ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

14. neděle v mezidobí – cyklus C

Vydáno: 26.6.2022Autor: AdministrátorZpětÚvod k meditaciVýklad biblického textuK tématu
Náhled

 Iz 66,10-14c; Gal 6,14-18; Lk 10,1-12.17-20

1Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, 2a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. 3Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. 4Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. 5Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ 6Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. 7V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! 8Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, 9uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království!‘ 10Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: 11‚I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!‘ 12Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“ 17Dvaasedmdesát učedníků se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ 18Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. 19Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. 20Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“
(Lk 10,1-12.17-20)
______________________________________________________________
Srovnání: 1Lk 9,1-2; 2Mt 9,37-38; Jan 4,35; 3-11Lk 9,2-5; 42 Král 4,29; 7Dt 24,15; 1 Král 9,14; 1 Tim 5,18; 11Sk 13,51; 18,6; 12Mt 10,15; 11,24; Gn 19,24-28; Jud 7; 18Iz 14,12; Jan 12,31; Zj 12,9; 19Gn 3,15; Žl 91,13; Mk 16,18; 20Ex 32,32; Flp 4,3; Zj 3,5; 20,12; 21,27; Mt 7,22.
 

Úvod k meditaci

Pán posílá před sebou učedníky jako posly. Posel má jen něco vyřídit od Pána. Má to ovšem udělat co nejpřesněji. I my jsme vyvoleni Pánem jako jeho poslové – jít k lidem před ním a připravit Pánu místo v srdcích lidí. Důležité je, abychom umožnili Pánu snadné přijetí. Nemohl by vejít do srdcí lidí, kdyby se tam usadil jeho posel. Když někam přijdeme, ať každý pochopí a těší se z toho, že přijde sám Ježíš.
Ježíšův posel dostává velice důležitou kvalifikační podmínku: Musí být člověkem pokoje a šiřitelem pokoje. Kdo je šiřitelem pokoje? Ten, kdo žije ve shodě s Bohem, je v milosti Boží, je spojen s vůlí Boží. Pokojný člověk může takto být i ve vnějším chování klidný, usměvavý, skromný, nenáročný, a přitom elegantní.
Pokoj se šíří, protože je dobrem. Dobro má v sobě schopnost vyzařování, a proto vzbuzuje touhu v tom, kdo pokoj přijímá, aby ho vyzařoval také dále. Tak se pokoj šíří.
Lidé okolo nás mají právo setkat se v nás s dobrým, příjemným člověkem, na kterého by rádi vzpomínali. To ovšem neznamená, že by od nás neměli slyšet pravdu, poučení a snad i napomenutí. Nutné je, aby se přitom setkali s člověkem, který je chápe. A aby to, co říká, mohli přijmout jako recept na ozdravění svého života.
Jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte: Přiblížilo se k vám Boží království. Jaký sympatický příkaz Pána Ježíše! Učedníci nemají vystupovat jako zamračení kazatelé či nepřístupní „asketové“, nýbrž jako spolustolovníci. Naše péče o člověka a jeho spásu nemůže směřovat pouze k duchovním věcem. Musíme se starat o nemocné a jakoukoli pomoc všem potřebným lidem.
 

Výklad biblického textu

Kontext: Úryvek začíná vysláním učedníků a končí jejich návratem z misie za Ježíšem.
v. 1: dvaasedmdesát učedníků – Počet učedníků je shodný s počtem národů, jak je uvádí Septuaginta. Volba 12 apoštolů určuje poslání k 12 izraelským kmenům. Volba 72 učedníků naznačuje poslání do celého světa. Některé rukopisy udávají 70; rozhodnout bezpečně o původní verzi nelze. Po potopě byla země obydlena sedmdesáti Noemovými potomky (Gn 10); sedmdesát bylo v Izraeli starších (Ex 24,1;Nm 11,16n). Význam je stejný u obou variant: Pán chce přijít do celého světa.
po dvou – Aby jejich svědectví bylo věrohodné, aby lidé uvěřili. Podle židovského práva bylo ke svědectví třeba alespoň dvou svědků. Ale on je posílá po dvou i z jiných důvodů: aby se navzájem podporovali a posilovali v těžkých situacích, aby si byli blízko a neklesali na mysli, aby jeden druhého podrželi v nesnázích.
v. 4: Jejich poslání je velmi naléhavé. Vše, co by tomuto poslání bránilo, musí stranou, ať jsou to starosti o hmotné zabezpečení či různé zdvořilostní formality a zvyky.
v. 20: Ježíš se s učedníky raduje z výsledků jejich misie, ale jemně varuje před pýchou, která by učedníky mohla snadno ovládnout.
 
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; František Kubenka – www.biblickedilo.cz; papež František – www.radiovaticana.cz.

K tématu

V evangeliu dnešní nedělní liturgie čteme o tom, že „Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků) a poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít“ (Lk 1,10). Učedníci nebyli vysláni jednotlivě, ale po dvou. Jít na misii ve dvou se z praktického hlediska jeví spíše jako nevýhoda než prospěch. Hrozí, že se oni dva lidé neshodnou, půjdou odlišným krokem, jeden se cestou unaví a onemocní, čímž přinutí i druhého k zastávce. Když jde naopak člověk sám, zdá se, že postupuje rychleji a bez klopýtání. Ježíš ale tak nesmýšlí: nevysílá před sebou samotáře, ale učedníky jdoucí po dvou. Ptejme se však, jaké důvody ho vedou k této volbě?

Úkolem učedníků je obcházet vesnice a připravovat lidi na Ježíšovo přijetí. Pokyny, které jim k tomu Ježíš dává, se příliš netýkají toho, co mají hlásat, jako spíše toho, jak mají vystupovat. Nejde tedy o scénář, který mají odříkat, ale o životní svědectví – svědectví, které je nutno vydat, spíše než slova, která mají zaznít. Ježíš je nazývá dělníky – jsou totiž povoláni k dílu, k hlásání evangelia skrze své chování. A první konkrétní čin, jímž učedníci vykonávají svou misii, je právě tato chůze ve dvou. Nejsou to stopeři, kazatelé, kteří nedokáží přenechat slovo druhému. Především sám život učedníků totiž hlásá evangelium: jejich umění přebývat spolu, navzájem se respektovat, netoužit po dokazování větších schopností než druhý, svorně odkazovat k jedinému Mistru.

Můžeme vypracovat dokonalé pastorační plány, uvést do pohybu dobře promyšlené projekty, proorganizovat se do nejzazších podrobností, můžeme svolávat zástupy a mít množství nástrojů, ale pokud nejsme ochotni k bratrství, hlásání evangelia nepostupuje. Nebudeme-li ochotni k bratrství a spolupráci, hlásání evangelia nepokročí. Jeden misionář kdysi vyprávěl, že se vydal do Afriky společně s jedním spolubratrem. Po nějaké době se od něj oddělil, usadil se v jedné vesnici a tam uskutečnil řadu úspěšných stavebních aktivit ku prospěchu tamního společenství. Vše zdárně probíhalo, až se jednoho dne zachvěl, protože si povšiml, že žije jako schopný podnikatel mezi staveništi a účetnictvím. Ale...a ono „ale“ přetrvávalo. Přenechal tedy správu všeho jiným – laikům – a vyhledal svého spolubratra. Pochopil tak, proč Pán vyslal učedníky po dvou: evangelizační poslání se nezakládá na osobním aktivismu, tedy na „činnosti“, nýbrž na testimonio, svědectví o bratrské lásce i skrze obtíže, které společné soužití obnáší.  

Můžeme se tedy ptát sami sebe: Jak druhým lidem přinášíme dobrou zvěst evangelia? Činíme tak v bratrském duchu a stylu, anebo světským způsobem, který se vyznačuje protagonismem, soutěživostí a výkonností? Dotazujme se, zda jsme schopni spolupracovat, podstupovat společná rozhodnutí, upřímně ctít člověka, jehož máme po boku, a mít na zřeteli jeho úhel pohledu, jestliže nejednáme za sebe, ale ve společenství. Především takto učedník vyjevuje Mistra a skutečně ho hlásá druhým lidem.

Kéž nás Panna Maria, Matka církve, učí, jak připravovat stezky Pánu skrze svědectví bratrské lásky.

papež František promluva před modlitbou Anděl 3. 7. 2022

Jídlo a pití jsou něco víc než jen chemický a fyziologický proces. Každý den dodávají potřebnou sílu našemu tělu, aby mohlo pracovat tak, jak má, ale týkají se zároveň celé lidské bytosti. „Neexistuje nic tajemnějšího než jídlo: proměna mrtvé hmoty v živou, přetvoření něčeho mimo nás v nás samotné, začlenění látky, která si uchovává všechna svá specifika, do mnohem vyšší a složitější skutečnosti. Pokaždé, když jíme, by to měla být malá slavnost. Jídlo je náš každodenní svátek, protože předjímá jednotu, v níž všechno a všichni touží nalézt útočiště, v níž se všichni cítí dobře a v níž nikdo není sám. V našem každodenním životě tak o sobě nenápadně a zároveň dostatečně důrazně dává vědět hostina, která nás čeká na věčnosti.“ (K. Rahner)
Kristova slova, která jsme citovali v úvodu, se však netýkají jen jídla a pití, ale poukazují na další aspekt „Boží hry“: na smích. Smích a askeze totiž vůbec nejsou v rozporu. Přiznejme si, že mnoho křesťanů se cítí lépe na pohřbu než na svatební hostině. Ptáte se proč?
Jsou mezi námi zbožné duše, které katolická výchova („katolická převýchova“ by asi bylo přesnější) poznamenala velmi neblaze. Jejich vystupování, chůze, ohnutá záda a úsměv připomínající zblízka spíše škleb nejsou ničím jiným než urážkou vmetenou do tváře Kristu, který přece prohlásil: „Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22). Někteří kněží, řeholníci i bojovní laici zase ze všeho nejspíš připomínají roboty usmívající se na povel. Každému, koho potkají, darují (nepřirozený) úsměv, protože to je přece jeden z osvědčených „prostředků apoštolátu“. Neznám nic pokrytečtějšího a nechutnějšího než tyto neupřímné zbožné úsměvy. Ne, smích nelze sehrát. Není to žádný dárek, kterým máme za vhodných okolností podarovat lidi kolem sebe. Musíme se naučit smát se doopravdy. Zvlášť pro křesťana je totiž smích velmi vážná věc. Nemáme samozřejmě na mysli smích hlupáků a hříšníků, který Písmo svaté tvrdě odsuzuje: „Blázen se při smíchu hlasitě chechtá“ (Sir 21,20). „Mluvení hlupáků je ošklivé, jejich smích je hříšná nevázanost“ (Sir 27,13). A přirozeně nebudeme obhajovat ani smích, který odsuzuje sám Kristus: „Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat“ (Lk 6,25). Ne, tento smích, pro nějž má Boží slovo jen pohrdání, určitě nebude ten pravý.
Opravdový smích je smích, který pramení v prostém, čistém srdci, v srdci dítěte (a takové by měl mít přece každý křesťan). Upřímně se směje jen člověk, který vidí věci takové, jaké jsou doopravdy, který nic nezveličuje a který nepovažuje sám sebe za pupek světa. Smích hraje v našich životech velmi důležitou a nezastupitelnou roli. Nedovolí nám totiž brát se příliš vážně a zabývat se věcmi, které jsou ve své podstatě jen a jen směšné. Osvobodivý smích je pro nás nutný i jako součást každodenní hygieny. „Ubíjející každodennost“ totiž postupně nanáší na náš život vrstvu prachu a pavučin, která nám brání vidět slunce. Podlost a bezcharakternost lidí, kteří nás obklopují, nás tak ničí, že se proti ní musíme obrnit neprostupným krunýřem. Upřímný smích rozhrnuje pavučiny, vymetá prach, rozrušuje krunýř. Umožňuje nám vidět opět jasné nebe a slunce nad hlavou, vrací nám radost ze života.
Jedna „zbožná duše“ mi kdysi namítla: „Ale nikde v evangeliu se přece nepíše, že se Kristus smál!“ Opravdu? Copak ho zvali ke stolu, aby se celou dobu tvářil jako kakabus a každou zábavu spolehlivě pokazil? A co děti? Už jste někdy viděli houf dětí, jak se žene k člověku, který se mračí, až z něj jde strach? Ježíš se jistojistě usmíval i při pohledu na namyšleného farizea, který se před oltářem nemodlil, nýbrž předváděl, a bezpochyby se musí smát i grimasám, které dělají mnozí věřící považující se za jeho následovníky. Ti se určitě velmi pohorší, když v Písmu svatém narazí na tvrzení, že se směje i Bůh na nebi. „Směje se klidně, jistě a vesele a jeho smích se vznáší nad temnými zákruty našich pošetilých, drsných, krutých a krvavých dějin“ (K. Rahner).
Křesťan by se měl smát podobně jako Bůh. Pokud jeho smích nad pošetilostmi tohoto světa vyvěrá z čistého srdce, je odleskem smíchu Božího. „Je to jakýsi otisk smíchu Boha jakožto vítězného vládce nad dějinami i nad věčností. Boží smích stvrzuje, že všechno je ve své podstatě dobré“ (K. Rahner).
Kdosi poznamenal, že II. vatikánský koncil měl ještě vypracovat konstituci věnovanou humoru. Tuto mezeru však přece můžeme (v očekávání dalšího koncilu) docela dobře vyplnit my sami. Humor úzce souvisí s inteligencí. Nezapomínejme, že být inteligentní je (alespoň prozatím) povinností každého křesťana. Humor každému napoví, že se odmítáme brát příliš vážně. Jestliže se dokážeme sami sobě zasmát a dělat si ze sebe legraci, alespoň to za nás nemusejí dělat ti druzí. Podle přítomnosti či nepřítomnosti humoru se pozná, zda se ten či onen křesťan už osvobodil od nezdravého strachu z „našeho nebeského Otce“ (jímž bohužel mnozí z nás dosud trpí). Dnes, po koncilu, se zdá, že z katolického prostředí humor úplně vymizel. Na setkáních, seminářích a kolokviích často potkáváme samé vážné, zamračené nevlídné tváře. Z mnoha stran se ozývají výrazy jako „pneumatologie“, „instance“, „dialektika“ či „kérygma“, výrazy, z nichž jde člověku skoro mráz po zádech. Hodně lidí se tam bere hrozně vážně a snad ani netuší, že nějaký humor existuje. Úplně zapomněli, že největším vtipálkem je sám Bůh. Jak jinak se dá vysvětlit, že si za své spolupracovníky vybral právě nás? (…)
                                                                              ***
Co by nám asi tak Ježíš řekl, kdyby u nás po dvou tisíciletích vykonal „kanonickou vizitaci“?
Jak bychom ho přivítali? Co všechno bychom mu ukázali? Slavnostně osvětlené město a rozžaté svíce? On chce přece vidět především zapálené křesťany, kteří jsou světlem světa. Křestní matriky? A nebude chtít nahlédnout spíše do našeho svědomí? Oficiální oslavy, kde budou první řady vyhrazeny pro biskupy, kardinály a nejvyšší státní představitele? Nebude raději hledat chudé? Křesťanské politické strany? A nezáleží mu víc na křesťanských srdcích? Krásné náboženské oslavy, tyto „velkolepé svátky víry“ (o nichž se zeširoka rozepisuje všechen katolický tisk)? On však oficiálním tiskovinám příliš nedůvěřuje a všechno si raději ověřuje na místě. Najde tam opravdu víru, která hory přenáší? Církev chudých? Ta mu nestačí, on požaduje chudou církev. Katolické země? Jak dopadnou, když začne zkoumat, jak se v nich daří svobodě a spravedlnosti? Seznamy přispěvatelů na dobročinné účely? Nezajímají ho spíš hříšníci? Nádherné chrámy? Nezajde náhodou ze všeho nejdřív do slumů, chudinských čtvrtí a uprchlických táborů? Supermoderní výstavné budovy katolických institucí, kde je všechno, od kina až po bar, tělocvičnu a sál na katechismus, a které nás dokonce „nepřišly ani tak draho“? Nezeptá se však, zda jsme budovali i něco jiného než domy? Zda jsme například formovali také nové křesťany? Velikonoční svaté přijímání, počet návštěvníku nedělních mší, poutě, „příkladně křesťanské“ umírání? O něco víc ho asi přece jenom zajímají ti, kdo se jako křesťané snaží žít. Koncil, „aggiornamento“, díla progresivních teologů? On by však především rád věděl, jak je uvádíme do života, jak horlivě je uskutečňujeme.
To by snad stačilo. Ježíšova „kanonická vizitace“ by pravděpodobně skončila úplně stejně jako ta před dvěma tisíci lety, když na oslátku vjížděl do Jeruzaléma a zástupy mu jásaly vstříc a kladly na cestu pláště a ratolesti. Velice pravděpodobně by se rozplakal i dnes, protože ani dnes by pro něj ve „svatém městě“ nebylo místo. V triumfalistickém křesťanství totiž chybí místo pro Ježíše. V triumfalistickém křesťanství je místo pro všechny a pro všechno: pro naši domýšlivost a mocichtivost, pro náfuky, diplomaty a kariéristy i pro nepřetržitě dýmající kadidelnice. Pro Ježíše v něm však místo není.
Alessandro Pronzato – Provokující evangelia
 
