17. neděle v mezidobí – cyklus C

Jako ukázkový spotřebitel se může ztrhat, aby dostal náhražku kontemplace, svou zvědavost ukojí, ale zvídavost po vědění v sobě ubíjí a vlastně hledá rozptýlení z úzkostného pocitu, že život nemá žádný smysl.

Ono se vlastně nic naučeného neudrží, když nás to nevede k lásce, kvůli níž se dá umřít. Vytuší to dospívající, který objeví smysl poezie v tu chvíli, kdy se zamiluje nebo si uvědomí svoji vlastní smrtelnost. (…)

Je marné všechno, co se obejde bez vztahu k něčemu, za co by člověk cedil krev. Je zhoubné všechno, čemu nám nedává smysl dávat svůj život.

 

 

 

 

Ke komu se modlím? K Bohu Všemohoucímu? Vzdálenému? Ježíš to tak necítil. Ke komu se tedy modlím? Ke kosmickému Bohu? To by dnes docela šlo... modlit se ke kosmickému Bohu, že? Tato polyteistická varianta je nesená dnešní light-kulturou.... Máš se však modlit k Otci! „Otec“ – to je silné slovo. Máš se modlit k Tomu, který tě zplodil, který ti dal život, právě tobě. – Ne všem, to by bylo moc anonymní. – Tobě! Mně! A zároveň je Tím, kdo tě doprovází na tvé cestě, zná celý tvůj život. Všechno! To, co je dobré, i to, co není až tak dobré. Ví všechno. Pokud nezačínáme modlitbu tímto slovem – ne snad vysloveným rty, nýbrž srdcem – nemůžeme se modlit křesťansky.
Slovo „otec“ otevírá brány. Když si Izák ve chvíli, kdy měli přinést oběť, povšiml, že něco není v pořádku, že chybí obětní zvíře, skládá důvěru ve svého otce, přenechává svou obavu srdci svého otce. Nebo na jiném místě: se slovem „otče“ přichází onen syn, který si řekl nejdřív o dědictví, odešel a pak se chtěl vrátit domů. A jeho otec jej vidí a spěchá mu v ústrety, padne mu do náručí, aby na něj nechal splynout všechnu svou lásku. Klíčem ke každé modlitbě je cítit, že jsme Otcem milováni.
Máme Otce. Je nám nesmírně blízko, objímá nás... Nechme Otci všechny své obtíže a strachy. On ví, co potřebujeme. Ale jaký je to Otec? Můj otec? Ne, náš otec! Protože nejsem jedináček. Nikdo z nás není jedináček. A pokud neumím být bratrem, jen stěží se budu stávat synem tohoto Otce, protože On je Otcem všech. Mým zajisté, ale také Otcem ostatních, mých bratří. Jestliže tedy nejsem v míru se svými bratřími, nemohu Mu říkat „Otče“.
Tak lze vysvětlit, proč Ježíš poté, co nás naučil Otčenáš, zdůrazňuje, že neodpustíme-li druhým, ani Otec neodpustí naše viny. A odpustit druhým je velmi obtížné, stále nosíme uvnitř trpkost. Říkáme si: „Tys mi proved tohle, jen počkej...“ a čekáme, jak mu odplatit jeho „přízeň“ stejnou mincí. Ne, modlit se s nepřáteli v srdci není možné. Je to těžké, to jistě, je to těžké, nesnadné. Řeknete: „Otče! – nemohu říct ,Otče´ – nejde mi to přes jazyk. Nemohu říct ,náš´, protože ten mi provedl to, tamten ono – to nejde! Tihle přece patří do pekla. Nemám s nimi nic společného!“ Je to opravdu nesnadné. Ježíš nám ale přislíbil Ducha svatého – a On nás učí, uvnitř, v srdci, jak vyslovovat „Otče“, jak vyslovovat „náš“.
Prosme dnes Ducha svatého, aby nás učil říkat „Otče“ a abychom mohli vyslovovat „náš“, abychom uzavřeli mír se všemi svými nepřáteli.

Neboj se Bohu říkat Otče
Bůh tu není proto, aby se lidé měli čeho nebo koho bát, ale proto, aby se nemuseli bát ničeho a nikoho kromě jednoho: že ztratí Boha, důvěrný vztah k němu, oporu, pevný bod, který jen on může dát lidskému životu.
Říkat „Otče“ znamená přiznat se ke svému přirozenému a nadpřirozenému původu sahajícímu až k Bohu. Přiznat si, že jsem Božím tvorem a mám svou existenci prostřednictvím rodičů a prarodičů od Něho. Že jsem se křtem stal Božím dítětem a oslovením „Otče“ obnovuji svůj křestní slib, svou poslušnost, odevzdanost a úctu.
Vy se nebojíte modlit?
Jednou se mne kdosi zeptal: „Vy se nebojíte modlit Otčenáš? Vždyť je tam prosba: Buď vůle tvá. Copak víte, co si může ten Bůh vymyslet?“
Bůh je Otec, a proto vždycky sleduje naše dobro. Můžeme mu zcela důvěřovat. Nelze ovšem očekávat, že bude jednat podle našich představ. Skutečnost, že Bůh je náš Otec, musíme prožívat v celé její pravdivosti. Žádný opravdu milující táta nesplní dětem každou nerozumnou prosbu, ale jen tu, která je pro jejich dobro. Ani nekazí děti tím, že jim dával věci bez jejich vlastní námahy.
Tak i Bůh jako otec sleduje naše věčné dobro a může někdy chtít i to, co mu vyčítáme, nad čím naříkáme, proti čemu protestujeme, co pro bolest odmítáme.
Jak žít vztah k Otci, nás učí Panna Maria, když říká: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ A Bůh nám říká jako Panně Marii: „Neboj se, Já, všemohoucí Bůh, jsem s tebou. I když nerozumíš, i když trpíš, věř mi a nalezneš pokoj srdce.“
To, co nás vede ve svědomí k dobrému, k lásce, k obětavosti, k překonání sebe, k modlitbě, k lítosti nad hříchy, k touze po lepším životě, je jemný hlas Ducha svatého.

Proste a tlučte
Možná to zní špatně, ale modlitba je tak trochu obtěžování Boha, aby nás vyslechl. Pán nás ale vybízí: Buďte jako přítel o půlnoci, jako vdova před soudcem… Znamená to na sebe upoutat Boží srdce, Boží zrak. To udělal také jeden malomocný, který se přiblížil k Ježíši se slovy: „Chceš-li, můžeš mě očistit“ (Lk 5,12). Udělal to s určitou jistotou. A právě takovéto modlitbě nás Ježíš učí. Když se modlíme, občas si pomyslíme: ano, vyslovím před Pánem tuto potřebu. Uděláme to jednou, dvakrát, třikrát, ale nijak silně. Pak už nás to unavuje a zapomínáme o to prosit. Ale tito lidé hlasitě volali a nepolevovali ve svém křiku. Ježíš nám říká: „Proste“, a také nás vyzývá: „Tlučte.“ Ten, kdo tluče na dveře, dělá rámus, vyrušuje, obtěžuje.