2. neděle v mezidobí – cyklus A

 

Jeden z oněch učedníků Jana Křtitele, který zaslechl pozdrav „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ a připojil se k Ježíšovi, byl právě tím, kdo následně tyto věci sepsal pro církev – Jan Evange­lista. Sám sebe sice nejmenuje, ale z mnoha momentů a poukazů je možné ho rozpoznat. Také dnešní krátký úryvek evangelia má nádech osobní vzpomínky, kterou si autor žárlivě střežil ukrytou ve svém srdci. I po mnoha uplynulých letech si ještě vzpomíná na přesnou dobu, kdy se poprvé setkal s Ježíšem na břehu řeky Jordánu: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Dva učed­níci se bázlivě pustili za Ježíšem, který, jakmile je uslyšel, tak se otočil a zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ (Jan 1,38). Oni byli velmi překvapení a otázkou poněkud zaskočení, jak tomu v podobných případech obvykle bývá, a tak reagují alespoň otázkou, která je jako první napadá: „Kde bydlíš?“ (Jan 1,38).

Slova, kterými byl Ježíš prvně představen jako Beránek Bo­ží, se otiskla do evangelistovy mysli tak, že pak v nahlížení na Ježíše tímto způsobem a označování ho tímto titulem pokračo­val. Beránek Boží se mu stalo jedním z nejmilejších oslovení Mistra, jímž se snažil proniknout hlouběji k Ježíšově osobnosti a jeho dílu.

Existuje poměrně značná část evangelia pojící se s tímto Páno­vým titulem, a bude naším úkolem jej rozebrat, abychom jej lépe pochopili a mohli z něj mít užitek. Jestliže se nám to podaří, tak se dnes vrátíme domů s živým úryvkem evangelia v srdci.

Co nám vlastně o Ježíšovi sděluje jeho titul Beránek Boží? Starý zákon zná dva obrazy beránka: jeden skutečný a druhý metaforický. Skutečným beránkem je ten, který byl při nočním odchodu z Egypta z Božího příkazu zabit a obětován a jehož krev vysvobodila lid z otroctví a nechala ho kráčet ke svobodě v za­slíbené zemi. Následně se tato událost začala každoročně připo­mínat o Velikonocích, kdy Izraelité, rodina vedle rodiny, zabíjeli beránka a potom ho v průběhu noci společně jedli na památku vysvobození z egyptského otroctví.

Metaforické neboli figurativní znázornění beránka je spojeno s Izaiášovým popisem beránka vedeného na porážku, který ne­otevřel svá ústa, o němž hovořil prorok v souvislosti se zvěstí o Hospodinovu Služebníkovi, jenž má spasit Izrael a také všechny ostatní národy. V Izaiášových slovech se však oproti předchozímu chápání odráží také jedno nové, čím je beránek charakterizován a co značně rozšiřuje jeho poslání a dává mu nový rozměr: Byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily (Iz 53,5). Nejde tedy už jen o beránka, který vykoupí jediný národ ze sociálního a po­litického otroctví jiného národa, a tak ho vysvobodí z útlaku, ale o beránka, jenž vysvobodí všechny národy ze záhuby tím, že na sebe vezme všechny jejich hříchy.

Eucharistie, kterou nyní slavíme, zpřítomňuje mezi námi beránka-osvoboditele z knihy Exodus, beránka vykupitele probodené­ho pro naše hříchy z Izaiášova proroctví, Beránka, na kterého jednoho dne Jan Křtitel ukázal okolostojícím, Beránka na kříži a Beránka na trůně, který nás očekává. To všechno zpřítomňu­je a oživuje pro nás. Právě proto pozdravíme i dnes Ježíše slovy, s nimiž se kolem čtvrté hodiny odpolední před mnoha staletími obrátil na přítomné Jan Křtitel a představil světu Beránka: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.

 

 

 

Je pozoruhodné, jakou roli hraje obraz beránka v Bibli. Setkáváme se s ním již na prvních stránkách ve vyprávěních o oběti pastevce Ábela (Gn 4,1-16) a stává se také středem nebe a země v poslední knize Písma svatého. Podle Zjevení pouze Beránek může zlomit pečeť dějin (Zj 5,1-14). Beránkovi, který vypadá jako zabitý a který přesto žije, náleží hold všeho tvorstva na nebi i na zemi. Beránek, jenž se bez hlesnutí nechal zabít, je vzorem mírnosti, o kterém je řečeno: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví (Mt 5,5). Svou smrtelnou ranou nám říká, že na konci nebudou vítězi ti, kdo zabíjejí; světu dávají život spíš ti, kdo se obětují. Oběť toho, jenž se stal Beránkem, který byl zabit, drží nebe a zemi pohromadě. V této oběti je pravé vítězství. Z ní vychází život, který dějinám všech hrůz dává smysl a na konci je proměňuje ve zpěv radosti.

