14. neděle v mezidobí – cyklus A

Uprostřed Matoušova evangelia se nachází zvláštní text, o kterém vedou vykladači Bible odnepaměti spory. Ježíš zde velebí Boha Otce (Mt 11,25-30). Po Janově kladném úsudku o Ježíšovi a bědování nad galilejskými městy, která Ježíše odmítla, velebí Ježíš Boha za to, že neznalým lidem zjevil, kým ve skutečnosti opravdu je – Synem Boha Otce. Po této chvále Boha následuje Ježíšovo pozvání určené všem, kteří se namáhají a trpí pod tíhou života: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11,28-30).

Poté, co Ježíš ve své chvále Boha zjevil, kým ve sku­tečnosti je, mluví o spáse, již daruje těm, kteří k němu přijdou. Tuto spásu popisuje v podobenství o pokoji. Ježíš přejímá pozvání k odpočinku od Jéšuy Siracha, který zve do svého domu nevzdělané, aby tam nalezli pokoj (srov. Sir 51,23-27). Ten, kdo na sebe vezme břemeno moudrosti, nalezne klid. Ježíš mluví slovy Boha, jemuž prorok Jeremiáš vložil do úst tento výrok: „Toto praví Hospodin: ‚Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid‘“ (Jer 6,16). Ježíš tak ztělesňuje Boží moudrost. Ukazuje nám cestu vedoucí k dosažení opravdového života, radosti, míru a pokoje. Ježíš chápe své působení jako darování pokoje těm, kteří se sužují starostmi, kteří jsou zemdleni. Pokoj připomíná sobotní odpočinek Boha. Ježíš dává lidem podíl na Bohu, svém Otci, a na tom, co Boha charakterizuje – na nerušeném klidu, odpočinutí z radosti nad tím, že vše je dobré.

Ježíš zve všechny lidi. Nikdo z nich není vyloučen z odpočinutí, které nám chce darovat. Ti, pro které je toto pozvání určeno, jsou popsáni jako lidé, kteří vykonávají namáhavou tělesnou nebo duševní práci a musí nést svá břemena. Břemenem Matouš pravděpodobně rozumí židovský Zákon tak, jak ho vykládali farizeové. V průběhu historie výkladu tohoto Zákona bylo však břemeno interpretováno různě – jako hlad, bída, pohana, jako břemeno vykořisťovaného národa. Jestliže budeme interpretovat slova „namáhat se“ a „nést břemeno“ s přihlédnutím k naší situaci, můžeme tím rozumět lidi, kteří se marně plahočí, aniž by však z jejich práce něco vzešlo. Ustavičně pracují, avšak nedokážou se ze své práce radovat. Jsou svou prací zcela pohlceni. Jsou svíráni vnitřním a vnějším tlakem, který je neustále nutí něco dělat. Může to být jejich špatné svědomí, které způsobuje takový tlak, může to být dáno výchovou. Příliš se ztotožnili se slovy rodičů, že člověk si musí svůj život zasloužit, že musí neustále pracovat. Možná se za tím skrývá strach, aby je okolí neocejchovalo jako lenivé a neschopné. Když si chtěli jako děti hrát, byli vnímáni jako budižkničemové. To se v některých lidech zakořenilo natolik, že si v dospě­losti vždy najdou něco na práci. Pro jiné lidi je jejich lopota identická se stálým přetěžováním. Tito lidé mají pocit, že nedokážou vyhovět požadavkům, které na ně kladou ostatní. Mají strach, že je okolí odepíše, že jim bude vytýkat jejich nedostatky. Proto se plahočí a sužují. Německé slovo Plage (česky: soužení, útrapy; pozn. překl.) pochází z latinského slova plaga – rána, úder, zranění, trest nebes. Lidé vnímají soužení nebo dřinu jako ránu. Nebesa mne trestají, proto se musím tak dřít. Slovo soužení souvisí rovněž se slovem kletba. Mnozí pociťují soužení jako životní kletbu, která nad nimi visí. To je patrné již ve Starém zákoně při vyhnání z ráje, když Bůh promlouvá k Adamovi: „Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života“ (Gn 3,17).

