19. neděle v mezidobí – cyklus A

Podstata takových strachů není nijak nová. O podobné zkušenosti vypráví Matouš ve 14. kapitole svého evangelia. Učedníci sami nastoupili do lodi a pádlovali ke druhému břehu. Jenže loď byla už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim (Mt 14,24). Zatímco se učedníci namáhali a bojovali proti vlnám, přišel jim po moři vstříc Ježíš. Když ho uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet (Mt 14,26). Místo toho, aby se radovali z toho, že jim Ježíš přišel na pomoc, začnou se bát, protože ho považují za přízrak. Setkávají se s něčím, co nedokážou včlenit do své představy o světě. Je to neznámé, nadpřirozené, cizí. Lidé mi o takovém démonickém strachu vyprávějí neustále. Cítí se ohroženi cizími silami. Vidí v obličejích, v oblacích na nebi nebo ve vzorech a obrazcích fasád domů démonické škleby. Stejně jako se pro učedníky Ježíšova tvář proměnila v přízrak, tak se pro mnohé proměňuje v démona lidská tvář či postava nějakého svatého na mostě a nahání jim strach. Projektují vlastní strach do objektů ve svém okolí a mají dojem, že se jim zjevují přízraky.

V tom okamžiku Ježíš říká: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ (Mt 14,27). Slovy To jsem já nechce Ježíš učedníkům říct jen: nejsem žádný přízrak. Jsem ten, koho znáte, který krátce předtím byl ještě u vás. V řeckých slovech ego eimi se také výrazně ozývá Boží zjevení v hořícím keři: „Jsem, který jsem!“ (Ex 3,14). Učedníci se nesetkávají s přízrakem, nýbrž se samotným Bohem. Boží přítomnost jim má zprostředkovat důvěru, a ne strach. Vždycky když Bůh nahání strach, není to Bůh Ježíše Krista, ale démonický obraz Boha, který si v sobě nosíme sami. Setkání s Bohem, jak ho poznáváme díky Ježíši, nás zbavuje strachu ze všeho ohrožujícího a démonického. Evangelisté opakovaně popisují Ježíše jako toho, kdo vystrašeným lidem poskytuje důvěru v život. To je skutečný Ježíšův význam: tiší náš existenciální strach a dává nám novou důvěru, důvěru v toho, který nás nese, důvěru v život jako něco dobrého, v naše vlastní možnosti, které jsme od něj přijali.

Reakce na tuto Ježíšovu nabídku jsou ovšem už v evangeliu rozdílné – a i z toho se dnes můžeme něco naučit. Petr začal Ježíši důvěřovat. Když mohl po vodě kráčet Ježíš, pak to přece musí umět také on. A tak řekl Ježíši: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě. A on řekl: Pojď! Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: Pane, zachraň mě! Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: Malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,28-31). Dokud se Petr na Ježíše díval, byl schopen jít po vodě. Ale když místo něj vnímal silný vítr, začal se topit. Ten příběh je krásným obrazem překonání strachu: dokud se díváme na problémy, které nás ohrožují, na vítr, který fouká proti nám, potápíme se. Když dostaneme strach, nesmíme se na něj soustředit. Jinak nás strhne do propasti. Potřebujeme nějakou pevnou oporu, kterou je v příběhu pohled na Ježíše. Nemůžeme před svým strachem utéci. Musíme ho vnímat, ale nesmíme se na něj soustředit. Když se bojíme, máme se dívat na toho, kdo náš strach a naše zoufalství přijímá. Jen pohled na Ježíše nám umožní kráčet po vodě. Když se na něj budeme dívat, vůbec si nevšimneme, že pod nohama nemáme pevnou půdu.

Pro spoustu dnešních lidí je Ježíš cizí, příliš vzdálený. Nezdá se jim, že by pohled na něj mohl nabízet cestu, jak přemoci svůj strach. Závidí Petrovi, kterého Ježíš v jeho strachu zachránil. Sami ale zůstávají do svého strachu zapleteni. Ježíš nazývá víru pevnou půdou, na níž můžeme stát. Víra, to je možnost pro každého. Víra – to neznamená, že rozumíme veškeré křesťanské dogmatice a přijímáme ji, ale že uprostřed svého strachu věříme tomu, kdo je schopen nás od něj osvobodit. V každém z nás je ukryto tušení, že existuje něco (nebo někdo), komu se můžeme svěřit, kdo nás nenechá samotné. Matouš nám chce v příběhu Ježíše kráčejícího po vodě nabídnout tuto víru a důvěru. Jeho příběh v nás oslovuje touhu moci se spolehnout na Boha jako Petr na Ježíše. Vidíme se v Petrovi. Vidíme v něm svou touhu po pevné víře, a zároveň své pochybnosti. Ježíš nazývá Petra malověrným. Žádný člověk není zcela nevěřící. Ale často je naše víra stejně malá jako Petrova. Tady potřebujeme někoho, kdo naši víru posílí. V Matoušově evangeliu také vůbec nejde o alternativy: víra a nevíra. Alternativy zní: malověrný a hluboce věřící. Matouš nepíše své evangelium, aby obrátil nevěřící, ale aby ty, kteří nevěří dost silně, v jejich víře posílil. Když Ježíši dovolíme, aby nás posílil, a když se na něj spolu s Petrem uprostřed bouří svého života podíváme, přenese nás dokonce přes vodu. Pak nebudeme mít strach, že se utopíme.

Smysl tohoto příběhu je názorně vylíčen v žalmu 69: „Zachraň mě, Bože, neboť vody mi sahají až k hrdlu. Zapadl jsem do hlubokého bahna a nemám, oč bych se opřel nohou; dostal jsem se do hluboké vody a proud mě zaplavuje. Unaven jsem již voláním, hrdlo mi ochraptělo; oči mi zeslábly, když vyhlížím svého Boha“ (Žl 69,2-4). Tento žalm popisuje strach, že nemáme pevnou půdu pod nohama, pocit, že se topíme v bahně svého života. Spousta lidí mi o takovém strachu vypráví. Mají dojem, že čím víc proti hrozící pohromě bojují, tím hlouběji se v bahně topí. Je to podnikatel bojující proti hrozícímu konkurzu, jenž má navzdory všem snahám o záchranu firmy pocit, jako by stál na písčině, kde se pod jeho nohama ztrácí písek zpět a on se stále více, stále hlouběji propadá. Znám také ženu, která opakovaně trpí depresemi. Bojuje a bojuje, ale nenachází žádný opěrný bod, který by se stal oporou pro její další snažení. Chybí jí pevné místo, kam by se mohla stáhnout. Všechno se pod jejíma nohama propadá. Spoustu věcí ze svého života zpracovala v terapii. Přesto má čas od času pocit, že nic z toho nepomohlo. Vězí ve svém strachu a nenachází oporu. Žádné záchranné lano, kterého by se mohla chytit, aby se dokázala vyprostit z bahna a dostat se na vytouženou pevnou půdu. Co může v takové situaci pomoci?

Pro žalmistu jsou bahnem, v němž se topí, nepřátelé a zrádci. A tak volá k Pánu: „Vyprosť mě z bahna, abych neutonul, vysvoboď mě od těch, kteří mě nenávidí, vytáhni mě z hluboké vody! Ať mě nezaplaví vodní příboj, ať mě nepohltí hlubina, ať propast nade mnou nezavře jícen!“ (Žl 69,15-16). Bůh je pro žalmistu ten, kdo je schopen ho před přívaly vod zachránit. V žalmu 144 se objevuje stejný obraz. Žalmista tam prosí: „Vztáhni svou ruku z výšin, vytrhni mě a vysvoboď z přívalu vod a z ruky cizáků, jejich ústa mluví lež a pravíce přísahá křivě“ (Žl 144,7-8). Za symbolem vody se skrývají lži a intriky nepřátel, v nichž se člověk může utopit. Protože nemůžeme bojovat proti někomu, kdo lže, máme dojem, že se v záplavě utopíme. Neexistuje jen osobní bahno našeho života, nýbrž také bahno lží a intrik kolem nás. Někteří lidé mají dojem, že se v takovém bahně ocitli ve své firmě. Když například nadřízený se svými nohsledy vybuduje ve firmě na lži postavenou konstrukci, mohou pak zaměstnanci dělat, co chtějí, a přesto mají dojem, že se v propasti lidské zlomyslnosti a korupce utopí.

