2. neděle velikonoční – cyklus C
Sk 5,12-16; Zj 1,9-11.12-13.17-19; Jan 20,19-31
19Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ 26Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 27Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ 28Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ 29Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ 30Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. 31Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)
Srovnání: 19-20Lk 24,36-43; 21Jan 17,18; 22Sk 1,8; 23Mt 16,19; 18,18; 24Jan 11,16; 25Jan 19,18.34; 26Jan 20,19; 27Jan 20,25; 291 Petr 1,8; 30-31Jan 21,24-25, 31Jan 11,27; 3,15; 1 Jan 5,13
Úvod k meditaci
Učedníci, třebaže věděli o prázdném hrobě a slyšeli svědectví Marie Magdalské o tom, že Ježíš žije, se s ním stále ještě nesetkali. Nyní přichází samotný Ježíš mezi své učedníky s darem svého Ducha, který má moc učinit z nich nové stvoření, uschopnit je k takové lásce, jakou miloval Ježíš sám.
Bez tohoto daru Ducha zůstáváme v uzavřenosti našich obav, strachu. Dobrý Pastýř vstupuje do našeho hrobu, ukazuje nám na rukou a v boku znamení své lásky a vytahuje nás z temnoty našeho vězení. Ukřižovaný neselhal, nebyl poražen zlem: je vítězem nad smrtí, je skutečně uprostřed nás ve své slávě. Ukazuje nám své rány, z nichž vyvěrá naše spása. Jsou to rány, o nichž můžeme rozjímat a kterých se můžeme dotýkat prostřednictvím svědectví evangelia. V nich poznáváme Pána, z nich se rozlévá pokoj, který přetéká v radost. A tato radost je naším vzkříšením – je to ona radost z Hospodina, která je naší silou (srov. Neh 8,10).
Výklad biblického textu
Kontext:
Po zjištění skutečnosti prázdného hrobu a po zjevení Zmrtvýchvstalého Marii z Magdaly vypráví evangelista Jan o setkání Ježíše s učedníky. Při poslední večeři jim Ježíš řekl, že je nenechá samotné: vrátí se, aby jim daroval svůj pokoj, svou radost, a učiní je svými svědky v síle Ducha Svatého. Nyní Ježíš tento slib naplňuje: dává se poznat svým učedníkům (a zcela zvláštním způsobem Tomášovi) a posílá je, aby pokračovali v jeho díle.
v. 19: navečer prvního dne v týdnu – Je to ten samý den, den Kristova zmrtvýchvstání.Začátek nového týdne se stává počátkem nového stvoření, pravým „dnem Páně“.
měli dveře zavřeny – Učedníci udělali z večeřadla de facto hrobku, do níž se zavřeli. Zatímco Ježíšův hrob je otevřený a prázdný, dům učedníků je zavřený a stále ještě pod vládou strachu a smrti.
stanul mezi nimi – Stejně jako brány smrti a kámen u hrobu, ani zavřené dveře nemohou zastavit Zmrtvýchvstalého. On sám je dveřmi, kterými se jde k životu.
Pokoj vám! – Pokoj (hebrejsky šalom) znamená plnost Božího požehnání. Ježíš dává svým učedníkům dar pokoje – pokoj vítěze nad světem.
v. 20: ukázal jim ruce a bok – Rány po hřebech a probodnutý bok jsou poznávacími znameními.
v. 22: dechl na ně – Tento výraz se objevuje ve SZ ve vyprávění o stvoření člověka, kdy Bůh vdechl člověku v chřípí dech života (Gn 2,7), a ve vidění proroka Ezechiela o údolí suchých kostí, které znovu povstanou k životu (Ez 37,9).
Přijměte Ducha Svatého! – Naléhavá prosba Božího Syna, aby člověk ve své svobodě přijal dar Ducha, který z nás činí to, čím skutečně jsme – Ježíšovými bratry a syny jeho Otce.
v. 23: komu hříchy odpustíte – Je to Duch Božího Syna, který nás uschopňuje vytvářet společenství bratří a sester a přemáhat zlo dobrem. Proto se také poslání učedníků zakládá v odpouštění hříchů – co činí Otec v nebesích, mají činit i jeho synové na zemi.
tomu jsou odpuštěny – Odpouštět hříchy je větším zázrakem než křísit mrtvé. Kdo odpouští svému bližnímu, vrací mu život, protože ho znovu uznává jako bratra a obnovuje společenství s ním.
