22. neděle v mezidobí – cyklus A

Ježíš nedopřávající pokoje

Čím více o něm přemýšlím, čím více o něm rozjímám, tím více podob mi tane na mysli. Nikdy s ním nebudu hotov. Je pro mne tak důležitý, že s ním konfrontuji všechno, co prožívám, čtu, vidím a poznávám. Co mi chce Ježíš říct tváří v tvář mé osobní, společenské a politické situaci? Podívám-li se blíže na jiná náboženství a jejich představitele – Buddhu, Mohameda nebo Lao-ć – jak potom hledím na Ježíše? Které jeho nové stránky poznám díky zenovému cvičení, co nového na něm objevím prostřednictvím transpersonální psychologie? Jak se budu na Pána dívat, začnu-li studovat židovskou tradici a pokusím-li se pochopit ho v rámci židovství?

Jedno mi je však při rozjímání jeho osoby stále jasnější: Ježíš není nějaký měkoučký polštářek ke sladkému snění. Nesmím ho zneužívat k ospravedlňování a potvrzování svého životního způsobu, protože on nepotvrzuje, ale provokuje a zneklidňuje. Na jedné straně mi dává neslýchanou svobodu, a na druhé mě vyzývá. Nikdy se nesmím spokojit se svým životem. Nikdy už nesmím říkat jako farizeové: Teď jsem splnil všechna Boží přikázání. Nebo: Teď skutečně následuji Ježíše. Na jedné straně mě Pán zbavuje špatného svědomí, které mi namlouvá, že musím dělat stále víc. Osvobozuje mě od duchovního tlaku na výkon, ale na druhé straně mi brání nosit svůj duchovní život před sebou jako přenosný krámek a namlouvat si, že se prostřednictvím meditace propracuji k rovnováze osobnosti, k dokonalému klidu a k hluboké du­chovní zkušenosti. Ježíš pracuje s paradoxy: tomu, který ztroskotal sám na sobě, daruje odvahu spolehnout se na Boha a zaslibuje mu naprostou Boží blízkost. Toho, kdo se pouští na duchovní cestu, nikdy nenechá dojít úplného klidu. Neúprosně odhaluje jeho stinné stránky: jeho pokusy využívat Boha pro sebe, vyhřívat se na duchovních vavřínech nebo se považovat za cosi mimořádného.

Ježíš mě nenechá na pokoji a neustále mě bude zpochybňovat. Zůstane záhadou. Nalézám u něho nádherná slova, která se mě hluboce dotýkají, a narážím i na taková, která mě zlobí a s nimiž si nedokážu poradit. Ale právě ta provokující mi brání přizpůsobit si podle svých představ hotový Ježíšův obraz, protože on mi všechny mé představy rozbíjí. Je a zůstane vždycky docela jiný. Stále znova se s ním musím vypořádávat. Kdo vlastně je? Co je jeho skutečné poselství? K čemu se mě dnes snaží přimět? Rád bych to uvedl na příkladu. Vezmu jeden Ježíšův typický výrok, který se nám do dnešního pojetí lidské existence příliš nehodí: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). Dnes nám jde o seberealizaci, o vnitřní korektnost. Ježíš tu jistě nemíní, že bych se měl ponižovat a zbavovat hodnoty. Přesto ono zapři sám sebe provokuje. V řečtině stojí říkat ne, odporovat. Chci-li být Ježíšovým učedníkem, je třeba, abych řekl NE svému pouhému egu, které se ublíženě a uraženě stahuje do sebe, které se staví do středu, které se pokládá za absolutní. Musím získat odstup od snah svého na sebe zaměřeného já, vymezit se tomu postoji, kdy si všechno chci zabrat pro sebe a kroužit bez přestání jen kolem vlastní osoby. Pokud držím zpátky svá nejsilnější přání a odporuji nadvládě svého ega, mohu se dotknout svého pravdivého já. Objevím, kým doopravdy jsem a jaká je má nejhlubší touha. Přijdu také na to, že být člověkem také vždycky znamená nést kříž. Je třeba, abych se zabýval navzájem si odporujícími sklony své duše v celé její protikladnosti, což velice často bolí. Jenže jedině touto cestou objevíme ten život, který Ježíš nazývá pravým.

 

 

 

Revolta dobrých

Že jsem si jako povolání zvolil být na posledním místě, to ještě nic neznamená. Důležité je, abych měl sílu zůstat na tom místě až do smrti. To je nesmírně těžké.

V hlubinách lidského srdce existuje tkáň, která se během let rozroste v nádor. Ten nádor se jmenuje trpitelství. Nikdo se mu neubrání. Duše rozezná jeho škodlivost většinou až po dlouhé době a teprve potom ho může s Boží pomocí odstranit.

Trpitelství je klasický rys v chování člověka Starého zákona, jenž se ve vztazích k bližnímu stále dovolává spravedlnosti.

Všimněme si třeba i rodiny. Pracovní zatížení v ní bývá rozděleno neúměrně. Většinou všechno závisí na jediném členu. Ten pak přímo padá únavou. Nejčastěji to bývá matka.

Po léta se snaží na svých zádech unést všechnu tíhu a díky její oběti žije rodina klidně a pokojně.

Jenže kromě zad má i srdce, a v něm zvolna bují nádor trpitelství. Roste a sílí v tichých chvílích uvažování.

Jednoho dne, většinou když bez přestání prší, když se nahromadí nepřehledné množství práce nebo když špendlík zajede až na dno duše, se nádor otevře a rozlije svůj zákeřný jed po celém těle.

A už toho mám dost, udělali jste si ze mne služku, nedovedete ani trochu ocenit moje zásluhy, moji námahu. Ničila jsem si život, a vy jste se jen bavili... a tak dále, a tak dále.

Když se něco takového přihodí v nějakém zbožném spolku nebo v nějaké náboženské komunitě, bouře bývá mnohem silnější. Otřásají se často i zdi domu, dochází ke skandálům, jed je tak silný, že jej nedovede paralyzovat ani láska.

Přesto musíme přiznat, že ona matka má pravdu. Díváme-li se na situaci z hlediska spravedlnosti, musíme připustit, že se opravdu obětovala pro své drahé. Druzí si dopřávali svobody, ona ne. Pracovala, honila se, starala se.

Ale to není to nejvážnější. Nejvíc ze všeho ji trápilo to, že ji nikdo nechápal, že všichni chodili kolem jejích obětí nevšímavě, nikdy si nevšimli jejích uplakaných očí.

Snad každý z nás by mohl ze svého života vyprávět něco podobného. Každý z nás se cítil ve stejné situaci jako ona matka. Každý z nás se považuje za něčí oběť. Jednomu se v dětství nedostávalo citu, druhý nebyl po zásluze odměněn ve svém úřadě, třetího nepovýšili, ač na to měl plné právo, čtvrtý se nestal ministrem, pátý se octl ve vězení, i když nic nespáchal, šestý se nakazil tuberkulózou od svého souseda, sedmý nedošel pochopení u svého biskupa, osmý musel odstoupit z prezidentské funkce, devátého poslali do kuchyně, když se těšil, že bude jmenován převorem kláštera.

Zvláštní je to, že každý z nich má plnou pravdu.

Prostředí, ve kterém je nám dáno žít, se ze všeho nejvíc podobá džungli, a proto je téměř nemyslitelné, že by člověka za celý život nepotkala ani jediná křivda, že by se nikdy nesetkal s nevychovaností a hulvátstvím, a někdo se dokonce musí bát i o vlastní život. Pod tíhou křivd či na nemocničním lůžku, kde léčíme rány, které nám zasadili druzí, začínáme přicházet trpitelství na chuť.