Matouš tento strach z utonutí zná. Pro něj je setkání s Ježíšem opravdovou terapií překonávající takový strach. Neboť Ježíš nekráčel jen po vodě Genezaretského jezera, nýbrž ve vzkříšení překonal také hlubinu smrti. Ve svém zmrtvýchvstání je Ježíš ten, kdo kráčí po vodě smrti. Kdo ho ve víře následuje, ten nemá strach z hlubiny smrti, s důvěrou kráčí a překonává všechno nejisté a křehké ve svém životě. Uprostřed víru svého života hledí na toho, který nad smrtí zvítězil. To ho zbavuje strachu ze záhuby ve vlnách života.

Pomůže ale tato víra opravdu tomu, kdo trpí nedefinovatelnými temnými strachy a ocitá se ve víru proudů pramenících z nevědomí? Pro spoustu lidí jsou slova Bible prázdná, bez významu. Jejich strach je příliš velký, než aby ho mohl vyřešit pohled na Ježíše nebo meditace nad biblickými příběhy. Často je pro to, abychom našli nějakou pevnou oporu, nutná terapie. Jsme odkázáni na terapeuta nebo terapeutku, kteří se nebojí našich vnitřních temnot. Víra sama nás v některých těžkých situacích nemůže od strachu osvobodit. Když se na své strachy ale podíváme v terapii s duchovním doprovázením, pak nám může meditace nad příběhem Ježíše kráčejícího po vodě přece jen pomoci. Ten příběh oslovuje naši nejhlubší touhu nebýt se svým strachem sami. Ukazuje Ježíše, který k nám přichází, když se bojíme. Pokud se ve svém strachu odvážíme podívat se na Ježíše, můžeme v něm uprostřed bahna svého strachu najít oporu.

Často fungují drobnosti. Někdy pomůže obejmout kříž, abychom cítili ztělesnění této opory. Někteří lidé mají u sebe sošku malého anděla, kterého sevřou v rukou, aby se ujistili, že nejsou sami. To všechno může pomáhat. Ale zároveň je třeba mít pokoru přiznat si, že nás strach navzdory veškeré pomoci může zavalit jako vodopád a stáhnout nás do hlubin. Nemá pak velký smysl vyčítat si, že je naše víra příliš slabá, stěžovat si, že všechny terapie selhaly. Je třeba se s nebezpečným strachem smířit. Jen pak můžeme uprostřed strachu hledat kotvu, které se lze pevně držet. Pro někoho to je pohled na Ježíše, pro jiného dotyk člověka, v němž cítí blízkost, pro někoho dalšího je to pokus přiblížit se a pocítit sebe sama. Tím, že teď cítím své ruce, ujišťuji se, že toto malé místo dotyku není ovládáno strachem. Uprostřed víru a zmatku je maličkým, chráněným místem důvěry.

Záplavy v našich snech jsou obrazem nevědomí. Nevědomí nás může zaplavit úplně. Někdy sníme, že jdeme bezpečnou cestou. Najednou se však začne plnit vodou, která stoupá, a my už nenacházíme žádnou cestu, po níž bychom mohli suchou nohou přejít. Takové snové obrazy odkazují na to, že se musíme postavit vlastnímu nevědomí. Možná jsme příliš potlačili něco, na co musíme pohlédnout a co musíme vydržet. Vytěsnili jsme strach, strach ze života a ze smrti. Teď nás dostihly ve snu. Sen nám ukazuje, že už nemáme žádný pevný bod. Také nás však vyzývá k úvaze o tom, co by nám mohlo oporu poskytnout. Ježíš mluví o víře jako o pevném základu, na němž můžeme stát. Kdo je ve víře pevně zakořeněn, ten neutone ve víru života ani ve vodách nevědomí. Ale svou víru musíme stále znovu obnovovat a prosit o ni, aby nás skutečně nesla. Víra není trik, který nás osvobodí od našich strachů, nýbrž cesta, na které dokážeme na své strachy pohlédnout a uprostřed obav doufat a hledat pevný bod, jenž nám poskytne oporu a náš strach promění.

 

 

 

 

 

 

Při křtu jsme slyšeli slova, která Bůh řekl o Ježíši při jeho křtu: „Ty jsi můj milovaný syn, moje milovaná dcera. V  tobě mám zalíbení.“ 

Mnoho lidí se cítí oprávněno k životu jenom podmíněně. Jejich přijetí je vázáno na podmínky: smíš existovat, budeš-li hodný, budeš-li mít úspěch, zvládneš-li něco, nebude-li se o tebe muset příliš pečovat. Jestliže děti zažívají jenom podmíněné právo na život, rozvíjejí strategie přežití. Podávají stále větší výkony jenom proto, aby byly přijaty. Nikdy neříkají vlastní názor, všude se přizpůsobují, ohýbají se, aby byly milovány.

Karl Frielingsdorf nazývá takový život přežíváním. Nežijeme skutečně, jenom přežíváme. Skutečný život je možný pouze tehdy, víme-li, že jsme milováni bezpodmínečně.

Při křtu zažíváme, že víra překonává naše nejhlubší strachy z vlastní bezcennosti. Fritz Riemann popsal čtyři základní obavy:

1. Strach z vlastní bezcennosti. Chceme potom dokázat svou hodnotu tím, že podáváme stále větší výkony. Tento strach ale může být překonán jenom vírou, že před Bohem máme nekonečnou cenu.

2. Strach z nepředvídatelnosti. Bojíme se, že padneme, že bezmocně ztroskotáme, a proto se upínáme na lidi, nebo na majetek. Také tento strach však může být překonán jedině vírou, že nás Bůh vede a pomáhá nám.

3. Strach z pocitu viny, že existujeme. Omlouváme se, že tu vůbec jsme. Nebo pocity viny odstraňujeme tím, že se rozdáváme. Tento strach lze překonat jedině vírou, že existujeme díky Boží milosti, protože Bůh nás miluje.

4. Strach z blízkosti. Bojíme se, aby se k nám ostatní nedostali příliš blízko. Dá se to vyjádřit i jako klaustrofobie nebo agorafobie. Z tohoto strachu nás osvobozuje zkušenost s Boží uzdravující a milující blízkostí.

 

Cvičení

Vzkříšený Ježíš říká svým učedníkům: „Vždyť jsem to já sám!“ (Egó eimi autos) (Lk 24,39). Řecké slovo „autos“ znamená ve stoické filozofii vnitřní svatyni, posvátný prostor, ve kterém je člověk naprosto sám sebou. Ježíšovo vzkříšení pro Lukáše znamená, že se Ježíš cele stal tím, jenž je od Boha: Synem Božím. I my smíme tato slova vztáhnout na sebe a rozjímat o nich, protože na Ježíšově vzkříšení máme účast.

Tiše si sedni a opakuj si tuto větu: „Vždyť jsem to já sám!“ Zní to velmi jednoduše. Ale vlož tato slova do různých situací ve svém životě: do své práce, do svého bytí v rodině, do svých setkání s kamarády. Teď, v tomto okamžiku. Všechny vnější role odpadnou. Cítíš, že nikomu nemusíš nic dokazovat. Jsi prostě volný, jsi úplně sám sebou. Když tato Ježíšova slova necháš proniknout dost hluboko do svého nitra, budeš mít účast na jeho vzkříšení, na jeho svobodě, na jeho lásce. Už nebudeš určován chybami a slabostmi, stresem, že musíš něco dokázat. Jsi prostě tu, jak tě Bůh stvořil. Toto tvé pravé já ti nikdo nemůže vzít a nemohou se ho zmocnit ani tvoje chyby. I když se před ostatními zesměšníš, toto tvé já přesto zůstává. Tvá identita získá novou kvalitu – kvalitu svobody, klidu a důvěry, že střed tvého nitra nemůže nikdo

zranit nebo zničit.