25. neděle v mezidobí – cyklus A
Iz 55,6-9; Flp 1,20c-24.27a; Mt 20,1-16a
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 1„Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici. 2Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. 4Řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.‘ 5A šli. Kolem dvanácti a kolem tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. 6Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu celý den nečinně stojíte?‘ 7Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ Řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici!‘ 8Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.‘ 9Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne a dostali po denáru. 10Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. 11Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 12‚Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.‘ 13On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? 14Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. 15Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?‘ 16Tak budou poslední prvními a první posledními.“
(Mt 20,1-16a)
(Mt 20,1-16a)
Srovnání: Lv 19,13; Dt 24,15; Mt 6,23; Mk 7,22; Mt 19,30; Mk 10,31; Lk 13,30
Úvod k meditaci
I nám se může zdát tento typ odměňování jako nespravedlivý a nepřijatelný. Nezapomeňme ale, že zde nejde o skutečnou mzdu za práci, ale jedná se o účast v Božím království. A tato účast je vždy darem, milostí. Není z našich zásluh, ale ze síly Boží přízně. Moje přičinění se a námaha na dobrém díle je ale znakem toho, že tento dar s vděčností přijímám. Boží velkorysost překračuje naše chápání. Jaké je to s mojí velkorysostí? Vede mě velkorysost ke schopnosti bezpodmínečné lásky?
Výklad biblického textu
Kontext: Ježíš mluví často ve svých podobenstvích o vinici. Podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-16), podobenství o dvou synech (Mt 21,28-32) a podobenství o zlých vinařích (Mt 22,33-41) vytváří trilogii v Matoušově evangeliu s tématikou vinice. V tomto dnešním podobenství nás Ježíš poučuje, že před Bohem nemůžeme trvat na pevném poměru mezi výkonem a odměnou a že se nemůžeme domáhat vypočitatelné odměny na základě našeho výkonu. Bůh nenechá žádnou námahu bez odměny. Bůh si však ponechává vlastní svrchovanou svobodu a může bohatě obdarovat ze své svobodné dobroty – nehledě na veškeré zásluhy.
1 Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici: Podobenství o dělnících na vinici se objevuje pouze v Matoušově evangeliu. Vyprávění je v podobenství založeno na pracovním vztahu mezi majitelem vinice, hospodářem, a různými skupinami dělníků. Jedná se patrně o období vinobraní, kdy je třeba k práci mnoha rukou. Z tohoto důvodu najímá majitel vinice dělníky nejen na začátku pracovního dne, nýbrž i během dne, dokonce i hodinu před ukončením práce.
2 Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici: S prvními dělníky hospodář smluvil obvyklou denní mzdu – jeden denár (20,2), která byla vyplácena podle tehdejšího zvyku večer (Lv 19,13; Dt 24,15; Tob 4,14).
3 Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu: Pozdějším dělníkům přislíbil dát, co bude spravedlivé (20,4.5).
7 Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ Řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici!‘: Poslední dělníky posílá na svou vinici bez toho, že by výslovně mluvil o nějaké odměně.
8Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.‘
9 Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne a dostali po denáru: Kdyby se měla vyplácet odměna podle přesně vykonané práce, pak by měli poslední dělníci dostat dvanáctinu odměny prvních. Jestliže však poslední dostali celý denár (20,9), pak by měli první dostat 12 denárů. Přesto však nechává majitel vinice vyplatit všem, od posledního do prvního, stejnou odměnu, každému jeden denár.
11 Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: Dělníci, kteří nesli tíhu dne i horko hledí na zásadu, podle které odměna musí odpovídat výkonu. Pán vinice jim ale chce dát poznat širší úhel na věc, a vypočítává řadu dalších faktorů, které jsou důležité pro jeho jednání a jeho posuzování.
15 Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?: Pán vysvětluje důvody svého jednání. Nejprve se pán vinice zmiňuje o své spravedlnosti. Dává prvním najatým dělníkům takovou odměnu, kterou s nimi ujednal: Nesmluvil jsi se mnou denár? (v.13) Nekrátí jim mzdu a nekřivdí jim. Pak jim připomíná svou svobodu. Může svobodně disponovat se svým majetkem. Může z něj dát komu chce a nikdo mu v tomto ohledu nemůže stanovovat předpisy. Jako důvod svého jednání vůči posledním najatým dělníkům zmiňuje pán vinice dobrotu. Plnou mzdu obdrželi ne proto, že by si ji zasloužili svou prací nebo že by na ni měli nárok, nýbrž proto, že pán vinice je dobrý.
