13. neděle v mezidobí – cyklus C

Nejčastější problémy s odpouštěním

„Každý říká, že odpouštění je krásná idea, dokud nemá co odpouštět…“ (C. S. Lewis)

Domněle spravedlivý hněv

Copak neexistuje něco jako spravedlivý hněv? Určitě ano. I Pán Ježíš si jednou upletl důtky, zpřevracel stoly směnárníků a všechny vyhnal z chrámu… z horlivosti pro dům Hospodinův. A co teprve Jan Křtitel a jeho slovník! Nevím nevím, jestli by se vešel do našich běžných představ o lásce k bližním… Než se však dám po vzoru Pána Ježíše zachvátit horlivostí o Hospodinův dům (nebo o něco jiného), je třeba nahlédnout do svého srdce a zkoumat je z dvojího pohledu: Jestli tam nevězí trám samospravedlnosti a jestli je tam láska, která skutečně přeje dobro, a to nejen svým přátelům, ale právě těm, kdo nám překážejí, kdo nám jdou na nervy, kdo nás nebo někoho z našich blízkých pronásledují... Nezapomeňme, že Ježíš za tytéž farizeje, za tytéž penězoměnce byl ochoten darovat život, a také to udělal!

Pro začátek si tedy mohu položit otázku: Než půjdu druhé kárat a napravovat, než začnu dělat kolem sebe „pořádky“ – jsem ochoten za ty lidi něco obětovat? Už jsem se za toho člověka vůbec někdy pomodlil? A jsem ochoten obětovat třeba i tu touhu zasáhnout, bude-li Pán chtít? Co kdyby on chtěl, abych tentokrát mlčel? Jistě, pro někoho bude větší oběť mluvit a nemlčet, a tím riskovat, že si udělá nepřátele... Pán Ježíš se totiž uměl ozvat – i mlčet, hájit se i nehájit, bojovat za Boží věc jako lev z Judy – ale také se nechat odvést jako beránek určený na porážku (srov. Zj 5,5-6). Pokud umíme pouze jedno, pak jej v něčem nenásledujeme.

O otci Piovi se vypráví několik epizod, kdy se zachoval ke svým kajícníkům na první pohled velice nelaskavě. Jednou před kýmsi zabouchl dveře zpovědnice a nahlas za ním zavolal: „Prase!“ Všichni ztuhli a později mu spolubratr toto jednání vyčetl: „Jak jste to jen mohl udělat? Copak nemáte soucit s tím člověkem?“ Dostalo se mu odpovědi: „Milý bratře, kdybys jen věděl… Raději bych se sám nechal mučit, než abych to musel vyslovit, ale byl to pro něj jediný lék.“ Kajícník se příštího dne opravdu vrátil a po letech se skutečně upřímně vyzpovídal. Později se P. Pio někomu jinému prořekl, že za tohoto člověka v noci strávil několik hodin na modlitbách… Ovšem ne všichni, kdo dělají kolem sebe „pořádky“, ať už ve své rodině nebo v církvi, jednají skutečně v Duchu Kristově. Ve Skutcích apoštolů najdeme jednu událost, která nám k tomu může mnohé říci (srov. Sk 19,23-40).

Artemis

V Efezu lidé uctívají svoji bohyni Artemis. Do toho přijde apoštol Pavel a propaguje nějakého jiného boha, což pochopitelně vyvrcholí střetem. Zdá se, že Efezští povstali na obhajobu cti své bohyně Artemidy, což by bylo z jejich pohledu chování pochopitelné a příkladné. Při pozorném čtení však v podhoubí střetu najdeme úplně jiné motivy: povstání lidu vlastně vyvolali ti, kteří zastávali díky chrámu v Efezu výnosné a vlivné postavení: „Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí…“ (Sk 19,26). Těmto mužům však vůbec nejde o Artemis, dokonce ani o ostatní lidi; že byli lidé „svedeni“ je vzrušuje jenom proto, že byli svedeni OD NICH, že byli odvedeni z jejich vlivu, z jejich „podniku“. Kult Artemidy jim nejen vynáší zisky ekonomické, ale zajišťuje jim rovněž úctyhodné postavení ve společnosti a ve světě, a v tom tkví podstata jejich obav: „Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic, a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět.“ Když to uslyšeli, velice se rozzlobili a začali křičet: „Veliká je efezská Artemis!“ (Sk 19,27-28). Vypadá to, že jim jde o Artemis, ale více tu jde o to, že je „efezská“. Jde o ně samé, o Efezany. Někdo jim sáhl na něco, co je jejich, a tím se JICH dotknul. Proto je po dvou hodinách řvaní o velikosti efezské Artemis uklidní až slovo městského tajemníka: „Efezané, který člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musí se zachovat klid…“ (srov. Sk 19,35-37). Jinými slovy – kdopak by nevěděl nebo chtěl popírat, že město Efez je veliké a důležité (skrze svou bohyni Artemis)? Kdo by se mohl odvážit zpochybňovat naši důležitost, milí Efezané?

Přesněji to vyjadřuje Raniero Cantalamessa: „Je-li pravda, že ti, kdo bojují za lidská práva, často ve skutečnosti bojují za práva vlastní, je stejnou měrou pravda i to, že totéž velmi často dělají také lidé bojující za práva Boží a církve, tj. ve skutečnosti bojují za sebe a za své zájmy…“

Příběh ze Skutků nabude šokující aktuálnosti, jestliže si za Efezany dosadíme nás katolíky a na místo bohyně Artemis třeba tzv. katolicismus, církev nebo mariánskou úctu, případně svoji kongregaci, hnutí, k němuž se hlásíme, dílo, které konáme údajně pro Boha… Jak velmi se blíží některé šarvátky uvnitř církve (byť i jen slovní) situaci v Efezu! Někteří neustále křičí „veliká je … (naše církev, naše pravda, nauka, Panna Maria, naše praxe v tom či onom, naše práva),“ až nakonec jako v tom Efezu „každý křičel něco jiného, neboť ve shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli.“ (Sk 19,32).

Ano, ve všem tom horlení pro něco a proti všem můžeme nakonec přehlédnout, proč jsme se tu vlastně sešli, co nás spojuje (s ostatními křesťany i uvnitř církve), kdo je vlastně Pánem církve, jaký je rozdíl mezi komárem a velbloudem, a hlavně – jaký je nejhlubší motiv toho všeho křiku na obhajobu… (KOHO nebo ČEHO vlastně?!)

„Nevyslovujte  proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ (1 Kor 4,5).

Odpuštění ve vlastní církvi

„Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.“ (Jer 31,32b).

Páchne to tu člověčinou

Nyní jde o ty, kteří vnímají v církvi její slabost a hříšnost natolik, že už ji nedokáží milovat, kteří v ní vidí tolik „páchnoucí“ člověčiny, až ztrácejí víru, že by tohle mohla být církev Kristova, oživovaná a vedená Božím Duchem.

Nedávno jsem vstoupila do jedné církevní kanceláře ve chvíli, kdy se osazenstvo bavilo o jakési antikatolické brožurce jednoho pastora. Jeden ze „zaměstnanců církve“ si hořce povzdechl: „Cha! Kdyby někdo potřeboval materiál pro kritiku církve, ať si sem přijde na měsíc sednout...“

Kdo nemá klapky na očích, ví, že tento postoj frustrace není výjimkou. „Sám Jacques Maritain, který je mimo veškeré podezření a který byl velice drahý Pavlu VI., přece doporučoval – sice žertem, ale ne tak docela – těm, kdo chtějí nadále milovat a snad i bránit katolicismus, aby jistý katolický svět navštěvovali střídmě a umírněně.“ (Messori V.),

To se hezky řekne, ale co potom mají dělat faráři? A co laičtí zaměstnanci církve, kterých dnes přibývá? A co milovníci ekumenismu, kteří si tak zamilovali bratry a sestry z jiných církví a jejich praxi, že ztrácejí lásku k církvi vlastní? A co farníci, jejichž kněz je pohoršením celé farnosti a nejbližší sídlí 30 km daleko? (…)

Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř

Evangelium této neděle (Lk 9,51-62) podává jednu velmi důležitou epizodu z života Kristova, chvíli, ve které se – jak píše sv. Lukáš – „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“ (9,51). Jeruzalém je konečný cíl, kde má Ježíš během své poslední Paschy zemřít a vstát z mrtvých a tak naplnit svoje poslání spásy. Od té chvíle, po tomto „pevném rozhodnutí“ jde Ježíš přímo k cíli a také těm, které potká a kteří jej prosí, aby ho mohli následovat, říká, jaké jsou podmínky: nemít stálý příbytek, umět se distancovat od lidských citů a neupadat do stesku po minulosti.
Ježíš však také svým učedníkům, které pověřuje, aby jej předcházeli do Jeruzaléma a oznamovali Jeho průchod, říká, že nemají k ničemu nutit. Pokud nenajdou ochotu k jeho přijetí, mají pokračovat a jít dál. Ježíš nikdy nenutí, Ježíš je pokorný, Ježíš zve. Pokud chceš, přijď. Taková je Ježíšova pokora. On vždycky zve, nikdy nenutí.
To všechno nás přivádí k zamyšlení. Poukazuje to kupříkladu na váhu, kterou Ježíš přikládal svědomí, na naslouchání Otcovu hlasu v srdci a jeho následování. Ježíš ve svém pozemském životě nebyl – řekněme – „dálkově řízený“. Byl Vtěleným Slovem, Synem Božím, který se stal člověkem, a v určité chvíli se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma naposled. Bylo to rozhodnutí učiněné ve svědomí, ale nikoli izolovaně, nýbrž společně s Otcem, v plném sjednocení s Ním! Rozhodl se v poslušnosti k Otci, v hlubokém niterném naslouchání Jeho vůle. A proto bylo toto rozhodnutí pevné, protože bylo přijato spolu s Otcem. U Otce nacházel Ježíš sílu a světlo pro svoji cestu. Ježíš byl svobodný, byl svobodný v tomto rozhodnutí. Ježíš chce, abychom my křesťané byli svobodní jako On, svobodou, která přichází z tohoto dialogu s Otcem, z tohoto dialogu s Bohem. Ježíš nechce ani sobecké křesťany, kteří sledují vlastní „já“ a nemluví s Bohem; ani slabé křesťany, kteří nemají vůli, „dálkově řízené“ křesťany, neschopné kreativity, křesťany, kteří se snaží vždycky napojit na vůli někoho jiného a nejsou svobodní. Ježíš nás chce svobodné, a kde vzniká tato svoboda? Vzniká v dialogu s Bohem ve vlastním svědomí, Pokud křesťan neumí mluvit s Bohem, neumí vnímat Boha ve vlastním svědomí, není svobodný, není svobodný.
Proto se musíme naučit naslouchat více svému svědomí. Ale pozor! Neznamená to sledovat vlastní já, dělat, co mne zajímá, co se mi hodí, co se mi líbí. To není to! Svědomí je niterný prostor, kde se naslouchá pravdě, dobru, kde se naslouchá Bohu. Je to niterné místo mého vztahu k Němu, který promlouvá k mému srdci a pomáhá mi rozlišovat, chápat cestu, kterou se mám ubírat, a jakmile se rozhodnu, tak vykročit, jít a zůstat věrný.
My jsme měli úžasný příklad tohoto vztahu k Bohu ve svědomí. Nedávný a úžasný příklad! Dal nám jej papež Benedikt XVI., když mu Pán v modlitbě umožnil pochopit, jaký krok má učinit. Následoval s velkým citem pro rozlišování a odvážně pro svoje svědomí, tedy vůli Boha, který promlouval k jeho srdci. A tento příklad našeho otce nám všem přináší hojné dobro, jako následováníhodný příklad.

