají tvému životu hořkou příchuť. Jak říká Písmo, nenechávej slunce zapadnout nad svým hněvem, ať jde o kohokoliv (srov. Ef 4,26). Budeš-li se takto chovat, všechno tvé konání se bude Bohu líbit a zůstane pro věčnost. Ať pracuješ nebo odpočíváš, ať si hraješ nebo se učíš, ať jsi se svými dětmi nebo jdeš s manželkou či s manželem na procházku, ať se modlíš nebo se obětuješ nebo v souladu se svým křesťanským povoláním plníš náboženské úkony, všechno je surovinou pro nebeské království. Ráj je domem, který stavíme „tady“ a obýváme „tam“ a který budujeme láskou.

Chiara Lubichová

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Slyšeli jsme evangelium o povolání Matouše. Matouš byl „celník“, tedy vyběrač daní pro římského císaře, a proto byl považován za veřejného hříšníka. Ježíš jej však volá k následování, aby se stal Jeho učedníkem. Tehdy vznikne diskuse, při níž farizeové vyčítají Ježíšovým učedníkům, že stolují s celníky a hříšníky. „Nemůžeš chodit do domu těchto lidí,“ říkali. Ježíš je skutečně neodhání, ba dokonce navštěvuje jejich domy a stoluje s nimi. To znamená, že se i oni mohou stát Jeho učedníky. A stejně tak platí, že být křesťany nás nečiní bezvadnými. Jako celník Matouš se každý z nás svěřuje Pánově milosti, navzdory svým hříchům. Všichni jsme hříšníci, všichni máme hříchy. Povoláním Matouše ukazuje Ježíš hříšníkům, že nehledí na jejich minulost, na sociální stav, na vnější konvence, ale spíše jim otevírá novou budoucnost. Jednou jsem slyšel krásné rčení: „Není světce bez minulosti a není hříšníka bez budoucnosti.“ Tak jedná Ježíš. Není světce bez minulosti, ani hříšníka bez budoucnosti. Stačí odpovědět na toto pozvání srdcem pokorným a upřímným. Církev není společenstvím dokonalých, nýbrž putujících učedníků, kteří následují Pána, protože se považují za hříšníky a za ty, kdo potřebují odpuštění. Křesťanský život je tedy školou pokory, která nás otevírá milosti.

Takový postoj nechápe ten, kdo se domnívá, že je „spravedlivý“, a kdo si myslí, že je lepší než druzí. Pýcha a domýšlivost znemožňují uznat se za toho, kdo potřebuje spásu, ba dokonce brání vidět tvář milosrdného Boha a jednat milosrdně. Jsou jako zeď. Pýcha a domýšlivost jsou jako zeď znemožňující vztah k Bohu. Ježíšovo poslání však spočívá právě v tom, že hledá každého z nás, aby zahojil naše rány a s láskou nás povolal Jej následovat. Říká to jasně: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (v. 12). Ježíš se prezentuje jako dobrý lékař! Hlásá Boží království a znamení Jeho příchodu jsou zřetelná: léčí nemoci, osvobozuje od strachu, smrti a démona. Před Ježíšem není žádný hřísník vyloučen – žádného hříšníka nelze vylučovat – protože uzdravující Boží moc nezná nemoci, které není možno uzdravit. A to nám má vlévat důvěru a otevírat srdce Pánu, aby přišel a uzdravil nás. Pozváním ke svému stolu Ježíš hříšníky uzdravuje a obnovuje v povolání, o kterém si mysleli, že jej ztratili, a na které farizeové zapomněli, totiž povolání k účasti na Boží hostině. Podle Izaiášova proroctví: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy.“ (Iz 25,6.9).

Farizeové vidí v pozvaných pouze hříšníky a odmítají s nimi stolovat. Ježíš jim naopak připomíná, že i oni jsou Božími stolovníky. Usednout ke stolu s Ježíšem tedy znamená být od Něho proměněn a spasen. V křesťanské komunitě je dvojí Ježíšův stůl: stůl Slova a stůl Eucharistie (srov. Dei Verbum, 21). To jsou farmaka, kterými nás Božský Lékař uzdravuje a živí. U toho prvního – stolu Slova – se zjevuje a zve nás k přátelskému dialogu. Ježíš neměl strach z dialogu s hříšníky, celníky či prostitutkami. Nikoli, neměl strach. Měl všechny rád. Jeho Slovo nás proniká a působí v nitru jako skalpel, aby nás osvobodil od zla, které se zahnízdilo v našem životě. Někdy toto Slovo bolí, protože odřezává pokrytectví, odmaskovává falešné výmluvy, obnažuje skryté pravdy, avšak zároveň osvěcuje a očišťuje, dává sílu a naději, je drahocennou posilou na naší cestě víry. Eucharistie nás sytí Ježíšovým životem a neustále jako mocný prostředek tajemně obnovuje milost našeho křtu. My se přistupováním k eucharistii živíme Ježíšovým Tělem a Krví, a přece je to Ježíš, který k nám přichází a sjednocuje nás se svým Tělem.

Ježíš svůj dialog s farizei končí tím, že jim připomíná slova proroka Ozeáše (6,6): „Jděte a naučte se, co znamená: „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Mt 9,13) Prorok se obracel k lidu Izraele a vytýkal mu, že modlitby, které pronášel byly prázdnými a nekoherentními slovy. Lid, nehledě na smlouvu s Bohem a milosrdenství, žil nezřídka „kosmetickou“ zbožností a Pánova přikázání neprožíval ve svém nitru. Proto prorok vyžaduje „Milosrdenství chci“, naléhá na oddanost srdce, které přiznává svoje hříchy, napravuje se a obnovuje věrnost smlouvě s Bohem. „Ne oběť“ znamená, že bez litujícího srdce je každý náboženský úkon neúčinný! Ježíš tento prorocký výrok aplikuje také na lidské vztahy. Farizeové byli formálně velice zbožní, nebyli však ochotni sedět u stolu s celníky a hříšníky; nepřipouštěli možnost lítosti a tím ani uzdravení, nekladli na první místo milosrdenství. Přestože byli věrnými strážci Zákona, dokazovali, že neznají Boží srdce! Jako kdybys dostal balík s nějakým darem a místo, abys hledal ten dar, hledíš si jenom balicího papíru, pouhého zdání a formy, nikoli jádra milosti, darovaného daru!

Drazí bratři a sestry, všichni jsme pozváni k Pánovu stolu. Přijměme pozvání ke stolu s ním vedle jeho učedníků. Naučme se dívat milosrdně a rozpoznávat v každém našeho spolustolovníka. Všichni jsme učedníci, kteří potřebují zakoušet a žít Ježíšovo slovo útěchy. Všichni se potřebujeme živit Božím milosrdenstvím, protože z tohoto zdroje pramení naše spása.

katecheze papeže Františka 13. dubna 2016

Tento úryvek o povolání Matouše zapůsobil na papeže Františka natolik, že na něm založil své motto „s milosrdenstvím ho povolávám“ (Miserando atque eligendo). Stalo se jeho biskupským i papežským heslem (česky: Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej).