15. neděle v mezidobí – cyklus A
Iz 55,10-11; Řím 8,18-23; Mt 13,1-23
1Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. 2Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. 3A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. 4A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. 5Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, 6ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. 7Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. 8Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 9Kdo má uši k slyšení, slyš!“ 10Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 11On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. 12Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. 13Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, a slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. 14Plní se na nich Izaiášovo proroctví: ‚Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. 15Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se – a já je neuzdravil.‘ 16Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. 17Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. 18Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. 19Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 20Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, 21ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. 22Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 23Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“
(Mt 13,1-23)
(Mt 13,1-23)
Srovnání: Mk 4,1-9; Lk 8,4-8; Lk 5,1-3; Mt 11,15; 13,43; Mk 4,10-12; Lk 8,9-10; Mk 4,25; Lk 8,18; Mk 8, 17-18; Jan 9,39; Iz 6,9-10; Jan 12,37-40; Sk 28,25-27; Lk 10,23-24; 1 Petr 1,10-12; Mk 4,13-20; Lk 8,11-15; 1 Tim 6,9-10
Úvod k meditaci
Jakou půdou pro Boží slovo je mé srdce? Snažím se Boží slovo poznávat? Usiluji o život podle něho?
Výklad biblického textu
Kontext: Mt 13,1-52 představuje sedm (či osm) podobenství. Matouš převzal část látky z Mk 4,1-34, rozšířil ji a doplnil o svůj pramen a začlenil ji do Ježíšovy třetí hlavní promluvy.
Hlavním tématem v Matoušově líčení Ježíšových podobenství je tajemství odmítnutí a přijetí Ježíšova slova o království. Matouš takto čelí tomu, co bylo skutečně realitou jak během Ježíšova vlastního veřejného působení, tak Matoušovou zkušeností na sklonku 1. století. Matoušovi tato podobenství pomáhala osvětlit to, co bylo bolestnou realitou pro židovské křesťany: že totiž jen někteří Židé přijali křesťanská tvrzení o Ježíši.
1 Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře: Tím, že Ježíš sedí u moře, přijímá tehdy běžný postoj, který zaujímal učitel, jenž je středem pozornosti zástupu.
2 vstoupil na loď a posadil se: Tato malebná scéna je převzata z Mk 4,1. Máme si představit, že lidé měli o Ježíše takový zájem, že jedinou možností, aby ho viděli a slyšeli, bylo mluvit na lodi nedaleko břehu Galilejského moře. Posluchači podobenství tvoří zástup. Ježíš mluví v tomto – ale nejen v tomto – podobenství o tom, jak právě zástup reaguje na hlásané Boží slovo.
3 Jeden rozsévač vyšel rozsévat: I když se tradičně toto podobenství nazývá podobenstvím o rozsévači (viz Mt 13,18), skutečným středem pozornosti jsou semena a jejich užitek.
5 Jiná padla na kamenitou půdu: Mnohé části Palestiny mají tenkou vrstvu povrchové půdy, pod níž leží vápenec. Popis toho, co se děje se semenem, jež je zaseto na takovou půdu, poukazuje na znalost půdy a zemědělství.
7 Jiná zrna zase padla do trní: Jedná se pravděpodobně o obecné označení různých druhů ostružiníku, bodláků, kopřiv atd. Takové křoviny se mohly používat k vymezení hranic hospodářova pole a zabraňovat vniknutí zvířat. Tento obraz může představovat hospodáře rozsévajícího na okraji svého pozemku.
8 Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: Je tu předpoklad, že všechna semena jsou dobrá. Problém je v půdě, do níž jsou semena zaseta. Na rozdíl od prvních tří druhů půdy (cesta, kamenitá půda, trní) vydává dobrá půda nadmíru bohatou úrodu.
některá stonásobný: Takový výnos je velmi neobvyklý a je součástí extravagance tohoto podobenství. Matouš převrátil Markovo vzestupné pořadí („třicetinásobný a šedesátinásobný a stonásobný“), aby zdůraznil neobvyklou úrodu.