 

 

Bez přijímaček a bez školného

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. (Mt 11,28) 

Kdyby se tento Ježíšův výrok objevil v dnešní době na billboardech, vsadím se, že většina lidí by ho pochopila jako další reklamu na wellness. Představili bychom si všechny možné i nemožné druhy masáží, koupele bublinkové i nebublinkové, saunu a jiné vymoženosti. A samozřejmě ceny troj- až čtyřciferné. Málokdo by si asi uvědomil, že jde o pozvání do školy. Do školy náročné, ale nádherné, kde vyučuje sám Ježíš, ten, který je „tichý a pokorný srdcem“. K témuž vybízí své žáky a zaručuje jim, že absolvováním jeho školy naleznou pro své duše odpočinek. Neslibuje jim ráj na zemi, ale slibuje sílu, jejímž zdrojem je sám Bůh.
Pane, prosím tě za všechny, kteří jsou unavení, sklíčení, vysílení, bezradní nebo zoufalí, kteří nevědí kudy dál. Prosím, dej se jim poznat. Pošli jim člověka, pošli jim své slovo, které je do tvé školy zavede. Pošli jim do cesty radostné křesťany, kteří jim na svých vlastních životech dokáží názorně demonstrovat ten propastný rozdíl mezi životem bez tebe a životem s tebou.

V Ježíšově době rabíni přirovnávali Tóru, Boží zákon, ke jhu, které má člověk nést. Odvolávali se přitom na odpovědnost těch, kdo vstupovali do smlouvy s Bohem. Toto jho se stávalo stále těžším, za což mohly rigorózní interpretace náboženských autorit Izraele. Příkazy, které Bůh daroval svému lidu jako výraz autentické svobody, se proměnily v „těžká a neúnosná břemena“ (srov. Mt 23,4). I Ježíš předstupuje před ty, kdo mu naslouchají, jako učitel a vůdce (srov. Mt 23,10), avšak zcela odlišný učitel, který interpretuje Tóru vlastním životem, a tak ze zákona činí pramen svobody. On je tichý a trpělivý vůči svým učedníkům, respektuje ty, s nimiž se střetává, odmítá jakoukoli aroganci, nezavrhuje hříšníky, je pokorný ve svém srdci před Bohem, protože se mu ve všem bezvýhradně podřizuje.

Když Ježíš takto jedná způsobem, nechce tím rušit etické požadavky smlouvy s Bohem. Hlásá pravdu milosrdně, se soucitem, nikdy ji neodtrhuje od lásky! Taková rovnováha je obtížný úkol, Ježíš však vždy dokázal být tichý, a zároveň naplňovat roli učitele ve vztahu ke svým učedníkům, aniž by na ně nakládal nesnesitelná břemena a aniž by na hříšníky pohlížel s tvrdým cynismem.

Tak jednal až do konce své pozemské existence, jak je to patrné z prorockého gesta, jež učinil při svém příjezdu do Jeruzaléma na oslu, když byl zástupem provoláván jako Mesiáš, Mesiáš pokorný a tichý (srov. Mt 21,5; Zach 9,9).

Ano, Ježíš je tichý rabbi pokorného srdce, který dává povzbuzení a pokoj těm, kdo se cítí být znaveni a utiskováni a kdo zbloudili na křivolakých stezkách svého života. Ježíšovo jho, Tóra učiněná osobou, netlačí a netíží. Kdokoli přijme jeho tichost, může už nyní zakoušet blahoslavenství, které s ní Ježíš spojil: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Touto zemí je míněna země živých, Boží království, život věčný.

 

 

Ježíš přijímá všechny s otevřenou náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: „Odvahu! Svůj kříž neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto, abych ti dal naději a život (srov. Jan 3, 16).“ (…) Drazí mladí, přinášejme na Kristův kříž naše radosti, naše trápení, naše neúspěchy. Nalezneme otevřené srdce, které nás chápe, které nám odpouští, miluje nás a žádá nás, abychom stejnou lásku vnášeli do našeho života, abychom stejně milovali naše bratry a sestry.

Nesoulad s Bohem

Starý opat se procházel v zahradě s člověkem, který měl dobrou náladu, a jen se rozplýval: „Ptáci zpívají, sluníčko svítí, tráva ševelí, lidé se milují... Co tomuto světu chybí?“ „Nic, jen to poslední není úplně pravda,“ odpověděl mu klidně opat. „Co prosím?“ „Máte pravdu, všechno funguje, ale člověk tak úplně ne. Člověk je největší recidivista ze všech tvorů pod sluncem. Stále preferuje to, co mu přináší vnitřní mrzutost a duševní kocovinu: nesloulad s Bohem.“