17. neděle v mezidobí – cyklus A

Obraz vzal Spasitel opět ze skutečného života. Z podobenství o hřivnách se dovídáme, že skutečně v době Kristově bývalo zvykem zakopávat poklady. Učinil tak služebník, který obdržel od Pána hřivnu, „... z bázně jsem šel a schoval svou hřivnu do země“, praví tento služebník pánu, když se vrátil (Mt 25,25). I z historie se dovídáme, že se zvláště za válek ukrývaly poklady ve starých dobách v polích. Leželo-li pole, jak tomu bylo často v Palestině, na svazích pahorku, byly otvory ve skalnaté půdě vhodnou skrýší. Za několik desetiletí po pronesení Ježíšovy paraboly o skrytém pokladu popisoval židovský historik Josef FIavius ve svém díle Židovská válka (VII. 5,2), jak po pádu Jeruzaléma římský vojevůdce Titus nalezl v okolí Jeruzaléma velké množství zlata, stříbra a drahých nádob, které v polích zakopali v době Židovské války zámožní obyvatelé Jeruzaléma. Kumránský měděný svitek udává místa, kde je ukryt snad chrámový poklad.

Byl to pravděpodobně zemědělský dělník, feláh, který při práci na cizím poli podobný poklad odkryl. Podle tehdejšího (izraelského) práva patřil poklad tomu, na jehož majetku, v tomto případě poli, byl ukryt. Podle práva římského patřil poklad nálezci. Co učiní šťastný nálezce? Bude postupovat tak, aby se stal právoplatným majitelem pokladu. Poklad znovu, ještě hlouběji zakope na poli a hledá prostředky, aby se za každou cenu stal sám majetníkem pole, a tím i pokladu. Žádná oběť mu není těžká, s radostí, s lehkým srdcem prodá, co může, jen aby získal obnos, za který by zakoupil pole se skrytým pokladem. Ví, že oběť se mu záhy obrátí v zisk.

Cena Božího království je tak nesmírná, že se každá oběť vyplatí. Mnozí z nejbližšího okolí nálezcova, třeba i manželka a děti, nechápali jeho houževnatou snahu získat pole. Kroutili hlavou nad jeho počínáním. Tak mnohdy ani svět nechápe skutečné křesťanství a oběti pro ně přinášené.

K podobenství o pokladu skrytém v poli připojil Ježíš ještě druhé podobenství, ukazující rovněž neskonalou cenu Božího království, podobenství o drahocenné perle. Ježíšovi posluchači znali cenu drahocenných perel. V Orientě, zvláště v Egyptě, se užívalo perel k ozdobě náhrdelníku a považovaly se za tak cenné, že se staly obrazem nejvzácnější věci na světě. Tak byly hodnoceny v době Ježíšově i v Palestině. Obyvatelé Palestiny znali bohaté kupce, kteří procházeli s obchodními karavanami Palestinou na místa, kde se perly lovily (např. Rudé moře, Perský záliv) a nelitovali velkých nákladů, aby získali perly a se ziskem je prodávali klenotníkům v Římě nebo v Alexandrii, anebo v bohatých patricijských rodinách. Cena perel byla zvyšována jejich vzácností i nebezpečím spojeným při získávání těchto pokladů.

Tak obraz kupce, hledajícího krásné perly, byl blízký a srozumitelný Ježíšovým posluchačům. Kupec Ježíšova podobenství zjistil u hledačů perel jednu zvláště drahocennou. Rozuměl své věci, stejně jako hledači pere,l a viděl, že získáním a opětným prodáním perly zbohatne. Požadovanou sumu neměl na cestách při sobě, vrátil se proto domů, prodal, kde co měl, jen aby sehnal obnos nutný k zakoupení drahocenné perly. O dalším osudu kupce a získané perly již podobenství nemluví.

Smysl podobenství o drahocenné perle je týž, jako smysl o skrytém pokladu: Nedostane se Božího království těm, kteří pro toto království nepřinesou oběti, jež vyžaduje láska k Bohu a bližnímu. Co je tento poklad a tato perla? Jsme zvyklí v představě Božího království myslet na věčnost. V Boží vládě, v Božím království, je míněno něco blízkého. Tato Boží vláda počíná již nyní v lidských srdcích. Jak jiný by byl tento svět, kdyby si to lidé uvědomovali a uskutečňovali!

Boží vláda je také něco budoucího, konečné uskutečňování. Jde o samotného Boha, který řekl ve Starém zákoně: „Já sám budu tvou velikou odměnou.“ – Kdo nalezl Boha ve víře, podobá se muži v evangeliu.

Třetí podobenství o síti je vzato ze života rybářů na Genezaretském jezeře. Je to obraz Ježíšovi i učedníkům důvěrně známý. Síť, o níž je zde řeč, byla velká vlečná síť, jakých se dodnes užívá na Genezaretském jezeře. Byla široká 2-3 m a někdy dlouhá až 100 m. Byla zatížena kovovými kuličkami a vrhala se do moře z několika rybářských bárek. V takové síti se zachytí nejenom ryby, ale i jiní živočichové, mušle apod. Když se lov vytáhne na břeh, nastane třídění. To, co je dobré (ryby se šupinami) se dává do hrnců, co je špatné (jako ryby bez šupin, podobné spíše hadům než rybám, zvířata, která podle Lev 11,10; Deut 14,10 byla nečistá) se odhazuje na břeh (ne zpět do moře). Malé, neužitečné ryby unikly otvory zpět do moře.

I přes rozdíly s podobenstvím o koukolu, hlavní myšlenka obou podobenství je stejná: Oddělení špatných nastane až na konci časů. Všechna tato podobenství nám ukazují, jak království Boží je nad všechna světová měřítka. Království Boží není jen statek vyšší hodnoty než všechno jiné, co oceňujeme jako jmění v nejširším smyslu. Proto také není možno je získat cestou nebo způsobem, jak se to v jiné věci dělá. Spásu nelze vynutit ani organizací a zařizováním, ani penězi a mocí.

Radostné poselství, spása, kterou nám dal Bůh v Ježíši Kristu, má lákavou sílu. Ježíšovo následování nemá co dělat, jak si mnozí myslí, s neradostným, vynuceným plněním náboženských povinností, které dospělý člověk nesnáší.

 

 

 

V evangeliu opět slyšíme, podobně jako minu­lou neděli, o Božím království. Tentokrát je srov­náváno s pokladem, který najdeme a chceme za každou cenu získat. Možná v našem životě není ani tak důležité, kdy Boží království nalezneme, tedy kdy si jeho přítomnost v nás a kolem sebe uvědomíme, protože to často vůbec nemůžeme ovlivnit, důležité však je, že je chceme získat, že po něm toužíme.

Lidi můžeme s malým zjednodušením rozdě­lit do tří skupin: na unavené, požitkáře a akti­visty. Tyto tří typy nese každý sám v sobě a ob­čas se probudí ten, jindy onen. Představme si skupinu výletníků, kteří vyrazili zdolat obtížný horský vrchol. Podívejme se na ně po několika hodinách jejich chůze. Jedni litují, že opustili přístřeší, a rozhodnou se vrátit. Druzí mají ra­dost, že slunce svítí a je pěkný výhled. Ale k čemu stoupat ještě výš? A tak si lehnou do trávy a vy­chutnávají si okolní přírodu. Zbývající nespouš­tějí oči z vrcholků a pokračují v cestě.

Křesťan by měl být nadšenec, to ale nestačí, jeho úsilí musí mít jasný smysl. Naše společnost je na dychtění a toužení vlastně založena. Masová reklama nás rafinovaně přesvědčuje, že prostě musíme mít věci, které ve skutečnosti nepotře­bujeme, a tak se naše představy o skutečných lid­ských potřebách stávají velmi iluzorními. Věci, které byly dříve pokládány za luxus, jsou dnes vnímány jako holá nezbytnost. A tak nemáme sami ze sebe dobrý pocit, pokud naše letošní do­volená není luxusnější než ta loňská.

Výsledkem je, že naše společnost postupně udělala ze štěstí a spokojenosti cosi nedosažitel­ného. Toužíme sice dobře, ale po věcech, které nás ničím nenaplní. Je to, jako když pláčete dobře, ale na nesprávném hrobě. Svatý Augustin kdysi řekl, že když objevíme naději, budeme mít dvě roztomilé dcery, hněv a odvahu. Hněv je stejně jako odvaha součástí Boží vášně. Myslí se tím pochopitelně hněv spravedlivý. Naděje a hněv nás totiž často vedou ke statečnosti. Právě tato vlastnost je důležitá, když toužíme po Božím království, po království, které je cílem, nikoliv prostředkem.

Svatými, tedy členy Božího království, se pa­radoxně nestáváme přibíráním něčeho nového, ale naopak odkládáním něčeho starého. Jak říká apoštol: odložením starého člověka, tedy od­ložením iluzí a vlastních nároků, které jsme si sami vymysleli. Je třeba otevřít srdce, a to jde kupodivu velmi jednoduše, prostě tak, že své já nebereme příliš vážně. Jsme často na úplně špatné cestě. Tam, kde Ježíš sestupuje dolů, my se sveřepě škrábeme nahoru. Bez ustání chceme něco stihnout, provést a něčeho dosáh­nout. Toto vše pak přenášíme i do života z víry. Pak není divu, že Boží království můžeme mi­nout.