12 Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má: Ve svém dalším užití (Mt 25,29; Mk 4,25; Lk 8,18) tento výrok varuje před lpěním na duchovních privilegiích. Matouš jej sem vložil, aby zvýšil hodnotu učednických výsad a ztrátu, kterou zakusí ti, kdo jsou vně: ti, jimž Bůh dal poznání, dostanou ještě víc, kdežto ti ostatní dokonce ztratí i to, co mají.
21 ale nemá v sobě kořen a je nestálý: Výraz kořen je použit jako metafora pro vnitřní stabilitu (viz Kol 2,7; Ef 3,17). Mnohé výrazy v tomto úseku – rozsévat ve smyslu kázat atd. – jsou typické spíše pro epištoly než pro evangelia. Tento jev naznačuje, že výklad tohoto podobenství odráží zkušenosti rané církve.
Prameny, odkazy
Daniel J. Harington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
Toto podobenství o rozsévači je první z řady podobenství o Božím království, které pronesl Ježíš v Jezerní řeči (srv. Mt 13,1-52). Je vzato z denního života a práce palestinského rolníka. Bývá nazýváno podobenstvím o rozsévači. Vhodněji by však mělo být nazýváno podobenstvím o rozličné půdě, do které rolníkovo símě zapadá. Ne na rozsévače, nýbrž na různou zemi, do které padá rolníkovo símě, je v podobenství kladen důraz. Semeno je dobré, ale ne stejně dobrá a připravená je půda, do které símě zapadá. Užívané označení podobenství o rozsévači je z úcty ke stáří tohoto pojmenování, protože sahá do prvokřesťanských dob.
Evangelista Lukáš poznamenává, že Ježíš pronesl podobenství, když přečetný zástup a lidé z měst se k němu hrnuli. Kolem Genezaretského jezera vedla totiž stará cesta, která spojovala Damašek a východní země se Středozemním mořem a Egyptem a byla používána v této době poutníky, kteří se ubírali do Jeruzaléma...
Okolí Genezaretského jezera je krásným koutkem Palestiny, zvláště na jaře, když pahorky a údolí jsou pestrým kobercem květů. Genezaretské jezero je obklopeno pohořím, jen na severu a na jihu, při vtoku a výtoku Jordánu, se rozprostírá rovina s úrodnými políčky. Avšak políčka na svazích pahorků jsou skalnatá, často jen s tenkou vrstvou prsti, a když jim není věnována dostatečná péče, jsou zamořena trním a plevelem, na který je Palestina bohatá. Kolem dokola viděli Ježíšovi posluchači malé úzké dílce podobných políček, z nichž jedno si vzal Spasitel za předmět svého podobenství. Je to příběh z denního života, ale s hlubokou duchovní skutečností.
Vyšel rozsévač rozsévat své símě: Bylo to po prvních deštích, asi v listopadu. Na galilejských hornatých polích nemůže ani mít símě jiný osud, než ten, který je vylíčen v podobenství. Některé zapadne na cestu a na okraj cesty. I za časů Kristových si lidé nejednou zkracovali cestu polem a na místech nedávno obdělaných vznikaly pěšiny. Talmud mluví o podobných cestách (Peach 2,1). Zrno, které padne na tyto pěšiny, je pošlapáno pocestnými nebo sezobáno ptáky. Jiná část osiva padne na půdu skalnatou se slabou vrstvou prsti.
Vlivem spodního tepla brzy vzklíčí, ale nemá dostatek prsti, nezapustí do hloubky kořínky a stačí několik teplých dnů, aby vše uschlo. V Palestině to bývá v době, kdy vane jihovýchodní vítr, který následuje po deštivém počasí, a kdy i v listopadu bývá síla slunečních paprsků ještě značná. Jiné seménko zapadlo mezi trní, do země, která nebyla dobře připravena. Palestinský rolník se mnohdy spokojil s tím, že místo aby plevel vyplel, plevel jenom posekal a spálil. Tak se stalo, že kořínky plevele a trní zůstaly v zemi, trní vyrůstalo s obilím, odnímalo obilí vzduch a světlo, až je udusilo. Jiné símě konečně zapadlo do dobré půdy. Velká úrodnost staré Palestiny je dokázána jak Biblí (Gen 16,12), tak i starověkými spisovateli (Herodot), a ještě dnes, v některých zvláště úrodných krajích (oázy u Jericha), se vyskytují klasy o 4 až 6 řadách, takže Ježíšovo slovo o užitku až stonásobném, není nemožností.
Podobenství je uzavřeno zvoláním: Kdo má uši k slyšení, slyš! U Semitů, kde ústní podání bylo hlavním prostředkem výuky, to nebyl řečnický obrat, nýbrž důrazná výzva, vrýt si v mysl a uvést je ve skutek. Po tomto zvoláni žádají učedníci Pána o výklad podobenství. Dříve než vyloží podobenství o rozsévači, praví Spasitel hlubokou větu o účelu podobenství vůbec. Kristova nauka nepřináší stejné ovoce u všech. Někteří nemají dobrou vůli, jako například farizeové. Mnozí by měli dobrou vůli, ale stále ještě nechápou pravý smysl Božího království a zaměňují je s falešnými představami o časném království. Představy lidu jsou stále příliš hmotné, a když k těmto blouznícím zástupům mluví Ježíš, musí mluvit tak, aby je přitáhl a zároveň vyvedl z klamu. Boží království již nastávalo, ale nikoliv království podle jejich blouznivých představ. Proto Ježíšovo kázání mělo zároveň ukázat i neukázat, otevřít oči pravdě a zavřít je neuskutečnitelným snům. Proto Pán používá podobenství, které je jasné, ale zároveň temné, výmluvné, ale také zastřené. Řeč podobenství je řečí symbolickou. Symbol může být světlem anebo tmou. Světlem pro toho, kdo za symbolem poznává skutečnost, tmou pro toho, kdo zůstane lpět na liteře.
Jan Merell – Setkání s Ježíšem
Někdo tvrdí, že Paganini byl velmi zvláštní člověk. Jiný zase, že měl nadpřirozené nadání. Magické tóny vycházející z jeho houslí zněly jinak. Proto nikdo nechtěl zmeškat příležitost slyšet ho hrát. Jednou večer na něj čekal sál plný obdivovatelů.
Nejprve nastoupil orchestr a sklidil potlesk. Zároveň i dirigent si vysloužil ovace. Ale když se objevil Paganini, sál propukl v šílenství. Paganini si dal housle pod bradu, a co následovalo, je nepopsatelné; jako by noty bílé a černé, krátké a dlouhé, osminy a šestnáctiny měly křídla a vzlétly dotekem kouzelných prstů.
Najednou přerušil rajskou hudbu zvláštní zvuk – praskla jedna struna na Paganiniho houslích.
Dirigent se zarazil. Orchestr přestal hrát. Diváci zadrželi dech. Ale Paganini s pohledem upřeným do partitury dál bez zaváhání vyluzoval líbezné zvuky. Dirigent a orchestr se s obdivem přidali. Publikum se utišilo.
Náhle zaujal pozornost přítomných další rušivý zvuk. Na Paganiniho houslích praskla další struna.
Dirigent strnul. Orchestr utichl. Ne však Paganini. Jako by se nic nestalo, zapomněl na obtíže a dál kouzlil malebné zvuky. Dirigent a orchestr se v úžasu znovu pustili do hraní.
Publikum si neumělo představit, co bude následovat. Celý sál nevěřícně vykřikl – praskla třetí struna na Paganiniho houslích.
Dirigent se zastavil. Orchestr umlkl. Publikum bylo v napětí. Ale Paganini, jako by byl hudební mág, zahrál pomocí zbývající struny všechny tóny. Žádný nevynechal.
Dirigent očarovaně mávnul taktovkou. Hudebníci se chopili nástrojů. Publikum přešlo z ticha do euforie, ze strnulosti v jásot. Paganini dosáhl slávy.
Jeho jméno nesmazal čas. Není jen geniálním houslistou. Je symbolem člověka, který jde dál navzdory nepříznivým okolnostem, problémům a všemu, co se zdá nemožné.
V důsledku čeho jsem schopen ztratit motivaci?
Najdu v sobě motivaci, pokud jde o...?
Ubírám ostatním motivaci tehdy, když...
José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše
Touha přinášet plody
Mnozí lidé strádají: přestože na sobě pracují po duchovní či psychické stránce tak usilovně, dokážou zaznamenat jen nepatrné pokroky, a jejich život zůstává nadále neplodný. Nevzkvétá. Na tuto zkušenost odpovídá Ježíš podobenstvím o rozsévači, který rozsévá osivo na pole. Část zrna padne na cestu, jiná část na kamenitou půdu, jiná mezi trní. „Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný“ (Mt 13,8).
Cesta, která je udusaná nohama poutníků, symbolizuje tvrdost člověka a také jeho povrchnost. Tam, kde člověk žije pouze navenek, setba Božího slova nemášanci v něm vzejít.
Kamenitá půda symbolizuječlověka, jenž se dá snadno nadchnout, ale nestojí nohamapevně na zemi a chybí mu pevné kořeny. Nadšení vyprchá, jakmile se dostaví první potíže. Trní zasepředstavuje starosti, které udusí setbu, ale stejnětak mohou být trním i naše životní zranění. Někteříse dají natolik určovat křivdami a zraněními, že sejejich duše nedokáže dotknout žádné slovo útěchy,a setba tak nemůže vzejít. Ježíš nám vysvětluje, proč v nás z tak mnohého vzchází jen málo. Nastavuje nám zrcadlo, jen abychom v sobě dokázali poznat udusanou a kamenitou půdu nebo trní. Jedním dechem nám ale též vlévá naději. Také v nás zapadla část setby do úrodné prsti. Tam v nás vzejde a přinese užitek, „některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný“ (Mt 13,8). Náš život rozkvete za předpokladu, že dovolíme setbě Božího slova a tichým Božím podnětům, aby zapadly do dobré půdy našeho srdce, do ochotného a otevřeného srdce. Avšak tuto dobrou půdu poznáme na poli své duše teprve tehdy, když poznáme i tvrdou hlínu udupané cesty – to, co je v našem životě zapadlé do vyjetých kolejí a uzavřené do sebe; když se podíváme na kořeny, z nichž žijeme; když přistřihneme trní, které se v nás snaží udusit to, co touží kvést.
Anselm Grün – Uzdravení skrze podobenství
Evangelium se s námi – naštěstí! – nemazlí. Nedávno nás obvinilo, že závidíme, že nedokážeme pochopit zákony Boží lásky a nutíme Boží milosrdenství, aby nám skládalo účty. Nyní nám vytýká, že máme tvrdé srdce a přirovnává nás k půdě na okraji cesty, na skále či v trní, která není schopna Boží slovo náležitě přijmout.
Exegeté by nám teď jistě poskytli podrobný výklad o tom, jak to bylo v Palestině s ornou půdou, že přes pole často vedly vyšlapané cesty a že je tam dodnes mnoho skal. Na své by si přišli určitě i sociologové. Jistě by nám vyložili, kdo je dnes oním zrnem na okraji cesty, na skále a v trní.
Toto podobenství se však týká především nás samotných. Nutí nás zamyslet se nad nároky, které na nás klade Boží slovo, a nad tím, jak na ně odpovídáme. Jakou zodpovědnost vůči němu máme? Co jsme s ním udělali? Co s ním hodláme dělat?
Náš problém můžeme formulovat takto: Jak to, že nasloucháme správným slovům, ale když vyjdeme z kostela, děláme špatné věci? Jak to, že posloucháme vznešená slova, ale konáme zlé skutky? Jak to, že nenásledujeme velké ideály, které vidíme před sebou, a spokojíme se s životem v zajetých kolejích? Jak to, že nadšeně otvíráme srdce osvobodivému Božímu slovu, ale zakrátko jsou z nás opět shrbení otroci, kteří se nechávají ovládat vším možným, a ze všeho nejvíc průměrností?
Všichni lidé to znají. Pátrat po důvodech a příčinách však nikam nevede a nic to neřeší. Musíme se hlouběji zamyslet nad tím, čím se Boží slovo vyznačuje, a pak i nad svým vlastním postojem k němu, s nímž je zcela určitě něco v nepořádku.
Alessandro Pronzato – Provokující evangelia
Každý strom musí mít kořeny
Skutečná otázka stojí takto: Jaké kořeny dáváme dětem ve společnosti, která kořeny už všechny ztratila? Mít dobré kořeny ve světě rostlin znamená tři důležité věci: přežít sucho za každých okolností, odolat bouřím, nenechat se snadno přesadit. A právě v tom se naše doba ukazuje jako doba bez kořenů. Lidé se nechají velice rychle a ukvapeně zavést kamkoli. Následují jakékoli momentálně módní mínění. Bez silné soustavy kořenů zůstaneme vystaveni čemukoli, co se říká. Kdo se nechá neustále „přesazovat“, zůstane nakonec bez opěrného bodu. Žijeme ve společnosti přesazování, která jakékoli vyslovení jistých hodnot podezírá z fundamentalismu. Otevřel se dokonce supermarket víry s nekonečným množstvím kombinací podle hesla „Poslužte si a budete blahoslaveni“. Je-li všechno pravdou, pak není pravdou nic.
Rostoucí záplava informací se na nás valí, aniž bychom se jí byli schopni bránit, vyloučit ji, ovládat. Je tedy lépe postavit přehradu než dělat záplavě kázání, a doufat, že všechno nesmete. Odnaučili jsme se posuzovat, co je pravdivé nebo falešné, co dobré a co špatné, co je pro náš život užitečné nebo škodlivé. Rodiče dluží dětem vyprávění, která dodají důležitost minulosti, vysvětlí přítomnost a dodají orientaci pro budoucnost. Proto je nezbytně nutné znovu ocenit postavení a funkci prarodičů.
Bruno Ferrero – Vychovávej jako Don Bosco
Všichni známe podobenství, ve kterém Ježíš vypráví o rozsévači, který vyšel na pole rozsévat. Sám Ježíš vysvětluje smysl tohoto podobenství. Zrnem je Boží Slovo zasévané do našich srdcí. Ježíš nám říká, že semena, která padla na cestu nebo mezi kameny či trny nepřinesla plody. Myslím, že si můžeme poctivě položit otázku: Jakou půdou jsme nebo chceme být? Někdy jsme možná jako cesta: nasloucháme Pánu, ale nic to v našem životě nezmění, protože se necháváme ohlupovat mnoha povrchními signály, jimž nasloucháme. Jindy jsme jako kamenitá půda: s nadšením přijmeme Ježíše, ale jsme nestálí a kvůli těžkostem nemáme odvahu jít proti proudu; anebo jsme jako trnitá půda: věci, negativní vášně v nás dusí Pánova slova. Zvykl jsem si ve svém srdci hrát dvojí roli? Vypadat dobře před Bohem a zároveň před ďáblem? Chci přijmout Ježíšovo zrno a současně zalévat trní a plevel, které rostou v mém srdci? Někdo možná řekne: „Ne, Otče, já nejsem dobrou půdou, jsem pohroma, jsem plný kamenů, trní..“ Ano může tomu tak být na povrchu, ale uvolni kousíček, malý kousek dobré půdy a nechej tam padnout zrno a uvidíš, že vyklíčí. Řekněte Ježíši: pohleď, Ježíši na kameny, trní, plevel, ale pohleď na tento malý kousek půdy, kterou nabízím, aby přijala zrno. Nechme padnout Ježíšovo zrno mlčky. Nechte jej růst, Bůh se o ně postará.
papež František na SDM v Rio de Janeiro