2. neděle postní – cyklus A

Text o Proměnění Páně je text s velikonočním charakterem, který synoptikové vyprávějí už během Ježíšova života. Ježíš bere Petra, Jakuba a Jana s sebou na jakousi horu. Hora je vždy posvátné místo, místo, na němž se zjevuje Bůh, na němž je člověk Bohu blíže než v údolí, než v mlze všedního dne. Vždy to jsou tři kralevicové, kteří se musejí vydat na cestu, aby hledali vodu života. Tři síly v nás musejí být proměněny, aby byl člověk celý, zdravý. Petr reprezentuje člověka vůle, člověka impulzivního, spontánního, který ihned jedná, když se ho něco vnitřně týká. Jan je člověk srdce, který umí cítit, který žije z citu, z lásky. Jakub je člověk zákona, který si vysoce cení řádu. Který žije z jasných principů, ale který dovede i rajtovat na paragrafech. Všechny síly v nás by se měly na hoře setkat se Vzkříšeným. Ježíš se se třemi učedníky modlí. Právě v modlitbě se můžeme setkat se Vzkříšeným a sami můžeme vzkříšení zakusit.

A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho šat byl zářivě bílý. Proměnění znamená průlom něčeho podstatného, vlastní skutečnosti, obrazu, který si o nás udělal Bůh. Erhart Kästner pro mne jedinečným způsobem popsal to, co znamená proměnění jako anticipované vzkříšení: Jestliže je proměnění průlom toho podstatného skrze zdání, živého skrze stíny, milovaného skrze nemilované a příchod dlouho očekávaného, pak ví každý, že to jsou přesně ty okamžiky, pro které žijeme. Proměnění je prosvítání praobrazu. Očekává se od každého zrozeného. Žijeme a naším cílem je proměnění; k čemu jinému bychom tu byli, vždyť to je naše vrozená naděje... Máme zkušenosti s tím, co to znamená, když se nám promění určitý člověk, domov, slovo, důvěrná věta, hodina... Proměnění patří k naší zkušenosti, patří k našemu životu, jím život teprve začíná. A každý ví, že proměňující sílu mají jen pohledy lásky. Jen oko, které nemiluje a nikdy nemilovalo, se nikdy s proměněním nesetkalo. A dokonce i když zmizelo to, co zasvitlo v pohledu lásky, nemylme se: ono bylo to vlastní, to podstatné, to skutečné.

Když Boží světlo prozařuje Ježíše, přistoupí k němu pojednou Mojžíš a Eliáš, oba v zářivém světle. Mojžíš je hlasatel Zákona a vysvoboditel z Egypta, Eliáš je prorok. Je-li nám Bůh tak blízko, že v nás pronikne a promění všechno, pak se v nás projeví zákon, pak nastane v našem životě řád. Samovolně začneme jednat správně, náš život dostane svou příslušnou míru, v níž se může rozvíjet. Je-li v nás však Bůh, pak budeme též svobodni od všeho zajetí. Bůh v nás je zaslíbená země, v níž jsme zcela sami sebou, nikým neovládaní. A je-li nám Bůh blízko, pak navážeme styk se svým profetickým, prorockým posláním, pak objevíme, k čemu nás Bůh povolal. Každý z nás má nějaké profetické poslání, nějaké zvláštní povolání, kterým se liší od ostatních. Neměli bychom o sobě smýšlet příliš nízce. Snad objevím své profetické poslání právě ve svých ranách a slabostech. Tak se mohu zadívat na svůj život a ptát se, co mi tím Bůh chce říci, a co chce říci mým životem druhým lidem, v čem mé specifické poslání spočívá. Bůh chce i mým prostřednictvím mluvit. Nejsem jen kdosi, kdo musí zachovávat přikázání, kdo má žít slušně jako křesťan, nýbrž jsem někdo, jehož prostřednictvím chce Bůh říci v tomto světě nějaké slovo, které může zaznít jen skrze mne.

Petr i jeho dva průvodci při modlitbě usnuli. Nyní náhle vidí Ježíše s Mojžíšem a Eliášem ve světle. A tu chce Petr ihned zbudovat tři stany. Chce zadržet okamžik proměnění, vzkříšení, zakoušení Boha. Chce se v něm zabydlet. Snad má strach, že opět zaspí, přijde-li k němu Bůh. Chvíle proměnění jsou vždy dar, nedají se vynutit ani askezí, ani meditací a nedají se pevně zachytit. V modlitbě se leckdy může stát, že pojednou uprostřed klimbání zakusíme jas; pojednou se všechno rozjasní, my začneme hledět pod povrch – až na samé dno. Na pár vteřin se v nás všechno stane světlem. Ale pak ihned přijde oblak a vše zahalí. Oblak bývá ve Starém zákoně obrazem Boží přítomnosti. Zde však zahaluje zkušenost světla. Na učedníky padne strach. Po velkolepém prožitku světla, jako by vše odplulo. Po Bohu jako by nic nezbylo, tma a úzkost se šíří. Do této úzkosti volá hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Posloucháme-li Krista, začíná se tma měnit ve světlo. Ale současně mohu toto slovo chápat jako slovo absolutního oprávnění k existenci. Bůh mně říká: „Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera, v tobě mám zalíbení!“ Smím být, protože On mě má rád. Jsem bezpodmínečně milován a přijímán.

Učedníci o svém prožitku mlčí. K tomu, aby zkušenost Boha skutečně pronikla srdce, aby v něm Vzkříšení nabylo účinnosti, je zapotřebí prostoru ticha. Tak jdou druhého dne učedníci opět dolů, do údolí svého všedního dne. Modlili se, spali, uviděli světlo, dostali strach. Tyto čtyři zkušenosti je i nás charakterizují. Přes všechnu ospalost, přes všechen strach, jsme přece jen lidé, kteří uviděli světlo, kteří ve svém srdci nosí světlo Vzkříšení. Uprostřed mlhy našeho všedního dne svítí našemu srdci světlo dále a vnáší do našeho života Vzkříšení. V našem srdci zůstává tušení, že se v okamžicích lásky může vše zjasnit, vše proměnit ve světlo vzkříšení, a mění již nyní náš život.

Apoštolové vidí, že Ježíš je chudý, bos, neustále pátrá, kde by našel někoho zapomenutého, vyloučeného, odstrčeného. Příkladem nejvíce bijícím do očí je ochrnutý člověk, kterého si Kristus všimne u rybníka Bethzatha a který tam leží – jak říká evangelium – „už třicet osm let“. Velmi vzácně se stávalo, že voda začala vířit, což bylo znamení blížícího se zázraku. Ten, kdo se ponořil do vody jako první, byl uzdraven ze své nemoci.

Není těžké uhodnout, jak asi úspěšný je ochrnutý člověk v běžeckých závodech. Takže tam tvrdnul už třicet osm let. Kristus, plný lásky k těm nejchudším, vytušil jeho zoufalství a okamžitě ho uzdravil. Ale ani mrtvola, která už zapáchá a kterou Kristus zase přivede k životu, vůbec nehne s těmi jeho dvanácti vykuky.

Chudák Kristus, když musel celé tří roky snášet to bídné člověčenství svých učedníků! A přece si každého z nich sám vyvolil. Evangelium to říká stručně a jasně.

Povolává je jednoho po druhém. Pří rybolovu nebo počítání peněz. Je to tajemství jeho volby. Rozhodně si nevybírá magistry teologie nebo církevního práva. Když si tak pročítám životopisy dnešních biskupů, napadá mě, že Kristus by své kamarády pro zakládání církve hledal spíš mezi nezaměstnanými, bezdomovci nebo lidmi právě propuštěnými z vězení. Po své smrti se Kristus znovu ukáže učedníkům, kteří nic nechápou. Jako obvykle. Přečtěme si úryvek o Proměnění Páně:

„Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami…“ (Mt 17,1-9).

 

2. Dotkl se jich 

Petra toto zjevení v jediném okamžiku tak oslnilo, tak proměnilo, že zareaguje jako perfektní šéf cestovní kanceláře. Navrhne postavit tu stany, aby nepřišel o přítele, jehož nádheru, schopnou proměnit lidi, konečně objevil. Tři zděšené učedníky v jediném okamžiku proměnila tak mimořádná podívaná, že nevědí kudy kam. Ale pedagog Kristus jim říká: „Jsem Syn Boží, teď to víte! Můj Otec vám to zrovna řekl. Tak už mě konečně poslouchejte. Ale zůstanu s vámi.“ A dotkl se jich. Stále ten úžasně lidský rozměr. Ta fyzická stránka Krista, který se u jednoho dotýká slepých očí, u druhého němých úst nebo který na lidi s nekonečnou něhou vkládá ruce.

Všichni zamilovaní na světě vědí, jak něžně dokáže ruka hladit tělo milované bytosti. Ví to i každé dítě, když se tiskne ke svým rodičům a donekonečna si říká o pohlazení, která ho rozechvívají štěstím. Ví to i každý umírající, když ho až na práh věčnosti doprovází ruka přítele. Nikdy si dost neuvědomíme. Jak je pro umírajícího důležitý stálý a něžný dotek, který mu v tichu umožní, aby pokojně a beze strachu přešel práh smrti.

 

3. Nebojte se!

Kristův fyzický kontakt učedníky uklidní. Uplynula chvíle určitě plná nesmírné něhy. Přichází rozkaz, aby se konečně postavili: „Nebojte se!“ Jan Pavel II. převzal toto „nebojte se“ naprosto jedinečným způsobem. Hned po svém jmenování papežem, při své první mši vyslal do světa ta úžasná dvě slova: „Nebojte sel“ Tato věta nás postavila na nohy. Stejně jako postavila na nohy tři učedníky, kteří byli účastni Kristova proměnění.

Proměnění postavilo učedníky na nohy takovým způsobem, že kráčeli až k mučednictví, beze strachu a bez touhy po slávě. Vzkříšený a živý Ježíš, to byla jediná síla, která je udržela na nohou, tak jak jim to on sám poručil: „Vstaňte!“ Jejich život byl strašlivě těžký. Poznali Kristovo utrpení. Ale v síle, která jim byla dána, vytrvali až do konce.

 

4. Vstaň, křesťane!

Důvodů ke strachu máme dnes víc než dost. Ledová masa Antarktidy taje po celých kilometrech čtverečních! A ledním medvědům zůstane jednoho dne jen miniaturní prostor, kam je budeme chodit okukovat. My, zvědaví lidští živočichové, uvěznění v sobeckém pohodlí, které pomalu zabíjí naši planetu. S ozónovou vrstvou to jde také od desíti k pěti, opět kvůli našemu pohodlí, naší touze cestovat stále rychleji a stále dál. A proto, že si nedokážeme odříct ani jeden domácí aerosolový rozprašovač. Protože jsou těchto drobných předmětů, které znečišťují ovzduší, miliardy, budou naše děti možná žít s plynovými maskami dřív, než uplyne sto let.

Jedenáctého září 2001, „černý den pro lidstvo“ (Jan Pavel II.), madridské atentáty a každodenní atentáty v Iráku, to vše nám rozdírá duši a zažíhá v srdci člověka oheň strachu.

Válka v Iráku je nám z televizních obrazovek každý den servírována k večeři. Příliš rychle zapomínáme, že válka řádí i v našich rodinách kvůli vzájemné nenávisti, kterou skrýváme v srdci, kvůli tomu, že odmítáme odpustit, kvůli vytrvalé zášti, kterou v sobě pěstujeme.

Sdělovací prostředky nás sytí stále děsivějšími hrůzami. Nic, co by nás proměnilo, a když, tak žalostně málo.

A přece jsi, křesťane, bytostí, již Kristus proměnil. Vstaň tedy a neboj se. Jen činy mohou lidstvo spasit. Díky proměnění jsi bytosti stvořenou ze světla – pokud dokážeš stále naslouchat Kristovu volání: „Nebojte se!“

 

 

 

 

 

 

 

 

Raniero Cantalamessa – Slovo a život

Petr, Jakub a Jan byli svědky mnoha Ježíšových skutků. Avšak teprve když uviděli Ježíše proměněného, uvědomili si, koho mezi sebou mají. Tito tři apoštolové ho budou vidět na Olivové hoře ve chvílích jeho nejtěžší zkoušky, kdy nechtěl být sám. Chtěl, aby ho podporovali v jeho boji modlitbou. Přemohl je spánek. Petr přes počáteční statečnost zapřel, Jan propadl malomyslnosti a Jakub z Olivové hory utekl. Kdyby však neprožili Tábor, možná by Petr skončil v zoufalství jako Jidáš, Jan by nevytrval až pod kříž a Jakub by neměl sílu dát za svědectví o Kristu život jako první z apoštolů.

Buďme si jisti, že i nás provází navzdory naší liknavosti Ježíšova starostlivá a nepřestávající láska při všech našich zkouškách.

Antonie de Saint-Exupery ve své Citadele líčí příběh, kdy panovník, zmítán starostmi a pochybnostmi, stoupá na vrchol hory, aby se setkal s Bohem. Od setkání s ním si slibuje, že už se nebude cítit tolik sám a že dostane odpověď na svoje otázky. Při modlitbě vysloví konkrétní prosbu, aby až modlitbu skončí, havran sedící na nedaleké větvi odletěl. Čeká, že právě toto by pro něho mohlo být znamením, že není úplně sám, ale že je Bůh s ním. Po skončení modlitby ovšem havran sedí na větvi dále. A tak panovník začne sestupovat v ještě větší prázdnotě, než když vycházel nahoru. Ztratil totiž naději, že by ho v jeho samotě mohl Bůh slyšet. Cestou dolů se mu však stane nečekaná věc. Náhle ho naplní hluboký pokoj a klid. Přijde z jiné strany, než čekal a než o to prosil, ale přijde.

Exupery říká, že takto to být musí. Kdyby se totiž Bůh vždy podvolil našim přáním, vlastně by se stával jen ozvěnou našeho srdce a my bychom nestáli před Bohem, ale zase jen před sebou samými. Tím bychom se dále propadli do stále větší samoty. Přímo říká: „Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho.“