12. neděle v mezidobí – cyklus A
Jer 20,10-13; Řím 5,12-15; Mt 10,26-33
26Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. 27Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! 28A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. 29Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. 30U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. 31Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. 32Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, 33kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10, 26-33)
Srovnání: Lk 12,2-7; Mk 4,22; Lk 8,17; Ef 5,13; Jak 4,12; Mt 6,26; 12,12; Lk 12,8-9; Zj 3,5; Mk 8,38; Lk 9,26; 2 Tim,2-12
Úvod k meditaci
„Nebojte se,“ říká Ježíš apoštolům, když je vyslal jako ovce mezi vlky. Strach je prvotním motorem lidského jednání; ale měl by být jen brzdou! Zabraňovat v životě nebezpečím je správné; nemělo by se to ale stát starostí, která odvádí od vší práce. Pud sebezáchovy je sám o sobě zdravý: slouží k vyhýbání se zlu. Ale jako princip života nestačí, jestliže s ním současně není důvěra v dobro.
Výklad biblického textu
Kontext:
Bez důvěry je člověk spoutaný a bez naděje; bez strachu je zbrklý a ztřeštěný – kromě diktátorů a bláznů jen nezodpovědní lidé nemají strach; a člověk aby měl strach za ně a o ně! Důvěra a strach jsou dva protichůdné principy, oba jsou ale potřebné. Strachu bývá nadbytek, zatímco důvěry je poskrovnu.
v. 28: nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo atd. – vlci mohou zabít tělo. Ale tělo není život: život pochází ze země a vrací se do ní. Život, který nemůže být zabit, je Duch, láska, která dokáže dát i život.
spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo – bázeň před Bohem, Pánem všeho, je počátek moudrosti (Žl 111,10): zahání všechen strach. Kdo se bojí, že ztratí živočišný život, ten ho nejen ztratí, ale zahodil tím i život duchovní. Problém není zachránit si tělo, ale žít v něm synovskou a bratrskou lásku, a to je život věčný. Kdo tak nežije, je už mrtvý!
v. 30: u vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě – vlasy jsou nadbytečná část těla (pokud je máme), padají a musí se stříhat, necítí bolest. Člověk sám neví, kolik jich má, a ani si neuvědomuje, že je ztrácí. A přesto ten, který volá hvězdy jménem (Žl 147,4), má spočítány také vlasy na tvé hlavě! Jestliže se stará i o ty nejmenší drobnosti svých synů, jak by se nepostaral o ně samé? Jeho pohled na ně hledí už dopředu: to je jeho moudrost a prozíravost.
v. 31: nebojte se – Ježíš závěrem zdůrazňuje: „nebojte se“. Když už nic jiného, máte větší váhu než dva vrabci: vaše „váha“ je „sláva“ Otcových synů. Nejste vrabci, ale orlové! Člověk běžně zapomíná na svou důstojnost a hledá sebeúctu v bezcenných důvodech, které jsou méně než jeden vlas: když je napadneš, hned se rozbijí.
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
Radost a bezstarostnost
K radosti patří bezstarostnost. Ten, kdo si v životě připouští jen samé starosti, neumí se radovat.
Pavlova výzva je v souladu s tím, co říká Ježíš, když poukazuje na nebeské ptactvo a na polní lilie: „nedělejte si proto starosti“ (Mt 6,31). Pavel měl ve vězení všechny důvody ke starostem, jestli vůbec vyvázne životem. Martin Heidegger nazývá starost takzvanou základní existenciálou člověka. Člověk je vždycky bytostí, která se stará. Stará se o svůj život. Přemítá, co všecko k životu potřebuje.
Řecké označení pro starost zní merimna a odvozuje se od slovesa dělit. Starosti rozdělují lidské smýšlení, vyrývají vrásky do tváře a vtiskují jí sklíčený a ustaraný výraz. V němčině se slovo starost odvozuje od kořene Kummer, který zahrnuje jak význam starost, tak hněv, nemoc, nepokoj, strach a mučivé myšlenky. Poukazuje na opak radosti, na člověka, který trápí sám sebe mučivými myšlenkami, který se samými starostmi dohání k nemoci. Takový člověk se neumí těšit, je pořád plný nepokoje a nikdy není zcela přítomen tam, kde právě je, ale nechá se štvát strachem z budoucnosti.