V této souvislosti radosti máme před sebou i jiný biblický obraz, snad nejtajemnější příběh Bible. Je zde také jeden beránek, který vždy vyvolával protest čtenářů, ale právě tím se stal ostnem a motivem hlubšího tázání po Bohu a jeho tajemství. Mám na mysli příběh o obětování Izáka. Teprve ve strašném okamžiku, kdy chce Abrahám proti Izákovi pozvednout nůž, se ukazuje, že Bůh mluvil správně, když zde byla předem dána odpověď na otázku ohledně oběti: Bůh se postará... (Gn 22,8). V houští totiž uvízl beran, který je obětován místo Izáka. Židovská tradice vypráví (uvádí ji E. Wiesel v knize Adam oder Geheimnis des Anfangs), že Bůh v okamžiku, kdy Izák vykřikl hrůzou, roztrhl nebe a tam chlapec uviděl jinak neviditelné obrysy nebe a chóry andělů. S tímto je zajímavá i další souvislost s Izákovým jménem: v kořenu slova Izák je poselství smát se. Skutečně: neměl důvod ke smíchu, když po strašlivém napětí smrtelného strachu se jako řešení celé záhady objevil chycený beran? Neměl se smát, když strašlivé a smutné drama výstupu a stoupání vzalo náhle tak nečekaný a po hrozivém začátku skoro komický, ale právě proto osvobozující a spásný konec? Co nám to říká? V tomto okamžiku se ukázalo, že dějiny nejsou tragédií, neodvratnou truchlohrou svářících se mocností, nýbrž divina comedia: Ten, kdo pohlédl až na pokraj života a smrti, se mohl smát.

Církevní otcové to ve svých výkladech potvrzují a říkají: Izák viděl berana, což znamená, že viděl znamení přicházejícího, tedy Toho, jenž se stal Beránkem. Pohled na berana byl pohledem do otevřeného nebe. V něm totiž uviděl Boha, který se o člověka postará a který zde stojí jako skutečná opora a světlo na prahu života a smrti.

Ježíš je Izák, který jako zmrtvýchvstalý sestupuje z hory smrti, se smíchem radosti v tváři. Všechna slova Zmrtvýchvstalého nesou v sobě toto veselí – smích spasení. K barokní liturgii kdysi patřil tzv. risus paschalis, velikonoční smích. Velikonoční kázání muselo obsahovat nějaký směšný příběh, takže kostelem se rozléhal veselý smích. To se mohlo zdát jistě jako poněkud povrchní forma křesťanské radosti. Ale není to stejně něco velice krásného a příhodného, že se smích stal takto i liturgickým symbolem a tak podstatně patří ke křesťanství?

Nebeská vize Zjevení říká to, co vidíme o Velikonocích skrze víru: zabitý Beránek žije! Protože žije, ustávají naše slzy a mění se ve smích (Zj 5,4n). Pohled na Beránka je náš pohled na otevřené nebe.

 

 

Pokřtěni Duchem Svatým

Když jsme pokřtěni, ať už jako děti, či v dospělosti, dostáváme Ducha Svatého a naše křesťanská iniciace je završena příchodem Ducha při biřmování. O tom nejsou žádné spory a tyto svátosti nikdo běžně nenazývá křest Duchem. Pokud ovšem někdo následně podřídí svůj život Duchu Svatému, pozve jej, aby vládl v každé jeho oblasti, a když vidíme v krátké době proměnu, potom říkáme, že dotyčná osoba byla pokřtěna Duchem Svatým. Nyní se budeme věnovat tomu, k čemu dochází a jak to vysvětlit.

Pro křest Duchem existují dvě teorie a dle mého názoru jsou obě dobré. Nejsem teolog a soudím, že se oba pohledy vzájemně nevylučují, spíše se doplňují.

Bůh je svrchovaný, a proto často jedná jinak, než si představujeme. Po modlitbě za křest Duchem Svatým prožili mnozí lidé obrovské změny, a protože v sobě vnímají novou sílu, která jim umožňuje žít křesťansky s větším nasazením a novým nadšením, připisují tyto změny právě oné modlitbě. Nejprve tu je zkušenost, zážitek – až pak následuje teologické vysvětlení.

 

První přístup

Křest Duchem Svatým uvolňuje milostí, kterou jsme přijali skrze svátosti křesťanské iniciace – křest a biřmování. Proč ale musí být milost uvolněna? Obecně platí, že milost přijatých svátostí je přítomna vždy, ale její účinky mohou být omezené. Jinými slovy: milost v nás je, ale je jakoby vázaná a nemůže volně působit. Z jakého důvodu? Protože jsme k tomu my, příjemci, nedali patřičný souhlas. Většina z nás byla pokřtěna jako miminka dříve, než jsme vůbec mohli čemukoliv uvěřit. A možná jsme od té doby na sebe ještě nevzali křestní závazky, které naším jménem přijali rodiče s kmotry.

Když jsme později byli biřmováni, pravděpodobně opět chybělo naše rozhodnutí žít křesťanství naplno a hlubší osobní vydání se Pánu. Tak nám nikdy nedošlo, že jsme byli nejprve povoláni za Ježíšovy učedníky a potom vysláni v moci Ducha získávat za učedníky všechny národy (Mt 28,19).

Ti, kteří přijali svátosti, aniž by byli zároveň evangelizováni, nejsou jednoduše pro splnění své role v církvi, která šíří evangelium, vybaveni. Naše síla k hlásání evangelia přijde, když vědomě přijmeme svátosti křesťanské iniciacea otevřeme se vůči charismatům, které Duch Svatý svobodně uděluje (1 Kor 12,11 a Lumen gentium 12). Tato charismata mají být použita k prospěchu druhých.

Naše ANO uvolňuje moc Ducha Svatého, která v nás byla přítomná. Naším úkolem je potvrdit křesťanský závazek křtu a biřmování. Křest Duchem oživí plamen již přijatého Božího daru (2 Tim 1,6).

Vztah mezi křtem Duchem a svátostmi křesťanské iniciace je velmi důležitý. Svátost vždy působí ex opere operato – samotným faktem, že byla udělena. Církev nás ale také učí, že skutečná plodnost svátosti v životě jednotlivce je ex opere operantis; to znamená, že závisí na:

• kvalitě přípravy na přijetí,

• víře a úmyslu osoby udělující,

• víře, očekávání a porozumění osoby přijímající.

Když lidé prosí o nové vylití Ducha Svatého a jejich životy jsou proměněny, často hovoří o křtu Duchem jako o okamžiku opravdového obrácení, okamžiku, v němž se osobně setkali s Ježíšem jako se svým živým Pánem a Spasitelem. Mluví o svých osobních Letnicích.

Podle této první teorie jsme v iniciačních svátostech obdrželi plnost daru Ducha, a proto následující modlitba za křest Duchem vede k vědomému zakoušení či uvolnění již dříve přijaté moci. Je však možné si myslet, že tu dochází ještě k větším věcem. Máme pro to dostatek důvodů, například:

•         Bylo by to v rozporu s praxí modlitby Veni, Creator Spiritus, jíž katoličtí křesťané při mnoha příležitostech zvou Ducha Svatého, aby mezi ně novým způsobem sestoupil.

•         Zpochybňovalo by to tradiční přesvědčení, že Duch Svatý vždy nově přichází v důležitých okamžicích života, ať už při modlitbě, či při přijetí svátosti.

•         Cožpak když se modlíme „Přijď, Duchu Svatý“, neočekáváme nové vylití Ducha jen proto, že jsme ho přijali jednou provždy při křtu? Jistě že ne – Duch Svatý přišel tehdy a přichází i nyní.

Zatímco křest Duchem uvolňuje více milosti z té, kterou jsme přijali již ve křtu a biřmování, jsem si jist, že při každé modlitbě „Přijď, Duchu Svatý!“ nám Bůh svého Ducha posílá znovu a nově.

 

Druhý přístup

Křest Duchem Svatým je nové a mocné vylití Ducha, které obdržíme na základě našeho pozvání. Osoba, která za křest prosí, již možná přijala křest i biřmování, ale nemusí tomuto tak být vždy. Ježíš na nás svého Ducha v odpovědi na naše prosby vylévá úžasnými novými způsoby. I když je to nezvyklé, můžeme najít v Novém zákoně události, kdy je Duch dán před křtem vodou, a stejně k tomu dochází i dnes.

Mezi evangelikály a letničními se často stává, že člověk při modlitbě obrácení a odevzdání života Kristu přijímá zároveň Ducha Svatého, což se může projevit jedním nebo více dary Ducha, zvláště modlitbou v jazycích. Křest vodou se uděluje později. Podle tohoto přístupu platí, že nové a mocné vylití Ducha přichází vždy, když prosíme o křest Duchem. V Novém zákoně se vylití Ducha pokaždé projevilo viditelně.

Lukáš ve Sk 10,44–48 popisuje takovou událost ve chvíli, kdy Petr po svém vidění přichází do Kornéliova domu: „Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého. Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: ‘Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha Svatého?’ Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista.“

Tato událost bývá často označována jako Letnice pohanů. Tato a některá další místa v Novém zákoně naznačují, že každé nové seslání Ducha Svatého působí zřejmou proměnu u těch, kteří ho přijímají. Tato proměna je potvrzením zkušenosti. Když jsem v roce 1976 zakusil nové působení Ducha Svatého ve svém životě, bylo mi jasné, že toto vylitímilosti je odpovědí na modlitbu a na mou připravenost Ducha přijmout. Modlil se za mne anglikánský kněz s vírou, že Bůh promění můj život. Dramatické změny, které následně proběhly, by bez nového vylití Ducha Svatého nebyly vůbec možné. Věřím, že tehdy poprvé naplno působila milost mého křtu a biřmování, ale jistě došlo i k novému vylití Ducha. Tak jsem byl obdarován pro to, co jsem měl před sebou.

 

Mohou tyto dva přístupy existovat vedle sebe? Já osobně v tom žádný problém nevidím. Pokud jsme, podle první teorie, sami nevyužili milosti svátostí křtu a biřmování, jistě to musíme později vědomě učinit. Tak dáme prostor milosti, aby mohla plně působit. Když se ale modlíme „Přijď, Duchu Svatý“, musíme také očekávat nové seslání Ducha, nové vylití jeho milosti – milosti přinášející okamžitý a viditelný účinek. Nevadí mi drobná nejasnost vztahu mezi uvolněním a sesláním nové milosti neboli mezi již přijatým a nově obdrženým. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že Bůh jednal jinak, než jsem očekával. Pokud tedy jde o Ducha Svatého, jsem na Boží překvapení připraven. Zjednodušeně bych popsal křest Duchem Svatým jako projev Božího působení v životech mužů a žen, při němž jejich víra pozoruhodně ožila. Zdá se mi, že při tomto probuzení víry se jistě uvolňuje již přijatá milost, moc Ducha Svatého, přítomná už od křtu v nás, ale že Duch Svatý je zároveň nově sesílán. První apoštolové zažili v horní místnosti mimořádné vylití Ducha a o pár dní později byli Duchem naplněni znovu, když prosili o odvahu k hlásání. „A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31). Vypadalo to téměř jako druhé Letnice, šlo o další mocné vylití Ducha s viditelnými projevy. Mnohokrát takové vylití Ducha potřebujeme i my.

 

Jsem si tedy jist, že když pokřtěný člověk prosí Ježíše, aby ho pokřtil svým Duchem, dojde jak k probuzení již přijaté milosti, tak i k novému seslání Ducha Svatého. Mám radost, že někteří významní teologové nabízejí pro působení Ducha Svatého dobré argumenty. To považuji za velmi podstatné. Jejich vyučování však bohužel málokdy ovlivní křesťany z kostelních lavic.

 

 

„Začátek veškeré svatosti je pokorně přijmout, že bez Boha nic nezmůžeme, ale naopak s ním, v něm a skrze něj je možné všechno." Terezie z Lisieux

…přehnané naléhání na „má práva, mé výsady“ nakonec vede ke svízelnému duchovnímu a emocionálnímu neduhu – sebelítosti. Toto sebestředné lízání si ran, přemítání o tom, kdy a jak jsem byl přehlížen, nedoceněn a nepochopen – pozor! Tady si přímo říkáme o pád – v oblasti sexuality, alkoholu, škodlivého spolčování se s druhými, kteří se připojí k našemu negativnímu, cynickému, malichernému reptání, jaké zvlášť postihuje kleriky trpící dojmem, že byla dotčena jejich práva.

Pokora nás učí dát všemu ten správný rámec. Pomáhá nám si uvědomit, že si ve skutečnosti nezasloužíme nic a že pocty, pozornost a prestiž jsou koneckonců nebezpečné skutečnosti, jimž je lepší se vyhnout. Slovy svatého Pavla: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným, než křížem našeho Pána Ježíše Krista.“

Přemrštěný důraz na vlastní práva je znakem přílišného soustředění se na vlastní já, což je přesný opak toho, jak by to mělo vypadat. Matka Tereza se svou typickou prostotou říká, že klíčem k radosti, je správné pořadí životních priorit: Ježíš – druzí – já.

Timothy Dolan – Kněží pro třetí tisíciletí