Biblická čtení mše svaté z této neděle mi dávají příležitost pozastavit se opět u tématu Kristova povolání a jeho nároků. Kdo má to štěstí a zná nějakého mladíka či dívku, kteří opouštějí svou rodinu, studium či práci, aby se plně zasvětili Bohu, dobře ví, o co jde, protože má před sebou živý příklad radikální odpovědi na božské povolání. Je to jedna z nejkrásnějších zkušeností, které lze učinit v církvi: vidět, rukou se dotknout Pánova působení v životě lidí; zakoušet, že Bůh není abstraktní jsoucno, ale Realita tak obrovská a mocná, že překypujícím způsobem naplňuje srdce člověka, živá a blízká Osoba, která nás miluje a žádá, aby byla milována.
Evangelista Lukáš nám prezentuje Ježíše, jak jde cestou do Jeruzaléma a potkává několik mužů, pravděpodobně mladých, kteří mu slibují, že jej budou následovat, kamkoli půjde. Je vůči nim velmi náročný a upozorňuje, že „Syn člověka“ tedy On, Mesiáš „nemá, kam by hlavu složil“, to znamená, že nemá stálý příbytek a že ten, kdo si vybere spolupracovat s Ním na Božím poli, nemůže se otáčet zpět (srov. Lk 9,57-58.61-62). Dalšímu však sám Kristus řekne: „Pojď za mnou“ a žádá jej, aby se rázně odpoutal od rodinných vazeb (srov. Lk 9,59-60). Tyto požadavky se mohou jevit jako příliš tvrdé, ale ve skutečnosti vyjadřují novost a absolutní prioritu Božího království, které se zpřítomňuje v samotné osobě Ježíše Krista. V posledku jde o onu radikalitu, jež náleží božské Lásce, které byl jako první poslušný sám Ježíš. Kdo se zříká všeho, dokonce sebe samého, aby následoval Ježíše, vstupuje do nové dimenze svobody, kterou svatý Pavel definuje jako „duchovní život“ (srov. Gal 5,1.13). „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ – píše apoštol – a vysvětluje, že tato nová forma svobody, kterou nám získal Kristus, spočívá v tom, že „si navzájem posluhujeme láskou“ (srov. Gal 5,1.13). Svoboda a láska splývají! Naproti tomu poslušnost vlastnímu egoismu vede k rivalitě a ke konfliktům. (…)
Dnes bych rád povzbudil všechny, aby kontemplovali mystérium božsko-lidského Srdce Pána Ježíše a čerpali tak ze samotného zdroje Božské Lásky. Kdo hledí na toto probodnuté a z lásky k nám stále otevřené Srdce, vnímá pravdu tohoto zvolání: „Ty jsi, Pane, mým jediným dobrem“ (Resp. žalm) a je ochoten opustit všechno a jít za Pánem.

Biblická mešní čtení této neděle nás vybízejí rozjímat o podmanivém tématu, které shrnují slova: svoboda a následování Krista. Evangelista Lukáš vypráví, že Ježíš „když se přibližovala doba, kdy měl být vzat, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Ve výrazu „pevně se rozhodl“ lze zahlédnout Kristovu svobodu. Ví totiž, že v Jeruzalémě jej čeká smrt na kříži, ale v poslušnosti Otcově vůli z lásky nabízí sebe samého. Právě touto svou poslušností Otci Ježíš realizuje vlastní svobodu jako vědomou volbu, jež je motivována láskou. Kdo je svobodnější než On, který je Všemohoucí? On totiž nežil svou svobodu jako svévoli či převahu. Žil ji jako službu. A dal tak obsah svobodě, která by jinak zůstala „prázdnou“ možností něco dělat či nedělat. Stejně jako samotný život člověka i svoboda čerpá svůj smysl z lásky. Vždyť kdo je svobodnější? Kdo si schovává všechny možnosti ze strachu, aby je neztratil, anebo ten, který se „pevně rozhodne“ dát se do služby a tak nalézt plnost svého života v lásce, kterou daroval i obdržel.
Apoštol Pavel píše křesťanům v Galácii, v nynějším Turecku: „Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“ (Gal 5,13). Žít podle těla znamená následovat sobeckou tendenci lidské přirozenosti. Žít podle Ducha však znamená nechat se v úmyslech i ve skutcích vést láskou Boží, kterou nám dal Kristus. Křesťanská svoboda je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli: „Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!“, dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu. Tuto zkušenost sdíleli mnozí jiní svědkové pravdy: muži i ženy, kteří dokázali zůstat svobodní i ve vězeňské cele a pod hrozbou mučení. „Pravda vás osvobodí“. Kdo náleží pravdě, nebude nikdy otrokem žádné moci, ale vždy se bude umět stát služebníkem bratří.

Drazí bratři a sestry, častokrát i my pociťujeme požadavek změny, která by zapojila celou naši osobu! Kolikrát jen si říkáme: „Musím se změnit, nemohu takto pokračovat… Můj život na této cestě nepřinese plody, bude marný a já nebudu šťastný.“ Často nás napadnou takové myšlenky! A Ježíš vedle nás říká s nataženou rukou: „Pojď, pojď ke mně. Způsobím to já, změním ti srdce, změním ti život a učiním tě šťastným.“ Věříme tomu však nebo ne? Věříme nebo nevěříme? Co myslíte vy: věříte v to nebo ne? Méně aplausu a více hlasu: věříte či ne? (lidé odpovídají: ano – pozn. překl.) Tak tomu je! Ježíš je s námi a zve nás ke změně života. On spolu s Duchem svatým, který v nás zasévá tento neklid, abychom změnili život a trochu se polepšili. Sledujme tedy toto Pánovo pozvání a neklaďme odpor, protože jedině, otevřeme-li se Jeho milosrdenství, nalezneme pravý život a opravdovou radost. Musíme pouze otevřít dveře dokořán a On učiní to zbývající. On působí všechno, ale na nás je otevřít Mu srdce, aby nás mohl uzdravit a umožnit nám jít dál. Ubezpečuji vás, že budeme šťastnější.