Někteří lidé jsou naprosto neschopni těšit se z čehokoli jen kvůli svým neustálým starostem. Nedokážou si užít slunné dovolené, protože jsou ustaraní, jestli nepřijde bouřka nebo jestli zítra nebude pršet. Nedovedou si vychutnat dobré jídlo, protože jsou samými starostmi celí pryč, jestli jim zbude dost peněz na živobytí. Neumějí si užít příjemný rozhovor, protože mají plno starostí s tím, aby udělali dobrý dojem. Starosti rozdělují lidské srdce a nikdy mu nedovolí být tam, kde by se mohlo radovat a těšit.
Starost lidské srdce rozděluje, radost sceluje.
Radovat se lze jedině nerozděleným srdcem. Protože starost má schopnost vymknout se kontrole a protože se lidé dokážou ve svých starostech doslova utopit, je Pavlova výzva k radosti naprosto namístě. Vybídka k radosti nemá jen produkovat určitou náladu, nýbrž má nahlížet skutečnost a ve všem vidět Pánovu blízkost. V takovém případě se život skutečně promění, protože se začneme dívat na svět jinýma očima. Je-li blízko Pán, který mě miluje a který naplňuje mé nejhlubší touhy, mnohé z dosavadních záležitostí přestanou být důležité. Jedna paní si dělala spoustu starostí o svůj život a velice se jimi trápila. Vyprávěla mi pak svůj sen o mladém muži, který k ní přistoupil a zadíval se na ni laskavým pohledem. A najednou jí došlo: Jestliže mě miluje, mohu nechat spoustu věcí plavat a všechno bude dobré. Do mého života se vrátí radost a už jej nebudou určovat jen samé starosti, co bude dál. Radost, ke které vyzývá apoštol Pavel, není euforie. Je to radost uprostřed utrpení. Pavel o ní píše, když sedí ve vězení. Také naše radost bude přiměřená jen za předpokladu, že se podívám na žalář, ve kterém sedím, že si uvědomím svou závislost na druhých lidech, jež mě drží v zajetí, že se podívám na zranění, která jsem v životě utržil a která mě poutají ke zcela konkrétním životním schématům bránícím mi svobodně žít. Nic se nemá potlačovat, ale všechno to tíživé, skličující, omezující a svazující v nás je třeba postavit do Božího světla. Teprve tehdy bude naše radost autentická.
Pavel nás povzbuzuje: „Ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním“ (Flp 4,6). Všechno, co skrýváme v nitru, máme přinést před Pána, a ne se mučit svými starostmi. Jakmile mu to otevřeně odevzdáme, promění se to. Začneme přednášet Bohu své problémy s vděčností, s vědomím, že se může stát cokoli a že všechno je dobré. Věříme v to, že můžeme být Bohu vděčni naprosto za všechno, a to i v situaci, kdy sedíme v žaláři. I tam nás totiž chrání jeho dobrá ruka.
Církevní otcové často komentovali Pavlovu okřídlenou větu o neustálé radosti. Chápou ji jako otázku, jak se člověk může neustále radovat, když přece v životě nejsou jen samé důvody k radosti.
Jan Zlatoústý se v jedné ze svých promluv ptá: „Jak je možné neustále se radovat, když jsme jen lidé? Není těžké se radovat; ale radovat se neustále mi připadá nemožné, mohl by si někdo říci. Vždyť nás sužuje tolik bídy, která nás připravuje o radostnou mysl. Někdo přijde o syna, o manželku nebo o upřímného přítele, kterého choval v srdci víc než mnohé vlastní příbuzné. Nebo se trápí kvůli újmě na cti.
„Jak je možné neustále se radovat, když jsme jen lidé?“
Jiný přijde o majetek, onemocní nebo se mu přihodí jiné neštěstí. Přijde zdražování, morová rána, nesnesitelné daně nebo domácí starosti. Vůbec nejsme s to vypočítat tu všechny soukromé i veřejné důvody, kvůli nimž člověk tak často propadá smutku. Jak má být tedy možné neustále se radovat?“34 A potom Jan Zlatoústý uvádí způsob, jak se i přes to všechno radovat. Všichni lidé, jak tvrdí, „touží po radosti a veselí. K tomu směřuje všechno jejich jednání, řeč i skutky“. Jenže ne všichni tuto cestu trvalé radosti poznali.
Stále seradovat dokážeme jen za předpokladu, že se radujeme v Pánu, v Ježíši Kristu. „Ten, kdo se raduje v Pánu, nemůže být připraven o svou radost žádnou náhodou. Všechno ostatní, z čeho se radujeme, je nestálé, prchavé a snadno podléhá změnám.“ Ale ten, kdo je v Pánu, kdo se bojí Boha, může spočinout v radosti i uprostřed hlubokého smutku. „Právě naopak: To, co jiné uvrhá do zármutku, u takového člověka jen zvětší jeho radost; neboť rány bičem, smrt, ztráty, pomluvy, nespravedlnost – to všechno na nás přichází, a přece všechny podobné strasti naplňují naše srdce hlubokým štěstím, stíhají-li nás kvůli Pánu, z jeho vůle a pocházejí-li od něho. Nikdo nás nemůže učinit nešťastnými, jen my sami.“
Církevní otcové se tedy zabývají otázkou, jak se lze trvale radovat uprostřed světa, ve kterém je tolik trápení a bídy. A odpovídají poukazem na radost v Bohu a z Boha, na radost v Ježíši Kristu. Jenom ona nám udělí sílu nenechat se pohltit protivenstvími.
Proto je touha po pravé radosti, která je vlastní každému člověku, vždycky zároveň touhou po Bohu, neboť on jediný může dát radost trvalou a nezničitelnou.
Anselm Grün – Jak znovu najít radost
Nebojte se!
Kristus nás chce vysvobodit ze strachu! Co je to strach? Strach je naší základní životní situací. Je to projev našeho pudu sebezáchovy. Je to reakce na ohrožení našeho života, odpověď na nebezpečí, ať již domnělé či skutečné. Strach se stává zlem, jež nás ničí, pokud místo toho, aby nás stimuloval k reakci, se stává záminkou k nečinnosti, a tedy úzkostí, jež nás paralyzuje. Pak se neustále všeho bojíme a s rozechvělým srdcem systematicky očekáváme, že se vše obrátí k horšímu. Ježíš nás chce z našich obav vysvobodit a vysvobozuje nás neustále: buď z nás strach snímá, anebo nám pomáhá, abychom ho prožívali novým způsobem, tak, že z něj učiníme milost pro sebe i pro druhé.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
Nežádejte na lidech to, čeho nejsou schopni, zvláště když jsou to maličkosti (…) Dokážeme-li člověku pomoci, aby mohl uplatnit to, co dovede, je nám za to vděčný (…)
Taková a podobná pravidla stanovíme, když jde o styk s druhými lidmi. Platí něco podobného i pro styk s Bohem, v náboženství? Odpověď bude podle toho, jak si představujeme Boha. Vidíme-li ho jenom jako ideál dobra, pak bude náš náboženský postoj výlučně moralistický: mravní zásady jsou takové a takové, tu se nesmí smlouvat. Vypadá to ušlechtile, ale mohlo by to být i pokrytecké. Jisté je, že nemáme právo umenšovat platnost mravních zásad. Ale musíme umět také přiznat svou slabost a taktně se učit, abychom i sami skutečně zachovali to, co snadno hlásáme pro druhé.
Široké je pole relativity v osobní zbožnosti. Někdo si např. stěžuje, že se nedokáže modlit tím způsobem, jak to vidí u ostatních. Zeptá-li se v tom případě rozumného duchovního vůdce, dostane normálně tuto odpověď: Tedy to nedělej, zkus jinou metodu. Křesťanská tradice zná nepřeberné množství způsobů modlitby a je opravdu nutné, aby si každý našel ten, který mu nejlépe vyhovuje, to je ten, který nejlépe vede k cíli, k tomu, aby se modlitba stala spontánním rozhovorem s Bohem, dialogem jako přítele s přítelem.
Ve všech těchto příkladech, které jsme uvedli, je tedy potřebné, abychom se naučili správně začít s nadějí, že budeme vytrvale pokračovat a svůj úkol šťastně provedeme. Podle sv. Pavla je život jako závod ve sportovním stadiu: nestačí jenom běžet, musíme také závod vyhrát (srv. 1Kor 9,24), milost Boží nám k tomu chce pomoci.
Tomáš Špidlík – Vatikánské promluvy