I dnes existuje pokušení žít zdánlivé křesťanství. „Jsou povrchní křesťané, kteří sice věří v Boha, Krista, ale jsou příliš „rozvláční.“ Ježíš Kristus pro ně už není základ. Jsou to moderní gnostikové. Pokušení gnosticismu či „tekutého“ křesťanství. Na druhé straně jsou potom ti, kteří věří tomu, že křesťanský život je třeba brát vážně, ale zaměňují pevnost a stálost za strnulost. Stanou se rigidními! Myslí si, že křesťan musí být smutný, vždycky. Ti první se vyznačují jakýmsi povrchním „veselím“. Druzí žijí nepřetržitou pohřební vigilii, nevědí, co je křesťanská radost. Neumějí se těšit ze života, který nám Ježíš dává, protože neumějí s Ježíšem rozmlouvat. Nevnímají Ježíše, necítí onu pevnost, kterou skýtá Ježíšova přítomnost. A nejen že nemají radost, ale nemají ani svobodu. Jsou otroky povrchnosti, rozvláčného života. A tamti jsou otroky strnulosti, nejsou svobodní. V jejich životě nemá místo Duch svatý. A Duch svatý nám dává svobodu! Pán nás dnes vybízí, abychom stavěli svůj křesťanský život na Něm, na skále, která nám dává svobodu, posílá nám Ducha a umožňuje nám s radostí jít vpřed po cestě jeho nabídek.“
homilie papeže Františka ze 27. 6. 2013
 
