16. neděle v mezidobí – cyklus A

Vydáno: 19.7.2023Autor: AdministrátorZpět Úvod k meditaci Výklad biblického textu K tématu

Mdr 12,13.16-19; Řím 8,26-43; Mt 13,24-43

²⁴Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. ²⁵Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. ²⁶Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. ²⁷Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ‚Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ ²⁸On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ A služebníci mu řekli: ‚Máme jít a sesbírat ho?' ²⁹On však řekl: ‚Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. ³⁰Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘ ³¹Předložil jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. ³²Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ ³³Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ ³⁴To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. ³⁵Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: ‚Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' ³⁶Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ ³⁷Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, ³⁸pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. ³⁹Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. ⁴⁰Jako se sbírá plevel a spaluje se v ohni, tak bude i při skonání věku. ⁴¹Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, ⁴²a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípání zubů. ⁴³Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
(Mt 13,24-43)

Srovnání: Mt 3,12; Mk 4,30-32; Lk 13,18-19; Ez 17,23; 31,6; Dan 4,9.18; Lk 13,20-21; 1 Kor 5,6; Gal 5,9; Mk 4,33; Jan 16,25; Žl 78,2; Jan 8,44; 1 Jan 3,10; Mt 24,31; Sof 1,3; Mt 8,12; 13,50; 22,13; 24,51; 25,30; Dan 12,3

Úvod k meditaci

Jak rád se občas snažím oddělovat plevel od pšenice – tedy posuzuji lidi a soudím, kdo z nich je dobrý a kdo špatný. Bůh jedná jinak: všem dává příležitost k obrácení. Kde je potřeba moje jednání konkrétně opravit a jednat podle Božího vzoru? Co malého v mém životě vyrostlo jako strom a co ještě může z malého vyrůst?

Výklad biblického textu

Kontext: Podobenství o pšenici a plevelu (13,24-30) následuje po podobenství o rozsévači. Prostředí je zemědělské a námětem je smíšené přijetí Ježíšova slova o království. Problémem, jímž se podobenství zabývají, je skutečnost, že někteří Židé evangelium přijímají, a jiní je zase odmítají. Otázka pro křesťany zní: Jak máme reagovat na tuto skutečnost? Podobenství, které má alegorické rysy (i když ne tolik jako v Mt 13,36-43), radí k trpělivosti a snášenlivosti v tomto věku. Tato rada předpokládá důvěru, že na posledním soudu budou odděleni spravedliví od nespravedlivých a každý z nich dostane příslušnou odměnu.

²⁴Ježíš předložil zástupům toto podobenství: Nebeské království je podobné člověku: Království se podobá celému obrazu popisovanému v Mt 13,24b-30, ne jen tomu člověku. Stejně jako v Mt 13,3b-9 jsou semeno a proces růstu používány k ilustraci povahy Božího království. Pro Matouše charakteristické spojení nebeské království označuje známější termín Boží království.

²⁵nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel:.Řecký výraz zizanion označuje škodlivý plevel, který se ve svém počátečním stadiu růstu podobá pšenici, takže jej nelze od ní rozeznat.

²⁸To udělal nepřítel: Tato věta viní z přítomnosti zlých lidí toho Zlého (viz Mt 13,19). Není těžké při čtení tohoto příběhu odhalit totožnost jednotlivých aktérů: hospodářem je Ježíš, služebníci jsou jeho následovníci, zlí lidé jsou jeho protivníci, tím Zlým je Satan atd. Učedníci chtějí vědět, jak mají reagovat na přítomnost zlých lidí před skonáním věku.

³⁰Nechte obojí spolu růst: Hospodářova odpověď je v nynějším věku k obojímu tolerantní. Učedníci, kteří by sami oddělovali dobré a zlé, by mohli vytrhat spolu se zlým i to, co je dobré (13,29). Úkol soudit dobré a zlé přísluší o žních hospodáři a jeho žencům.

až do žní: Žně jako starozákonní metafora pro poslední soud.

³¹Hořčičné zrno: Nazývat hořčičné semeno nejmenším ze všech semen je nadsázka, ale v tomto podobenství jde o kontrast malého semene v porovnání se vzrostlou bylinou.

