25. neděle v mezidobí – cyklus C

Vydáno: 15.9.2022Autor: AdministrátorZpět Úvod k meditaci Výklad biblického textu K tématu

Am 8,4-7; 1 Tim 2,1-8; Lk 16,1-13

¹Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. ²Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.' ³Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. ⁴Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.' ⁵Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' ⁶Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' ⁷Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' ⁸Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla.

⁹A já vám říkám: Získávejte si přátele nespravedlivým mamonem, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. ¹⁰Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. ¹¹Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? ¹²Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? ¹³Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Lk 16,1-13)

______________________________________________________________________

Srovnání: ⁸Ef 5,8; 1 Sol 5,5; ⁹Lk 12,33; 18,22; ¹⁰Mt 25,21.23; Lk 19,17; ¹³Mt 6,24

Úvod k meditaci

Ježíš mě v dnešním podobenství nevybízí k nepoctivosti, nýbrž k prozíravosti. Můj čas, moje schopnosti, ale i hmotné věci mi mohou napomáhat ve snaze získat opravdové a věčné bohatství. Jak je to s mou prozíravostí při pohledu na to, co život nabízí? Které jsou to ty velké a malé věci v mém životním povolání? Jak je to s mou věrností ve správě darů, které mi byly svěřeny?

Výklad biblického textu

Zatímco Lukášova patnáctá kapitola zdůrazňuje Boží iniciativu při hledání ztraceného a radost z nalezení (podobenství o ztracené ovci, penízi a synu), šestnáctá kapitola spíš vyzdvihuje lidskou odpověď a odpovědnost. Tématem tohoto podobenství je vztah k majetku, přesněji řečeno prozíravé správcovství majetku. Vztah k majetku se objevuje i v následujícím podobenství o boháči a Lazarovi.Podobenství o nepoctivém správci má jenom Lukáš a patří k formě tzv. osobní eschatologie, tedy představuje se jako výzva, abychom čas svého života využili angažovaně a prozíravě, dříve než nastane konec našich dnů. Tváří v tvář nadcházejícímu bilancování při posledním soudu máme jako křesťané chytře a rozhodně zvládnout přítomnost, tedy bez prodlení učinit opatření vedoucí v budoucnosti k trvalému životu v Bohu. V textu můžeme vidět tři části: v prvním slyšíme příběh o pánovi a nepoctivém správci, v druhé Ježíš vysvětluje smysl příběhu a zdůrazňuje prozíravost – zacílení naší současnosti k věčnosti, a ve třetí části Ježíš hovoří o věrnosti a odpovědnosti obecně.

Hlavní potíž v tomto evangeliu je chvála nepoctivého správce. Je důležité si uvědomit, že máme před sebou podobenství: v podobenství se nemáme snažit rozšifrovat všechny prvky a detaily, protože leccos se uvádí jen pro dokreslení příběhu. Podobenství není alegorie, kde se každý prvek může přeložit a převést na duchovní rovinu. Vezmeme-li toto v úvahu, nevzniknou nám problémy s nepoctivostí onoho služebníka: tato nepoctivost není centrální myšlenkou podobenství (pán pochválil prozíravé jednání, a ne nepoctivost).

¹ Ježíš řekl svým učedníkům: Předchozí tři podobenství byla určena Ježíšovým protivníkům. Ježíš se obrací s poučením nyní opět k učedníkům. Následující podobenství je pouze v Lukášově evangeliu.

správce: Výraz oikonomos se někdy překládá jako služebník. Býval často sám otrokem (srov. 12,42) a měl na starosti domácnost svého pána (kyrios) či hospodáře (oikodespotés).

že prý zpronevěřuje jeho majetek: Jak vyplyne z dění tohoto příběhu, tento služebník měl na starosti správu určitého majetku a je obviněn, že utrácel ne ze svého, ale z pánova majetku.

² Slož účty ze svého správcovství!: Výraz oikonomia se zde předkládá slovem správcovství. Propuštění není míněno jako trestné opatření: majitel si nemůže dovolit, aby jeho majetkové záležitosti vedl někdo, kdo zpronevěřil peníze. Slož účty (dos logon) je často užívaný idiom v tehdejším jazykovém kontextu. Správce musí předložit účty ke kontrole.

³ Odpověděl: Sto věder oleje: Sto věder oleje odpovídalo 36 hektolitrům (produkce asi 140 olivovníků) a sto korců pšenice znamenalo 550 metrických centům (přibližně výnos ze 42 ha), celková finanční hodnota odpovídala asi 3 500 denárům (jeden denár odpovídal denní mzdě). Na první pohled se tedy v podobenství jedná o velkoobchodníka.

