2. neděle velikonoční – cyklus A

Vydáno: 12.4.2023Autor: AdministrátorZpět Úvod k meditaci Výklad biblického textu K tématu

Sk 2,42-47; 1 Petr 1,3-9; Jan 20,19-31

¹⁹Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ ²⁰Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. ²¹Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ ²²Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. ²³Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ ²⁴Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. ²⁵Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ ²⁶Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ ²⁷Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ ²⁸Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ ²⁹Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ ³⁰Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. ³¹Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)

Srovnání: Lk 24,36-43; Jan 17,18; Sk 1,8; Mt 16,19; 18,18; Jan 11,16; Jan 19,18.34; Jan 20,19; Jan 20,25; 1 Petr 1,8; Jan 21,24-25; Jan 11,27; 3,15; 1 Jan 5,13

Úvod k meditaci

Evangelista popisuje, jak Pán přichází poprvé po zmrtvýchvstání mezi své učedníky. Nezahrnuje je výčitkami za jejich předchozí zbabělé chování. Naopak, nabízí jim hned prvními slovy jeden z největších darů: dar pokoje. Přijímám a otevírám se pokoji Zmrtvýchvstalého, který zlomil moc zla a smrti? Přijímám i jeho dar odpuštění? Žiji ve stavu odpuštění a pokoje s lidmi kolem mne?

Výklad biblického textu

Kontext: Žádné dveře nejsou tak pevně zavřené… pro Krista. Žádný zámek, ani závora jej nemohou zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou závoru podsvětí (srv. Žl 107,16), on je ten, který přichází i zavřenými dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení smrti, strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil. A nepřichází s prázdnou: dává dar pokoje. Dar pokoje silnější než strach z okolí, než úzkost o vlastní život. Kristus totiž osvobozuje od starého člověka ovládaného strachem, uzavřeného do sebe, neschopného vyjít ze sebe a nabídnout druhým osvobození, nový život. (podle Angela Scarana)

Prameny, odkazy

Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.

K tématu

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám (Jan 20,19). Vzkříšený prochází zavřenými dveřmi, ani strach učedníků jej nezadrží, aby k nim nepřišel zamčenými dveřmi a nepopřál jim pokoj. To je překrásný obraz pro vzkříšení. Dost často zavíráme své dveře před druhými; nikoho k sobě nenecháváme vstoupit, schováváme se za pancířem strachu. Vzkříšení znamená, že žádný zámek a žádná závora nemohou zadržet Vzkříšeného, aby nedošel k našemu srdci a nevstoupil k nám. A žádné křesťanské společenství, které se vymezuje vůči ostatním, nemůže zabránit, aby sám Vzkříšený nestanul v jejich středu a neproměnil jejich soužití.

Anselm Grün – Tajemství velikonoční radosti

V evangeliu říká zmrtvýchvstalý Kristus svým učedníkům mimo jiné: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. V prvním okamžiku nás napadne, že se to týká jen kněží, kteří ve zpovědi udělují rozhřešení. To je sice pravda, ale jenom částečně. Odpuštění se totiž obecně týká každého z nás.

Pokud nejsme lidé mdlého ducha, stojíme často před problémem rovnováhy spravedlnosti a odpuštění. Je zde zajímavý protiklad. Lidská společnost se nám často zdá tím dokonalejší, čím důsledněji trestá viníky, a naopak o anarchii mluvíme tam, kde zůstává mnoho nepotrestaných zločinů. Boží stanovisko se ale zdá být zcela jiné a projevuje se neustálým odpouštěním. Svatý Řehoř z Nyssy napsal, že člověk se podobá Bohu, když odpouští.

Právě kvůli tomuto protikladu došli židé ve Starém zákoně k závěru, že hříchy může odpustit jen Bůh, a nikoliv lidé. Lidský požadavek spravedlnosti se často dostává do rozporu s jiným, stejně základním požadavkem pro lidské soužití – s požadavkem věrnosti rodině a přátelům. Řecké zákonodárství má počátky v dávné době na ostrově Leuki Zefiri, kde byl mimo jiné stanoven trest oslepení za to, když byl někdo dopaden při cizoložství. Jednou ale chytili při tomto hříchu králova syna. Král byl ochoten vydat syna požadavkům zákona, ale lidé pro něj žádali milost. Nakonec král našel řešení. Dal vyloupnout jedno oko synovi a druhé sobě.

Odpuštění je zvláštní úkon: říká se jím, že jsme jedno, že patříme k sobě, a to skrze lásku k Bohu a k lidem. Filozof David Hume byl pokládán za volnomyšlenkáře. Ve společnosti ho jednou uviděl jistý farář a chtěl se mu vyhnout. Hume k němu ale přiběhl se slovy: Jen zůstaňte, vždyť po smrti půjdeme společnou cestou. Já z nedostatku víry a vy z nedostatku lásky. Ten, kdo vyžaduje pouze spravedlnost, vlastně říká: Oba žijeme v jednom společném řádu, máme zájem, aby se řád zachoval, ale jinak jsme si cizí. Jinými slovy – jsme dva cestující v jednom vlaku, každý z nás si koupil jízdenku, seďme tedy každý na svém místě, a když mi zasedneš moje místo, tak okamžitě zavolám průvodčího. Něco jiného by ovšem bylo, kdyby přišel nějaký náš přítel: tomu bychom hned nabídli svoje místo, kdyby si neměl kam sednout.

Odpuštění je vyznáním jednoty. Proto vidíme rozdíl mezi pohanskými božstvy a Bohem křesťanů. Pohanská božstva jsou vůči lidem lhostejná, kdežto náš Bůh je ochoten odpustit. A dokonce můžeme říci, že se na to odpuštění těší. To není výzva k tomu, abychom vesele hřešili, ale výzva k lásce. Pokud dnes víra v našich farnostech upadá, tak je to mimo jiné také proto, že předchozí generace lásku k Bohu opravdově neprožily, a pokud ano, tak prožitek tohoto dobrého vztahu nedokázaly předat. Je totiž velký rozdíl dělat něco z lásky, nebo to dělat jenom z povinnosti a ze strachu. Ano, i smysl pro povinnost je důležitý, ale pouze na něm náš život nestojí.

Pavel Konzbul – Puzzle, kázání a zamyšlení v liturgickém roce A

Ještě něco mne napadlo to odpoledne v Madrásu: Možná, že pochybnost apoštola Tomáše byla zcela jiného druhu, než jakými občas trpíme my, vnuci scientistického a pozitivistického věku, a které si do toho příběhu ukvapeně promítáme; možná apoštol vůbec nebyl jen těžkopádný materialista, neschopný se otevřít tajemství, na něž si nemůže sáhnout.

Tomáš byl muž odhodlaný následovat svého Mistra až k hořké smrti; vzpomeňme, jak reaguje na Ježíšova slova, že je třeba jít k Lazarovi: Pojďme, ať zemřeme s ním! Vzal vážně kříž – a zpráva o zmrtvýchvstání se mu mohla jevit jako příliš levný happyend pašijového příběhu. Možná proto se zdráhal připojit se k radosti ostatních apoštolů a chtěl vidět Ježíšovy rány. Chtěl vidět, zda vzkříšení nevyprazdňuje kříž – teprve pak k němu mohl říci své věřím. Neporozuměl nevěřící Tomáš nakonec smyslu Velikonoc hlouběji než ti druzí?

Tomášova nevíra nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků, napsal v homilii na tento text evangelia svatý papež Řehoř Veliký. Ježíš k Tomášovi přichází a ukazuje mu své rány: Hle, utrpení (žádné utrpení) není lacině smazáno a zapomenuto! Rány zůstávají ranami. Avšak ten, který nesl nemoci nás všech, prošel věrně i branou pekel a smrti: a je tu dále (nepochopitelně) s námi. Ukázal, že láska všechno snese; neuhasí ji ani velké vody a řeky ji nezaplaví; láska je silná jako smrt – ba silnější než ona. Láska je ve světle této události hodnotou, kterou nesmíme vydat na pospas sentimentalitě; znamená sílu – jedinou sílu, která přežívá samu smrt a probodenýma rukama vyvrací její brány.

Vzkříšení tedy není happyend, nýbrž pozvání a výzva: Nemusíme a ani nesmíme kapitulovat před ohněm utrpení, i když ho nyní neumíme uhasit. Nesmíme se před zlem chovat tak, jako by mu mělo patřit poslední slovo. Nebojme se uvěřit v lásku i tam, kde podle všech kritérií světa prohrává. Mějme odvahu proti moudrosti tohoto světa vsadit na bláznovství kříže!

Možná že Ježíš tím, že vzkřísil Tomášovu víru dotykem ran, mu chtěl říci přesně to, co se mi jako bleskem otevřelo v sirotčinci v Madrásu: tam, kde se dotkneš lidského utrpení (a možná jenom tam!), tam poznáš, že já jsem živ, že já jsem to. Potkáš mne všude tam, kde lidé trpí. Neuhni přede mnou v žádném z těchto setkání. Neboj se! Nebuď nevěřící, nýbrž věř!

Hospodin Staré smlouvy se zjevil Mojžíšovi v ohnivém keři; jeho Jednorozený, náš Pán a náš Bůh, se zjevuje v ohni utrpení, v kříži – a my natolik porozumíme jeho hlasu, nakolik bereme na sebe svůj kříž a jsme připraveni nést i břemena druhých, nakolik se jizvy světa – jeho jizvy – stávají pro nás výzvou.

Tomáš Halík – Dotkni se ran

Křesťanský optimismus je optimismus velikonoční. Křesťan, optimista, netvrdí naivně, že všechno dobře dopadne, nýbrž s posvátnou vážností věří, že se i tehdy, když se něco nezdaří nebo skončí tragicky, Božím zásahem nevyzpytatelným způsobem změní to negativní v klad. Je velmi snadné být optimistou, když se vše daří. Náš křesťanský optimismus je optimismus velikonoční, to znamená, není žádným lehkomyslným životním optimismem při dobrém počasí, nýbrž je to optimismus zmrtvýchvstání, který prošel bouřemi a krupobitím a přežil smrt. Je to optimismus mimo noc a mlhu, mimo zlo a smrt a mimo čas, optimismus, pro který je vhodné spíše označení důvěřivé spoléhání.

Henri Boulad – Všechno je milost

Každá neděle je oním osmým dnem po Velikonocích, kdy se učedníci shromáždili v domě. To nás přirozeně zavazuje k prohlubování a ke srovnání mezi našimi současnými nedělními shromážděními a prvním křesťanským společenstvím.

Vnější podoba mezi oběma je v zásadě totožná. Také my jsme se zde shromáždili prvního dne po sobotě, abychom naslouchali apoštolskému učení, lámali chléb a společně se modlili. Také my uslyšíme pozdrav Vzkříšeného, který říká: Pokoj vám. Neuvidíme ho osobně, nemůžeme vložit prst do jeho boku, jako to udělal Tomáš; Ježíš však přijde a zpřítomní se prostřednictvím svého slova a své svátosti. On sám ale řekl, že je pro nás lepší v něho věřit, aniž bychom ho mohli fyzicky spatřit.

U prvních křesťanů se jednalo o živé společenství, v němž se lidé vzájemně poznávali a vnímali jako učedníci stejného Pána a jako bratři a sestry. Z takového společenství pak odcházeli povzbuzení a připravení přijmout každodenní námahu a starosti. Dojem, který to vzbuzovalo v pohanech, když křesťané opouštěli svá shromáždění, zachytil Tertulián ve slovech: Jen se podívejte, jak se milují!

Co nám jenom chybí, abychom mohli něco podobného také uskutečňovat?

Osmý den po Velikonocích byli učedníci v domě, když vstoupil Ježíš zavřenými dveřmi, zdržel se mezi nimi a řekl: Pokoj vám! Právě teď i do našeho společenství vstupuje Ježíš, zůstává tu s námi a nabízí nám svůj pokoj. My v něm společně s Tomášem poznáváme a vyznáváme našeho Pána a Boha. Prosme ho o to, aby z nás vytvořil opravdové společenství sjednocené v jeho jménu.

Raniero Cantalamessa – Slovo a život – cyklus A

Je zajímavé dívat se na Jana a jeho charakterové rysy v porovnání s dalšími Ježíšovými učedníky. Jan je přítel, Petr vůdčí postava, skála, Natanael student, Tomáš kritik, Jidáš tragická postava, Ondřej a Jakub patří k těm starším, kteří přivádějí k Ježíši mladší učedníky. Všichni mají rozdílná nadání a charaktery a od Ježíše dostávají odlišné úkoly.

Učedník, kterého Ježíš miloval, je uváděn jako autor Janova evangelia. Věděl, jak ostatní evangelisté popsali Ježíšův život, a napsal zcela jiné evangelium. Jeho láska mu umožňovala dívat se do hlubiny. Jako nikdo jiný měl vhled do Ježíšova srdce a poskytl nám zprávu o Ježíšových nejhlubších pohnutkách. Odvážně zvolil svobodnou a uměleckou literární formu, aby dal zazářit záměrům Ježíšova srdce.

Církev dnes musí hledat taková hořící srdce, jaké měl Jan. Z nich se mohou zrodit nové věci. Druhý vatikánský koncil svolal navzdory mnohým obavám papež, který přijal jméno Ježíšova přítele. Byl Ježíšem tak nadšen, že překročil všechny hradby a Duchu, který vane, kudy chce, poskytl široký prostor. Jeho odvaha vzešla z lásky. Nic si nepřeji toužebněji, než aby se dnes mezi mládeží našli jednotlivci, kteří tuto lásku pocítí, rozeznají a pak se odváží velikého rozhodnutí.

kardinál Carlo Maria Martini, Georg Sporschill – Hovory v Jeruzalémě

V dnešním evangeliu se apoštolu Tomášovi dostává zkušenosti Božího milosrdenství, které má konkrétní tvář, tvář Ježíše, Zmrtvýchvstalého Ježíše. Jak reaguje Ježíš? Trpělivostí: Ježíš neopouští tvrdohlavého Tomáše v jeho nevěře; dává mu týden času, nezavírá mu dveře, čeká. A Tomáš uznává svůj nedostatek, malou víru. „Můj Pán a můj Bůh“ – tímto jednoduchým zvoláním plným víry odpovídá na Ježíšovu trpělivost. Nechává se prostoupit božským milosrdenstvím, které vidí před sebou, v ranách na rukou i nohou a v otevřeném boku; opět nachází důvěru: je novým člověkem, nikoli již nevěřícím, ale věřícím.

A připomeňme si také Petra, který třikrát zapře Ježíše právě tehdy, kdy mu měl být nejvíce nablízku; a když klesá na dno setkává se s Ježíšovým pohledem, který mu trpělivě a beze slov říká: „Petře, neměj strach ze své slabosti, důvěřuj mi“ a Petr pochopí, pocítí laskavý Ježíšův pohled a rozpláče se. Jak krásný je tento Ježíšův pohled – jaká něha! Bratři a sestry, nikdy neztrácejme důvěru v trpělivé milosrdenství Boží!

Pomysleme na dva učedníky z Emauz, kráčející se smutkem v tváři a bez naděje. Ježíš je však neopouští: jde spolu s nimi a nejenom to! Trpělivě jim vysvětluje Písma, která se vztahují k Němu a zůstává s nimi, aby společně usedli k jídlu. Tak si počíná Bůh: není netrpělivý jako my, kteří často chceme všechno a hned i ve vztahu k lidem. Bůh je vůči nám trpělivý, protože nás má rád, a kdo má rád, chápe, doufá, důvěřuje, neopouští, nepálí mosty, dovede odpustit. Pamatujme na to ve svém křesťanském životě: Bůh nás vždycky očekává, i když se vzdálíme! On však není nikdy daleko a vrátíme-li se k Němu, je připraven nás obejmout.

papež František – z radia Vatikán

Duch svatý je darován jako zdroj síly, aby zvítězil nad hříchem. Jenom Bůh má moc odpouštět hříchy, protože jenom on vidí hluboko do lidského nitra a může plně posoudit jeho odpovědnost. Z psychologického hlediska hřích zůstává hlubokým tajemstvím, do kterého může vstoupit jenom Bůh svým mocným slovem: „Odpouštějí se ti hříchy, je ti odpuštěno“ (srov. Mt 9,2.5; Mk 2,5.9; Lk 5,20.23).

Chci, drazí přátelé, abyste na to nezapomínali. Víme, že existují takzvané „sociální hříchy“, ale koneckonců každý hřích závisí na zodpovědnosti každého člověka. Každý bojuje s hříchem; buďto nad ním vítězí, nebo je poražen. Člověk trpí, je-li hříchem poražen. Ano, výčitky svědomí přinášejí utrpení. Nelze je vyloučit. Dříve nebo později je třeba hledat odpuštění. Jestliže se zlo, kterého jsme se dopustili, týká druhých lidí, je třeba je prosit o odpuštění; aby však vina byla skutečně odstraněna, je nutno vždy získat odpuštění Boží.

Ve svátosti smíření nám Kristus dal veliký dar. Jestliže ho umíme žít věrně, stává se nevyčerpatelným pramenem nového života. Nezapomínejme na to! Čerpejte s radostí z tohoto pramene milost, uzdravení, radost a mír, abyste měli podíl na životě Krista, který je životem Otce a je sdělován v Duchu Svatém.

z homilie Jana Pavla II. při mši svaté pro mládež v Hradci Králové, 26. 4. 1997

„V jistou chvíli jsem uslyšela tato slova: Má dcero, říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů; v tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že je nepochopí žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Vše, co existuje, má svůj původ v nitru mého milosrdenství. Každá duše, která má ke mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o mé lásce a mém milosrdenství. Svátek Milosrdenství vzešel z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství.“

Faustyna Kowalská – Deníček, 699