³²a stane se z něho keř: Hořčičný keř/strom může vyrůst do výšky 3 až 4 metry. Je tu důležitý známý kontrast mezi nepatrnými počátky království a jeho obrovským rozšířením.

³³ jako kvas: Kvas je látka způsobující kvašení (jako kvasnice), která se přidává do těsta, aby vykynulo. Zde se předpokládá jeho pozitivní, životodárná síla (ne jako v Mt 16,6 a 1 Kor 5,6-8), která to dobré, Boží, uvede do pohybu.

Do tří měřic mouky: Podle biblisty Jeremiase toto množství představovalo asi padesát liber mouky a chléb z toho upečený stačil k nasycení více než sta lidí. Stejně jako v podobenství o hořčičném zrnu i zde je kontrast mezi malým množstvím kvasu a obrovským výsledkem.

Prameny, odkazy

Daniel J. Harington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.

K tématu

Když lidé spali, přišel nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel, tak evangelium charakterizuje záškodnickou činnost zla v Božím království na tomto světě. Zkusme se zamyslet, kudy může do našeho života vstupovat zlo. Existuje, obrazně řečeno, patero dveří, u kterých zlo doufá, že je otevřeme, alespoň na škvírku, aby nám pokazilo Boží království v našem srdci nebo nám je přímo ukradlo.

První je svévole, která často stojí u kořene všech našich hříchů. Budeme jako Bůh, řekli si naši prapředci na prahu dějin lidstva. Výsledkem bylo úžasné poznání, bohužel nikoliv dobra, ale zla, které jim paradoxně žádný prospěch nepřineslo. Pak je tu hněv. Apoštol Pavel napsal křesťanům do Efesu: Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Řecké slovo topos, překládané jako místo, znamená také opěrný bod. Právě hněv, který ve svém srdci živíme, muže být pro zlo takovým opěrným bodem, který mu umožní přístup do našeho života. Nenávist je podle současné psychologie a kriminologie spolu s láskou základním lidským pocitem a postojem ke skutečnosti. Většina kriminálních činů má v pozadí právě ji. Čtvrtými dveřmi může být pocit viny. Duch Svatý používá tento pocit k tomu, aby nás přitáhl k Bohu, u něhož lze získat odpuštění. Ovšem satan vráží mezi Boha a nás klín. Ďábel lže nejen slovy, ale také emocemi. Snaží se v nás vzbudit pocity, které nás od Boha vzdálí. Velice rychle se mění z pokušitele v žalobce. Všichni také občas prožíváme strach svědčit o své vlastní víře v Boha a často si ani nepřipouštíme, že by v tom bylo přímo zlo, spíše to považujeme za slabost. Ovšem když Petr zapřel Ježíše Krista, Spasitel mu na to řekl: „Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás mohl tříbit jako pšenici ...“. Mnohé obavy jsou pochopitelně přirozené a nutné, ovšem strach je špatný, když ochromuje naši schopnost konat dobro.

Nikdo nejsme k působení zla imunní. Hřích není jen překročení druhého, šestého nebo devátého přikázání. Hřích je neochota milovat toho, kdo nás miluje, a proto nám tato přikázání dal. My křesťané často přestáváme žít tak, jak máme, a to ne proto, že žijeme uprostřed tohoto světa, ale že svět vstoupí do nás. Když se nám daří dobře, utíkáme tak rychle, že nás Bůh nemůže dostihnout. Poklekneme-li však jednoho dne k modlitbě, Bůh má konečně čas a příležitost ukázat nám, jak nás miluje.

Pavel Konzbul: Puzzle – kázání a zamyšlení v liturgickém roce A

Ježíš – vypravěč

V podobenství vypráví Ježíš posluchačům prostě o lidském životě, o práci na poli, o zkušenosti setí, zrání plodů, o dešti a slunci. Sahá k příkladům z jejich okolí. Vypráví tak napínavě, že mu lidé bez dechu naslouchají. Okouzluje je a oni se s ním ztotožňují. A náhle nabere jeho příběh zcela jiný směr – závěr nemusí být bezpodmínečně takový, jaký by posluchači očekávali.

