15. neděle v mezidobí – cyklus C

 

 

V tomto úryvku evangelia (Lk 10,25-37) vystupuje mnoho postav: ten, kdo se táže „kdo je můj bližní?“, dále Ježíš a pak v podobenství lupiči, polomrtvý ubožák u cesty, kněz, učitel Zákona, možná advokát, potom hostinský. Ani kněz, ani učitel Zákona, ani Samaritán či hostinský patrně neznali odpověď na otázku, „kdo je můj bližní?“. Možná, že ani nevěděli, co to znamená „bližní“.
Kněz spěchal jako všichni kněží, protože sledoval hodinky. Říkal si asi: „teď bude mše“ anebo „nechal jsem otevřený kostel a musím jej zavřít. Čas běží a nemám čas se zdržovat.“ Učitel Zákona, praktický muž řekl: „Pokud se do toho zapletu, budu muset jít zítra k soudu, svědčit a vypovídat a ztratím dva, tři dny práce… Ne, raději ne.“ A odešel pryč.
Ten druhý hříšník, cizinec, který nepatřil k Božímu lidu, byl pohnut, „bylo mu ho líto“ a zastavil se. Všichni tři – kněz, advokát a Samaritán – dobře věděli, znali, co je nebo co by bylo třeba. Jeden i druhý přijali rozhodnutí.
Já přemýšlím rád o hostinském, který je anonymní. Ten uviděl to všechno, uviděl a nic nechápal. Možná si řekl: „Tento Samaritán, který pomáhá Židovi, je asi blázen! Vlastníma rukama ho ošetřuje, odnáší do hostince a říká mi, abych se o něho postaral, a platí mi s tím, že mi doplatí zbytek, bude-li třeba. Něco takového jsem nikdy neviděl! Je to blázen!“ Onen hostinský obdržel v tomto svědectví Boží Slovo. Od koho? Ne od kněze, kterého ani neviděl, ani od advokáta, nýbrž od hříšníka. Hříšníka, který měl soucit. „Slyšel jsi to? Nějaký hříšník, který nebyl věřící a nepatřil k Božímu lidu, projevil soucit.“ Nic nechápal. A zůstal na pochybách, možná byl zvědavý. „Copak divného se tu děje?“ říkal si s neklidem v srdci. Takto působí svědectví. Svědectví tohoto hříšníka zaselo neklid do srdce hostinského, a co se s ním dělo dál, evangelium neříká, neuvádí ani jméno. Zajisté však tomuto muži Duch svatý, který zasel, umožnil růst. Jistě v něm posílil zvědavost, neklid, který začal v jeho srdci růst. Ze svědectví tak obdržel poselství. A po několika dnech, když znovu přecházel Samaritán, který určitě chtěl něco připlatit, mu hostinský řekl: „Ne, nech to být. Nech to na mně“. Možná, že právě tak na toto svědectví odpověděl.
Proč se dnes zastavuji u této postavy, u tohoto člověka? Protože naše svědectví nelze vyúčtovat. Dosvědčovat znamená žít tak, aby „druzí viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích,“ jak říká Ježíš.(…) Mlčky, bez vysvětlování, skutky. Obnovou řeči gest. Onen hostinský je zajisté v nebi, protože toto sémě zcela určitě vzklíčilo a vyrostlo. Viděl něco, čemu by nikdy nevěřil, že uvidí. A to je svědectví. Svědectví přechází a odchází. Vydáš jej a jdeš. Jenom Pán je střeží, dává mu růst jako setbě, a zatímco pán domu spí, obilí roste. (…)
Kéž nás Pán osvobodí od lupičů, který je mnoho. Osvobodí nás od spěchajících kněží, kteří nemají čas naslouchat, vidět a musejí se zaobírat svými věcmi.... Ať nás osvobodí od učitelů, kteří chtějí prezentovat víru v Ježíše Krista s matematickou rigiditou. Ať nás učí zastavovat se, ať nás moudrostí evangelia učí „špinit si ruce“. Kéž nás Pán obdaří touto milostí.

Proč Ježíš volí Samaritána jako hlavního hrdinu svého podobenství? Protože Samaritáni byli u Židů v nevážnosti kvůli své odlišné náboženské tradici. Ježíš však ukazuje, že srdce tohoto Samaritána je dobré a velkorysé, a na rozdíl od kněze a levity, plní vůli Boha, který chce milosrdenství více než oběti (srov. Mk 12,33). Bůh vždycky chce milosrdenství a nikoli odsouzení všech. Ze srdce si přeje slitování, protože je sám milosrdný a dobře rozumí naší ubohosti, našim těžkostem i našim hříchům. Všem nám dává milosrdné srdce! A Samaritán činí právě toto: napodobuje Boží milosrdenství, slitování vůči tomu, kdo jej má zapotřebí.

Evangelium této neděle začíná otázkou, kterou znalec zákona klade Ježíšovi: „Co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Protože Pán ví, že je odborníkem na Písmo svaté, vybízí onoho člověka, aby si dal odpověď sám. A on ji také dokonale formuluje a cituje dvě hlavní přikázání: milovat Boha z celého srdce, z celé mysli a všemi silami a milovat bližního jako sebe sama. Tehdy znalec zákona, téměř aby se ospravedlnil, žádá: „Kdo je můj bližní“ ( Lk 10, 29) Tentokrát odpovídá Ježíš proslulým podobenstvím o dobrém Samaritánovi (srov. Lk 10,30- 37), aby poukázal na to, že je na nás, abychom se stali “bližními“ každého, kdo potřebuje pomoc. (…) Podobenství nás tedy má přivést k tomu, abychom změnili svou mentalitu podle Kristovy logiky, která je logikou lásky: Bůh je láska a uctívat ho, znamená sloužit bratřím upřímnou a velkodušnou láskou.
Toto evangelijní vyprávění nabízí „kritérium míry“ totiž „universalitu lásky“, která se obrací k potřebnému, kterého jsme „náhodou“ potkali (srov Lk 10, 31), ať je to kdokoliv (Encyklika Deus caritas est 25). Vedle tohoto universálního pravidla, je také specificky církevní požadavek, „že v samé církvi, nakolik je rodinou, ,žádný člen nesmí trpět, protože je v nouzi´. Program křesťana, přijatý z Ježíšova učení je ,srdce, které vidí´, kde je zapotřebí lásky a jedná podle toho (srov. tamtéž 31).

Kdo je můj bližní? Kam až sahá moje zodpovědnost? O koho mám s láskou pečovat a pomáhat mu? Jsou to jen moji nejbližší? Širší rodina? Přátelé, známí, sousedé, spolupracovníci? Jakoby kolem nás byly soustředné kružnice a šlo o to určit, do jakého poloměru patří bližní a kdo už bližní nejsou. Zákoníkova otázka z evangelia má svou platnost. Naše síly a možnosti totiž nejsou neomezené, musíme vážit, kde je použijeme.
Ježíš ale otázku pozoruhodně obrací. Bližní není charakteristika druhých lidí, ale mě samotného a mého jednání. Být bližním znamená vidět bídu druhého, neodvrátit pohled, mít s ním soucit a prokázat milosrdenství. Zachovám se v konkrétní situaci jako bližní, nebo ne?

Podobenství o milosrdném muslimovi

Jeden člověk jel z Bruselu do Prahy a byl na cestě přepaden, přepadl ho násilnický gang. Okradl, zmlátil a nechal ležet u silnice polomrtvého. Náhodou jel kolem občan Evropské unie, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem občan USA, ale když si ho všiml, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi muslim, všiml si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydesinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu sto euro a řekl: „Postarej se o něho, a bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě.“ A teď otázka: Kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

Obrať se ke Kristu a požádej ho o změnu priorit svého života, o zastavení se ve svém životním sprintu, o přehodnocení důležitosti své práce. Požádej ho o soucit, o lásku z čistého srdce, o dobré svědomí a upřímnou víru. Ať dokážeš být bližním, tj. milujícím jak svým nejbližším, tak lidem kolem tebe. Ať se stále učíš odvaze k prokazování lásky i k přijímání pomoci od druhých, ať vidíš, jaké služby je v tvém okolí třeba, a dobře rozlišíš, je-li tato služba tvým úkolem.

Prosíme, Pane a Otče veškerého milosrdenství, Duchem Kristovým v nás probouzej milosrdný soucit a dávej nám moudrost, která umí rozeznat, co je účelné a co ne, kde napřít síly a kde odpočinout, co je náš úkol a naše poslání a co přenechat tvé prozřetelnosti.

Bože, děkujeme ti za soucit! Je to tvůj dar, že nám ještě dnes u něčeho vstoupí do očí slzy! Bože, díky za slzy, dej, ať ještě umíme plakat. Ať je nám ještě někoho líto a ať se necháváme tebou pohnout ke skutkům milosrdenství pro své nejbližší i pro ty, kteří nám moc blízcí nejsou.