Evangelium této neděle (Lk 10,1-12.17-20) mluví o tom, že Ježíš není osamoceným misionářem, nechce plnit své poslání sám, ale vtahuje do něj svoje učedníky. Dnes vidíme, že kromě dvanácti apoštolů povolal dalších sedmdesát dva a posílá je do vesnic po dvou, aby hlásali, že Boží království je blízko. Toto je krásné! Ježíš nechce jednat sám, přišel, aby přinesl světu Boží lásku, chce ji šířit stylem komunitním, stylem bratrským. Proto zakládá komunitu učedníků, která je misionářskou komunitou. A hned ji zacvičuje do misií a vysílá na cestu.
Avšak pozor: účelem není socializace, trávení společného času. Nikoli, účelem je hlásat Boží království, a to neodkladně. I dnes je to naléhavé! Nelze ztrácet čas řečmi, netřeba čekat na konsens všech, je třeba jít a zvěstovat. Všem se přináší Kristův pokoj, a pokud ho nepřijmou, pokračuje se stejně dál. Nemocným se dává zdraví, protože Bůh chce uzdravit z každého zla. Kolik jen misionářů toto činí! Rozsévají život, zdraví a útěchu na periferiích světa. Jak je to krásné! Nežít sami pro sebe, ale žít pro konání dobra! (…)
Oněch dvaasedmdesát učedníků, které Ježíš poslal před sebou, kdo to byli? Koho reprezentovali? Je-li apoštolů dvanáct a reprezentují tudíž i jejich nástupce - biskupy, pak těch dvaasedmdesát může reprezentovat ostatní svěcené služebníky, kněze a jáhny. V širším smyslu však můžeme pomýšlet na další církevní ministeria: na katechety, na věřící laiky, kteří působí ve farních misiích, na ty, kdo pracují s nemocnými a s lidmi různě postiženými a vytlačovanými na okraj. Vždy však jako misionáři evangelia a s naléhavostí Království, které je blízko. Všichni musí být misionáři, všichni mohou slyšet toto Ježíšovo povolání, vykročit a hlásat Království!
Evangelium říká, že oněch dvaasedmdesát se vrátilo ze své misie naplněno radostí, protože zakusili, jakou moc má Kristovo jméno nad zlem. Dodává však: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi“ (Lk 10,20). Nemůžeme se chlubit jakoby bychom my byli protagonisty. Protagonista je jenom jeden: Pán! Protagonistou je Pánova milost! On je jediným protagonistou! (potlesk) A naší radostí je pouze to, že jsme Jeho učedníci, Jeho přátelé. Ať nám Matka Boží pomáhá být dobrými dělníky evangelia.
Drazí přátelé, nemějte strach být radostní! Nemějte strach z radosti, oné radosti, kterou nám dává Pán, když jej necháme vstoupit do svého života. Nechejme Jej vstoupit do našeho života, aby nás vyzval jít ven na periferie života a hlásat evangelium! Nemějte strach z radosti. Radost a odvahu!
papež František 7. 7. 2013
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo!“ říká Ježíš (Lk 10,2). Na Božím poli je práce pro všechny. Kristus se však neomezuje jen na poslání. Dává misionářům také jasná a přesná pravidla jednání. Nejprve je posílá „po dvou“, aby si vzájemně pomáhali a vydávali svědectví o bratrské lásce. Upozorňuje je, že budou jako „ovce mezi vlky“; to znamená, že budou muset být navzdory všemu mírumilovní, a šířit v každé situaci poselství pokoje; nemají si s sebou brát ani oděv, ani peníze, aby žili z toho, co jim dá Prozřetelnost; mají pečovat o nemocné na znamení Božího milosrdenství; když budou někde odmítnuti, mají odtamtud odejít, a omezit se přitom jen na připomenutí odpovědnosti za odmítnutí Božího království. Svatý Lukáš pak poukazuje na nadšení učedníků z dobrých plodů jejich misie a zaznamenává krásná Ježíšova slova: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi“ (Lk 10,20). Kéž toto evangelium probudí ve všech pokřtěných vědomí, že jsou Kristovými misionáři, povolanými připravovat cestu slovy a svědectvím života.
Benedikt XVI. 8. 7. 2007
„Jděte! V těchto dnech jste tady v Riu mohli získat krásnou zkušenost setkání s Kristem a společného setkání s ním; mohli jste pocítit radost z víry. Zkušenost tohoto setkání však nesmí zůstat uzavřena v našem životě nebo v malé skupině farnosti, hnutí nebo vašeho společenství. Bylo by to jako vzít kyslík plameni. Víra je plamen, který je tím živější, čím více se sdílí, předává, aby všichni mohli poznat, milovat a vyznávat Ježíše Krista, který je Pánem života a dějin (srov. Řím 10,9).
Avšak, pozor! Ježíš neřekl, chcete-li nebo budete-li mít čas, nýbrž: ,Jděte a získejte za učedníky všechny národy´. Sdílet zkušenost víry, dosvědčovat víru a hlásat evangelium je mandát, který Pán svěřuje celé církvi, i tobě. Je to příkaz, který se však nerodí z touhy po nadvládě nebo z touhy po moci, ale ze síly lásky, ze skutečnosti, že Ježíš jako první přišel mezi nás, dal nám nikoli něco ze sebe, nýbrž nám dal sebe celého. Dal svůj život, aby nás zachránil a  prokázal nám Boží lásku a  milosrdenství. Ježíš s  námi nenakládá jako s  otroky, nýbrž jako se svobodnými osobami, přáteli a bratry. Nejenom nás posílá, ale i provází, a během tohoto misijního poslání lásky je neustále při nás. Kam nás Ježíš posílá? Neexistují hranice, ani omezení. Posílá nás ke všem.
Evangelium je pro všechny a  nikoli pouze pro některé. Není jenom pro ty, kteří se nám zdají bližší, vnímavější a přívětivější. Je pro všechny. Nemějte strach jít a nést Krista do každého prostředí, až na existenciální periferie, i  zatím nevzdálenějším, nejindiferentnějším.
Pán hledá všechny, chce, aby všichni vnímali vroucnost jeho milosrdenství a jeho lásky.
Církev potřebuje vás, vaše nadšení, kreativitu a radost, které vás charakterizují. Víte, kdo je nejlepší pro evangelizaci mladých? Jiný mladý. Touto cestou se všichni máte vydat!
papež František na světovém setkání mládeže, Rio de Janeiro 2013
Mocí křtu se stáváme učedníky-misionáři povoláni nést evangelium do světa (Evangelii gaudium, 120). „Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání svojí víry je aktivním podmětem evangelizace… Nová evangelizace v sobě musí zahrnovat nový protagonismus každého pokřtěného“ (ibid.), všech, celého Božího lidu, nový protagonismus každého pokřtěného. Boží lid je lidem učedníků, protože víru dostává, a také misionářů, protože víru předává. A působí to v nás křest, který nám dává milost, a předává víru. Všichni v církvi jsme učedníci a to stále, po celý život; a všichni jsme misionáři, každý na místě, které mu Pán přidělil. Všichni, i ten nejmenší je misionářem, a ten, kdo vypadá jako nejstarší, je učedníkem. Někdo z vás poví: „Ale biskupové nejsou učedníci, biskupové znají všechno; papež ví všechno, není učedník“. Nikoli, také biskupové i papež musejí být učedníci, protože nejsou-li učedníky, nepočínají si dobře, nemohou být misionáři, nemohou předávat víru. Všichni jsme učedníky i misionáři.
papež František 15. 1. 2014
Ad fontes („k pramenům“) – stále znovu v poslední době zaznívá výzva, abychom se vrátili „k pramenům“ naší víry: k textům církevních otců, ale především Starého i Nového zákona. I dnešní evangelium „vybízí“, abychom se v pastorační činnosti vrátili „k pramenům“, k základnímu poslání, které přijali Ježíšovi učedníci. Oni přijali „program“ – jednoduchý, ale zároveň účinný, protože jde k podstatě.
Tento program by se mohl heslovitě podat v několika bodech:
1) „Sloužit spolu“ – učedníci byli rozesláni ve dvojicích, aby si mohli vzájemně pomáhat a důvěryhodněji dosvědčovat evangelium. Jak vidíme i z jiných biblických textů, tato praxe se velmi osvědčila – a dokonce i „velký svatý Pavel“ míval průvodce na svých cestách. „Společná služba“ je lékem proti individualismu, malomyslnosti, sebestřednosti (která se snadno vetře do života „osamoceného vojáka“). Je na nás hledat a najít konkrétní způsob prožívání „společného pastoračního působení“.
2) Služba má být nesena skromností (svobodou od majetku) a důvěrou v Boží prozřetelnost. Bohatství totiž „zatěžuje“ při cestě – a při službě. Proto je nutné „kráčet nalehko“… a s lehkostí. Nakolik při naší pastoraci potřebujeme a používáme různé prostředky (např. média), natolik to má být s ryzím postojem svobody a odpoutanosti. Mnohé prostředky a pastorační vymoženosti mohou přehlušit službu, která se pak opírá o „účinnost“ prostředků, a ne o živého Krista. Velmi zajímavý je dopis, který napsala Matka Tereza jistému dobrodinci, aby odmítla (!) finanční dary z toho důvodu, aby sestry prozatím využívaly prostředky k dispozici a „nehromadily bohatství“ – a tak nepřestaly důvěřovat v Boží prozřetelnost. I v tomto bodě se však budou lišit konkrétní aplikace Ježíšova pokynu („chudoby ve službě“ a odkázanosti na Boha). Základní však je, aby byla živá víra v Boží „primát“ – a že bez něho „ani krok“.
3) Středem hlásání má být „Boží království je blízko, Bůh je tady, je tu pro nás“. Při hlásání je možné „plýtvat“ mnoha slovy, hovořit vznešeně o duchovních pravdách, ale přitom nechat posluchače tam, kde jsou – a nevést je k Bohu. Přitom „tou základní melodií“ kázání má být „ujištění o Boží blízkosti“. Na tuto melodii se pak mohou zahrát různé variace (líbivými slovy a hlubokými myšlenkami).
4) Apoštol má před očima, že bojuje proti „temným silám“ (Ef 6,12) – zároveň se však vyhýbá démonizování a „černobílému pohledu na svět“. K účinnému boji proti zlu je třeba začít… od sebe – poctivě demaskovat projevy zla a hříchu ve svém životě, učit se rozlišovat projevy dobrého a zlého ducha (a prosit o rozlišování!). Tím se apoštol učí demaskovat zlo i v životě druhých – a prosit za osvobození od zlého a od hříchu (to se nemá směšovat s exorcismem, který je vyhrazený pověřené osobě při rozvázání posedlého člověka).
5) Služba nemocným spojená s modlitbou. Jako Boží děti se můžeme „svobodně a bez zábran“ modlit za uzdravení nemocného – a zároveň ponechat moudrému Otci svobodu, zda dotyčného uzdraví, nebo posílí k nesení životních obtíží. Evangelium nám vrací odvahu modlit se za uzdravení – vrací nám víru, že Ježíš je mocný a zasahuje: někdy uzdravením, jindy posílením víry a „vnitřního člověka“.
Před námi jsou tedy velké výzvy, abychom hledali cesty, jak aplikovat a konkretizovat „Ježíšův pastorační model“.
Podle nejvyšší důležitosti takové mise bychom spíše čekali., že budou učedníci sportovci maximálně vytrénovaní, špičkově vybavení a vyzbrojení, že budou jako lvi mezi vlky. Že budou mít spoustu peněz, pytel proviantu od svatého Mikuláše a sandály s raketovým pohonem, a hlavně že budou vychovaní, přívětiví, neodolatelní a po cestě každého pozdraví. Ale to ne. Tady má jít znova o boj s Goliášem a Saulova výzbroj by i teď byla zbytečně těžká. Místo aby nás vybavil, nám všechno vybavení bere, a co je vrchol všeho, abychom byli ještě míň krytí, posílá s námi dalšího člena výpravy, takového nezávislého a těžko pochopitelného borce, kvůli kterému nebudeme tomu podniku šéfovat a se kterým se budeme muset zkusit dorozumět.
A pokud jde o to sdělení, které máme předat, tak to je skoro nulové. Máme říkat „Pokoj tomuto domu“, což je v hebrejštině ten nejobyčejnější a nejvšednější pozdrav, něco jako „Dobrý den všem“. Člověk by si představoval, že učedníci budou přednášet nějaké učení pro zasvěcené a teologické finesy a velkolepě kázat o morálce, a oni říkají jen jakési Buona sera – stejné pozdravení, které zahájilo pontifikát našeho papeže Františka (…)
Pětinásobná chudoba
(…) Nejprve chudoba při poslání. Jsou vysláni, ale divná věc, první pokyn, který dostanou, je prosit Pána, aby poslal dělníky na svou žeň. Pro svou misi tedy nemají definitivní zplnomocnění, na kterém by si mohli zakládat – musí o ně stále žebrat, nepřestat být v živém styku s Tím, kdo je jeho zdrojem. Jakmile by se jejich apoštolát změnil v nějaký statut, jakmile by nebyl získáván ustavičnou modlitbou, stali by se z apoštolů podnikatelé. Mohlo by se jim dařit, ale to už by bylo jejich dílo, ne dílo Slova.
Dál jsou učedníci na tom chudě, pokud jde o obranu. Jsou to beránci mezi vlky, kteří se vystavují nebezpečí smrti. (…) U učedníků však nejde jen o vědomí smrti, jde o to, být připraven svědčit o životě až do krajnosti. Není možné mluvit o tom, který je život a vzkříšení, jen tak na okraj. (…)
Za třetí je chudé jejich vybavení. Nabízela by se „těžká pozemská technika“. S tou lze překonat vzdálenosti, ale blízkosti se nedosáhne. Tu nelze nahradit ničím. Dokazují to svátosti: předávají to, co je nevětší ze všeho, tedy milost, a to bezpodmínečně vyžaduje fyzickou blízkost. Nemůžete se zpovídat po telefonu, Tělo Kristovo nelze někam nahrát. Komunikace nejvyššího řádu se obejde bez nejvyspělejších komunikačních technologií, protože ta nejvyšší komunikace není jen sdělení, ale i sdílení, tedy skutečná přítomnost člověka u člověka, kdy se lidské tváře navzájem z lásky obdarovávají.
Za čtvrté se chudobou vyznačuje i sdělení, protože více než na něm záleží na jeho nositeli a na tom, kdo jej poslal. Kromě toho, pokud jde o poselství, v popředí je hlavně ten, na koho se posel obrací: „Kristus nás přišel spasit, tebe i mě. Chce, abys věčně něco vyzařoval.“(…)
A konečně pátý projev chudoby – poslové jsou dva, ne jeden osamělý rytíř. Aby z poselství nezbylo jen kázání učitelů zákona a farizejů, musí se stát tělem: a když tu jde o učedníky, musí tím tělem být živé, myslící a radostné společenství: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým (Jan 13,35).
Fabrice Hadjadj – Když je všechno na cestě ke zkáze