Ježíš otvírá Bohu každodenní lidskou zkušenost. Líčí život takovým způsobem, že člověku náhle svitne Boží tajemství. Vnímají, že Rabbi hovoří o nich a o jejich situaci – a náhle jim otvírá oči, aby mohli poznat podstatu věcí. Bůh není pro Ježíše abstraktním principem, ale stává se ve vyprávění viditelným a zakusitelným. Dokáže o Něm mistrně vyučovat, aniž by Ho musel brát neustále do úst. Mnohem spíše hovoří ke člověku způsobem, který posluchačům umožňuje Jej zahlédnout, a zároveň je svým vyprávěním nově formuje, takže zakoušejí „na vlastní kůži“ proměnu Boží milosti.

Ježíš zjevně ovládal umění vcítit se do myšlení svých posluchačů a prezentovat to způsobem, z něhož vycítili: „To mluví o mně. Dokázal vyslovit to, co si myslím, ale co jsem se ještě nikdy neodvážil říct.“ Schopností vyjádřit myšlenky druhých otvírá jejich srdce. Vyprávění představuje vlídnou teologii. Ježíš nepoučuje a nevnucuje druhým svůj pohled, nevtlouká jim nic do hlavy, ale hovoří o jejich životě, takže v jeho příbězích nepozorovaně nalézají sami sebe a svobodně se otvírají Bohu.

Které evangelní vyprávění mě nejvíc uchvacuje? Co ve mně vyvolává jeho četba?

Které podobenství mě naopak zlobí? (Tam, kde nás nějaké podobenství pohněvá, snaží se odhalit nějakou hlubší vrstvu našeho nitra.) Které pevně zafixované názory v nás odhaluje? Jakému obrazu o Bohu i o nás samých nás touží naučit?

Anselm Grün – 50 x Ježíš

Jak mluvit v naší době o Bohu? Sám Ježíš, jak nám říkají evangelisté, si při hlásání Božího království kladl tuto otázku: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ (Mk 4,30). Předně můžeme odpovědět, že o Bohu můžeme mluvit, protože On promluvil k nám. První podmínkou mluvení o Bohu je tedy slyšet, co řekl Bůh sám. Bůh s námi mluvil! Není tedy vzdálenou hypotézou o počátku světa, není nějakou pro nás velice odtažitou matematickou inteligencí. Bůh se o nás zajímá, má nás rád, osobně vstoupil do reality našich dějin a sdělil sebe samého dokonce tím, že se vtělil. Bůh je tudíž realitou našeho života, je tak velkorysý, že má čas i pro nás a stará se o nás. V Ježíši Nazaretském potkáváme tvář Boha, který sestoupil ze svého nebe, aby se pohroužil do světa lidí, do našeho světa, aby učil „umění žít“, cestě štěstí; aby nás osvobodil od hříchu a učinil nás Božími dětmi (srov. Ef 1,5; Řím 8,14). Ježíš nás přišel zachránit a ukázal nám dobrý život evangelia.

Mluvit o Bohu především znamená mít jasno v tom, co máme mužům a ženám naší doby přinášet: nikoli abstraktního Boha, hypotézu, ale konkrétního Boha. Mluvení o Bohu proto vyžaduje určitou důvěrnost s Ježíšem a Jeho evangeliem, předpokládá, že poznáváme Boha osobně a skutečně, jsme nadchnuti Jeho plánem spásy, nepodléháme pokušení úspěchu, ale držíme se metody samotného Boha. Boží metodou je pokora – Bůh se stává jedním z nás. Je to metoda, uskutečněná Vtělením do jednoduché nazaretské domácnosti, v betlémské jeskyni; metoda z podobenství o hořčičném zrnku. Je třeba nebát se pokory malých krůčků a svěřit se kvasu, který pomalu prostupuje těstem, až je prokvasí (Mt 13,33). K mluvení o Bohu je třeba dát Mu prostor v důvěře, že On působí skrze naši slabost; čím více budeme klást do středu Jeho a nikoli sebe, tím více bude plodnější naše komunikace. Platí to i pro křesťanské komunity, které jsou povolány ukazovat přetvářející působení Boží milosti, překonávat individualismy, uzavřenost, egoismus, lhostejnost a žít Boží lásku v každodenních vztazích. Ptejme se, zda jsou naše komunity opravdu takové..