 

 

 

Co má opravdovou hodnotu (Mt 13,44-46)

Jako bychom slyšeli dvojí zatroubení polnice. Jestliže pochopíme jejich význam, do konce života už nebudeme mít klid. Co chtěl říci Ježíš? Nastala rozhodující hodina dějin Objevilo se Boží království? To, co očekávali patriarchové, co chtěli spatřit, ale nespatřili proroci

a králové: Bůh přichází, aby spasil svůj lid, aby ho vykoupil z hříchu a ze smrti a aby ho přivedl do své blízkosti. Jako by Ježíš těmito podobenstvími chtěl říci: spása vám byla dána nezaslouženě, z Božího rozhodnutí: rozhodněte se, chopte se jí, nenechte si ji ujít. Toto je rozhodující chvíle. Občas vidíme obchody s luxusním zbožím s nápisy „Zvláštní nabídka. Časově omezená akce!“ – a lidé se hromadí, aby nezmeškali příležitost. Myslím, že Ježíš chce těmito dvěma podobenstvími vyvolat podobnou atmosféru. Je na nás, abychom se rozhodli, zda se chceme i nadále v životě jen tak „plácat“, anebo zda chceme začít jednat jinak.

Tento skutečný příběh se stal misionáři v daleké Indii před 150 roky. Pokoušel se přiblížit evangelium domorodcům na pobřeží nedaleko města Madrásu. Byli to prostí “lovci perel”. V místě výskytu perlorodek se potápěli hluboko pod mořskou hladinou. Ničili si zdraví a riskovali život, jen aby nalezli (většinou marně) onu šťastnou perlu pro svou chudou obživu. Tento misionář se obzvláště přátelil s jistým osamělým mužem. I když s ním hovořil s velikou trpělivostí, nesetkal se s pochopením: „Nechte si své pohádkové vyprávění o nějakém láskyplném Božím zájmu a jeho milosti pro hříšného člověka v oběti vašeho Ježíše Krista! Já věřím v převtělování – musím jít cestou utrpení (karmy), dokud se od svých vin zcela neočistím. Až si našetřím tisíc rupií, vydám se na pouť do Benares, kde se umyji od svých přestoupení ve svaté řece Gangu. Potom odevzdám své rupie svatým bráhmanům, aby se za mne modlili k bohům. Tam budu čekat oddaně na smrt a své další vtělení do vyšší kasty, abych byl blíže svému vykoupení a dosáhl míru – nirvány!”

Jednoho dne našel “lovce perel” ve slavnostní náladě a v bílém rouchu… Misionář se zaradoval, že jeho přítel konečně přijal evangelium. Ten mu však řekl: „Ale kde, jen jsem si spočítal své rupie, a tak jsem dnes naposledy. Rád bych se s tebou rozloučil a vydal se na cestu svého sebezdokonalování a vysvobození ze svého údělu utrpení. Příteli, nermuť se nad rozloučením a přijmi ode mne na památku tento můj dárek!” Přitom podal zarmoucenému misionáři cosi zabaleného v kousku zmuchlaného papírku. Jaké však bylo misionářovo překvapení, když uviděl jeho obsah – jedinečnou perlu svou velikostí a cenou! „Ne, nemohu od tebe přijmout tak nesmírně cenný dar, vždyť si ho přece nezasloužím!” řekl misionář svému příteli. Ten však byl neoblomný. „Vezmi si tedy na cestu za svůj šlechetný dar alespoň všechny moje peníze,” řekl zcela bezradný misionář, zmatený neobvyklou neústupností svého přítele. Ale překvapení nebyl dosud konec! „Nech si své peníze, vždyť nemáš vůbec potuchy, jak ohromnou cenu má tato perla, a to zejména pro mě samotného!” obořil se na něj Ind s nepochopitelným rozhorlením. „Měl jsem jediného syna, který byl mým věrným pomocníkem. Když se jednou vynořil již mrtvý na hladinu, měl ve své sevřené ruce právě tuto perlu! Uvědomuješ si vůbec, jakou cenu má pro mne tato perla, která stála život mého jediného, nejdražšího syna? Tu bych přece za žádné peníze nemohl prodat! Vždyť nemůže být ničím na světě zaplacena! Jen z největší lásky darována! Jen ty, milý příteli, zůstáváš v mém osamocení a opuštěnosti tím, kdo mne měl opravdu nezištně rád! Proto si ji musíš ode mne vzít!”

Misionář na to řekl: “Milý příteli, nyní jistě pochopíš, že tou nejvzácnější perlou lásky Boží je jeho milovaný Syn Ježíš Kristus – i pro tebe! Proto nemůžeš jeho dílo lásky nikdy ničím zaplatit, natož si je zasloužit cenou svých obětí. Právě tak může být jen z nesmírné lásky tobě darována!”

S pláčem padl lovec perel na kolena a přijal Krista do svého života. A místo cesty do Benares potom nepřestával rozdávat perly evangelia společně se svým přítelem. Stal se domorodým misionářem v Indii.

 

Království nebeské se nazývá vznešeností ráje. Není to nic podivného, neboť království není nic jiného než výkon vlády. Nejlepší vláda však je ta, kde se nic neděje proti vládcově vůli. Vůlí Boží pak je spása člověka, poněvadž chce, aby „všichni lidé byli spaseni“. To se však naplní až v ráji, kde spáse člověka nic nebude odporovat.

sv. Tomáš Akvinský