20. neděle v mezidobí – cyklus A

Vydáno: 16.8.2023Autor: AdministrátorZpět Úvod k meditaci Výklad biblického textu K tématu

Iz 56,1.6-7; Řím 11,13-15.29-32; Mt 15,21-28

²¹Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. ²²A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ ²³Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí.“ ²⁴Odpověděl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ ²⁵Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ ²⁶On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ ²⁷Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ ²⁸Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.
(Mt 15,21-28)

Srovnání: Mk 7,24-30; Mt 9,27; 20,30-31; Mt 10,6; Mt 8,13; 9,22; 17,18; Jan 4,52-53

Úvod k meditaci

Nejde jenom o to, že evangelium plasticky ukazuje, že i pohané mají šanci. Jde především o angažovanou víru a schopnost stát v ní i zcela osobně. Předmětem víry kananejské ženy není jen splnění jejího přání. Ona především věří Ježíšovi, spoléhá na něj, neurazí se při rozhovoru na vyšší úrovni. Vnímá jeho poslání určené ve prospěch potřebných lidí. Jak je to s mou vírou, je v ní především důvěra v Ježíše a odvaha v této víře lépe poznávat svou vlastní cestu, nebo je omezená jen na splnění mého přání? Možná i v mém životě Bůh neodpovídá na má přání přesně podlé mého požadavku. Dokážu s ním v tu chvíli bez urážky dále hovořit a vnímat tak obzor, který Ježíš nabízí, a ten obzor je širší a bohatší, než bych si myslel?

Výklad biblického textu

Kontext: Matoušův text o kananejské ženě zapadá do kontextu jeho cílové skupiny: židokřesťané a židé otevření mu naslouchat. Tento příběh totiž zdůrazňuje Ježíšovo poslání: jako první pozvat ke spáse syny a dcery židovského národa. Ježíš ale toto poslání dramatickým způsobem rozšiřuje, protože zve do Božího království také pohany. Rozhodující je totiž nakonec víra v Ježíše jako Pána a Spasitele, a nejednou někdo z pohanů svou vírou zahanbuje ty, kteří byli pozváni jako první díky svému židovskému původu.

²¹Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje: Není zde uveden důvod, proč Ježíš odchází z Genezareta. Snad kvůli odporu vůči jeho učení (15,1-20)? Nebo kvůli přehnaným požadavkům zástupu z Genezareta (14,34-36)? Nebo chtěl být chvíli sám (14,13-14)? Nebo jde schválně na pomezí židovského území, aby takto naznačil své širší poslání? Tyrus a Sidón ležely na středomořském pobřeží. Tradičně označovaly pohanskou oblast severozápadně od židovského území.

²²A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena: Narozdíl od Marka (7,26), který hovoří o Řekyni, rodem Syroféničance, označuje Matouš tuto ženu jako Kananejku. To bylo zaužívané pojmenování pohanských obyvatel žijících v této oblasti.

křičela: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!: Oslovit Ježíše jako syna Davidova znamená vyjádřit víru, že je Mesiáš, Spasitel, očekávaný zachránce. Víra kananejské ženy předčí víru mnohých v Izraeli a je předzvěstí pro zvěstování evangelia pohanům, jehož reprezentantem je později svatý Pavel.

Moje dcera je krutě posedlá: Jak k nám může promluvit toto poselství o osvobození od posedlosti? Situace se nám zdá sice trochu cizí, ale přesto máme stejnou touhu jako kananejská žena: vymanit se z osidel zla, z bludiště lží, z jakékoli zotročující nesvobody. Ať už se tato touha týká nás nebo našich blízkých. Najednou nám není příběh cizí, a Kananejka je pro nás učitelkou odvážné a pravé víry. Víry v Toho, kdo nás neopustí v těžkostech.

²³Ale on jí neodpověděl ani slovo: První zdánlivé Ježíšovo odmítnutí, budou následovat ještě dvě.

Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí: Rada učedníků je dvojznačná: Buďto chtějí prostě mít pokoj a chtějí, aby se Ježíš se ženou nebavil. Nebo chtějí, aby jí rychle vyhověl a zbavil se jí tímto způsobem.

²⁴ Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského: Ježíš podruhé odmítá žádost a dává i důvod, proč tak činí. Staví se tedy za přesvědčení o výsadě vyvoleného národa.

²⁵Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: Pane, pomoz mi!: Kolik lidskosti i vyjádřené víry v Ježíše je obsaženo v těchto větách?

²⁶On jí však odpověděl: Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.: Toto třetí odmítnutí můžeme vnímat až pohoršeně. Proč Ježíš s takovou příkrostí odmítá žádost ženy z pohanské země? Nemusíme rezignovat na své přesvědčení, že Ježíš je dobrý a laskavý a že mu není cizí žádná starost nás lidí. V celém dialogu Ježíš spíše zrcadlí přesvědčení o výsadách vyvoleného národa. Na svém jednání zobrazuje představu židů, která nebyla nepravdivá, ale zároveň byla neúplná. Tímto příběhem Ježíš rozšiřuje obzor spásy. Taková „vysoká škola“ není užitečná pouze jeho současníkům, ale i nám. I naše představa spásy může být pravdivá, ale díky své neúplnosti i tvrdá a omezující. Důvěra v Ježíše jako Spasitele – to byl postoj Kananejky – může rozšířit i naše obzory spásy.

²⁷jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů: Žena se neurazí, ale stále vede s Ježíšem odvážný rozhovor, nabízí argumentaci, která je plná pokory a důstojnosti. Ano, náznak uraženosti a ironie.

²⁸Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ: Poslední věty jsou rozuzlením celé scény a potvrzením, že Ježíš je vždy na straně utlačovaných, odstrkovaných, trpících.

Prameny, odkazy

Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.

K tématu

Velmi krásná epizoda, která se těsně váže k Janovu úryvku o svatbě v Káně, je ta, jež nám předvádí zápas kananejské ženy s Ježíšem. Žena, která ví, že nepatří k vyvolenému lidu, a proto nemá žádná práva, si nemůže dělat velkou naději. A přece se vrhá cele do boje, aby si na Ježíšovi vynutila, co chce.

A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá!“ (v. 22). Všimněme si důraznosti této prosby: v apelu na Ježíšův původ a na moc mesiánských slibů, které na něm spočívají – Synu Davidův; v tom, že ho nazývá Pane, titulem, který zahrnuje otevřenost vůči tajemství Boží všemohoucnosti; ve slovech, která vybízejí k soucitu – Smiluj se nade mnou a ve vylíčení, jak trpí její dcera. To všechno je vlastně smutná a působivá řeč.

Velmi krásná je také identifikace matky s dcerou: Smiluj se nade mnou, ta, která trpí, je má dcera, ale já trpím zároveň s ní, proto tě já žádám o smilování. Ovšem Ježíš ji neposlouchá, neodpoví jí ani slůvkem (srv. v. 23).

Kananejská žena má intenzivní pocit osamocení a zavržení a úporně začíná zápasit, aby dostala, co chce.

On odpověděl (druhé odmítnutí): „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (v. 24). Je to zjevně rozhodující odpověď, protože Ježíš definuje hranici svého poslání.

V tomto okamžiku by se žena, kdyby byla měla neposlušnost mysli jako Jób, byla pustila do spílání Božímu plánu, který nedokáže překročit malé hranice pyšného lidu, zahleděného do sebe a neschopného brát na vědomí sousedy. Byla by rovnou začala útočit a napadat.

Ale ona se Pánu klaní a říká: Pomoz mi! (v. 25). Zápas pokračuje, ovšem v tónu lásky, citu a milosrdenství, protože Kananejka si je jistá Ježíšovým milosrdenstvím víc, než kolik jeho slova si dovolují myslet.

Zdá se, jako by intuitivně říkala: Znám tě a vím, že mi můžeš a chceš pomoci, vím, že se chováš tímto způsobem, abys mě zkoušel. Podstoupí zkoušku a dokáže jí postihnout aspekt očištění své víry. A tak ji prožívá pokorně, rozhodně a klidně.

A je odmítnuta potřetí, velmi tvrdě: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. (v. 26). Ta slova zní jako nacionalistická urážka, mohla by vyvolat vzpouru, hněv, neuvěřitelné vnitřní roztrpčení. Zápas mezi Bohem a člověkem vrcholí. Je to hluboce mystická elevace a je mimořádné vidět, jak žena v absolutní poslušnosti své mysli, místo aby zlořečila a útočila proti Ježíšovi, dokáže dokonce projevit smysl pro humor – tak svobodná a plná důvěry se cítí: Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů. (v. 27).

Tato odpověď je neporovnatelně svrchovaná, typická pro osobu, která opravdu, vzdor slovům, jež vyslechla, věří v Ježíše, v Boží milosrdenství a v univerzální moc smlouvy. Tak žena vítězí.

A Ježíš chce být poražen. Tajemství zápasu s Bohem spočívá právě ve skutečnosti, že anděl je rád, že je poražen Jákobem (srv. Gn 32, 23 nn.). Jak praví rabínská moudrost: Bůh je rád, že je zdoláván a porážen svými dětmi.

Ježíš zajásá: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš. (v. 28). Veliká, protože pochopila Kristovo srdce vzdor tomu všemu, co Pánova láska zakrývala právě proto, aby probudila heroickou víru.

Je zajímavé všimnout si paralely u Marka, možná ještě zřejmější: Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery. (Mk 7,29). Ženina slova jsou tedy mocná, a Ježíš se raduje, že ten zázrak téměř ani neučinil on, nýbrž moc lidské víry. On zvítězil, protože se mu podařilo pozvednout Kananejku k neslýchané pevnosti víry, podobné víře Abrahamově. Žena zvítězila, protože jednala tak, aby se Ježíš projevil ve své božské pravdě.

Někdy jsem si říkal, co by se bylo stalo, kdyby Kananejka začala být v odpověď na Ježíšovo chování útočná. Pán jistě nekoná zázraky pro toho, kdo je odmítá, a přece si myslím, že i v tomto případě by byl rozlišoval postoje.

Kdyby žena útočila jako Jób, tedy s vírou a v touze hledat, myslím, že Ježíš by jí vyšel vstříc stejně. Ale Kananejka by byla prohrála. Kdyby byla Madona naléhala, Ježíš by jí byl vyšel vstříc, protože by chápal opravdovost jejího postoje. Ale Maria by byla zůstala o krok pozadu, pokud jde o hluboký pokoj mysli, jehož dosáhla.

My prohráváme; Ježíš jedná s tím, kdo projeví přání jej přijmout, vždycky s láskou a milosrdenstvím.

Carlo Maria Martini – Vytrvali jste se mnou v mých zkouškách

V evangeliu se často mluví o malé a velké víře. Podle čeho se ale dá víra měřit? Je těžké na tuto otázku odpovědět, dokud si alespoň částečně neobjasníme, čemu říkáme víra. V katechismu bývala tato definice: Křesťansky věřit znamená považovat za pravdu všecko, co Bůh zjevil a skrze katolickou církev předkládá k věření. Je to tedy souhrn pravd, které patří ke katolickému vyznání. Katolík přijímá učení o Nejsvětější Trojici, o božství Ježíše Krista, o nutnosti církve ke spáse atd. Podívejme se ale na věc trošku jinak. Lidi můžeme v podstatě rozdělit do dvou velkých množin – lidé od přirozenosti pochybovační, a naopak lidé velmi důvěřiví. Ti druzí věří hned každé zprávě o kdejakém zjevení a zázraku, ti první se schovávají za svůj náboženský pesimismus a myslí si, že na to, aby se stali dobrými proroky, stačí, když jsou pesimisty. Dá se říci, že by ti druzí měli velkou víru a ti první malou? Asi ne.

Problém nás věřících je často ten, že přicházíme, v duchu katechismové definice víry, se svými již předem hotovými závěry. Máme všelijaké ty předvařené polotovary v podobě biblických citátů, pouček a dogmat, které vytahujeme z mrazáku naší paměti podle situace, ve které se ocitáme. A většinou to všechno děláme proto, abychom nemuseli přijmout realitu života, přijmout okamžik tak, jak je. Bojíme se přistupovat ke skutečnosti z hlediska víry, a tak raději sázíme na jistotu. Raději máme na všechno nějakou bezduchou odpověď, které ani sami pořádně nerozumíme, místo abychom naplno věřili.

Je pravda, že člověk potřebuje mít v životě určitou oporu, jistotu. Ten, kdo má zajištěné postavení, se spoléhá na ně. Kdo je členem mocné organizace, počítá s tím, že se ho ujmou ostatní členové, kdyby přišel do nesnází. To je důvod, proč existují odbory, zdravotní pojišťovny a další spolky. Takoví lidé se podobají turistovi, který si všechno předem vyjednal s cestovní agenturou. Má lístky v tašce a zamluvená místa ve vlaku i v hotelu. Jede na prázdniny s pocitem bezpečí. Nepotřebuje věřit ostatním lidem ani sobě samému. Věří systému a organizaci.

Často chceme čerpat sílu z vrabce v hrsti, ovšem Boží slovo a historie spásy nám říkají, že daleko více energie získáme od holuba na střeše. Existují tedy jakoby dvě jistoty, dvě víry: věřit v něco a věřit v někoho. Dnešní svět se ze všech sil snaží věřit v něco, a zároveň ztrácí víru v někoho. Kdo má mnoho věcí, je bohatý, ale je sám. A samota je v jistém smyslu peklo, reálné místo, které je možná plné krásných věcí, kde ale chybějí vztahy k druhým lidem a k Bohu. Bůh nás obnovuje ne skrze to, že všechno uskutečňuje, ale skrze to, že nám slibuje, že se tak stane. Bůh nám říká, kdo jsme, tím, že říká, kým se staneme. A kupodivu to funguje, ale jen u těch, kdo jsou ochotní tomu uvěřit.

Pavel Konzbul – Puzzle – kázání a zamyšlení v liturgickém roce A

Setkání s kananejskou ženou je důležitým výrazem Ježíšovy otevřenosti vůči pohanům, stejně jako jím bude rozmnožení chlebů k nasycení zástupů, po němž zůstane sedm košů zbylých kousků, což je symbol sedmdesáti národů země (srov. Mt 15,32–39).

Mezi tyto národy bychom měli započítávat i nás, tedy křesťany pocházející z původně pohanských národů. Prostřednictvím těchto znamení Ježíš jasně ukazuje, že hostina Božího království je přístupná všem (srov. mt 8,11). Měli bychom na to pamatovat, když jsme vystaveni pokušení vztyčovat nové oddělující hradby, plod naší nepřístojné a nepřiměřené horlivosti…

Enzo Bianchi – Hlásej slovo – roční cyklus A

Každého z nás, kdo jsme kdy o sobě
a o svém místě v nesmírné bublině tohoto vesmíru
kdy přemýšleli, muselo někdy napadnout,
zda má náš příběh nějaký smysl, a pokud ano, tak jaký.

Jsem zde, s tělem utvořeným
ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky jako okolní vesmír.
Moje tělo po smrti tak organicky přijme země, ze které jsem,
že krátká jizva hrobu se na několik týdnů zacelí natolik dokonale,
že po mně nezůstane jediná stopa.
Z prachu země jsem
a v prach země se navrátím a rozplynu.

Každého z nás muselo někdy napadnout,
proč zde jsme a zda za naším příběhem nestojí někde v pozadí
nebo mezi námi nebo tak, že nás prostupuje, mysl, inteligence, Bůh,
něco nad námi nebo jak to pojmenovat, co dává příběhu smysl.

Židovství a křesťanství přinesou myšlenku,
že to mohu oslovit,
že oné síle, inteligenci či všemu tomu,
co se skrývá za písmeny
Dieu, God, Dios nebo Bůh,
mohu říct „Ty“,
že se s tím dá mluvit.

Marek Orko Vácha: Neumělcům života

118. Pokora může zakořenit v srdci jen skrze pokořování se. Bez něho není pokora, ani svatost. Jestliže nejsi schopen snášet a obětovat nějaké pokořování se, nejsi pokorný a nejsi na cestě svatosti. Svatost, kterou dává Bůh své církvi, přichází skrze ponížení jeho Syna: to je cesta. Ponižování se tě připodobňuje Ježíši, je nepostradatelnou součástí následování Krista: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (…)

119. Nemám na mysli pouze násilí, které musejí trpět mučedníci, ale také každodenní ponižování, které snášejí lidé, aby zachránili svou rodinu, nebo ty, kdo se zdržují sebechvály a raději chválí druhé, pracují v méně prestižních pozicích a někdy dokonce raději snášejí nespravedlnost a obětují ji Pánu: „Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu“ (1 Petr 2,20). To neznamená chodit se svěšenou hlavou, málo mluvit nebo utíkat ze společnosti. Někdy se člověk – právě proto, že je svobodný od sebestřednosti – může domáhat spravedlnosti nebo bránit slabé před mocnými, i když to poškodí jeho image.

120. Netvrdím, že ponižování se je něco příjemného – to by byl masochismus –, ale že je to cesta následování Ježíše a růstu ve spojení s ním. Na přirozené rovině je to nepochopitelné a svět se takové nabídce vysmívá. Je to milost, za kterou musíme prosit: „Když přijde ponižování, pomoz mi, Pane, vnímat, že jdu za tebou, po tvé cestě.“

121. Tento postoj předpokládá srdce zklidněné Kristem, svobodné od agresivity, která má původ v příliš velkém „já“. Právě toto zklidnění, které je plodem milosti, nám umožňuje uchovat si vnitřní jistotu a vytrvalost, setrvat v dobrém, „i když kráčím údolím stínu“(…)

papež František – Gaudete et exsultate

Bůh nám naslouchá

Náš nebeský Otec naslouchá lomozu našich kroků, modlitbě, kterou šeptáme ve svém srdci.

Náš Otec naslouchá pocitům, jež zakoušíme, když si vzpomeneme na své blízké, když vidíme víru ostatních a jejich potřeby, když si vzpomeneme na všechno krásné a smutné, co se nám tento rok přihodilo. Bůh nám naslouchá.

Nepodobá se modlám, které mají uši, ale neslyší. Není jako mocní, kteří naslouchají jenom tomu, co se jim zlíbí. On naslouchá všemu. Také stížnostem a hněvu svých dětí. A nejen naslouchá, ale naslouchá s láskou, co se nám děje.

Proto Ježíš říká „Otec dobře ví, co potřebujete,“ a není proto nutné mu toho hodně říkat. Stačí modlitba Otče náš. Neboť on naslouchá i našim nejhlubším myšlenkám.

Naslouchejme nyní pozorně, jak k nám mluví náš Bůh v Písmu:

Říká: „Já jsem Bůh tvého otce… dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.“ (Ex 3,6–7). Náš Otec naslouchá všem našim bolestným nářkům, ale zvláštním způsobem naslouchá nářkům způsobeným nespravedlností, jak říká faraónových poháněčů tohoto světa. Existuje spousta bolestí: ze zadržené mzdy, z nedostatku pracovních příležitostí, to jsou nářky volající do nebe. Jak říká svatý Jakub: „Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů“ (Jak 5,4). Bolesti doprovázející nespravedlnost volají do nebe, protože se jim dá zabránit tím, že budeme spravedliví, upřednostníme nejpotřebnější, vytvoříme pracovní místa, nebudeme krást, ani lhát, nebudeme účtovat peníze navíc, nebudeme využívat druhé…

Umění naslouchat je velká milost a dnes prosíme svatého Kajetána, aby ji pro náš lid, pro nás všechny vyprošoval. Abychom někomu pomohli, musíme mu nejdříve naslouchat. Naslouchat, čím žije, co potřebuje. Nechat ho mluvit a umožnit mu, aby sám vysvětlil, co si přeje. Nestačí jen vidět. Zdání někdy klame. Umění naslouchat je velká milost. Všimněte si, že náš nebeský Otec nám doporučuje jednu věc, a to abychom „poslouchali Ježíše, jeho Syna“. V tom je Otcova naděje: „budou poslouchat mého Syna“. A Ježíš nám říká, že když nasloucháme našim nejnepatrnějším bratřím, nasloucháme jemu.

Jak můžou někteří lidé říkat, že Bůh nemluví, že se nedá dobře rozumět tomu, co chce říct? Jistě že existují lidé, kteří nenaslouchají chudým, nepatrným, potřebným… Lidé, kteří naslouchají pouze vlezlým hlasům reklamy a statistik, a ne tomu, co říkají obyčejní lidé.

Naslouchat není jednoduše slyšet. Naslouchat znamená starat se, chtít porozumět, ocenit, respektovat, hájit cizí návrh. Je třeba zajistit, abychom dobře naslouchali, aby všichni mohli mluvit, aby se bralo v úvahu, co chce každý říct.

Světci jsou jako Boží uši, každý pro jinou potřebu. A také my můžeme v tomto smyslu být svatí, být Božím sluchem ve své rodině, ve svém bydlišti a na pracovišti. Být člověkem, který naslouchá, co lidé potřebují, ale ne proto, aby někomu ublížil nebo to šel říct dalším, ale aby všechny stížnosti předal Pánu. Mnozí tak již činí, když přinášejí k nohám světce lístečky se žádostmi od svých blízkých. A kromě vlastních proseb přinášejí i ty, o něž je druzí požádali, protože sami nemohli přijít. Takovému naslouchání nás učí svatý Kajetán: naslouchat ochotně jako světec, jako naslouchá náš Bůh Otec. Naslouchat, abychom mohli pomáhat: přimlouvat se a poskytnout pomocnou ruku.

Kéž naše Matka, kterou si oblíbil Bůh i jeho lid, protože naslouchá a předává dobré zprávy, přijme naše prosby a dá nám milost umět si naslouchat.

papež František – Promluvy z Argentiny