Jak komunikoval Ježíš sám sebe? Ježíš ve své jedinečnosti mluví o svém Otci – Abba – a Božím království s pohledem, který plně soucítí s těžkostmi a protivenstvím lidského života. Mluví s velkým realismem. Učedníci, kteří žijí s Ježíšem, a zástupy, které Jej potkávají, vidí, jak reaguje na nejrůznější problémy, vidí, jak mluví, jak jedná, přičemž vždycky vychází z niterného vztahu s Bohem Otcem. Tento styl se pro nás křesťany stává podstatným ukazatelem. Náš způsob života ve víře a v lásce se stává mluvením o Bohu dnes a je třeba, abychom pozorně shromažďovali znamení času své doby a identifikovali potenciál, touhy a překážky, na které narážíme v současné kultuře, zejména touhu po autenticitě, prahnutí po transcedenci, vnímavost pro ochranu životního prostředí, a bez bázně podávali odpovědi, které nabízí víra v Boha.

Také v naší době je přednostním místem pro mluvení o Bohu rodina, první škola sdílení víry novým generacím. Druhý vatikánský koncil mluví o rodičích jako o prvních hlasatelích Boha (srov. LG 11). V tomto poslání je především třeba bedlivosti, tzn. umění chápat se vhodných příležitostí k mluvení o víře a umožňovat zrání kritické reflexe vzhledem k mnoha podmíněnostem, jimž jsou jejich děti vystaveny. Tato rodičovská pozornost je také vnímavostí pro možné náboženské otázky, které se vyskytují v dětských duších někdy zjevně, někdy skrytě. A potom radost: je to velikonoční radost, která nepřechází mlčením nebo neukrývá skutečnost bolesti, utrpení, námah, těžkostí, nedorozumění i samotné smrti, ale dovede podat kritéria výkladu toho všeho v perspektivě křesťanské naděje, ve schopnosti vidět každou situaci očima Boha samého. Je důležité pomáhat všem členům rodiny, aby chápali, že víra není přítěží, nýbrž zdrojem hluboké radosti, vnímáním Božího jednání, rozpoznáváním přítomnosti dobra, které nepůsobí rozruch a skýtá drahocenné ukazatele dobrého prožití vlastní existence. Nakonec je to schopnost naslouchání a dialogu: rodina má být prostředím, které učí společnému soužití a opětovnému urovnávání rozporů ve vzájemném dialogu, který je tvořen nasloucháním a slovem, chápavostí a láskou, aby byl pro každého znamením milosrdné lásky Boží.

katecheze Benedikta XVI. na generální audienci 28. 11. 2012

Podobá se kvasu

Když Ježíš hovoří o kvasu, hovoří o nás – o křesťanech. A když mluví o třech měřicích mouky, tehdy myslí na ty, které my, křesťané, máme ovlivnit svým příkladem a svým slovem. Kousek kvasu na sto dvacet litrů mouky! Dvanáct Galilejců na celý svět! To je nepoměr… A přece prohlásí Tertulián již ve druhém století pohanským Římanům: „Jen od včerejška jsme, a máte nás všude“ – ve vojsku, v úřadech i na královských dvorech.

Tímto podobenstvím se nám připomíná, že síla křesťanů není v počtu, ale v kvalitě. A kvalita v jejich pružnosti a pevnosti. V tom, že se nelekáme množství a že se nenecháme při zamíchání pohltit. Naše pevnost bude vypadat jako nepřizpůsobivost, výjimečnost, někdy divně, jak říká sv. Pavel: jako bláznovství kříže. Naše pružnost by měla být snahou přiblížit se světu – ohleduplně, jemně, ale bez takového přizpůsobení, ve kterém bychom postupně ztráceli své a přebírali jeho smýšlení i konání.

Dvě nebezpečí vyplývají z úlohy křesťanského kvasu. Jedno je v přílišném strachu o svoji vnitřní sílu, který vede křesťana k izolovanosti od světa, do jalového a neužitečného gheta. A druhé je v nezdravém taktizování, které vede ke kompromisům a ke splývání s masou. Toto druhé nebezpečí je častější, ale obojí jsou stejně závažná. A pokud se jim nebudeme snažit vyhýbat, Jan Chryzostom bude muset říci i nám, co pověděl svým současníkům: „Pokud dvanáct lidí prokvasilo zemi, tak jsme asi my k ničemu, když je nás tolik a nezvládáme obrátit ani ty, se kterými žijeme; takový počet, kolik nás je, by měl jako kvas postačit na tisícovky světů.“

A. Faudenom – Slyšeli jsme Slovo Boží

Odkud přichází pokušení? Jak v nás působí? Apoštol říká, že nepřichází od Boha, ale z našich žádostí, z našich vnitřních slabostí, ze zranění, které v nás zanechal prvotní hřích. Odtud přicházejí pokušení, ze žádostivosti. Je zajímavé, že pokušení má tři vlastnosti: roste, infikuje a samo sebe ospravedlňuje.

Začíná poklidně a roste... Ježíš o tom mluví v podobenství o pšenici a koukolu: pšenice roste, ale koukol, který zasel nepřítel, rovněž. A pokušení roste a roste... A pokud je někdo nezastaví, obsadí všechno. A tak, když jsme v pokušení, neslyšíme Boží Slovo. Neslyšíme, nechápeme. Pokušení nás zamyká, odnímá nám každou prozíravost, uzavírá každý horizont a tak nás vede ke hříchu. Jsme-li v pokušení, zachrání nás jedině Boží Slovo, Ježíšovo Slovo. Když Jej vyslechneme, otevře nám horizont... Vždycky je připraven nás učit, jak se vymanit z pokušení. A Ježíš je mocný, protože nám nejenom umožňuje vymanit se z něj, ale dává nám větší důvěru. Jsme-li v pokušení, je tato důvěra mocnou vzpruhou. Pán nás očekává; nám hříšníkům, kteří jsme pokoušeni, důvěřuje, a neustále nám otevírá horizonty. A na druhé straně ďábel, pokušením uzavírá, obestírá a zamyká. Nenechat se uvěznit je možné jedině nasloucháním Ježíšovu Slovu.

Prosme Pána, který vždycky, když jsme v pokušení, trpělivě říká: „Zastav se, uklidni se. Vzpomínáš, co jsem s tebou učinil v té a v té chvíli? Vzpomeň si. Pozvedni zrak, pohleď k horizontu, neuzavírej se a jdi dál.“ A toto Slovo nás zachrání od pádu do hříchu ve chvíli pokušení.

z promluvy papeže Františka 18. 2. 2014

Zlo nemá první, ani poslední slovo

V těchto nedělích podává liturgie několik evangelních podobenství, tedy krátkých příběhů, které používá Ježíš při hlásání nebeského království zástupům. Mezi těmi, které obsahuje evangelium této neděle, je jedno, které je poněkud komplikované, nerozumí se mu hned napoprvé, a Ježíš podává učedníkům výklad. Je to podobenství o pšenici a koukolu, které řeší problém zla ve světě a poukazuje na Boží trpělivost (srov. Mt 13,24-30.36.43). Scénou je pole, kam hospodář zasel pšenici, ale v noci přichází nepřítel a rozsévá koukol. Slovo koukol je v hebrejštině odvozeno z téhož kořene jako satan a odkazuje k pojmu rozdělení. Všichni víme, že démon je rozsévač koukolu, bez ustání se snaží rozdělovat lidi, rodiny, národy a lid. Služebníci by chtěli plevel hned vytrhat, ale hospodář tomu zabrání s odůvodněním: „Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici“ (Mt 13,29). Všichni totiž víme, že se rostoucí koukol velmi podobá pšenici, takže je tu riziko, že s ní bude zaměněn.

Ponaučení, které z tohoto podobenství vyplývá, je dvojí. Především říká, že zlo, které je ve světě, nepochází od Boha, nýbrž od jeho nepřítele, od zlého. Zajímavé je, že přichází rozsévat koukol v noci, za tmy, v nejasnosti. Jde tam, kde není světlo, a rozsévá koukol. Tento nepřítel je záludný, rozesel zlo mezi dobro, takže jej my lidé nemůžeme přesně oddělit, ale nakonec to bude moci učinit Bůh, který si bere čas.