 

Zabít lásku?
V dějinách světa nastal jednou strašlivý den, kdy nenávist, královna špatných pocitů, nedostatků a neřestí, svolala narychlo poradu. Všechny temné pocity světa a nejzvrhlejší přání lidského srdce přispěchaly s velkou zvědavostí. Když se všichni shromáždili, nenávist promluvila: „Svolala jsem vás dnes proto, že si z celého srdce přeji někoho zabít. Příbuzní se tomu příliš nediví, neboť nenávist vždycky chovala touhu někoho zabít. Přemítali však, koho je tak těžké zabít, že je k tomu nenávist všechny potřebuje. „Chci, abyste zabili lásku,“ řekla. Zlomyslně se usmáli. Nejeden z nich si totiž přál to samé.
Prvním dobrovolníkem byl špatný charakter. „Vydám se lásku zabit a ujišťuji vás, že do roka bude po smrti; vyvolám takovou neshodu a zuřivost, že to neunese.“ Za rok se opět sešli, ale velmi je zklamalo, co jim sdělil špatný charakter: „Je mi líto, vyzkoušel jsem všechno, ale když jsem zasel nesvár, láska jej překonala a šla dál.“
Pak se horlivě nabídla ctižádost, okázale předvedla svou moc a řekla: „Když špatný charakter neuspěl, půjdu já. Odvedu pozornost lásky k touze po bohatství a moci. To ji nenechá v klidu.“ A tak ctižádost zaútočila na svou oběť, která skutečně utrpěla ránu, ale přesto se rozhodla jít dál, vzdala se veškeré touhy po moci a znovu zvítězila.
Nenávist rozzuřená z neúspěchu ctižádosti vyslala žárlivost, výsměšnou a zvrácenou, která nastražila všechny možné pasti, aby lásku svedla z cesty a zranila ji pochybnostmi a nepodloženým podezíráním. Láska zmatená tím, co se dělo, plakala a nechtěla zemřít. Sebrala odvahu a silu, přemohla zlobu a vyhrála.
Rok co rok pokračovala nenávist v boji. Vysílala nejzákeřnější útočníky – lhostejnost, sobectví, nezájem, chudobu, nemoc a mnoho dalších; žádný však neuspěl. Jakmile láska cítila, že umdlévá, sebrala sílu a všechno překonala. Nenávist nabyla přesvědčeni, že láska je neporazitelná a řekla ostatním: „Nic s tím neuděláme, láska všechno vydržela. Bojujeme spoustu let, ale není to nic platné.“
Najednou se v rohu místnosti zvedl nepříliš známý pocit, oblečený v černém. Tvář mu zakrýval obrovský klobouk. podobal se smrti a sebejistě prohlásil: „Já lásku zabiji, sprovodím ji ze světa.“ Všichni se ptali, kdo to jen je, že má v úmyslu udělat, co jim se nepodařilo. Nenávist řekla: „Jdi a udělej to.“ Zanedlouho nenávist znovu svolala všechny pocity a oznámila, že se konečně podařilo lásku zabít. Měly radost, i když je to překvapilo. Potom promluvil pocit v černém klobouku: „Tady vám předávám lásku – mrtvou a zničenou. A bez dalších slov odešel. „Počkej,“ řekla nenávist, „v krátkém čase jsi lásku úplně zneškodnil, dohnal k zoufalství a ona se vůbec nebránila… Kdo jsi?“ Pocit poprvé ukázal svou hrozivou tvář a odvětil: „Jsem rutina.“
- Když se ztotožním s každým uvedeným pocitem, tak se ve vztahu k němu vidím…
- Je rutina schopna zabít ve mně lásku? V jakých vztazích? Existuje z toho cesta ven?
- Moje silné stránky, které používám k záchraně lásky, jsou…