Cítíme nesnesitelnou bolest, která se neomezuje pouze na jeden orgán, ale prostupuje celou naši bytost až k jejím nejhlubším kořenům a poznamenává všechny naše vztahy k druhým i k Pánu Bohu.

Jak mohu doopravdy milovat svého bratra, když on žije z mých mozolů a není mi za to ani trochu vděčný? Copak se mohu cítit dobře v klášteře, kde si spolubratři vůbec neuvědomují, kdo vlastně jsem, a neoceňují moje zásluhy? Mohu snad pracovat se zápalem v podniku, kde povýšili neschopného kolegu, zatímco já musím dál sedět nepovšimnut u své každodenní monotónní práce?

Ne, to nelze: a tak už nemiluji, už nemohu milovat. A to je vážné a nemůže to zůstat bez následků.

Láska dává životu smysl. Je důvodem a cílem mé existence. Je jedinou skutečnou radostí, které člověk nikdy nemá dost. Od té doby, co nemiluji, mě opustila radost a nemám vnitřní klid. V bezesných nocích cítím parazita, který ve mně hlodá, cítím jed, který zaplavuje a otravuje mou duši. Pokouším se modlit, ale modlitba mi chutná příliš hořce a ztratila smysl.

Vypadá to tak, že nebe se odmlčelo. Dovolávám-li se spravedlnosti, je mi odpovědí jen propastné ticho. Zdá se, že tam nahoře se něco změnilo, že normami, na nichž spočíval dříve platný zákon, se teď už spravedlivý Bůh necítí být vázán. Ano, je to tak. Spravedlivý Bůh jednou provždy změnil tvář spravedlnosti. Byla krásná, pravdivá, ale nebyla dokonalá, nedokázala totiž vyjádřit Boží nekonečnost a Boží náročnost. Normy spravedlnosti a pravdy nebyly schopny zajistit spásu člověka zaslepeného hříchem. K tomu bylo potřeba něco jiného a toto tajemství bylo od věků skryto u Boha.

Přišel Ježíš! Jeho vlastni ho nepřijali. Vyhnali ho jako obětního beránka do pouště.Všichni, kdo kdy žili a budou žít na zemi, ho bili, plivali na něj, nenáviděli ho. Ale Ježíš, jediný nevinný, se nebránil, ale tiše snášel urážky. Nevolal po spravedlnosti, zaplatil ve svém těle a svém duchu za hřích všech. Od té doby platí zákon odpuštění, milosrdenství, lásky, která je víc než spravedlnost. Od Ježíšovy smrti na Kalvárii se pokoj už nerodí z ostrého rozlišování pravdy od nepravdy ani z dodržování zákona, ale pramení z probodeného srdce Boha, který se kvůli nám stal hříchem v Ježíši Kristu.

Kalvárií skončila epocha trpitelství a začala epocha oběti. Pravé, mlčenlivé oběti, přirovnávané k oběti beránka, oběti, která souhlasí s tím, že bude obětována, a která v ohni své lásky spaluje všechny výhonky nespravedlnosti. Bůh miluje toho, kdo dává s radostí, řekne sv. Pavel. Oběť se dává ráda.

Bůh nám s radostí dává svého Krista a nic za to nežádá, odpouští všechny hříchy, obnoví ztracenou nevinnost, dá život starým hříšným kostem, promění prostitutku v Maří Magdalenu a rozpustilého mladíka ve svatého Františka. Život vítězí nad smrtí, síla a krása jara mají svůj původ ve tmě a hnilobě. Já jsem přemohl svět, zvolá Ježíš, když dovrší svou oběť. V našem smutném srdci zas rozkvete radost.

Abych se zbavil otravy trpitelství, musím se dát do výstupu na vysokou horu. Jako Ježíš musím namáhavě vystoupat po svahu svých bolestí a pak se s odvahou spustit ke svým bratřím a sestrám, zvláště k těm, v nichž mé krátkozraké oči vidí příčinu všech mých neštěstí. Není jiné cesty. To je nezbytná podmínka opravdového pokoje a vnitřního spojení s Kristem.