A tady přicházíme ke druhému tématu: k protikladu mezi netrpělivostí služebníků a trpělivému čekání hospodáře, který představuje Boha. Někdy máme velice naspěch, abychom soudili, třídili, postavili dobré sem a špatné tam… Vzpomeňme na modlitbu onoho pyšného: „Děkuji ti pane, že jsem dobrý a ne jako tamten špatný“. Pamatujme na to. Bůh však umí čekat. Hledí na „pole“ života každého člověka s trpělivostí a milosrdenstvím, vidí špínu a zlo mnohem lépe než my, ale vidí také zárodky dobra a s důvěrou čeká, až dozrají. Bůh je trpělivý, dovede čekat. Jak je to krásné! Náš Bůh je trpělivým otcem, který nás stále očekává a čeká nás se srdcem na dlani, aby nás přijal a odpustil nám. Vždycky nám odpouští, když k němu přijdeme.

Postoj hospodáře je postojem naděje založené na jistotě, že zlo nemá první, ani poslední slovo. Ba více. Díky této trpělivé naději Boží se samotný koukol, tedy zlé srdce s mnohými hříchy může nakonec stát pšenicí. Avšak pozor: evangelní trpělivost není indiference vůči zlu, nelze zaměňovat dobro se zlem! Vzhledem ke koukolu, který se vyskytuje ve světě, je Pánův učedník povolán napodobovat Boží trpělivost, sytit naději založenou na nezlomné důvěře v konečné vítězství dobra, tedy Boha.

Nakonec totiž bude zlo odstraněno a zničeno. V čase sklizně, tedy soudu, ženci splní hospodářův pokyn, oddělí koukol a spálí jej (srov. Mt 13,30). V onen den konečné žně bude soudcem Ježíš, ten, který ve světě zasel pšenici a sám se stal pšeničným zrnem, zemřel a vstal z mrtvých. Na konci budeme všichni souzeni stejným měřítkem. Jakým? Tím, podle kterého jsme soudili my: milosrdenství, které jsme prokázali druhým, bude prokázáno také nám. Prosme Matku Boží, naší Matku, aby nám pomohla růst v trpělivosti, naději a milosrdenství ke všem bratřím.

papež František 20. 7. 2014 před modlitbou Anděl Páně – http://radiovaticana.cz

Jízdní kolo

srov. podobenství o plevelu mezi pšenicí Mt 13,24-30

V těch dnech byl Ježíš se svými přáteli na terase kavárny a hovořil s nimi o mnoha věcech. Při tom si všiml dole na cestě chlapce, jak se marně pokouší jezdit na kole. Chlapec stále znovu naskakoval, kymácel se při jízdě, často se ocitl na zemi, ale vzchopil se vždy znovu a drápal se do sedla, usilovně svíral řidítka, nachyloval se ze strany na stranu, tancoval kolem kola. Vše nadarmo. Po chvíli rozhořčeně vykřikl: „Proč to má jen dvě kola, a ne aspoň tři nebo čtyři jako auto!“

Pokoušel se znovu, ale protože všechny pokusy končily nezdarem, vzdal to, postavil kolo stranou a dřepl si na okraj ulice. Pozoroval kamaráda, jak pružně a šikovně střihá odvážné obloučky, jak až nebezpečně vjíždí do zatáček, jakoby proti zásadám rovnováhy a proti logice jízdy. Jak to, že ten s kola nespadne? To je přece záhada!

Tady bylo třeba někomu dodat odvahy. Ježíš se zvedl, opustil přátele a sestoupil dolů k tomu začátečníkovi. Vysvětloval mu:

„První pravidlo: odvaha! Vzmuž se, obavy stranou, nepochybuj! Dej se kupředu, šlapej do toho! Na dvou kolech udržíš rovnováhu jen tehdy, když pojedeš dost rychle.

Nepřipusť představu, že bys mohl spadnout – tehdy také nespadneš. Jakmile začneš pochybovat o tom, co umíš, předem prohráváš. Strach tě zcela jistě vyhodí ze sedla.

Druhé pravidlo: dívej se před sebe! Při jízdě se musíš dívat pěkně do daleka a necivět se strachem na přední ráfek! Upni oči na obzor hned při rozjezdu, tím se odpoutáš docela volně a dobře od místa, na kterém právě jsi.“

Ježíš pomohl chlapci znovu nasednout, řádně ho postrčil a zvolal: „A jeď! Hlavu vzhůru, dívej se dopředu! Uvolni se! Dopředu! Vzmuž se, věř si!“

Chlapec vyrazil jako šíp, v mžiku byl v zatáčce a zmizel. Ježíšovi přátelé pozorovali scénu z terasy. Když se vrátil a posadil se opět mezi ně, řekl jim:

„Teď vám povím podobenství o jízdním kole, protože kolo je dobrý učitel člověka. Především ho učí tomu, že případný nedostatek nebo vada je v podstatě vlastně předností, že má svou hodnotu. Kdyby měl bicykl ještě třetí kolo, nebyl by zdaleka tak pohyblivý a rychlý! Tříkolka by se dala ovládat daleko obtížněji.“

Kdosi ze skupiny ho přerušil: „Není tady podobnost s dvounohým člověkem? Ten se také pohybuje rychleji, snadněji a obratněji, než kdyby lezl po čtyřech.“ Ježíše ta poznámka potěšila a řekl: „Právě tak! ... Opravdu bychom se mohli ptát, proč člověk, který má svou váhu, musí balancovat jen na dvou nohách; na čtyřech by stál docela jistěji a batolata by byla ušetřena strastiplného učení chůze. Není jeho vzpřímená chůze trvalou výzvou zákonům rovnováhy a tíže? Opravdu je tomu tak, ale je to také výzva k překonávání lidského sklonu k opatrnosti a pohodlnosti.

Chtěl jsem skutečně dvounohého člověka! Již jako dítě je totiž vystaven tvrdému tréninku, který ho vede, nabádá a uschopňuje po celý další život k sebepřekonávání. Jakmile si jednou osvojí tuto schopnost, stane se mu zcela přirozenou, a do určité míry je také fyzickým znamením jeho transcendence.

Pohybovat se rychle na dvoukolém bicyklu a přitom spolehlivě udržovat rovnováhu, to znamená vítězství nad sebou samým. Tato výzva vůči některým přírodním zákonům je ještě zřetelnější při tanci nebo baletu, kdy tělo jakoby se vznášelo v beztížném stavu, jakoby se stalo nehmotným a tropilo si žert z veškeré fyziky a logiky. Také u alpinismu můžeme být svědky toho, jak nepřekonatelná překážka vyzývá člověka k nadlidskému úsilí. Podobně je tomu u dítěte, které se má naučit jezdit na kole. Naučilo se vlastně překonat sama sebe právě díky nesnázi vyplývající z jeho tíže.“

„Nikdy by mě nic takového nenapadlo, když vidím jednoduché kolo!“ prohodilo mladé děvče potřásajíc hlavou. Ježíš pokračoval: „To ale zdaleka není všechno! Přímý pohled zdvižené hlavy, ať už jde člověk pěšky, nebo jede na kole, není pouhým fyzickým jevem, ale také obrazem duchovního postoje. Jen ten, kdo hledí do daleka, postupuje dobře kupředu. Jen ten, kdo upírá svůj zrak na obzor, dokáže mnoho. Kdo se nejistě dívá pod nohy, překáží sám sobě v cestě kupředu a může upadnout, protože ten pohled plný pochyb jakoby ho ochromoval zevnitř. Kdo však zaměřuje svůj pohled na obzor, je jím jakoby magneticky přitahován a jeho cestu to urychlí. Vrhněte se kupředu vstříc cíli! Budete postupovat jen tehdy, když vsadíte na budoucnost, na to, co ještě není. Čím dál se odvážíte pohlédnout, tím dál se dostanete. Jen odvahu!

A ještě jedna zvlášť důležitá věc pro vás, protože ta se týká víry. Vyšvihnout se radostně na kolo, to je přece akt víry, sázka nemožného proti možnému. Překročíte tuto zónu, a tím dokážete div. Přišel jsem, abych vás učil víře, víře v Boha a v sebe samy, protože existuje jen jedna víra, ve které se všechno sjednocuje. Lidé bohužel rozdělili to, co patří k sobě, jako by jedna víra odporovala druhé. Je tomu přesně naopak. Člověk prokazuje svým spoléháním na Boha sebedůvěru, spoléhání na sebe, které postupně rozvíjí – ale stále s vědomím, že na tomto díle s ním spolupracuje Bůh. Odtud vyvěrá jeho odvaha, vnitřní uvolněnost, jeho radostná mysl a pokoj srdce.

Vložil jsem do lidské bytosti nepředstavitelné možnosti, které se však mohou rozvíjet jen v té míře, jakou se rozvíjí jeho víra, a tedy i sebedůvěra. Všude, kde se člověk něčeho směle odváží, se toto tajemství podivuhodně ukazuje.

Vzpomínáte si na mou předpověď, že jednou budete konat větší divy, než kdysi já? (Jan 14,12). To bude platit stále. Ano, z mých sil budete konat ještě větší věci, protože tato síla je stále ve vás. Když pro Boha není nic nemožné (Lk 1, 37), pak také pro člověka není nic nemožné, doufá-li a věří.“

Henri Boulad: Ježíš v dnešní době

Toto Ježíšovo srovnání Božího království s hořčičným zrnkem bylo pro posluchače velmi výstižné. Ve Spasitelově přirovnání šlo o tzv. hořčici černou (sinapsis nigra), která dodnes roste v Palestině divoce, nebo se pěstuje. Je to jednoletá rostlina, která v okolí Betléma dosahuje výše dvou metrů a v krajinách teplejších, např. u Genezaretského jezera 3 až 4 m. Stonek rostliny zdřevnatí, takže i dnešní Arabové mluví o stromech hořčičných.

Zdá se, že bylo v Izraeli běžným příslovím srovnávat malé věci s hořčičným zrnkem, asi jako u nás se zrnkem máku (nerozumět ani za mák), a proto Ježíšovo podobenství bylo tak bezprostřední a posluchačům srozumitelné. Ve srovnání nepatrného seménka a velkého stromu je jádro Ježíšova podobenství. Proti všemu očekávání Izraelitů, kteří viděli velikost mesiášského království v pozemské moci a slávě, ukazuje Pán na tomto prostém obraze z přírody neutuchající životní sílu skrytou v jeho díle.

Toto podobenství učí, že tam, kde Bůh působí, i z nepatrnosti se stávají velké věci. Boží díla počínají zpravidla skrytě, tiše, bez velkého hluku. Ale právě proto jsou to díla Boží. Jeví se neúměrnost mezi skromnými počátky a dokonáním.

K podobenství o zrnu hořčičném připojil Spasitel podobenství o kvasu. Kolikrát byl Ježíš v nazaretském domku svědkem toho, jak Panna Maria vzala dřevěnou mísu, naplnila moukou, do mouky vložila kousek ztvrdlého kvasu a čekala, až kvas přeměnil všechnu mouku v těsto, z kterého pak Maria připravila chléb vezdejší. Aby v horkém palestinském podnebí chléb neztvrdl, pekla dobrá hospodyně chléb denně. Podléhal též snadno zkáze pro používání soli z moře. K tomuto kvasu přirovnal Pán svoji nauku.

Mluví-li o třech měřicích mouky – je to obrovské množství, činí tak Ježíš proto, aby tím více vynikla síla malého kousku kvásku, který dovede bez hluku proměnit mouku ve velikou dávku těsta. Kvas uzavřený ve spíži není k ničemu. Stejně tak mouka v dížce. Ale jestliže se obojí spojí, pak teprve vzniká dobrý chléb. Tak i křesťanství se musí stát kvasem světa. Křesťanství není z tohoto světa, ale je v tomto světě a ne jako cizí těleso, ale musí se stát kvasem, silou, která svět odcizený Bohu znovu k Bohu přivádí. Pro posluchače mělo být podobenství útěchou a poučením. Jako jejich současníci i učedníci se domnívali, že Boží vláda nastane rázem (Lk 19,11). A přece jak nepatrný a chudičký byl jejich počátek. Zklamání i u učedníků. Na jejich nedůvěru odpovídá Ježíš tímto dvojím podobenstvím. I při skromných počátcích bude závěr nádherný. „Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl dát vám království.“ (Lk 12,32)

Jan Merell – Setkání s Ježíšem