16 Tak budou poslední prvními a první posledními: Podobenství o dělnících na vinici, které je odpovědí na kritické postoje židovských zbožných vykonavatelů Mojžíšova zákona, dramatizuje zkušenost Ježíšovy misijní činnosti v Izraeli. On, který byl odmítnut jako mesiáš vyvoleného národa, volá ty, kteří byli pokládáni za vyloučené ze spásonosné činnosti jako hříšníci a neznalý lid. Ti se stávají prvními adresáty dobrotivého a štědrého Božího působení. Toto podobenství uvádí do krize židovství, zvláště ty náboženské proudy a směry, které rozvinuly nauku o vykoupení, jež se zcela zakládá na lidském úsilí. Naproti tomu Ježíš hlásá spásu, která je nezaslouženým Božím darem. Pouze Boží spásonosná činnost umožňuje učedníkovi, aby Ježíše svobodně, nerozdělným srdcem a bez kompromisů následoval (Mt 19,26).
Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
K tématu
Slyšeli jsme podobenství řadící se mezi jedno z nejvíce prodiskutovávaných z celého evangelia. Krátce si je připomeneme i proto, abychom si vyjasnili některé konkrétní detaily, jimiž se vlastně inspirovalo. Vyobrazená scéna je velmi blízká jak Ježíšovi, tak i jeho posluchačům. Nastal čas vinobraní a na vinici je každá ruka dobrá; majitel jedné z velkých vinic se ubírá na náměstí, poněvadž ví, že tam nalezne lidi bez práce. Jeho první výzva proběhne časně zrána, poslední dělníci jsou povoláni na vinici v pět hodin odpoledne. S těmi prvními si smluvil jako odměnu jeden denár – obvyklá denní mzda; s ostatními pak „co bude spravedlivé“, tedy jak si dotyční určitě mysleli, méně než jeden denár. Avšak jaké překvapení – večer dostali ti poslední stejně jako ti první – celý denár. Ti první se ale cítí být poškození, a proto vysílají své zástupce za pánem s protestem; přitom s sebou berou i skupiny těch naposled příchozích dělníků, kteří neměli jakýkoli důvod k protestu. Majitel vinice se však s naprostým klidem ospravedlňuje a uzavírá celou záležitost slovy namířenými k tomu, kterého se to dotklo nejvíc: „Závidíš, že jsem dobrý?“
Ježíš si pro svůj příklad vybral situaci z běžného života a proměnil ji v Boží slovo – slovo v obrazech. Na začátku jsme říkali, že ústřední téma dnešní bohoslužby zní: Boží myšlenky nejsou myšlenky člověka. Nuže, kde je v tomto podobenství ukrytá Boží myšlenka? – Určitě v jednání hospodáře v okamžiku výplaty! Někdo by mohl na takové jednání zůstat užasle hledět, jiný by se snad nad ním mohl i pohoršit – stejná výplata pro všechny? Jenomže tady je to úplně jinak. To, co chtěl Ježíš hlavně zdůraznit, je velká odměna i pro ty poslední! Právě v tomto způsobu nahlížení bychom měli hledat odpověď. Proč to dělá?
Odpověď slyšíme v závěru: „Protože jsem dobrý!“ Spravedlnost poměřuje podle zásluh, dobrota však podle potřeb. Ti naposled najatí dělníci jsou vinni tím, že zůstali celý den nečinně stát na tržnici a nechali se hledat majitelem vinice, místo aby se sami snažili hledat uplatnění. Přesto hospodář více než na jejich vinu hledí na jejich potřeby. Hodinová mzda – pětina denáru nebo ještě méně – určitě nestačí pro obživu rodiny; jejich děti by měly hlad, kdyby se otec vrátil domů s prázdnýma rukama. Hospodář měl soucit s jejich chudobou, proto jim nechává vyplatit mzdu za celý den. Podobenství nepopisuje výrok soudního rozhodnutí, ale gesto člověka plného dobroty, velkodušnosti a citlivosti k chudým. A právě takový je Bůh, chtěl říci Ježíš; tak dobrý, že dává možnost přijít do svého království také celníkům a hříšníkům (J. Jeremias).
Ale nemůže tomu být jinak, než aby se hned neozvaly lidské myšlenky. Vytvářejí vlastně druhý vrchol podobenství a jsou vyjádřeny reptáním a stížností dělníků časného rána. Ježíš tímto způsobem naráží na farizeje, kteří se pohoršovali nad jeho zvykem obracet se k lidem na okraji náboženské skupiny nebo přímo mimo ni – k celníkům a hříšníkům. Ježíš jako by chtěl ukázat, že jeho způsob jednání kopíruje Boží jednání – on je dobrý, proto i já jsem dobrý. „Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (Mt 11,6).
Tito lidé byli žárliví na Boží dobrotu; chtěli by si ji nechat jenom sami pro sebe a cítí se dotčeni tím, že Bůh (a Ježíš Kristus) ji dokazuje tak velkoryse i těm, kteří si ji podle jejich úsudku vůbec nezaslouží.
Nyní přichází na řadu otázka, jež by nás měla přenést z Písma přímo do života, z Ježíšovy doby přímo do našeho času. Jednoho dne tuto otázku učedníci položili Ježíšovi: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ (Lk 12,41) . Tutéž otázku si klademe i my, tady a teď: Pro koho bylo vysloveno toto podobenství? Odpověď nám implicitně předkládá evangelista Matouš a prvotní církev. Aplikovali to, co Ježíš řekl jednoho dne farizeům, sami na sebe. Běda vám, pokud se budete pohoršovat nad Božím jednáním! Pokušení se objevovalo v první církvi v jiné formě. Ten Ježíš, který ve své době chodil za celníky a hříšníky, nyní podněcuje své učedníky, aby se vydali za neobřezanými a pohany! Dělníci poslední hodiny se pak najednou stali dědici Království stejně jako starý vyvolený národ (srov. Ef 3,6n). Skutky apoštolů nám dokládají veškerou námahu křesťansko-židovské církve usilující v čele se svatým Pavlem o překonání této obtíže.
Pokud víme, že prvotní církev s takovou odvahou aplikovala na sebe podobenství, které Ježíš namířil na farizeje, pak je jasné, že i my bychom ho měli aplikovat na naši dnešní církev. Připomeňme, že kamenem úrazu veškerého pohoršení byl Ježíšův postoj (a tedy Boží postoj!) k těm druhým, k těm takzvaným nepřátelům náboženství. Tady se Boží myšlení liší od lidských myšlenek – nenechává se nijak ovlivnit ze strany nepřátel. Nesouhlasí s tím, aby někdo stavěl hranice jeho dobrotě a rozhodoval, kdo k němu patří a kdo je naopak proti němu. Strážci náboženství si nemohou namlouvat, že jsou současně také strážci Boha, podobně jako jistí mocní lidští úředníci, kteří sami rozhodují, koho připustit nebo nepřipustit do přítomnosti jejich nadřízeného.
My – takzvaní lidé církve – nebo jak někdy říkáme praktikující křesťané, jsme uprostřed věčného pokušení, a je krásné si někdy všimnout, že Kristovo slovo je dodnes tak živé a působivé, že nám to dává poznat a vede nás k vlastní sebekritice. Dnes mají tito druzí – lidé, kteří tráví dny na náměstích zahálením (nebo řvaním), jiná jména; už to nejsou celníci nebo pohané, ale stále je vidíme, a my, aniž bychom si toho všimli, končíme u toho, že je někdy považujeme za nepřátele Boží, kteří už jsou pro něho nenávratně ztraceni, a to jenom proto, že se nám zdají být nenávratně ztraceni na základě našeho způsobu uvažování a přemýšlení. Jak je smutné slýchat tak často o rozdělování lidí na katolíky nebo laiky, v horším případě slyšet hovořit o „křesťanech“ a pochopit, že se tímto jménem myslí pouze ti, kdo volí určitou politickou stranu!
Nemůžeme samozřejmě celou vinu svalovat pouze na nás samotné. Možná ji nesou i ti „druzí“; viděli jsme však, jak poměřuje Ježíš – ne na základě viny, ale na základě potřeby. Tito lidé potřebují Boží království a jeho spravedlnost stejně tak jako my, aby nezemřeli hladem nebo v přepychu. V Ježíšově době žili někteří, co rozdělovali lidi na syny světla a syny temnoty a hlásali jedny milovat a druhé nenávidět (Pravidla kumránské komunity). Ježíš však toto schéma narušil, když řekl: Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele! (Mt 5,43n); Vy všichni jste bratři! (Mt 23,8). Ježíšův učedník se nikdy nesmí nechat svést k tomu, aby považoval některé lidi za přátele a jiné za nepřátele; on sám však může být v něčích očích pokládaný za nepřítele, ale on nemůže vnímat jako nepřítele nikoho. Trváme-li na rozdělení do dvou skupin, Ježíš nám jasně naznačil, ke které skupině se hlásí on – ne k teologům, zasvěceným, kteří jsou si příliš jisti sami sebou, ale k těm, kdo dnes duchovně představují slepé, chromé a malomocné. Celníci a nevěstky (nejen farizeové) mohou předejít i nás do nebeského království!
Všechno jsou to Boží cesty a úmysly. Nikde není napsáno, že je musíme za každou cenu pochopit; musíme je pouze ctít a být mu vděčni za to, že je tomu právě tak a že jsou jeho míry tak odlišné od těch našich. Vždyť dobře víme, k čemu naše poměřování vede. Svatý Pavel volal: ,Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!‘ (Řím 11,33).
V eucharistii se dnes seskupme kolem Ježíše s vděčností a pokorou jako ti, kdo dorazili v podobenství na vinici jako poslední, ale přesto dostali denár a vrátili se s velkou radostí pramenící z pánovy velkorysosti domů. Tímto denárem je Boží království, které nám Ježíš daruje spolu s darem sebe sama; co více – je to sám Ježíš osobně přítomný.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
Známé je Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici, které ze začátku mnoho lidí provokuje, protože se zdá, že odporuje naší představě o zasloužené mzdě. „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici“ (Mt 20,1).
Podobenství popisuje tehdejší hospodářské vztahy v Palestině. Existovalo mnoho nezaměstnaných, kteří se různým zaměstnavatelům nabízeli jako nádeníci. Hospodář chodí v různých hodinách na trh, aby hledal nádeníky pro svou vinici, a sjednává s nimi obvyklou denní mzdu jeden denár. Paradox podobenství spočívá v tom, že hospodář večer nechává přijít nejdříve ty, kteří začali pracovat nejpozději. Všichni dostávají stejnou mzdu, nezávisle na čase, který odpracovali. Ježíš tímto podobenstvím poukazuje na to, že u Boha se hodnota měří jinak než v hospodářství.
Bůh nám dává svou milost, když jsme připraveni následovat jeho volání. Nemáme se srovnávat s druhými. U Boha nejde o pouhý pracovní výkon, který máme ve svém každodenním zaměstnání odvádět, ale o něco podstatnějšího. Jde mu o „práci na Pánově vinici“. Lze tomu rozumět jako práci na sobě samém, jako úsilí o duchovní rozvoj. Mzda zde není něčím vnějším, nýbrž je třeba ji chápat v duchovním smyslu.
Kdo na sobě pracuje, bude sama sebe před Bohem prožívat jinak. Odměnou je mu samotná činnost. Skrze práci na sobě se sám proměňuje. Cítí se šťastný a spokojený.
Ježíš hovoří ve svých podobenstvích také o nepoctivém správci a jeho chytrosti, kterou lze chápat jako příklad zacházení s našimi vlastními chybami a slabostmi. Hovoří také – aniž by je soudil – o bankovních obchodech. V podobenství o hřivnách mluví o tom, že máme s dary, které jsme od Boha dostali, také hospodařit. Máme se svými dary zacházet s důvěrou a nikoli ze strachu z chyb a negativního hodnocení zvenčí své hřivny zakopat. Pilní služebníci jsou odměněni (srov. Mt 25,14–30). Zároveň nejde jen o pracovní píli, ale také o ochotu svůj život, který jsem od Boha dostal, formovat a utvářet. Oba služebníci, kteří s Božími dary hospodařili, jsou příkladem důvěry. Neupínám se úzkostlivě na sebe. Neplýtvám svou energii na to, abych neudělal žádnou chybu. Naopak mám důvěru v to, že dary, které mi Bůh nadělil, také využiji k dobru lidí.
Ježíš oceňuje práci. Ale ví také o nebezpečí poměřovat svůj život pouze prací nebo vidět pouze úspěch. A tak v podobenství o boháči a stodolách varuje před nenasytností a touhou mít stále víc. A v horském kázání varuje před tím, abychom si dělali mnoho starostí o svou práci a živobytí. „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33).
V podobenství o hostině varuje Ježíš před tím, že ti, kteří lpějí na svém hospodářském úsilí – na poli, které koupili, nebo na volském spřežení, kterým hodlají zlepšit své podnikání (srov. Lk 14,18n) –, promeškají nebeskou hostinu. Nebudou slavit slavnost svého naplnění a sjednocení s Bohem, nýbrž vyčerpají se vnějšími věcmi.
Nebezpečí přílišného spolehnutí se na vlastní aktivitu je také patrné na příběhu Marty a Marie (srov. Lk 10,38–42).
V církevní tradici bylo toto vyprávění často chápáno jako protiklad aktivního a kontemplativního života. Tento text byl citován, aby byla zdůrazněna nadřazenost kontemplativního života. Ve skutečnosti však jde o správnou rovnováhu. V každém z nás je Marta i Marie. Marta se stará o plno věcí. Je dobrou hostitelkou. Myslí si ale, že přesně ví, co od ní hosté očekávají: dobré jídlo a hezky prostřený stůl. Vůbec přitom nedává pozor na to, co jí hosté chtějí říct. Často jsme ve svém konání slepí a myslíme, že naše aktivita lidem vždy poslouží. Vůbec ale nenasloucháme skutečným potřebám lidí. To je jeden aspekt. Druhý aspekt: Marie se posadí k Ježíšovým nohám a poslouchá jeho učení. Stále znovu potřebujeme ticho, abychom zaslechli, co nám Bůh říká, jaké vnitřní podněty v nás chtějí během modlitby zaznít. Pouze když obojí spojíme, jednání a naslouchání, činnost a setrvávání v tichu, bude náš život přinášet ovoce. Naše práce může také vyjít naprázdno. Potom zahořkneme jako Marta, která dělá své sestře výčitky. Její zahořklost ukazuje, že očekávala za svou práci uznání. Nejde však o uznání, ale o to, abychom dělali, co nám přinese vnitřní harmonii.
Pavel pokračoval v rabínské tradici a vyučil se řemeslu, takže byl s to vydělat si na své živobytí sám jako výrobce stanů. Byl hrdý na to, že tak nebyl pro církevní obce přítěží. Soluňanům píše: „Ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ‘Kdo nechce pracovat, ať nejí’“ (2 Sol 3,8–10). Martin Luther se později této věty chápe a požaduje: „Pokud můžeš pracovat a obstarat si chleba, (…) jdi a obstarej si ho“ (Martin Luther, Das vorbild der Selbsthingabe, Vzor sebeobětování).
Pavel pro živobytí stanovuje důležitý princip: nemáme žít z práce druhých. Vztáhneme-li jej na dnešní hospodářskou situaci, má tento princip nanejvýš výbušný charakter. Živobytí, které pochází z příjmů z majetku nebo ze spekulačních obchodů, stojí k tomuto pokynu svatého Pavla v přímém protikladu. Můžeme si také zcela střízlivě položit otázku: jaké užitečné věci či služby vznikají, pokud někdo dostává „mzdu“ ve formě úroků či zisku z pouhého nákupu a prodeje virtuálního, ve skutečnosti neexistujícího „zboží“ typu finančních produktů?
Ještě zřetelnějším je to ve dvou následujících větách Pavlova listu: „A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým (lidem) důrazně přikazujeme (mocí, kterou máme) od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají“ (2 Sol 3,11n). Očividně se někteří křesťané v Soluni domnívali, že kvůli blížícímu se příchodu Ježíše už nemusí vůbec pracovat. V průběhu církevních dějin se stále znovu objevovali „zbožní“, kteří se domnívali, že zbožnost sama stačí a že se nemusí starat o pozemské věci. Proti této tendenci, která je občas v jistých duchovních kruzích oblíbená i dnes, se Pavel obrací. Jen díky své vlastní práci získáváme morální nárok na denní chléb, a pouze tento chléb, na který jsme si sami vydělali, máme jíst. Pro Pavla je ochota pracovat a vydělávat si na své živobytí sám znamením pravé zbožnosti.
Na některých místech Ježíš svými slovy sleduje, aby se člověk v práci podřídil požadavkům všedního dne. Práce je však pro něj zároveň symbolem práce na sobě samém. A práce na sobě samém je ještě namáhavější než vnější práce. Zřetelně to lze vidět ve slovech, která říká Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Lukáš rozuměl těmto Ježíšovým slovům tak, že máme na sebe vzít to, co nás v práci denodenně potkává, co se nám staví do cesty. Skrze to se pak staneme otevřenými pro tajemství Ježíše, pro tajemství Boží. Osvobodíme se od vlastního ega a otevřeme přístup Ježíšovu duchu. Denní výzvy, které práce přináší, jsou tedy pro Ježíše cestou duchovního růstu.
Friedrich Assländer, Anselm Grün – Práce jako duchovní úkol
Byl jednou jeden kapitál, ale pak přišla ke cti práce? Nemáme chuť opakovat Marxovu pohádku. Ale přesto je pravda, že se v moderní době stala práce hlavním problémem sociologickým, psychologickým, hospodářským. Zajímavé však je, že byla důležitou otázkou náboženskou od počátku křesťanství. Vždyť Ježíš sám byl dělník z rodiny řemeslníka, dělníci byli jeho učedníci, dělníkem byl sv. Pavel. Proto je i většina podobenství evangelia vzata z pracovního prostředí. Všichni křesťané se považují v obrazném slova smyslu za dělníky na vinici Boží.
Určil-li Bůh člověka k práci, pak jí stanovil také jistý cíl. Stvoření světa bylo jenom začátek obrovského díla, které se uskutečňuje v dějinách. Bůh začal. Ale my jsme povoláni k tomu, abychom jako jeho spolupracovníci dílo dokončili. Konečný výsledek bude Boží i lidský. Prozatím musíme považovat svět za nehotový. Ale jak tomu máme rozumět? Dnešní člověk myslí převážně technicky. Předělávat svět by tedy znamenalo především stavět, obdělávat pole, pěstovat parky a zahrady. Jsme dnes na to pyšní, co jsme za poslední století ze světa učinili, i když velké pochybnosti o tomto úspěchu vyvstávají právě dnes.
Samozřejmě si tedy musíme položit otázku: Jak máme pracovat, aby to, co děláme, také sloužilo k posvěcení vesmíru. Dá se to osvětlit zase příkladem malíře. Když velký mistr začne malbu a přenechá učedníkovi její dokončení, projeví tím, že má k němu velkou důvěru. Věří, že je žák schopen pochopit myšlenku, která obraz inspiruje, že tedy nenanese na plátno něco cizího. Přeneseme-li tento obraz do slovníku duchovních knížek, zní docela prostě jako zásada: dělat všecko podle Boží vůle, ta je první princip vší práce.(…)
…práce přestala být modlitbou. Stává se jenom prostředkem k vydělání peněz. Samozřejmě netěší toho, kdo ji dělá a poškozuje toho, kdo ji přijímá. Škodí však nejvíc pracovníku samému. Člověk se totiž ponenáhlu stává tím, co dělá. Hraje-li někdo pravidelně v orchestru, je hudebník a je to poznat na jeho chování. Totéž platí o profesoru, o zemědělci. Ale i způsob, jakým kdo pracuje, silně působí na charakter. Poctivý pracovník je poctivý ve všem svém jednání. Naopak se nespolehneme v ničem na toho, kdo odbývá nesvědomitě svou práci.
Ale pro nás věřící z toho plyne důsledek ještě hlubší: kdo dělá práci duchovně, podle Boží vůle posvěcuje sebe, své okolí a celý svět. Všecko, co dělá, se stává nepřetržitou modlitbou.
Tomáš Špidlík – www.radiovaticana.cz
Radostná zvěst
Katolický filozof Peter Kreeft položil kdysi skupině vysokoškoláků otázku, co by odpověděli, kdyby dnes zemřeli, ocitli se před Bohem a ten se jich zeptal: „Proč bych tě měl pustit do nebe?“ Všechny odpovědi si zaznamenal. Měly jedno společné: všechny byly chybné. Ve všech se mluvilo o tom, co děláme my pro Boha, ale vůbec ne o tom, co udělal Bůh pro nás skrze svého Syna Ježíše Krista. S takovým myšlením, anebo naopak s jeho nedostatkem, jsem se naneštěstí během své kněžské služby sám setkal při bezpočtu případů. Je to jedna z podob neopelagianismu, jehož výchozím bodem je chybějící přesvědčení, že sami sebe spasit nemůžeme. Místo toho, abychom vírou přijali svého Spasitele a tuto víru žili v lásce skrze dobré skutky, které bezvýhradně pramení ve svobodném daru Boží milosti, snažíme se být jaksi... „hodní“.
Spousta lidí je v hloubi duše přesvědčená, že pokud se z nás nestane nějaký mravní zatracenec, jako třeba Hitler, spasení si všichni skutečně zasloužíme, protože většinou jsme prostě docela hodní lidé. Spása je cosi, co se nám dluží ne proto, co kvůli nám udělal Bůh, anebo i kvůli tomu, co jsme udělali my sami, ale kvůli tomu, co jsme neudělali (skutečně zlé věci). Tento neopelagianismus se tak projevuje dvěma způsoby. Především u tradičně smýšlejících katolíků, pro které je křesťanský život cosi jako výsledková listina s vlastní ekonomií spásy. Já udělám něco pro Boha (jdu na mši, chovám se dobře, občas se pomodlím), a Bůh mě pak pustí do nebe. A potom také u postmoderních katolíků, kteří své chápání milosti a spásy opírají ne o Písmo nebo o učení církve, ale o své vlastní porozumění absolutní autonomii a zásadní dobrotě. Bůh je pro mě parťák, který nechce nic jiného, než abych byl „skutečně sám sebou“, a samozřejmě mě nechá, abych v zábavě pokračoval v nebi.
Tři věci
Důsledkem neopelagianismu dnešní doby jsou tři skutečnosti. Pokud spása znamená, že někdo proštípne můj lístek, a já tak splňuji základní podmínky spasení, podporuje se tím mentalita minimalismu. To ale není víra opírající se o smlouvu. To není život ve vztahu s Bohem, který prohlašuje: „Já jsem váš Bůh a vy jste můj lid.“ Je to v podstatě pohanské myšlení pokryté tenkou vrstvou křesťanství. Ve starověku lidé manipulovali bohy, aby si zajistili jejich přízeň vnějším jednáním, které nijak nesouviselo s dispozicí jejich nitra. Spasení, věčný život a vyslyšení modliteb se často stávají vnějšími projevy přízně, o kterou usilujeme plněním vnějším závazků. Po dosažení nezbytného minima veškerá snaha končí. Víra zakořeněná ve smlouvě, v osobním vztahu s Bohem, a žitá uprostřed společenství smlouvy nemůže nikdy vykonat dost anebo mít dost. Je to náboženství výstřednosti opírající se o Boha, který hlásá svou nenasytnou touhu po nás, a naše touha se může naplnit pouze v něm. Jen taková víra může prahnout po skutečné svatosti. Jen taková víra chce dávat vše a dělat vše.
Zadruhé platí to, co jsme už zmínili: lidé, kteří věří sami v sebe a v ospravedlnění na základě svých vlastních skutků a „dobroty“, nikdy nepoznají ryzí a odvážné Boží milosrdenství. Sousloví „úžasná milost“ (angl. amazing grace) pro ně navždy zůstane jen názvem písně, která hezky zní, když se hraje na dudy. Nikdy plně nepochopí radostnou zvěst o spáse, a tak ani nikdy naplno nepoznají a nepředají druhým lidem radost, která je charakteristickou známkou skutečného křesťanského života. Radostný zpěv Boží chvály za dar spasení nemůže nikdy vzejít ze rtů toho, kdo takový dar nepotřebuje. Jsem upřímně přesvědčený, že právě to je důvod, proč při našich nedělních bohoslužbách zůstává tolik rtů pevně sevřených. Mnoho lidí jednoduše nemá o čem zpívat.
A zatřetí: nedokážeme-li jít dál než za hranice naprostého minima náboženských povinností, jejichž splnění je podle nás nutné ke spáse, a neobjevíme-li skutečnou radostnou zvěst, proč nás tak překvapuje, že většina lidí v církvi projevuje jen malé nadšení při volání po nové evangelizaci? Je zřejmé, že hlásat evangelium může jedině ten, kdo ho dostal. Jenom ten, kdo přijal radostnou zvěst jako skutečně radostnou a dobrou zprávu, ji může také hlásat ostatním lidem. Radostná zvěst není žádné břemeno, o které se musíme dělit, je to naopak ta nejpřirozenější věc na světě. Břemenem se stává jedině pro ty, kdo se o ni dělit neumějí.
James Mallon – Proměna farnosti