Dokud ztrácím čas tím, že se stále jen obhajuji, nic se nevyřeší a já zůstávám daleko od skutečného křesťanství, protože nemám nic z hlubin Ježíšova srdce. Musím již přestat se shromažďováním a vypočítáváním svých křivd, protože vždycky mám před sebou bratra, který utrpěl zase jiné, a tak bychom spolu mohli lamentovat do nekonečna. Skutečně odpouštět v podstatě znamená nabýt přesvědčení, že jsme si zasloužili všechno zlé, co nám druzí způsobili. Ještě víc je umět trpět tiše. A navíc: Ježíš blahoslavil ty, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Jaká je to pošetilost ztratit všechnu hodnotu takových příslibů z marnivosti a lidské pýchy.

Co by tomu byl řekl lid, který provázel Ježíše na Kalvárii, kdyby jej viděl, jak se náhle obrací k člověku, který mu dal políček, a křičí na něj: „Víš, kdo já jsem?“ Ne, Ježíš se neobrátil ani se nehájil, nepřipomínal davu, který ho křižoval, svoje zásluhy a svou cenu. A především je nepřestal mít rád. Nepředstavoval si, jak je co nejdříve všechny pošle do pekla.

Novost Ježíšovy lásky spočívá právě v tom. Velice dobře to pochopil a zaznamenal sv. Lukáš:

Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! (Lk 6,27)

Ježíšův duch je nezaměnitelný, je naprosto jedinečný! A sv. Pavel, který byl bezpochyby nejlepším interpretem ducha Ježíšova a nejlépe znal hlubiny Ježíšova srdce, když chce dát křesťanům ponaučení, jak se mají chovat vůči Bohu a světu, napíše v listě Filipským: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Flp 2,6-8)

Tím je o ctnostech a dokonalosti řečeno vše. Mějte v sobě smýšlení Kristovo.Toto smýšlení Kristovo, jeho žízeň po ponížení, jeho poslušnost vůči Otci, aby spasil člověka, to je vrcholný a nejkrásnější čin Kristovy lásky.Nevystačíme s pravdou a se spravedlností, jsme pozváni jít výše.

Budeme-li opravdově následovat Krista v jeho poníženosti, zavládne v našem srdci pokora a celý náš život bude prozářen pokojem. V tom, co jsme právě řekli, spočívá svatost člověka na zemi.

 

 

 

 

„Není divu, že na každém kroku padá. Není okamžiku, kdy by nás nenesl.

Občas se někdo dá do pláče,

tehdy se jen ještě přitíží.

Tvář otře do šátku,

pohled na otisk budí úděs.

Občas kříž podepře,

v utrpení je méně osamělý.

Krátce vykřikne,

na chvilku přehluší bouřlivý tep krve. Vedle podobné kříže,

umírá mezi dalšími.

Mezi dobrým a zlým

je už ukřižován každý z nás.“

Via dolorosa – křížová cesta v Jeruzalémě vede úzkými ulicemi Starého města od pevnosti Anto­nia, kde se dnes nachází arabská škola, k bazilice Božího hrobu. Neodpovídá ale docela historické skutečnosti. Pilát totiž pravděpodobně neodsoudil Ježíše na smrt v pevnosti Antonia, nýbrž v citadele, které se dnes říká Davidova věž a kterou dal postavit roku 24 před Kristem Herodes Veliký. Současná trasa v obecné podobě vznikla v osmnáctém století. O sto let později došlo ještě k ně­kolika změnám a v té podobě se už pouti konají podnes. Jisté je ovšem to, že Ježíš byl s křížem na ramenou a pod ostrahou římských vojáků veden ulicemi Svatého města – i když trochu jinudy.

Modlitba křížové cesty v Jeruzalémě v sobě nemá navzdory očekávání mnoha poutníků nic ze zbožné usebranosti a vznešené nálady. Na jiných místech posvěcených Ježíšovou přítomností si člověk dokáže najít klidnou chvilku a tiché místečko, na křížové cestě to však neplatí. Vede totiž úzkými ulicemi napěchovanými arabskými krámky s občerstvením, butiky nacpanými suvenýry, pouličními restauracemi a kavárničkami. Prodavači vychvalují hlasitým křikem svoje zboží. Podél celé cesty se odvíjí všední život podle arabského způsobu. Nikdo nebere ohled na modlící se poutníky, kteří se často musí prodírat davem zákazníků a zvědavých turistů. Poutníci jsou pro obyvatele už po léta každodenním zjevem. V takových podmínkách si poutník připomíná Ježíše vlekoucího kříž na Golgotu. Vždyť ale ani nás v našem každodenním nesení kříže neprovázejí vznešené zbožné city a usebrání. Právě naopak, často se setkáváme s těžko snesitelným zmatkem vycházejícím z vlastního srdce a mysli nebo dotírajícím na nás z okolí, ve kterém žijeme. Mohlo by to být vůbec jinak, jsme-li vyzváni k následování Ježíše? Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! (Mt 16,24). Ježíšova Via dolorosa je pravzorem všech lidských křížových cest.

 

Apoštolové Ježíše následují, vstupují do Ježíšovy školy, ale ještě mu nejsou zcela oddáni. Mají své vlastní plány, dokonce i s Ježíšem mají vlastní plány. Opustili dům i loď, ale neprodali je. Opustili tyto věci a Ježíše chtěli „shrábnout“ pro sebe. Měli své plány: vyhnat Římany, nastolit nové království. Pak už svou loď nebudou potřebovat. Ani svou síť a svůj dům. Pak budou možná ministry. A matka synů Zebedeových dokonce prosí: „Až se staneš pánem Izraele, nech, prosím, mé dva chlapce sedět po tvé pravici a levici!“ (srov. Mt 20,21). Ostatní se dopálí a jsou plni žárlivosti. Vždyť i oni chtěli sedět vedle Ježíše. Všímáte si, kolik je zde sobectví?

Bůh se jich osobně dotkl, a teď se jim přihodí takové věci! Něco opustí, protože doufají, že získají něco lepšího. Chtějí Krista zapřáhnout do svých plánů. Velmi zřetelně je to vidět v Matoušově evangeliu (srov. Mt 16,21-23), kde Petr – po předpovědi utrpení – řekne Pánu přímo do očí: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí stát!“ Ježíš se ale obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Petr dokonce ve jménu Božím řekne: „To se ti nesmí stát!“ Jak často i my používáme Boží jméno k tomu, abychom zbožně oblékli své vlastní, sobecké úmysly a nebylo tolik vidět naše já.

Po zaslíbení eucharistie Ježíše mnozí z jeho učedníků opustili a už s ním nechodili. Zde možná začala Jidášova zrada, která se plně projevila na Zelený čtvrtek. A Ježíš se ptá: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Asi tam zůstali nerozhodně a váhavě stát, vůbec ničemu už nerozuměli. Byli nejistí, ačkoliv je Pán osobně oslovil.

Nebo ten spor o prvenství. Hádají se o první místa, ačkoli jsou Pánem osobně zasaženi. A na Olivové hoře utíkají pryč. Zde už žádný Petr nekřičí: „Tady jsem, život za tebe položím!“ (srov. Jan 13,37). Ano, tento Petr dokonce přísahá: „Nikdy jsem ho neviděl!“ (srov. Mt 26,72). A to vše poté, co je Ježíšova slova často a hluboce zasáhla, po Ježíšově vyzvání: „Následujte mě!“ To vše po třech letech putování s Ježíšem, po všech těch zázracích, po všem tom, co slyšeli. Všude zde vidíme egoismus. Jejich já stojí v popředí a zatlačuje Boha.

Proto Ježíš při sporu o prvenství požaduje od svých apoštolů: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,2). To říká těm, které zasáhla jeho slova, kteří ho následovali, kteří opustili své domovy, své rodiny... Jim Ježíš říká: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, jistě nevejdete do království nebeského.“ Dále jim musí říci : „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (Mt 16,24n). Zde Ježíš zcela jasně vyjadřuje to, co myslí slovy: „Obraťte se a buďte jako děti!“ A Petrovi říká: „A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ (Lk 22,32). Tedy: Teprve až se (znovu) obrátíš (a to po měsících a letech společné cesty), budeš schopný posilovat své bratry a vydávat svědectví.

Když Ježíš apoštoly povolal, byli tím jistě zasaženi, ale ne dostatečně hluboce. Jejich odpověď byla jakoby ne konečná, ne definitivní. Teprve o Letnicích bylo vše definitivní. Tehdy apoštolové přijali Ježíše celým svým bytím a celý jejich život se dostal do pohybu, až do jejich smrti.

V co můžeme doufat při seberealizaci na lidské rovině? Mělo by to být něco jako udělat ze sebe vzdělané osoby, jež jsou uznávané, zámožné, plně autonomní, které se v dobrém zdraví dožívají vysokého věku? K čemu to však nakonec všechno je? – „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ K čemu to všechno člověku bude, když nakonec stejně zemře? Co by mohlo na této cestě zabránit onomu „konečnému šachu" smrti přinášející konec všemu? „Co nám pomůže žít si dobře, když nám není dáno žít na věky?“ (sv. Augustin).(…)

Teď ale buďme velmi pozorní: Popření čeho? – Ne našich autentických možností a lidských hodnot, ale popření oné nemocné části v nás, našeho a Božího nepřítele, jenž se usadil v těle každého z nás. Usilujeme o „zapření“ starého člověka v nás, jak to popisuje Bible, člověka egoisty, ovládaného žádostivostí, který už není schopen milovat nikoho jiného než sebe samotného, a i to naprosto pomýleným způsobem. V tomto smyslu Pavel říká: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); ukřižovali v sobě staré stvoření, aby mohlo vystoupit nové; starého člověka, aby se mohl objevit nový, stvořený podle Božího obrazu, který je kandidátem života věčného – člověk, který je konečně svobodný. Ve skutečnosti se tedy nejedná o žádné sebezapření, ale o vystoupení ze stavu chronického odcizení.

Na Velký pátek

Pane Ježíši Kriste, klaníme se dnes tobě, který jsi za nás zemřel na kříži.

Jak vůbec můžeme slavit tvou smrt? Neměli bychom ji spíše oplakávat? A přece nás ty sám vybízíš, abychom společně v církvi slavili a uctívali tvůj kříž. Vždyť tvůj kříž je znamením naděje v to, že v nás není vůbec nic, co by nám mohlo bránit v životu.

Tvůj kříž nám ukazuje, že ty v nás objímáš svou láskou všechno protikladné, že tvá láska do

nás proudí na to silné i slabé, na to zdravé i nemocné, na to celistvé i zraněné.

Tvůj kříž je znamením tvého bezpodmínečného přijetí. Proto jej slavíme jako znamení

vítězství. Dnes budeme při liturgii zpívat: „tvému kříži se klaníme, Pane, a slavíme

tvé svaté vzkříšení. Neboť kříž přinesl radost celému světu.“

Tvůj kříž je důvodem k radosti. Už nemusíme mít z ničeho strach. Vždyť tys na kříži objal celý svět.

Proto hledíme k tvému kříži s důvěrou, že nás láskyplně obejmeš i se všemi našimi vnitřními protiklady a že nic nebude vyloučeno ze tvé vítězné lásky. dej, ať dnes v důvěře slavíme tvůj kříž jako příčinu veškeré spásy a jako zdroj radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít.