19. neděle v mezidobí – cyklus C

 

 

Neboj se malé stádce
V Lukášově evangeliu je verš, který nám, podle mého názoru, pomůže pochopit, jaký má být vnitřní postoj kněze povolaného k evangelizaci v sekularizované společnosti. Ježíš říká: „Neboj se, malé stádce! Neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (12,32).
Jaký je bezprostřední kontext? Lukáš poté, co vyprávěl podobenství o pošetilém boháči, který naplnil své stodoly a v noci byl překvapen smrtí, uvádí řadu povzbuzení, v nichž se opakovaně vrací myšlenka: nedělejte si starosti. Např. 12,22: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat“, v. 25: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život i jen o chvilku?“ Tak ještě několikrát až k našemu verši 32, který začíná pobídkou: „Neboj se.“ (…) Kdosi říká, že biblických textů, které začínají výrazem: „Neboj se!“ je alespoň 366: na každý den v roce jeden a jeden navíc pro přestupné roky. Jde tedy o povzbuzení, které velmi leží Pánu na srdci. (…)
Výzva k odložení každého strachu je v Božím jednání s každým z nás trvalá. Přichází mi na mysl kniha Duchovních cvičení od mého učitele, sv. Ignáce z Loyoly, který v Pravidlech pro rozlišování duchů píše: „Je vlastní Bohu a jeho andělům, že se svými vnuknutími dávají pravou radost a duchovní útěchu, a zbavují každého smutku a rozrušení pocházejících od nepřítele“ (č. 329).
Výraz: „malé stádce“ je užíván často k označení věřících. Např. u Jana 10 se Ježíš představuje jako dobrý pastýř svého stádce a v 21. kapitole Janově je Petr pověřen, aby pásl beránky a ovce. Ptám se: proč je toto stádce „malé“? Mohlo by se myslet, že je označeno jako malé, protože je na počátku, a následně se stane velkým. Mně se však zdá, že tento přívlastek označuje trvalou podmínku menšiny, která bude charakterizovat církev po staletí. Lukášův text působí vskutku dojmem, že Ježíš si byl vědom, že pravděpodobně málo učedníků ho bude následovat důsledně podle evangelia, přestože spása se nabízí všem. Neříká: „Neboj se, malé stádce, neboť se staneš velkým“, ale „neboj se, neboť se zalíbilo Otci dát vám království.“ Toto je jisté poselství textu: není důležitý počet. Jakkoli je malý, důležité je, co se líbí Otci.
„Zalíbilo se vašemu Otci dát vám království.“ To je teologicky klíč textu. Výraz „zalíbilo se“ - řecky eudokesen – se vyskytuje v některých důležitých kontextech jako Lk 10,21: „V té chvíli (Ježíš) zajásal v Duchu svatém a řekl: ´Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo´“. Slovo „zalíbilo se“ označuje něco, co náleží k Božímu plánu spásy. Můžeme tedy říci, že stádce, ačkoliv se cítí malým, má jistotu, že je zahrnuto v plánu spasitelné lásky Otce.
„Dát vám království.“ Co znamená „dát vám království?“ U Lukáše 8,10 to znamená „znát tajemství Božího království,“ podobně u Marka 4,11: „Vám je dáno tajemství Božího království.“ Zdá se mi však, že nejjasněji mluví v tomto smyslu Daniel 7,18: „Království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky, totiž až na věky věků.“ Nejedná se jednoduše o nějaké poznání, ale o dar království samotného. To nám připomíná Lukáše 22,29, kde Ježíš říká apoštolům shromážděným kolem něho k poslední večeři: „Odkazuji vám království, jako mně je odkázal můj Otec.“ A ještě Lukáš 17,20-21: „Když se ho farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: ,Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ,Hle, tady je!´ nebo ,tam je!´ Neboť Boží království je mezi vámi.´“
Malé stádce si má být jisto, že bude mít království v budoucnu a že je v království již nyní. Lukášův verš doporučuje strategii, kterou vyjádřím v několika následujících bodech:
1. Ať je nás málo či mnoho, musíme se svěřit Bohu a těšit se z jeho povolání a příslibu.
2. Musíme pohlížet s realismem na danou situaci, přijmout výzvy i úskalí, ale s nimi i prozřetelnostní příležitosti stavu malého stádce.
3. Je třeba opřít se o základní jistoty. Stav menšiny je skutečnost, nikoliv cíl. Cílem je, aby všichni lidé byli spaseni a dosáhli k poznání pravdy. Být menšinou není žádným dobrem a netěší nikoho, přesto však je součástí Božího plánu („Otci se zalíbilo“).
Tento stav se musí proměnit v evangelizační úsilí. Ježíš vypráví podobenství o rozsévači, o kvasu a o malém stádci, aby ukázal, že skutečnost menšiny zahrnuje prozřetelnostní důraz na poslání. Situace malého stádce je podmínkou chudoby, která zviditelňuje evangelní odpoutanost, a tak je podmínkou autentického rozlišování toho, co platí před Bohem.
Dále podporuje styl nezištnosti a čisté služby bez nároků.
Nakonec, podmínka menšiny nabízí příležitost pracovat společně s jinými lidmi dobré vůle, i na cizích iniciativách, nakolik je zaručena etika a bezpečí před instrumentalizaci.
Jde tedy o to, uznat prozřetelnostní možnosti vlastní „malému stádci“, objevit způsob, jak působit ve světě vycházejíce přitom ze situace menšiny. Žijíce proti proudu velké hodnoty – nezištnost, pokoru – vzbudí malé stádce v sekulární obci nostalgii po onom pravém humanismu, po němž všichni prahnou, protože k němu patří spolehlivost, důvěra, solidarita, jež jsou laickými protějšky víry, naděje a lásky. Tímto způsobem církev jako malé stádce může mít velký význam v dnešní demokratické společnosti.       

 

Dnešní Ježíšova slova musíme vidět v konkrétních souvislostech, v jejichž rámci je sděluje. V tomto případě nám evangelista Lukáš ukazuje Ježíše, který kráčí se svými učedníky do Jeruzaléma, směřuje ke svému přechodu (pascha) od smrti ke vzkříšení, a na této cestě je vyučuje a svěřuje jim to, co sám nosí v srdci, nejhlubší postoje své duše. Mezi těmito postoji je odstup od pozemských dober, důvěra v prozřetelnost nebeského Otce a vnitřní bdělost, aktivní horlivé očekávání Božího království. Pro Ježíše to je čekání na návrat do otcovského domu. Pro nás je to očekávání samotného Krista, který přijde, aby nás vzal s sebou tam, kde je sláva bez konce, jak to již učinil se svou matkou, nejsvětější Pannou Marií, kterou vzal s sebou do nebe.
Toto evangelium nám chce říci, že křesťanem je ten, kdo v sobě nese veliké touhy, hluboké přání: totiž setkat se s Pánem společně s bratřími, společníky na cestě. Toto všechno, co nám Ježíš říká, je shrnuto v jeho známém rčení: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,34).“ Lidské srdce touží … My všichni máme jedno přání! Ubozí jsou lidé, kteří po ničem netouží! Jde o touhu jít vpřed, k obzoru, a pro nás křesťany je tímto obzorem setkání s Ježíšem, setkání s Ním, který je naším životem, naší radostí, který nás činí šťastnými. Položím vám dvě otázky. První: Vy všichni, máte srdce, které po něčem touží? Zamyslete se nad odpovědí sami ve svém srdci. Máš srdce, které si něco přeje, nebo máš srdce zavřené do sebe, srdce ospalé, srdce uspané e nevnímavé na záležitosti života? Tedy přání, jít vpřed setkat se s Ježíšem. – A druhá otázka: Kde je tvůj poklad, po čem toužíš? Protože Ježíš nám řekl: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ A já se ptám: Kde je tvůj poklad? Co je pro tebe nejdůležitější, nejcennější, co přitahuje tvé srdce jako magnet? Co přitahuje tvé srdce? Mohu odpovědět, že to je Boží láska? Že to je vůle činit druhým dobro? Žít pro Pána a pro své bratry? Mohu to říci? Každý si odpovězme ve svém srdci. (…)
Právě Boží láska je to, co dává smysl každodenním povinnostem a co také pomáhá zvládnout těžké životní zkoušky. Toto je pravým pokladem člověka. Jít vpřed životem, s láskou, kterou Pán zasel do našeho srdce, s láskou Boží. To je pravý poklad. Ale co je Boží láska? To není nic vágně nezřetelného, to není nějaký všeobecný pocit. Boží láska má své jméno a tvář: Ježíše Krista. Boží láska se ukazuje v Ježíši, protože my nemůžeme milovat vzduch … Nebo snad milujeme vzduch, všechno bez rozlišení? Ne, to není možné. Milujeme lidi, osoby, a osoba, kterou milujeme, je Ježíš, dar nebeského Otce přítomný mezi námi. To je láska, která dává hodnotu a krásu všemu ostatnímu, láska, která posiluje naši rodinu, posiluje nás v práci, ve studiu, v přátelství, v umění, v každé lidské činnosti. A dává smysl i záporným zkušenostem, protože tato láska nám dovoluje překročit tyto zkušenosti, nezůstat uvězněni zlem, umožňuje nám překročit je a stále nás otevírá naději. Hle, Boží láska v Ježíši nás stále otevírá naději, onomu obzoru naděje, onomu konečnému obzoru naší životní pouti. Tak i naše námahy a pády nacházejí svůj smysl. I naše hříchy nacházejí smysl v Boží lásce, protože tato Boží láska v Ježíši Kristu nám stále odpouští, tolik nás miluje, že nám vždy odpouští.                                                                 

Tři důležité zásady
Můžeme si položit otázku: Bdím sám nad sebou, nad svým srdcem, svými pocity a myšlenkami? Střežím poklad milosti? Uchovávám v sobě přítomnost Ducha Svatého? Nebo je ponechávám ladem a jsem si jistý, že vše bude dobré. Pokud ale nehlídáš, přijde někdo silnější, než jsi ty. A pak ještě někdo silnější, který ho porazí, vyrve mu zbraně, jimž důvěřoval, a rozdělí si kořist. Proto je nutná bdělost, či všechny tři zásady. První – nezaměňovat pravdu, Ježíš bojuje proti ďáblu. Druhá – kdo není s Ježíšem, je proti Ježíši. Neexistují polovičaté postoje. Třetí – bdělost nad vlastním srdcem, protože ďábel je vychytralý. Dosud nebyl trvale vyhnán, to se stane až poslední den.

Člověk nikdy neví
Obcházel jsem nemocné a jeden starý pán mi řekl: „Dejte mi dnes, prosím vás, také pomazání.“
„Vám není dobře?“ zeptal jsem se.
Usmál se a odpověděl: „Člověk nikdy neví a já už mám svoje roky. Kdysi jsem slyšel na požárním školení: Kdo je připraven, není ohrožen. Tak se tím řídím.“

Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád