21. neděle v mezidobí – cyklus C

 

 

 

 

 

Dnešní evangelium nás vybízí k zamyšlení nad tématem spásy. (…) Co chce Ježíš říci? Co jsou ony dveře, kterými máme vejít? A proč mluví Ježíš o těsných dveřích?

Obraz dveří se v evangeliích vyskytuje několikrát a odkazuje k obrazu domova, domácího krbu, kde nacházíme bezpečí, lásku a teplo. Ježíš nám říká, že existují dveře, které nám umožňují vstoupit do Boží rodiny, sdílet teplo Božího domu, společenství s Ním. Těmito dveřmi je sám Ježíš (srov. Jan 10,9). On je dveřmi. On je průchodem ke spáse. On nás vede k Otci. A dveře, jimiž je Ježíš, nejsou nikdy zavřeny. Tyto dveře nejsou nikdy zavřeny. Jsou otevřeny vždy a všem bez rozdílu, bez vylučování a bez privilegií, protože, jak víte, Ježíš nikoho nevylučuje. Někdo z vás mi možná namítne: »Otče, já jsem určitě vyloučen, neboť jsem velký hříšník. Udělal jsem hrozné věci a udělal jsem jich mnoho«. Nikoli, nejsi vyloučen! Právě proto jsi preferován, protože Ježíš vždycky preferuje hříšníka, aby mu odpustil a měl jej rád. Ježíš tě očekává, aby tě objal a odpustil. Nemějte strach. On na nás čeká. Probuď se, dodej si odvahy a vejdi Jeho dveřmi. Všichni jsou povoláni překročit jejich práh, překročit práh víry, vejít do Jeho života a nechat Jej vejít do svého života, aby nás přetvořil, obnovil a daroval nám plnou a trvalou radost.
Dnes procházíme kolem mnoha dveří, které nás zvou a slibují nám štěstí, které, jak potom zjistíme, trvá jenom chvilku, samo se vyčerpá a nemá budoucnost. Ptám se vás však: jakými dveřmi chceme vejít? A koho chceme nechat vejít dveřmi do svého života? Chtěl bych důrazně říci: nemějme strach překročit práh víry v Ježíše, nechat Jej vždycky vstupovat do svého života, vycházet ze svých egoismů, ze své uzavřenosti a ze své lhostejnosti vůči druhým. Ježíš osvěcuje náš život světlem, které nikdy nezhasne. Ne jako nějaký ohňostroj, nějaký flash! Nikoli, je poklidným světlem, které neustále svítí a dává nám pokoj. Takové je světlo, které potkáme, když vejdeme Ježíšovými dveřmi.
Jistě, Ježíšovy dveře jsou těsné, avšak nikoli proto, že vedou k nějaké mučírně. Nikoli, ne proto, ale protože nás žádá, abychom Mu otevřeli svoje srdce a uznali, že jsme hříšníky a potřebujeme Jeho spásu, Jeho odpuštění a Jeho lásku, a dostalo se nám pokory přijmout Jeho milosrdenství a nechat se od Něho obnovit. Ježíš nám v evangeliu říká, že být křesťany, neznamená nosit nějakou „nálepku“! Ptám se vás: jste křesťané podle nálepky či pravdy? A každý ať si odpoví ve svém nitru! Nikdy nebuďme křesťany podle nálepky, ale křesťany podle pravdy, srdcem! Být křesťany znamená žít a dosvědčovat víru v modlitbě, ve skutcích lásky, prosazováním spravedlnosti a konáním dobra. Těsnými dveřmi, jimiž je Kristus, musí vejít celý náš život.

 

 „O Bohu nevypověditelném nemůžeme mluvit a zároveň o Něm nemůžeme mlčet.“ (Ch.. Journet)

V první řadě to, že se ptáme „jak“, a ne „proč“ ani „co“ mluvit o Bohu (ani dokonce „co je Bůh?“ nebo ještě jednodušeji „co je to mluvit?“). Děláme, jako kdyby otázky co i proč už byly vyřízeny. Jako kdybychom předem dokonale věděli, o co jde a proč je to třeba, a teď by stačilo jen zjistit, jak to provést, tedy zjistit vhodné způsoby.

Ona otázka „jak“ není podřadná nebo nehodnotná. Je to dokonce otázka „ohodnoceníhodná“ a nanejvýš hodnotná, protože chce hodnoty šířit a něco zhodnocovat. Směruje nás přímo prakticky, zatímco „co“ a „proč“ mají tu nemilou nevýhodu, že s nimi zůstáváme u čiré teorie – chci zjistit, co to je a proč to je, tedy chci vědět, a ne žít, nepřejdu k činům. Ono „jak“ nás nutí sestoupit z teoretických a abstraktních výšin a zabývat se rovnou konkrétními stránkami našeho bytí.

Nicméně nemůžeme nevidět, že moderní věda všeobecně vykazuje tendenci opomíjet „co“ a „proč“ a dávat přednost otázce „jak“. Už se neptá „proč je to tak“, zajímá ji, „jak se to spouští“ a „jak to funguje“, aby si svět lépe podmanila. To je bezpochyby velice užitečné, jenže to náš pohled omezuje na čistě utilitární hledisko, kterému můžeme říkat i „funkční“ nebo „technické“. Prvořadou otázkou vědy už není metafyzický chyták: „Co je příčinou věcí?“ Vyjadřuje se pragmaticky a nelze přeslechnout konkrétnost a konstruktivnost jejího slovníku: „Kde je dálkový ovladač?“

Jakmile začneme dávat přednost tomu „jak“ před „proč“, nenápadně se dostáváme do moci kouzla dálkového ovladače. A to děje i uvnitř církve. Mnozí si myslí, že rozhodující pro „novou evangelizaci“ (tedy pro její skutečnou „novost“) je nevyhýbat se „novotám“, zlepšovat metody komunikace, lépe si osvojit nejnovější technologie. Evangelium samo o sobě dost dobře nefunguje, potřebujeme evangelium plus multimédia. Boží tvář plus Facebook, Ducha svatého plus Twitter… Dobrá zpráva asi čeká na večerní zprávy, na News.

Naše dny běží v těchto kolejích. Máme k tomu stále více prostředků, ale protože neznáme cíl toho všeho, ty prostředky se samy stávají účelem. Ustavičně se zdokonalují a dávají nám větší „moc“, ale ve skutečnosti slouží jen k rozptýlení mysli po ztrátě jakéhokoli smyslu. O tomto zmateném směřování svědčí svatozář kolem Steva Jobse a sláva nakousnutého jablka – už se neví, co důležitého se má sdělit, a proto se komunikuje už jen o komunikaci. Lidé se musejí mezi sebou dorozumívat, to je nutnost, a dorozumívací prostředek musí být stále pružnější a přitažlivější. A jeho přitažlivost jde tak daleko, že nakonec začne od dorozumívání odvádět, a jeho pružnost působí, že nám nezůstane nic pevného. Dálkový ovladač máte v ruce, a když program nevyhovuje, můžete přepnout kanál. Multimediální prostředky jsou věc sama pro sebe: je nám jedno, jestli zprostředkovávají něco, co za to stojí, hlavně že jsou „multi“, „cool“, „fun“ a „in“… Ztrácejí veškerý obsah a prázdno, které vzniká, už snad ani nevyvolává úzkost, ale chuť se bavit – prostředek bez účelu je nejlepší hračka. Takže když je poblíž nějaký člověk, už jej ani nevidíte, jak jste soustředěni na displej, který máte v ruce. Copak nejsou digitální kvality tohoto člověka mnohem více „fun“, „cool“ a „multi“ než on sám, vtěsnaný do tělesné schránky (a ani si jej nemůžete stáhnout?) A potom, co byste si měli říkat? Konverzace je nebezpečná. Může se vám stát, že vám jen tak mezi řečí něco připomene blízkost smrti. Stačí před sebou vidět obličej toho chlapíka, a příliš se vnucují myšlenky na životní strázně. Bude lepší jít pryč a spojit se s ním na nějakém fóru nebo chatu nebo vyvěsit si na zeď videa, tedy s pomocí komunikačních vymožeností zamaskovat nulovou hodnotu sdělení. Dunění prázdné nádoby. (Tento jev je pozorovatelný zvlášť ve školství. Ustavičně se zvyšuje úroveň pedagogiky, to znamená vyučovacích metod, ale už nikdo neví, co se má učit ani proč. Z toho plyne, že žáci ztrácejí motivaci a vyučující autoritu.)

Dáváme-li na první místo otázku „jak“, nutně zapomínáme na „co“ a „proč“. V této hi-tech době se ptáme, jak mluvit o Bohu, ale ta doba už má od začátku nad námi vrch, nepozorovaně nás obrátila na svou víru.

Ke komu mluvit?

To, jak je naše otázka postavena, vyvolává druhou výhradu, neméně závažnou. Klademe so otázku „jak mluvit o Bohu“. Člověk ale nemluví jen o někom nebo o něčem, ale vždycky také k někomu. Naše otázka zní, jako by to nebrala v úvahu. Neprozrazuje ke komu (o Bohu) mluvit. Jde o promluvu bez nějakého konkrétního adresáta, bez osoby posluchače. Vyznívá tak, že nezáleží na kvalitě té osoby (na kvantitě však ano, protože i když hodnota není důležitá, množství oslovených má být co největší).

Je ale jasné, že se o Bohu mluví jinak podle toho, zda máte před sebou marxistu, nebo salafistu, dospělého, nebo dítě, jistou Ornellu, nebo nějakého Roberta. Mluvit ke všem stejně by se míjelo účinkem, bylo by to nedorozumění a neporozumění. Adresnost patří k základním rysům promluvy. Když není adresná, mluvčí je pouhý papoušek a posluchač bezduchý panák (ale mohl jsem vzít za příklad i televizi a televizního diváka, což je názorný příklad komunikace bez konkrétního adresáta). Ten první ze sebe dostane, co potřebuje, a navíc ani nepromlouval, a ten druhý dostal, co chtěl slyšet, a přitom ani nenaslouchal. Z rozpravy se stává mechanické odříkávání nebo řečnické cvičení. Šikovné formulace mají zakrýt neadresnost informace (jinak řečeno brilantní proslovy, ale žádný rozhovor). Místo aby se formoval dialog, přeje se formálnímu řečnění a ideologickému formátování.

Když chci o něčem mluvit, vždycky mluvím k někomu, takže musím mít na zřeteli situaci svého protějšku. Ta, pokud neovlivní obsah toho, co chci říci, přinejmenším ovlivní moje podání. Když nebudu brát ohled na druhého a na jeho vnímání, znevažuji nejen jeho jinakost, ale i svou vlastní řeč. Není to jen prohřešek proti dobrým mravům, ale v první řadě proti jazyku; chci mluvit, ale bez druhého mluvčího. Budu mít ústa plná „lásky k bližnímu“, nikdy o nikom neřeknu zlého slova, ale ke slovu jej také nepustím.  Bez adresáta tedy bez předpokládané pozornosti, bez ohledu na osobu, k níž mluvím, budu marně hlásat pravdivé věci – mluvím do zdi, nebo přesněji řečeno nemluvím vůbec.

 Snažíme-li se mluvit o Bohu bez ohledu na to, ke komu, v pravém slova smyslu nemluvíme, jen bezostyšně a pyšně uklidňujeme své svědomí, které nám našeptává: Běda tomu, kdo neevangelizuje.“ Taková evangelizace pak působí jako parní válec.

V první řadě je zapotřebí položit si otázku po adresátovi (ke komu mluvit o Bohu?). Dokonce bychom se měli ptát, jestli bychom to neměli být nejprve my sami. Když slyšíme: „Jak dnes mluvit o Bohu?“, předpokládáme, že se myslí k těm ostatním, jako kdyby se nás ta otázka netýkala. Protože sami jsme křesťané, jaksi samozřejmě soudíme, že tento problém vyvstává vzhledem k nekřesťanům. Pokud ale podlehneme tomuto předsudku, sami začněme být méně než nekřesťany. Znamenalo by to, že máme představu, že můžeme mluvit o Bohu, a přitom nemusíme stále a znovu naslouchat jeho Slovu. Byli bychom jako ten „povrchní kazatel Božího slova, kterému uvnitř nenaslouchá“.