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou – Je nám dána božská moc, moc odpouštět. Nicméně – jak ukazuje zkušenost – zatímco Bůh je ochoten odpustit vždy a stále znovu, my umíme odpuštění i odepřít. Ježíš nás upozorňuje na důležitost našeho odpuštění, protože to, co neodpustíme, zůstane neodpuštěno. Když však neodpustíme, jsme ještě v hříchu: nežijeme Boží odpuštění.
v. 24: Tomáš, zvaný Blíženec (Didymos)– Tomáš je blížencem každého z nás, kteří – nevěřící jako on – jsme voláni k tomu, abychom se stali blíženci Ježíšovými skrze víru.
v. 25: dokud neuvidím (...) a nevložím svůj prst (...) a svou ruku – Kdo chce o Pánu věrohodně svědčit, musí se s ním nejdříve setkat. Tomášovi nestačí vidět, chce se zmrtvýchvstalého Krista dotknout, chce získat jistotu.
v. 27: vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku – Kristus nechává Tomáše přiblížit se více než kohokoli jiného, nechává ho proniknout do tajemství jeho oslavených ran – proto, aby posílil jeho víru.
v. 29: Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili! – Toto blahoslavenství je adresováno nám, čtenářům evangelia. Je to blahoslavenství víry, které se dovršuje s jiným blahoslavenstvím: „Když to víte, blaze vám, jestliže podle toho jednáte.“ (Jan 13,17). Naše blahoslavenství spočívá v tom, že díky naslouchání Božímu slovu, svědectví o Kristu, žijeme nový život v lásce, kráčejíce tak ve stopách svého Mistra.
v. 31: abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu – To je účel sepsání evangelia. Autor čtvrtého evangelia ví, že je posledním očitým svědkem událostí Ježíšova života, a vydává svědectví o tom, co viděl, abychom i my, kteří jsme neviděli, dosáhli skrze Krista věčného života.
Prameny, odkazy: Jeruzalémská bible; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Jana (z italského originálu Una comunità legge il vangelo di Giovanni); Misál na každý den liturgického roku
K tématu
Kdyby evangelia vyprávěla jen o tom, že se Ježíš narodil, učil a zemřel, těžko by se našel někdo, kdo by měl námitky proti pravdivosti těchto faktů. Avšak evangelia mluví také o mimořádných událostech, především o jedné, která je všechny překonává, totiž o zmrtvýchvstání. Tomu nechtěli věřit i někteří z těch, kteří byli očitými svědky. Ostatní však uvěřili, a to tak, že dokázali položit svůj život, aby o tom vydali svědectví.
Už v samé Ježíšově přítomnosti se objevují věřící i nevěřící. Jak lze vysvětlit tento rozdíl? Evangelia nám to říkají otevřeně. Víra vždy závisí na osobním postoji ke Spasiteli. Svatý Petr nám to dokazuje. V kritickém okamžiku, kdy zástupy odcházely od Ježíše a kdy byla vystavena zkoušce víra samých apoštolů, první z nich vyznává: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6,68-69).
I dnes je křesťanská víra především živý vztah k osobě, důvěra věnovaná Kristu, a ne jen nějaký „vědecký důkaz“, založený na objektivitě psaných dokumentů. Napoleon ke konci svého života uvažoval hodně o Ježíšově osobě. Přátelům, kteří ho doprovázeli ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny, řekl: „Zapálil jsem tisíce srdcí. Avšak bylo vždy zapotřebí, abych byl přítomen, abych se na ně díval, abych k nim mluvil. Stačilo mé slovo a přitahoval jsem je všechny… Ale dnes, kdy jsem poslán do vyhnanství na skalní výspu, kdo by ještě za mne bojoval, kdo by dobýval říše? Jaká to propast mezi mou ubohostí a Kristovým královstvím. O něm se káže v celém světě, všude ho milují a modlí se k němu...“ A závěr? „On je stále živý.“ A proto, kdo nezná Krista „osobně“, z živého styku v modlitbě, obtížně překoná pochybnosti o něm a o jeho učení. Naopak, kdo uvěřil, kdo ho zná z denního styku, nemá zapotřebí důkazů, má svědectví o něm ve svém srdci (srov. 1 Jan 5,10). Tehdy se uskutečňuje, co napsal spisovatel Franz Werfel jako motto svého románu o Bernadettě z Lurd: „Kdo věří v Boha, nepotřebuje důkazy, a kdo nevěří, tomu nepomůže žádný důkaz.“
Tomáš Špidlík – Znáš Krista?
Apoštolské kázání, jeho vášnivost a smělost, je opravdu nemyslitelné bez skutečného doteku z vnějšku něčím zcela novým a neočekávaným, doteku tím, že zmrtvýchvstalý Kristus se ukázal a mluvil. Jedině skutečná událost radikálně nové kvality mohla umožnit kázání apoštolů, nevysvětlitelné spekulacemi nebo vnitřní, mystickou zkušeností. Jejich kázání ve své smělosti a novotě žije z intenzity dění, které si nikdo nevymyslel a které překonávalo veškeré představy.
Nakonec tu ovšem pro nás všechny pořád zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ (Jan 14,22) Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří tě ukřižovali? – chce se nám ptát. Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví musíme důvěřovat?
Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?
To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jako Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí, a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.
A přece – není právě toto božský způsob? Nepřemáhat vnější mocí, ale dávat svobodu, darovat lásku a probouzet? Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým? Nevychází od Ježíše po staletí sílící světelná stopa, která nemohla vzejít od pouhého člověka a jíž do světa skutečně prosvěcuje Boží světlo? Nalezlo by kázání apoštolů víru a dokázalo by vytvořit celosvětové společenství, kdyby v něm nepůsobila síla pravdy?
Když nasloucháme svědkům s bdělým srdcem a otevíráme se znamením, jimiž Pán je i sebe sama znovu a znovu potvrzuje, pak víme: On vpravdě vstal z mrtvých. On je živý. Jemu se svěřujeme a víme, že jsme na správně cestě. Vkládáme spolu s Tomášem ruce do Ježíšova probodeného boku a vyznáváme: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28)
Joseph Ratzinger – Benedikt XVI. – Ježíš Nazaretský, II. díl
Mé milosrdenství je větší než ubohost tvá i celého světa. Kdo změřil mou dobrotu? Pro tebe jsem sestoupil z nebe na zem, pro tebe jsem se nechal přibít na kříž, pro tebe jsem si nechal kopím otevřít své Nejsvětější Srdce a otevřel jsem ti zdroj milosrdenství, přicházej a čerpej milosti z toho zdroje nádobou důvěry. Pokorné srdce nikdy neodmítnu, tvá ubohost se utopila v propasti mého milosrdenství. Proč bys se mnou měla vést spor o svou ubohost? Udělej mi tu radost, že mi odevzdáš všechnu svou bídu a celou ubohost, a já tě naplním poklady milostí.
Faustyna Kowalská – Deníček – Boží milosrdenství v mé duši
Osm dní poté Ježíš znovu stanul mezi svými a hned se obrátil k Tomášovi, kterého vybídl, aby se dotkl Jeho ran na rukou a boku. Jde vstříc jeho nevíře, aby Tomáš skrze znaky utrpení mohl dosáhnout plné velikonoční víry, tedy víry v Ježíšovo Zmrtvýchvstání.
Tomáš je jedním z těch, kdo je nespokojen a hledá, chce si ověřovat osobně a mít vlastní zkušenost. Po počátečním odporu a neklidu dosáhne nakonec i on víry, sice namáhavě, ale uvěří. Ježíš na něho trpělivě čeká a vychází v ústrety těžkostem a nejistotám toho posledního. Pán prohlašuje za „blahoslavené“ ty, kteří věří, aniž by viděli (srov. Jan 20,29), a první z nich je Jeho matka Maria. Vychází však vstříc také požadavku nevěřícího učedníka: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce…“ (v.27). Ve spásonosném doteku ran Zmrtvýchvstalého se ukazují Tomášovy vlastní neduhy, rány a ponížení. Ve znamení po hřebech nachází rozhodující důkaz, že je milován, očekáván a chápán. Stojí před Mesiášem plným jemnocitu, milosrdenství a něhy. On je tím Pánem, kterého hledal skrytě v hloubi svého bytí, protože vždycky věděl, že je to tak. A kolik z nás se v hloubi srdce snaží setkat s Ježíšem, takovým jaký je: jemnocitným, milosrdným a něžným! Ve svém nitru víme, že On takový je. Když Tomáš obnovil osobní kontakt s přívětivostí a milosrdnou trpělivostí Krista, pochopil hluboký význam Jeho Zmrtvýchvstání a vnitřně proměněn vyznal svoji plnou a naprostou víru v Něho slovy: „Pán můj a Bůh můj!“ (v. 28). Jak krásné je toto Tomášovo vyznání!
On se mohl dotknout velikonočního tajemství, které plně zjevuje spásonosnou lásku nekonečně milosrdného Boha (srov. Ef 2,4). A jako Tomáš jsme také my tuto druhou neděli velikonoční zváni, abychom v ranách Zmrtvýchvstalého uzřeli Božské Milosrdenství, které překonává všechna lidská omezení a ozařuje temnotu zla a hříchu. (…) Tvář milosrdenství je Ježíš Kristus. Mějme pohled upřený na Něho. On nás ustavičně hledá, očekává a odpouští nám; je tolik milosrdný, neděsí se naší ubohosti. Ve svých ranách nás uzdravuje a odpouští nám všechny naše hříchy. Panna Maria kéž nám pomáhá, abychom byli milosrdní k druhým jako je Ježíš k nám.
papež František 12. 4. 2015
Pán můj a Bůh můj
Co pro tebe osobně znamená Ježíšovo zmrtvýchvstání?
Když apoštolové hovoří o Ježíši, nazývají ho různými jmény: Světlo světa, Cesta, Pravda, Život, Chléb života, Vinný kmen, Pramen vody živé, Dobrý pastýř, Dveře k ovcím… Dovedeme si představit, jaký to musel být pro ně šok, když jim byl Ježíš vzat? Vždyť on byl středem jejich společenství, důvod, proč tito lidé různých povah a povolání odešli z domovů a drželi pospolu. A tak se po jeho smrti sešli instinktivně tam, kde prožili s Ježíšem poslední večer před jeho utrpením. Závora jim měla poskytnout jakýsi pocit bezpečí před zlem, které ho vytrhlo z jejich středu. A on najednou stojí živý zase mezi nimi! Nemohli tomu hned uvěřit, protože ho považovali za navždy ztraceného. Dva učedníci z Emauz už dokonce odešli. I Tomáš byl pryč – snad potřeboval být sám se svým smutkem. Proto ho později dráždilo jejich nadšení, s jakým mu vyprávěli o tom, že Pán žije, že se jim zjevil a jedl s nimi.
Avšak Tomáš se svými pochybnostmi je svědectvím, že přesvědčení o tom, že Kristus žije, muselo od počátku odolávat chladné kritičnosti dokonce i ve společenství apoštolů. Že tedy nevzniklo z nějaké touhy nebo autosugescí, ale muselo být vytvořeno nějakou závažnou skutečností na apoštolech nezávislou.
Proto je pro nás Tomášovo pochybování velmi cenné. Není to chladné rozumářství, prosvítá z něho láska. Tomáš odmítá uvěřit, a přitom, když si klade podmínky, už si představuje, co udělá, až se mu Pán Ježíš zjeví. Jak vloží prst do ran v rukou a položí dlaň na jeho probodený bok. A Pán Ježíš mu s láskou vychází vstříc, plní jeho podmínky: „Tomáši, vlož svůj prst do mé dlaně a polož svou dlaň na probodený bok…“ Ale Tomáš už to nepotřebuje. Uviděl jednu skutečnost a uvěřil v druhou. Viděl člověka Ježíše a uvěřil v jeho božství i ve vlastní vzkříšení. „Pán můj a Bůh můj!“ S těmito slovy padá na kolena. A znamená to víc než kapitulaci před názorem apoštolů představujících církev. Nejde už o to, kdo měl pravdu, protože Tomáš klečí před tím, který je Pravda. Je to úkon sebeodevzdání: „Pane, chci ti už ve všem věřit, i když ke mně budeš hovořit skrze církev, skrze svědky.“
Velikost člověka spočívá v odvaze, s jakou se dovede ve víře a lásce druhému svěřit. S jakou dokážeme říct: „Věřím ti.“ Může to být řečeno člověku. Ale to nejradikálnější „Věřím ti…“ říkáme samotnému Bohu.
Učedníci uzavřeli dveře ve večeřadle ze strachu před Židy. Nemáme my často dveře zavřené na závoru před Kristem? Nedomníváme se, že bychom přišli o svou svobodu, kdybychom se mu odevzdali?
V knize Zjevení říká Ježíš na adresu vlažných křesťanů: „Stojím u dveří a klepu. Jestliže mi někdo otevře, vejdu k němu a budeme spolu jíst – já u něho a on u mě.“
Ježíš touží po důvěrném vztahu a nabízí nám jej. Poklekněme v duchu spolu s Tomášem a řekněme Ježíši každý sám za sebe, co pro nás znamená.
Pán můj a Bůh můj! Ježíši, věřím ti, svěřuji se ti, odevzdám se ti.
Co pro tebe osobně znamená Ježíšovo zmrtvýchvstání?
Když apoštolové hovoří o Ježíši, nazývají ho různými jmény: Světlo světa, Cesta, Pravda, Život, Chléb života, Vinný kmen, Pramen vody živé, Dobrý pastýř, Dveře k ovcím… Dovedeme si představit, jaký to musel být pro ně šok, když jim byl Ježíš vzat? Vždyť on byl středem jejich společenství, důvod, proč tito lidé různých povah a povolání odešli z domovů a drželi pospolu. A tak se po jeho smrti sešli instinktivně tam, kde prožili s Ježíšem poslední večer před jeho utrpením. Závora jim měla poskytnout jakýsi pocit bezpečí před zlem, které ho vytrhlo z jejich středu. A on najednou stojí živý zase mezi nimi! Nemohli tomu hned uvěřit, protože ho považovali za navždy ztraceného. Dva učedníci z Emauz už dokonce odešli. I Tomáš byl pryč – snad potřeboval být sám se svým smutkem. Proto ho později dráždilo jejich nadšení, s jakým mu vyprávěli o tom, že Pán žije, že se jim zjevil a jedl s nimi.
Avšak Tomáš se svými pochybnostmi je svědectvím, že přesvědčení o tom, že Kristus žije, muselo od počátku odolávat chladné kritičnosti dokonce i ve společenství apoštolů. Že tedy nevzniklo z nějaké touhy nebo autosugescí, ale muselo být vytvořeno nějakou závažnou skutečností na apoštolech nezávislou.
Proto je pro nás Tomášovo pochybování velmi cenné. Není to chladné rozumářství, prosvítá z něho láska. Tomáš odmítá uvěřit, a přitom, když si klade podmínky, už si představuje, co udělá, až se mu Pán Ježíš zjeví. Jak vloží prst do ran v rukou a položí dlaň na jeho probodený bok. A Pán Ježíš mu s láskou vychází vstříc, plní jeho podmínky: „Tomáši, vlož svůj prst do mé dlaně a polož svou dlaň na probodený bok…“ Ale Tomáš už to nepotřebuje. Uviděl jednu skutečnost a uvěřil v druhou. Viděl člověka Ježíše a uvěřil v jeho božství i ve vlastní vzkříšení. „Pán můj a Bůh můj!“ S těmito slovy padá na kolena. A znamená to víc než kapitulaci před názorem apoštolů představujících církev. Nejde už o to, kdo měl pravdu, protože Tomáš klečí před tím, který je Pravda. Je to úkon sebeodevzdání: „Pane, chci ti už ve všem věřit, i když ke mně budeš hovořit skrze církev, skrze svědky.“
Velikost člověka spočívá v odvaze, s jakou se dovede ve víře a lásce druhému svěřit. S jakou dokážeme říct: „Věřím ti.“ Může to být řečeno člověku. Ale to nejradikálnější „Věřím ti…“ říkáme samotnému Bohu.
Učedníci uzavřeli dveře ve večeřadle ze strachu před Židy. Nemáme my často dveře zavřené na závoru před Kristem? Nedomníváme se, že bychom přišli o svou svobodu, kdybychom se mu odevzdali?
V knize Zjevení říká Ježíš na adresu vlažných křesťanů: „Stojím u dveří a klepu. Jestliže mi někdo otevře, vejdu k němu a budeme spolu jíst – já u něho a on u mě.“
Ježíš touží po důvěrném vztahu a nabízí nám jej. Poklekněme v duchu spolu s Tomášem a řekněme Ježíši každý sám za sebe, co pro nás znamená.
Pán můj a Bůh můj! Ježíši, věřím ti, svěřuji se ti, odevzdám se ti.
Jiří Mikulášek – Kde by se vzalo to dobro?
(…) Když se Ježíš objevuje uprostřed apoštolů, reaguje na jejich pochybnosti a strach. Aby je uklidnil, ukazuje na své ruce a nohy. A poté vyslovuje větu, která je podle mě shrnutím tajemství vzkříšení: „Ego eimi autos.“ = „Jsem to já sám.“ To je více než jen odkaz na to, že je tím Vzkříšeným. „Autos“ je pro stoickou filosofii obrazem vnitřní svatyně člověka, svatého prostoru pravého „já“. Ježíš se ve vzkříšení svává zcela sebou, zcela tímto jedinečným člověkem, který je zároveň Božím Synem.
Když budeme slova Vzkříšeného rozjímat celý týden a předříkávat si je znovu a znovu při všem, co děláme, zažijeme také pro sebe tajemství vzkříšení. Nejprve nám bude toto slovo znít banálně. Avšak pokud jej nechám promluvit do svých setkání s druhými lidmi, pak poznám, že často nejsem sám sebou, ale spíše chci naplnit očekávání druhých. Přizpůsobuji se jim. Křivím se. Hraji mnoho rolí. Rovněž ve svém osobním životě a na své spirituální cestě se často stavím pod tlak uskutečnit určitý obraz o sobě a o své spiritualitě. Když jsem toto slovo po určitou dobu nechal promlouvat, promýšlel, prožíval, vyslovoval při všem, co jsem dělal, pocítil jsem najednou nekonečnou svobodu. Smím být prostě sám sebou. Nikomu nemusím nic dokazovat. Nemusím naplňovat žádná očekávání. Smím být jedinečným člověkem. To mě zbavuje veškerého tlaku, pod který se tak rád stavím. Tato svoboda od každého tlaku z očekávání je pro mě vyjádřením vzkříšení. Toto slovo mě vede, pokud jej v sobě opravdu denně nosím, do tajemství vzkříšení a do tajemství života bez okovů.
Anselm Grün – Sedm kroků do života – prožít Velikonoce
„Pomáhej mi, Pane, abych měla milosrdný pohled a nikdy v sobě neživila podezření a posuzování na základě vnějšího zdání, ale abych dokázala rozpoznat v duši svého bližního to krásné a abych mu byla ku pomoci…, aby můj sluch byl milosrdný, abych se sklonila k potřebám svého bližního a moje uši aby nebyly lhostejné k bolestem a vzdechům mého bližního…, aby můj jazyk byl milosrdný a nehovořil nikdy o bližním špatně, ale abych pro každého měla slova útěchy a odpuštění…, aby moje ruce byly milosrdné a plné dobrých skutků…, moje nohy aby byly milosrdné a vždy běžely na pomoc bližnímu a já abych překonávala svou netečnost a únavu…, aby moje srdce bylo milosrdné a mělo účast na všech utrpeních bližního.“
Deníček sv. Faustyny, 163