11. neděle v mezidobí – cyklus C

Pokud si upřímně nepřiznáme pravdu sami o sobě, o vlastní slabosti a nedokonalosti, vystavujeme se dvěma nebezpečím. Prvním je falešné léčení komplexu méněcennosti jedovatým lékem, který se jmenuje „V-komplex“. Komplex vícecennosti. Stavíme se před sebou, před druhými i před Bohem do pozice super borců. Protože svou „výjimečnost“ nemůžeme prokázat v žádném oboru lidské činnosti, dáváme ji najevo buď výstředním zevnějškem nebo slovní prezentací rádoby filozoficko-politicko-náboženského moudra. Do nádražní restaurace vstoupil génius.

Na misijní stanici rozdával kněz dětem balíčky sušenek. Jeden malý chlapec začal hned balíček rozbalovat. Matka ho napomenula: „Počkej, rozbalíš ho až doma a podělíš ostatní sourozence. Není to jenom tvoje.“ Synek se rozzlobil a vztekle utekl ze stanice k lesu. Když se za chvíli vrátil s hrůzou v očích, vyprávěl matce, že v lese je zlý duch, ze kterého má strach, protože duch na něho volal, že ho nemá rád. Matka pochopila, co se stalo, a vrátila se s dítětem na místo, kam předtím uteklo. „Co jsi na toho ducha křičel?“ zeptala se chlapce. „Nenávidím tě,“ odpověděl hoch. „Dobrá,“ řekla matka. A teď zavolej: „Mám tě rád!“ Chlapec poslechl a z plna hrdla vykřikl ona slova směrem k lesu. A stejná věta se vrátila zpět. Dříve než vstoupíme na uvázané lano, odhoďme do propasti nejen tyto náhodně vybrané příběhy, ale všechny falešné představy o druhých.

Představy, které máme o sobě, druhých i o Bohu, se odrážejí také v jednotlivých vztazích. Moudře se o nich vyjadřuje filozof Erich Fromm, který rozlišuje lásku na lásku bratrskou, mateřskou, erotickou, sebelásku a lásku k Bohu. Bratrská láska je podle něj nejzákladnějším druhem lásky, je základem všech typů lásky. Je v ní obsažena odpovědnost, péče, úcta, přání pomáhat. Bible hovoří o tomto typu lásky známým příkazem: Miluj svého bližního jako sebe samého. Bratrská láska je vlastně láskou ke všem lidem, je v ní zážitek jednoty se všemi, zážitek lidské solidarity.

Fromm také uvádí sebelásku a přísně ji odlišuje od sobectví. Říká, že sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Je pravdou, že sobecký člověk není schopen milovat druhé, ale není schopen milovat ani sám sebe. Láska k Bohu je bezvýhradná! Milovat někoho není jen silný cit. Je to záležitost vůle, je to rozhodnutí, je to slib.

Max Kašparů – Po provaze ke Kristu 

Soucitný úsměv… se snad vynoří při čtení o té bláznivé a vlezlé ženě. Neporušila všechna pravidla slušného chování? Bez pozvání (a nevyžádaná – takovou ženu pochybné pověsti, kdo by rád viděl doma?) „vleze“ do cizího domu, na hostinu – a naruší program! Byla to prostě „bláznivá žena“, zaslepená „láskou“? Ježíš uvádí naše domněnky a pocity na pravou míru – ona nebyla zaslepená „citem“, ona naopak dobře prohlédla a viděla, kdo je ten, který se právě objevil.
Její jistota víry nás přímo zaráží. S jakou samozřejmostí se vrhla Ježíšovi k nohám a prokázala úctu! S jakou jistotou, že nebude odmítnuta! S jakou jistotou, že přijme odpuštění! Už teď může proto projevit vděčnost! U ní překvapuje „velkorysost“ této vděčnosti – kdo z nás by něco takového udělal? Kdo z nás zažil takovou přetékající vděčnost z odpuštění? Zažil jsi někdy, jak z tebe spadl balvan viny? A čím těžší břemeno, tím větší vděčnost. Nemusíš se vymlouvat, že „bohužel“ moc velké hříchy na svědomí nemáš. Nejdůležitější není „závažnost“ hříchu jako taková, ale spíš subjektivní prožívání této viny: odmítl jsem lásku! Otočil jsem se zády k Otci! Řekl jsem mu „ne“! Čím víc si uvědomuješ tuto tíhu, tím víc můžeš prožívat radost z odpuštění, osvobození k lásce… která se projeví třeba „do krajnosti“.
Ale jak projevit tuto vděčnou lásku, když nemůžeme smáčet Ježíšovi nohy? Naštěstí službu lásky můžeme prokázat i jinými způsoby (charitativní či apoštolská činnost, modlitba). Nejdůležitější však je srdce „rozervané“ a plačící (ne ze smutku, ale z lítosti a vděčnosti zároveň – „zradil jsem lásku“!), srdce vydané. Láska (srdce) totiž naučí, jak projevit vděčnost. Kdo řekl, že láska je slepá?

 

Kým byla Marie Magdalská opravdu? Odpověď je prostá: Nevíme. (…) U Lukáše 8,2 se pouze dozvídáme, že se v Ježíšově doprovodu kromě dvanácti učedníků vyskytovaly ještě „některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, ze které vyšlo sedm zlých duchů…“ To je všechno. Jakými nemocemi Marie Magdalská trpěla a jaký druh zlých duchů to byl, od nichž byla osvobozena, se tam neříká. Domněnka, že to byla hříšnice, není tedy ničím odůvodněná.
Ale co to znamená, že byla osvobozena od sedmi zlých duchů? Musíme se především zeptat, kdo jsou tito zlí duchové a co chtějí? Jako jsou andělé vyslanci Božími a chtějí pro lidi dobro, tak jsou zlí duchové posly ďábla, kteří chtějí zlo: zmatení, zoufalství, záhubu. Dosahují toho nejúčinněji, jakmile naruší a zničí vztah člověka k Bohu. Sedm je v Bibli číslo plnosti, a proto být posedlý sedmi zlými duchy znamená stav dokonalého chaosu. Ten může způsobit u člověka nejen depresi, ale dokonce ho dohnat k sebevraždě. Toho chtěli zlí duchové docílit u Marie Magdalské.
Z tohoto zmatku a zoufalství ji však vysvobodil Ježíš. Ze zdánlivě bezvýznamné poznámky v Lukášovi 8,1-2 poznáváme dva podstatné důsledky tohoto osvobození: Za prvé se Marie Magdalská už ocitá v blízkosti Ježíše a následuje jej. Poznala, že on je „cesta, pravda a život“. Její chaotický život plný zmatků dostal skrze jeho život nový směr. Nenavázala se na nějakou ideologii nebo fantazii, na žádnou „vyšší skutečnost“ nebo „alternativní spiritualitu“, nýbrž zaměřila svůj život na osobu, na osobní Ty: na Božího Syna Ježíše Krista. Za druhé není s Ježíšem sama, jak ji nacházíme mnoha vyobrazeních. Nečiní si na jeho přátelství žádné výhradní právo a ani pro Ježíše neexistuje pouze ona. V textu čteme: „…bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy.“ Marie Magdalská se tedy nachází ve společenství lidí. jejichž cíl je jasně definován. Nejen že Ježíše následovali, ale hlásali s Ježíšem „radostnou zvěst o Božím království“. Marie Magdalská tedy nebyla vysvobozena od sedmi zlých duchů, aby si mohla dělat, co chce, a stala se tak kořistí pro jiné zlé duchy. Její osvobození má jasnou orientaci: Syn Boží ohlašuje spasitelnou zvěst o Božím království. Do tohoto zvěstování má být zahrnuta.
V osvobození Marie Magdalské zažíváme působení Ducha svatého: Duch svatý je vždycky ten, kdo člověka přivádí ke spáse. Ne však k jakési spáse, ale ke vtělené spáse Boží: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci:,Ježíš je Pán´“ (1 Kor 12,3). Skrze oba tyto konkrétní účinky osvobození Marie Magdalény od sedmi zlých duchů – za prvé osobní přátelství s Ježíšem a následování Ježíše a za druhé přidružení ke společenství věřících žen a mužů, kteří společně s Ježíšem hlásají Boží království – začíná být Marie Magdalská předobrazem církve. Skrze působení Ducha svatého patří jako „nevěsta“ Ježíšovi, ženichovi, který se stává mírou všeho jejího jednání. Skrze totéž působení Ducha svatého se stává měřítkem jejího jednání také jednota s bratry a sestrami v následování Ježíše.

 

 

(…) Přemýšlejme a přinejmenším, přinejmenším dělejme to nejméně, co můžeme, tedy nikdy nesuďme. Nedivme se: „Tenhle udělal tamto!“. Vždyť Bůh ví. Je to život a činy toho druhého člověka, ale nebudu jej odstraňovat ze svého srdce, ze svojí modlitby, ze svých pozdravů, úsměvů; budu-li mít příležitost, povím mu něco hezkého. Nikdy se nevydělujme, nemáme na to právo, jak připomíná sv. Pavel: „všichni budeme stát před Božím soudem“. A každý z nás tedy bude muset sám ze sebe vydat Bohu účty.

Ježíšovým posláním je uzdravování hříšníků. Přišel, aby zahojil jejich rány, osvobodil je od strachu a smrti, protože „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní,“ (Mt 9,12) vysvětlil sám Ježíš své jednání. Neměl strach z dialogu s hříšníky, celníky či prostitutkami. Nikoli, neměl strach. Měl všechny rád. Před Ježíšem není žádný hříšník vyloučen –  žádného hříšníka nelze vylučovat –  protože uzdravující Boží moc nezná nemoci, které není možno uzdravit. A to nám má vlévat důvěru a otevírat srdce Pánu, aby přišel a uzdravil nás. (…)
Farizeové vyčítali Ježíši jeho pozornost věnovanou hříšníkům. Přes svoji formální zbožnost nebyli schopni lítosti a nepřipouštěli ani možnost uzdravení. Přestože byli věrnými strážci Zákona, dokazovali, že neznají Boží srdce! Jako kdyby dostali balík s nějakým darem a místo, aby hledali ten dar, hledí si jenom balicího papíru, pouhého zdání a formy, nikoli jádra milosti, darovaného daru!

 

 

Církev je pro všechny
Církev není jenom pro dobré lidi. Kdo patří do církve, na slavnost? Hříšníci – my všichni hříšníci jsme pozvaní. Tvoříme společenství, které má různé dary. Jedním z nich je proroctví, dalším služba, jiným vyučování… Všichni mají nějakou kvalitu, ctnost. Slavnosti se účastníme tím, že přinášíme to, co máme společné se všemi. Slavnost je sdílení, plná účast. Křesťanskou existenci nelze chápat bez této účasti. Je to účast nás všech. Anebo jdu na slavnost, ale zastavím se jen v prvním salonku, protože chci být jen se třemi či čtyřmi, které znám… a ostatní? V církvi to být nemůže! Buď vstoupíš ve všemi, nebo zůstaneš mimo! Nemůžeš dělat selekci: církev je pro všechny počínaje těmi, kteří jsou nejvíce na okraji. Církev je pro všechny!

 

 

Proč Svatý rok milosrdenství? Co je jeho smyslem?
Církev tento mimořádný moment potřebuje. V naší době hlubokých změn je církev povolána poskytnout svůj osobitý přínos tím, že zviditelní znamení přítomnosti a blízkosti Boží. A Svatý rok je příhodným časem pro nás všechny, abychom se rozjímáním o božském milosrdenství, přesahujícím každé lidské omezení a ozařujícím temnotu hříchu, mohli stát přesvědčivějšími a účinnějšími svědky.
Pohlédnout k Bohu, milosrdnému Otci, a k bratřím, kteří potřebují milosrdenství, znamená obrátit pozornost k podstatě evangelia, k Ježíši, k milosrdenství, které se stalo tělem a zpřístupňuje našim zrakům velké mystérium trojiční lásky Boha. Slavit Svatý rok milosrdenství znamená učinit znovu středem našeho osobního života a našich komunit specifikum křesťanské víry, tedy Ježíše Krista, milosrdného Boha. Tedy, Svatý rok žitého milosrdenství. Ano, drazí bratři a sestry, tento Svatý rok je nám nabízen, abychom zakusili ve svém životě něžný a líbezný dotek Božího odpuštění, Boží přítomnosti u nás a Boží blízkosti zvláště ve chvílích největší nouze. (…) Je třeba mít na zřeteli, že kořenem zapomnění, při němž milosrdenství upadá, je vždycky sebeláska. Ve světě má podobu exkluzivního hledání vlastního prospěchu, potěšení a poct pojících se ke snaze hromadit bohatství, zatímco v životě křesťanů je často maskována pokrytectvím a zesvětštěním. To všechno odporuje milosrdenství. Ve světě popudy sebelásky odcizují milosrdenství a jsou tak mnohé a četné, že často už nejsme s to rozpoznat je jako krajnosti a pochybení. Proto je nezbytné uznávat, že jsme hříšníci, abychom v sobě posílili jistotu božského milosrdenství. „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím.“ To je krásná modlitba, snadná modlitba, kterou lze říkat denně: „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím."