Jer 38,4-6.8-10; Žid 12,1-4; Lk 12,49-53
Ježíš řekl svým učedníkům: 49„Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! 50V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! 51Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. 52Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. 53Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ (Lk 12,49-53)
Srovnání: 50Mk 10,38-39; 51-53Mt 10,34-36; 53Mich 7,6
Úvod k meditaci
Oheň byl vždy určen jako sanitární prostředek – měl spálit to, co by mohlo ohrožovat zdraví člověka. Od nepaměti sloužil oheň k tomu, aby se člověk u něho zahřál a cítil dobře. Sloužil člověku i k přípravě jídla, aby bylo stravitelnější a chutnější. Osvěcoval noc a dával uprostřed tmy alespoň trochu jistoty. Oheň se zapaloval jako znamení trosečníků, aby je někdo našel a zachránil. Platí to o něm i duchovně.
To zamýšlel Pán, když mluví o ohni, který vrhá na zem a přeje si, aby vzplál.
Chce spalovat naše hříchy.
Chce nás zahřát ve strastech světa a tlaku pokušení.
Chce nám učinit evangelium a jeho učení stravitelnějším a chutnějším.
Chce nás osvítit láskou, milostí i pravdou, abychom měli jistotu.
Chce působit, aby nás Boží ochranná a zachraňující ruka vždy našla. Tímto ohněm je vlastně ON sám.
Vnímejme Ježíšův oheň jako výzvu, abychom vzpláli stejným ohněm svatosti.
Výklad biblického textu
Kontext: Slova o ohni a křtu jsou symbolickou a obraznou výpovědí, kterou je možné pochopit pouze v souvislosti s celým Lukášovým evangeliem.
v. 49: oheň – Ukazuje na Boží svatost a velikost. Bůh oznámil své jméno z hořícího keře. Hospodin se dává popsat jako stravující až sžírající oheň. Oheň je také symbolem Božího odporu a hříchu, Božího slova (srov. Jer 5,14; 23,29) nebo Božího soudu (srov. Ž 66,12; Ez 38,22). V Novém Zákoně je oheň spolu s větrem symbolem seslání Ducha Svatého.
Ježíšova misijní činnost spočívá tedy v přinesení ohně na zem, to znamená v darování Ducha Svatého, kterému předchází křest, jímž má být pokřtěn on sám, tedy jeho smrt.
v. 51: Otázkou chce Ježíš opravit jakékoli nepochopení své misijní činnosti. Ačkoli biblická tradice představovala Mesiáše jako vládce pokoje (Iz 9,5nn; 11,6-9; srov. Ž 72,3.7), Ježíš v protikladu vůči tomu tvrdí, že přišel vyvolat konflikt. Lukáš praví, že Ježíš přišel lidi rozdělit – evangelista Matouš uvádí v paralelním textu pomocí symbolického způsobu vyjadřování, že Ježíš přišel uvést na zemi meč (Mt 10,34).
mír na zemi – Když se Ježíš narodil, byl Bůh veleben za udělený pokoj: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení (Lk 2,14). Ježíš pak sám přislíbil pokoj hříšnici (Lk 7,50: Jdi v pokoji) a uzdravené ženě (Lk 8,48: Jdi v pokoji). Vyslaní učedníci mají vstupovat do domu s přáním pokoje pro onen dům (Lk 10,5n). Ve všech případech se jedná o pokoj s Bohem. Ježíšem přinesený pokoj však neznamená vymizení konfliktů ze života, nýbrž je plodem přilnutí k jeho slovu, které člověka uvádí do hlubokého vztahu s ním. Tento vztah k Ježíšovi působí v člověku stav pokoje, i když život s sebou přináší neshody a pře. Přilnutí k Ježíšově osobě může pak dokonce vést k rozporům i v nejužších a nejhlubších vztazích, ve vztazích rodinných.
Pokoj přichází skrze rozdělení. To není levné zboží, stojí mnohdy mnoho; jeho cenou je život.
v. 52: Hlavním obsahem Ježíšova poslání je jeho náklonnost k hříšníkům, snaha dovést je zpět k Bohu. Ježíš je plný dobroty a slitování (srov. Lk 7,36-50). Nechce však v žádném případě prohlásit vše za správné. Nechce smazat rozdíly mezi dobrem a zlem, a tak smíchat vše dohromady. Jeho cílem není klid a pokoj nějakého všeobecného kompromisu.
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
O čem mluví Ježíš vzhledem k ohni a křtu? (…) První moment. který má Ježíš na mysli je jeho utrpení a vzkříšení. Nemůže být však pochyb, že oba dva obrazy – ohně a křtu – jsou využity i pro označení Letnic: On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm (Lk 3,16). Stejný evangelista představuje ve Skutcích apoštolských Letnice jako první slavnostní křest celé církve, nejen křest vodou, ale přímo ohněm (srov. Sk 2,3).
Ježíš svým zvoláním vyjadřuje vnitřní touhu po naplnění toho, co Bůh připravil. Myslí na Letnice, ale myslí na ně skrze Velikonoce; jeho pohled zahrnuje současně dvě věci, protože stojí při sobě a nedají se od sebe vzájemně odloučit. Kolikrát jenom Ježíš mluví o tom. že musí odejít a být vzat ze světa. aby mohl Přímluvce sestoupit na apoštoly. Duch pramení z Ježíšova oslavení, tedy z jeho utrpení a smrti (srov. Jan 7,39; 16,7).
O Letnicích se tedy naplnilo toto přání, které Ježíše již během života rozněcovalo. A co dnes? Má ještě Ježíš ve vztahu k nám vůbec nějaká přání a vnitřní tužby? Jistěže ano! Jeho touha dodnes trvá a je živější než kdy dříve, protože tento oheň se nezapálil jednou provždy, ale nachází se v očekávání, aby mohl vždy znovu a znovu vzplanout. Ve vztazích mezi Bohem a člověkem neexistuje nic automatického, nic není ustanoveno jednou provždy. V tomto vztahu se nachází lidská svoboda, která není tak věrná jako svoboda Boží. Není to však pouze církev, kdo očekává „nové Letnice“; očekává je také Ježíš! (Církev očekává jejich přijetí, Ježíš jejich darování.)
Co se chce vyjádřit, když říkáme, že tento oheň musí vzplanout „pokaždé znovu“? Znamená to, že se musí zapálit v životě každého věřícího. Sám o sobě byl zažehnut již při našem křtu, poněvadž se ztotožňuje s Duchem Svatým, který nám byl při této příležitosti darován, a také s ctnostmi víry, naděje a lásky, které do nás byly vlity jako pupen, který se může rozvíjet.
(…) Zdá se, že se i my nacházíme před stejnou volbou, před kterou se nacházeli v onom historickém okamžiku Izraelité: buď se spokojit s obnovením vnějšího obrazu náboženství, anebo se zaměřit na skutečnou obnovu života a celé křesťanské komunity. Protože jsme mluvili o „volbě“, nemůžeme přejít v tichosti kolem Ježíšových slov, která v této souvislosti říká ve druhé části dnešního evangelijního úryvku hned poté, co hovořil o svém ohni a křtu: Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Tato slova nám dobře připomínají, že stejně jako nastalo rozdělení kolem Ježíše v dobách, kdy žil, tak bude docházet k rozdělení vždycky, když se bude „navracet“ do života, pokaždé, když se jeho slovo bude hlásat „v Duchu a moci“. Je pravdou, že před ním nemůžeme zůstat v neutrální pozici, nemůžeme sloužit dvěma pánům. Musíme se rozhodnout. Kdo je „z pravdy“, naslouchá jeho hlasu (srov. Jan 18,37); kdo není, nenaslouchá mu, možná sveden předsudky, že to není „jeho“ hlas, nebo že to vůbec není Boží hlas. Není se však čemu divit; v tomto případě jde o „dobré“ rozdělení, rozdělení, které přivádí k jednotě! Jednota církve je totiž v jistém ohledu dána účastí na stejných znameních (communio sacramentorum), ale na hlubší úrovni je utvářena těmi, kdo jsou přičlenění ke Kristu tak, že jsou s Ním „jeden duch“ (communio sanctorum). Ti posledně jmenovaní se řadí k těm, kteří přijali pozvání projít novým obrácením a dávají přednost Ježíšovi před vším ostatním.
Nesmíme v žádném případě zakončit naši úvahu, aniž bychom se vrátili k onomu vzdechu Ježíšova srdce, kterým jsme začali: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Tento vzdech nachází svou plnou realizaci v každém z nás a celém našem společenství. Co jiného bychom mohli udělat, než se začít neprodleně modlit: „Pane Ježíši, zapal ve mně tento plamen, obnov mě a proměň. Chci nově zakusit tvou lásku a tvou moc. I já patřím mezi ty ,unavené a obtíženéʼ, i já patřím k ,suchým kostemʼ, vím však, že když ti dám prostor a nechám tě působit, můžeš mě skutečně oživit a obnovit. Bude to pro mě začátek nového života a pro tebe nový učedník v tvých řadách.“
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
Svatost
Svatost si nemůžeme vyvzdorovat ani zasloužit. Francouzský spisovatel Léon Bloy řekl o svatosti krásnou větu. Její český překlad, jak jsem se s ním setkal ve svém mládí, byl ale mylný. Zněl: „Je jenom jeden smutek, že není svatých.“ Léon Bloy však chtěl říci: „Je jenom jeden smutek, že nejsme svatí.“ Cítíte ten rozdíl? Není-li svatých, mohu se nad tím pozastavit, ale jsem jaksi „z obliga“. Zatímco nejsme-li svatí my, tedy ty a já, není s námi něco v pořádku. Co s tím uděláme? Řekli jsme si, že svatost lze přijmout jenom jako Boží dar. To však předpokládá, že se před Bohem neuzavíráme, že jsme s ním na jedné vlnové délce a denně toto spojení obnovujeme. Ale jak? Existují různé cestičky, ale přímá cesta, která vede k Bohu, to je naše modlitba. Jenom jako křesťané můžeme spolu
s Ježíšem Kristem k Bohu volat: Abba, Otče!
Ludvík Armbruster – O duchovní zralosti
Magnet Ducha Svatého
Představme si silný elektromagnet, který ve svém okolí přitahuje všechny železné předměty. Z hodin fyziky víme, že síla magnetického pole slábne tím více, čím více se od něho kovový předmět vzdaluje. Mimo to má silové pole magnetu pouze omezený dosah. Stejně je tomu s přitažlivostí vesmírných planet.
„Silové pole“ Ducha Svatého je na rozdíl od magnetu nekonečné. Člověk se nikdy nemůže vzdálit z jeho vlivu. Přesto tato síla zásadně respektuje na jedné straně lidskou svobodu v rozhodnutí, tedy odmítnutí nabídky Ducha Svatého, ale na druhé straně svou trvalou přítomností dává současně každému člověku neustálou možnost k navázání kontaktu. Nabídka Ducha může přicházet v nejrůznějších a nečekaných podobách.
Starozákonní prorok Eliáš v rozhovoru s Hospodinem zakouší kolem sebe veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ovšem Hospodin v tom větru nebyl. Po větru přišlo zemětřesení, ale ani v něm Hospodin nebyl. Po zemětřesení oheň, ale ani v něm Hospodin nebyl. Byl nakonec v tichém jemném vánku.
Bouře Ducha Svatého může mít často podobu absolutního bezvětří. Právě proto, abychom sami vzali vesla do rukou.
Pokud se rozhodneme nechat na sebe působit sílu Ducha Svatého a přiblížit se k Bohu, začneme se sami stávat „magnetizujícími“, tedy duchovnějšími lidmi a vzájemná silová působení se v tu chvíli začnou zesilovat. Některým světcům se podařilo v tomto vzájemném spolupůsobení dosáhnout takového přiblížení, že můžeme hovořit skoro o vzájemném kontaktu.
Podaří-li se nám na této cestě sebemenší krok, bude nám odměnou otevírání se spirituálního sluchu i dialogu a zvýší se citlivost pro jemnější tóny duchovního života.
Max Kašparů – Po provaze ke Kristu
Neposkvrněná Panna se za nás přimlouvá v nebi jako dobrá matka, která opatruje svoje děti. Maria nás učí svým životem, co znamená být učedníkem-misionářem. Pokaždé, když se modlíme Anděl Páně, upamatováváme se na událost, která navždy změnila lidské dějiny. Když Anděl Gabriel zvěstoval Marii, že se stane Matkou Ježíše, Spasitele, svěřila se Bohu, aniž chápala plný význam tohoto povolání, a odpověděla: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38). Co však učinila hned potom? Jakmile přijala milost stát se matkou vtěleného Slova, nedržela si tento dar pro sebe, ale cítila za něj odpovědnost a vyšla ze svého domu a spěchala na pomoc své příbuzné Alžbětě, která ji potřebovala (srov. Lk 1,38-39), učinila skutek lásky a konkrétní služby, nesouc Ježíše ve svém lůně. A učinila to bez prodlení!
To je náš vzor, drazí přátelé. Ta která dostala od Boha nejcennější dar, odpovídá nejprve tím, že se vydává na cestu, aby sloužila a nesla Krista. Prosme Matku Boží, aby pomáhala také nám darovat radost z Krista našim příbuzným, našim druhům, našim přátelům a všem. Stojí to za to! Vyjít, vydat se odvážně a velkodušně na cestu, aby se každý muž i žena mohli setkat s Pánem.
papež František před modlitbou Anděl Páně 28. 7. 2013 při SDM Rio de Janeiro
V dnešní liturgii slyšíme tato slova z listu Židům: „Vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,1-2). Tato slova musíme zdůraznit zvláště v tomto Roce víry. Také my během tohoto roku máme upřeny oči na Ježíše, protože víra, která je naším přitakáním synovskému vztahu k Bohu, přichází od Něho, přichází od Ježíše. On je jediným prostředníkem tohoto vztahu mezi námi a naším nebeským Otcem. Ježíš je Syn a my jsme dětmi v Něm.
Boží Slovo této neděle však obsahuje také jedno Ježíšovo slovo, které nás uvádí do rozpaků a je třeba jej vyložit, jinak by mohlo vyvolat nedorozumění. Ježíš praví učedníkům: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení“ (Lk 12,51). Co to znamená? Znamená to, že víra není nějaká ozdoba či ornament. Žít víru neznamená ozdobit život trochou náboženství, jako by byl dortem, který se zdobí šlehačkou. Nikoli, to není víra. Věřit znamená zvolit Boha za základní kriterium života, a Bůh není prázdný, není neutrální, Bůh je vždy pozitivní. Bůh je láska a láska je pozitivní! Po té, co přišel Ježíš na svět, nelze dělat jako bychom Boha neznali, jako by byl abstraktní, prázdnou věcí, čistě nominálním odkazem. Nikoli, Bůh má konkrétní tvář, má jméno: Bůh je milosrdenství, Bůh je věrnost, je život, který se dává nám všem. Proto Ježíš říká, že přinesl rozdělení. Nikoli proto, že chce lidi mezi sebou rozdělit, ale naopak. Ježíš je náš pokoj, je naše smíření! Tento pokoj však není pokojem hrobovým, není neutralitou. Ježíš nepřináší neutralitu, Jeho pokoj není kompromis za každou cenu. Následování Ježíše obnáší zřeknutí se zla, egoismu a volbu dobra, pravdy a spravedlnosti, i když to někdy vyžaduje oběť a zapření vlastních zájmů. A toto rozděluje, jak víme. Rozděluje i ty nejtěsnější svazky. Avšak pozor: nerozděluje Ježíš! On dává kriterium: žít pro sebe anebo pro Boha a pro druhé; nechat si sloužit anebo sloužit druhým; poslouchat vlastní já anebo poslouchat Boha. V tomto smyslu je Ježíš „znamením odporu“ (Lk 2,34).
Tato slova evangelia tedy nikterak neschvalují užití síly na obranu víry. Opak je pravdou. Pravou silou křesťana je moc pravdy a lásky a obnáší zřeknutí se každého násilí. Víra a násilí jsou neslučitelné! Avšak víra a statečnost jdou pospolu. Křesťan není násilníkem, ale je silný. Jakou silou? Mírností, silou mírnosti, silou lásky. (…)
Zapamatujte si: následování Ježíše není neutralitou, nýbrž zapojením, protože víra není ozdobou, nýbrž duševní silou!
papež František 18. 8. 2013
V evangeliu dnešní neděle se vyskytuje jeden Ježíšův výraz, který vždycky upoutá naši pozornost a žádá si naše správné pochopení. Na cestě směrem k Jeruzalému, kam jde vstříc smrti na kříži, se Kristus svěřuje svým učedníkům: „Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.“ A dodává: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni“ (Lk 12,51-53). Kdokoli alespoň trochu zná Kristovo evangelium, ví, že je to výhradně poselství pokoje. Ježíš samotný, jak píše Pavel, „je náš pokoj“ (Ef 2,14), zabitý a vzkříšený, aby zničil zeď rozdělení a nastolil království Boží, kterým je láska, radost a pokoj. Jak si tedy tato jeho slova vysvětlovat? Na co Pán poukazuje, když říká, že přišel, aby přinesl podle redakce sv. Lukáše „rozdělení“, nebo podle sv. Matouše „meč“ (Mt 10,34)?
Toto Kristovo vyjádření znamená, že pokoj, který On přišel dát, není synonymem pouhé absence konfliktů. Naopak. Ježíšův pokoj je plodem neustálého boje proti zlu. Boj, který se Ježíš rozhodl podstoupit, nemíří proti lidem nebo lidské moci, ale proti nepříteli Boha a člověka, Satanovi. Kdo chce odporovat tomuto nepříteli a zůstat věrný Bohu a dobru, musí nutně čelit neporozumění a někdy i vlastnímu, opravdovému pronásledování. Proto ti, kteří chtějí následovat Ježíše a nekompromisně usilovat o pravdu, musí vědět, že narazí na odpor a stanou se proti své vůli znamením rozdělení mezi lidmi, dokonce i uvnitř svých vlastních rodin. Láska k rodičům je posvátným přikázáním, ale, má-li být žito autenticky, nemůže být nikdy kladeno nad lásku k Bohu a ke Kristu. Takto se ve šlépějích Pána Ježíše křesťané stávají „nástroji jeho pokoje“ podle známého vyjádření sv. Františka z Assisi. Odvážně a úporně usilují v každodenním nasazení nikoli o pokoj neopodstatněný a zdánlivý, ale o pokoj skutečný, aby přemohli zlo dobrem (srov. Řím 12,21) a osobně platí cenou, kterou to obnáší.
Benedikt XVI. 19. 8. 2007
Ježíš rozdělující
Ten, kdo rozdělí nějakou skupinu, sám je vnitřně rozdělen. Kdo je v pokoji sám se sebou, je schopen smiřovat druhé. Vycházíme-li pak z tohoto psychologického předpokladu, neměl by být Ježíšnějakým rozvracečem, vycházíme-liz předpokladu, že žil v souladu se sebou samým i s Bohem. Přesto svou řečí, jak ji Lukáš zachycuje, své posluchače provokuje. (…)
Když rabbi hovoří, jedni se rozhodují pro něho, druzí proti němu – on totiž nehovoří tak nezávazně, aby proti němu nikdo nic neměl. Je svým posluchačům výzvou, což vede k tomu, že ji někteří odmítnou. Tak může dojít podle jeho slov i k naprostému rozdělení a rozbití rodiny. Pokládá za důležité, aby se každý rozhodoval skutečně sám za sebe, a ne aby se řídil falešnými ohledy na druhé. O svém životě musí člověk v zásadních záležitostech rozhodnout sám. Jde o to, aby každý žil svůj život. Ježíš nerozděluje z toho důvodu, že by sám byl v nitru rozdělen – odhaluje pouze vnitřní rozpolcenost lidí. Zdánlivě harmonickým rodinám ukazuje, že je jejich soužití pouhým zdáním a vzájemným přizpůsobením se jednoho druhému nikoli z lásky, ale z pohodlnosti. Za zmíněným přizpůsobením se však hromadí veliké množství agrese – a ta se stává vlastní příčinou rozpadu rodiny. Ježíš svým slovem provokuje k tomu, aby se každý rozhodl buď pro něho, nebo proti němu, a našel si tak pro sebe cestu, kterou mu připravil Bůh, aby dospěl svým osobním neopakovatelným způsobem k životu. (…) Teprve v okamžiku, kdy se postavíme na vlastní nohy, začneme svobodně komunikovat se svými bližními – teprve tehdy se může podařit setkání. Dokud však jsme vzájemně propleteni a nestanovili jsme si jasně své hranice, nedokážeme poznat tajemství druhého člověka ani svou identitu. Ježíš si ale přeje společenství zralých a samostatných jedinců. To však vyžaduje napřed se distancovat a vydělit. Teprve touto cestou se dopracujeme plodného soužití.
Dokážu si stanovit zdravé hranice, nebo se spíše hněvám na lidi, kteří mě tísní svým očekáváním? Oni přece smějí ode mě něco očekávat. Záleží však na mém svobodném rozhodnutí, nakolik se je rozhodnu naplnit. Mnozí se raději na druhé zlobí, v podstatě jsou ale nespokojeni sami se sebou, protože se nedokážou vymezit. Jen z dobrého vymezení však mohou vyrůstat dobré a jasné vztahy. Jak jsme na tom se svými vztahy? Existuje v nich zdravý vztah blízkosti a odstupu, nebo vznikla spíše jakási emocionální kaše, v níž se už sami nevyznáme? Mícháme svoje pocity a potřeby s emocemi a potřebami druhých? Známe i taková rozdělení, která plynou z rozbitého nitra někoho z našich bližních? Rozdělujeme sami lidi okolo sebe? Jak dokážeme rozlišit zraňující a chorobné rozdělení od onoho jasného, jímž nás Ježíš provokuje ke skutečnému životu?
Anselm Grün – 50x Ježíš