⁸ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě: Řecké slovo prozíravost (fronésis) Aristoteles definuje jako praktickou moudrost: „Proto Perikla a muže jemu podobné pokládáme za rozumné, že dovedou rozeznat, co je dobré pro ně a pro lid: domníváme se pak, že takoví jsou odborníci v hospodářství (oikonomikos) a politice (politikos).“ Jinými slovy, správce je chválen za to, že jednal tak, jak se sluší na řádného správce. Reagoval v krizi přiměřeně svým podmínkám. Předmětem chvály je právě tato schopnost náležitě reagovat, ne mravnost jeho činu.

Řešení podle poznámek Jeruzalémslé Bible: V Palestině Ježíšovy doby se trpěl zvyk, podle něhož měl správce právo povolovat půjčky z majetku svého pána, a protože jinak nedostával žádný plat, měl právo se odškodňovat tím, že na úpisu zvyšoval úhrn půjčky, aby pak při placení dluhu využil rozdílu s tím, že přebytek představoval jeho vlastní zisk. V našem případě nepochybně ve skutečnosti půjčil pouze padesát soudků oleje a osmdesát korců pšenice: když úpis převedl na tuto skutečnou výši, připravil se jenom o zisk, který si napočítal před tím a který ve skutečnosti byl lichvářský. Jeho „nepoctivost“, v. 8, tedy nespočívá ve snížení úpisů pro svého pána, ale jen se takto zřekl svého bezprostředního zisku, čímž uskutečnil obratný manévr, za nějž ho jeho pán může pochválit. Nepoctivost byla spíš v předchozích zpronevěrách, které byly pravou pohnutkou vedoucí k jeho odvolání.

⁹ Získávejte si přátele nespravedlivým mamonem: Forma výroku navazuje na 12,33: Opatřte si měšce, které nepuchřejí. Pojem nespravedlivý mamon (nepoctivé peníze – překládá Jeruzalémská Bible) působí vykladačům potíže. Zřejmě se tu používá přívlastek ne-spravedlivý, aby se myšlenkově propojil tento verš s podobenstvím (o nespravedlivém správci) a poučením ve v. 10: Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý (dosl. nespravedlivý), je nepoctivý/nespravedlivý i ve velké. Zde už nejde o nespravedlivě nabytý majetek (jako ve v. 8.10), případně o majetek, který vede k nespravedlnosti, ale o majetek ne-pravý: přívlastek nespravedlivý se má vhodněji přeložit jako ne-pravý. Do protikladu je totiž postaven majetek ne-pravý (nezajišťující život) s bohatstvím skutečným, pravým (Boží, darovaný po ukončení pozemské pouti). Takový překlad slova nespravedlivý není svévolný, ale opírá se o židovské pozadí (viz Jan 7,18: Kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti/nespravedlnosti.)

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – pastorace.cz.

K tématu

Pán pochválil nepoctivého správce.Toto nám připadá trochu divné. Ale u každého přirovnání musíme umět zachytit to, co se jím vyjadřuje. Jde tu o myšlenkový pochod, kterému filosofie říká a fortiori. Česky bychom řekli: Když, tím spíš! Když jsou lidé tak prozíraví, aby se starali o nejbližší zítřek, tím spíš se máme my starat o pozítří na věčnosti. V Apoftegmatech egyptských Otců se vypravuje o jednom mnichovi, že potkal velmi nazdobenou ženu špatné pověsti. Rozplakal se. Když se tomu divili, dal jim vysvětlení: „Ona vynaloží víc námahy na to, aby se líbila mužům, než já k tomu, abych se líbil Bohu.“ Sv. Františku Xaverskému bylo stejně smutno, když zjistil, že se dostali do Japonska dřív obchodníci, aby vydělali peníze, než on, aby hlásal evangelium. Nejhorší studenti jsou ti, kteří se naučí dobře podřadné, nedůležité věci, a přitom nepochopili to, co je hlavní. Máme být takovými špatnými studenty v našem vlastním životě?

Tomáš Špidlík – Živé slovo

V podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-8) nám Ježíš ukazuje, jak to máme udělat, abychom se sebou zacházeli dobře, když jsme se provinili. Ježíš nechce, abychom sami sebe drásali tím, že se budeme obviňovat. Důvěra v milosrdného Boha vede k lepšímu zacházení s vinou, která prostě patří k našemu životu, byť chceme žít sebesprávněji.

Správce v podobenství zachází se svou vinou tak, aby neztratil sebeúctu. Nechce žebrat, dělat ze sebe špatného, nechce se před ostatními snížit. Nechce se po celý život omlouvat za to, že udělal chybu. Nechce však ani těžce pracovat, nechce zatínat zuby a násilím lidem dokazovat, že je dobrý člověk. Vždyť taková bývá naše reakce. Když jsme zhřešili, myslíme, že se můžeme dobrými úmysly přinutit, abychom už nikdy nezhřešili. Tím se však přetěžujeme, od nynějška chceme konat všechno na sto padesát procent, a proto jsme k sobě krutí. Správce volí jinou, třetí cestu. Přizná si svou vinu a podělí se o ni s dlužníky svého pána. My všichni jsme Božími dlužníky. Rozdělme se tedy o svoji vinu, abychom našli místo v domě druhého člověka, abychom nalezli společenství mezi sebou; společenství lidí, kteří se proviní, ale přesto jsou obklopeni Boží láskou. Zde se s vinou nastupuje na jinou cestu, než je sebeobviňování, shazování se a drásání, jak se to v křesťanské tradici dost často dělo.

Ježíš nás vyzývá, abychom byli sami k sobě lidštější a neztráceli k sobě úctu. V minulosti se mnoha Ježíšových slov zneužívalo tak, že se od člověka žádalo příliš mnoho a že byl nabádán k nadměrné tvrdosti vůči sobě. Ve skutečnosti jsou Ježíšova slova vždycky slova života, slova, která zvou k pravému životu. Jeho slova nás varují, abychom k sobě nebyli tvrdí a nežili mimo sebe. Ježíš nám chce říci: Žít se dá právě tak, jak ti to říkám. Měj odvahu k životu a prožívej jej ty sám, nedej si od jiných určovat, jak máš žít.

Anselm Grün – Buď dobrý sám k sobě

Něco málo o podobenství

Evangelia nám často představují Ježíše, jak vypráví podobenství. Tento typ příběhů patří k jednomu z velmi starých literárních druhů. Jde o vyprávění a historky pro poučení srovnáním, která máme dochována již u starozákonních mudrců a proroků. Obraznou řeč najdeme také v apokalyptické literatuře. Ježíš dokázal formu podobenství využít mistrně k tomu, aby přiblížil a odhalil lidem něco z neviditelného světa – hodnoty Božího království.

V Ježíšových podobenstvích se skutečnosti zjevené Bohem symbolicky zobrazují pomocí věcí, které jsou člověku blízké (obrazy událostí a věcí každodenního života tehdejších obyvatel Palestiny). Ježíš pomocí podobenství jako určité řečové figury dělal srovnání mezi Božím královstvím, Božími činy nebo očekáváními a něčím na tomto světě, ať už skutečným, nebo vymyšleným (někdy se v podobenstvích objevují neuvěřitelné paradoxy a neobvyklé jednání postav). Cílem podobenství bylo posluchače překvapit, upoutat a přivést je k úvaze nad příběhem. Mělo posluchače zastavit v jejich vlastním jednání nebo je přimět k tomu, aby nějak reagovali na Ježíše. Podobenství dovádí posluchače k bodu, kdy se musí rozhodnout, jaké stanovisko k Ježíši Kristu zaujmou.

Jiným literárním druhem podobným podobenství je alegorie, která narozdíl od podobenství skrývá za skoro každým prvkem nějakou jinou nevyřčenou skutečnost, tedy pouze naznačuje skutečnost, jejíž smysl je skrytý. S alegorií se setkáváme v Novém zákoně, zejm. v evangeliích, ale je třeba jasně rozlišovat a vědět, že podobenství není alegorií, může mít někde jen alegorizující prvky (viz např. Ježíšův výklad v podobenství o rozsévači, podobenství o zlých vinařích), ale přesto se nejedná o alegorii. Při umělém alegorizování podobenství se dostáváme i k chybnému smyslu podobenství – tedy hledáme v něm něco, co tam není (např. různé alegorizování podobenství u církevních otců, chybné chápání nepoctivého správce atd.).

Podobenství, jak je chápeme v evangeliích, mají několik podob:

1) Podobenství ve vlastním slova smyslu – příkladem je např. podobenství o milosrdném Samaritánovi, kdy se jedná o prostý příběh s začátkem, koncem a zápletkou. K podobným podobenstvím ve formě příběhu patří vyprávění o ztracené ovci, o marnotratném synu, o hostině, o boháči a Lazarovi, o deseti družičkách aj.

2) Podobenství jako přirovnání – podobenství o kvasu, o rozsévači nebo o hořčičném semenu jsou naproti tomu spíše přirovnáním, pravdivou ilustrací z běžného života, kterou Ježíš použil k vyjádření své myšlenky. Chybí zde úplnost základní struktury příběhu, jako tomu je v podobenství ve vlastním slova smyslu.

3) Podobenství jako metafora – u výroků Vy jste sůl země, Vy jste světlo světa jde ve skutečnosti o metaforu a připodobnění, ale označují se jako výroky ve formě podobenství, protože nejde o běžně používaná přirovnání.

Výklad podobenství nebývá snadný a jednoznačný, i když z Bible známe i podobenství, které je vysvětleno celé (např. Mt 13,18-23.36-43). Při výkladu je třeba se soustředit na rozhodující bod výpovědi – na jednu větu, jednu myšlenku. Na druhou stranu přehlédnutí některých aspektů může vést k mylné interpretaci. Záleží na množství alegorických prvků v nich obsažených. Pokud věnujeme pozornost všem detailům, nevysvětlíme podobenství správně. Hlavní smysl podobenství vyplývá někdy ze samotného příběhu, nebo bývá objasněn pomocí otázek; jindy je zdůrazněn závěrečnou větou nebo jeho podstatu vyjádří sám Ježíš. Ve většině případů příběh zůstává otevřený a je na posluchači, aby o příběhu přemýšlel a našel v něm své místo.

Současní biblisté považují podobenství za umělecký žánr. Nevidí přímou závislost interpretace podobenství na rekonstrukci původního kontextu a formy, proto podle nich Ježíšova podobenství promlouvají nově a mají aspekt vlastního významu. Výklad podobenství se však musí zakládat na co nejlepším pochopení původního Ježíšova poselství.

Převzato z Katechetického věstníku brněnské diecéze – JiŠ

V blahobytu duch slábne a ve skromnosti sílí. Jak může být chudým ten, kdo je bohatý svým Bohem? Chudým je spíše ten, kdo sice mnoho má, ale po více ještě touží. Kdybychom pokládali majetek za věc prospěšnou, mohli bychom o něj žádat Boha. Ten, který jej má celý, by nám nějakou jeho část určitě mohl poskytnout. Ale my chceme pozemskými statky pohrdat, a ne je získávat, my toužíme raději po bezúhonnosti, žádáme si trpělivost a raději chceme být dobrými a ne marnotratnými. (M. Minucius Felix)

Pavel Strachota – Hlasy otců

Všichni peníze potřebujeme, ale jedni mají více než druzí a mnoho lidí má málo i na pokrytí svých zcela základních potřeb. Jaký postoj tedy máme k penězům a k jejich užívání zaujmout?

Myslíme si, že používání peněz je naše soukromá záležitost, a nechce se nám tuto oblast našeho života otevírat komukoliv dalšímu – ani Bohu ne. Když se podíváme na to, co Ježíš o penězích učil, dost nás to děsí. Zpochybňuje to všechno, o čem je tento svět přesvědčen, pokud jde o bezpečnost, úspěch a postavení. V naší společnosti se lidé obvykle hodnotí podle toho, co dělají a co mají, ne podle toho, jací jsou. Vlastnictví majetku se stává důležitým a jakékoliv ohrožení těchto hodnot vytváří nejistotu a strach. Můžeme se bát, protože máme příliš málo peněz pro potřeby své rodiny. Nebo jich máme hodně a máme pocit, že si je musíme chránit. Za našimi obavami stojí prostá skutečnost, že jsme svoji důvěru vložili do peněz a ne do Boha. Potřebujeme ono třetí obrácení.

„Mně patří celá země,“ praví Pán (Ex 19,5) a chce se o to, co stvořil, se svým lidem rozdělit. Jsme tedy správci, ne majitelé, toho všeho, co jsme od něho dostali. Vědomí, že všechno vlastní Bůh, nás osvobozuje od naší přirozené potřeby vlastnit a dovoluje nám dělit se s ostatními spravedlivým způsobem. Používat peníze tak, jak si to majitel přeje, pak začíná dávat smysl a namísto otázky „Kolik svých peněz musím dávat Bohu?“ se budeme ptát: „Kolik Božích peněz si potřebuji nechat pro sebe?“ Dávání nás osvobozuje – pokaždé, když se vzdáváme nějakých peněz, zbavujeme se části svého falešného bezpečí. Jestliže se naučíme peněz zbavovat, nikdy nad námi nebudou mít moc a my je budeme moci svobodně používat, aby sloužily Bohu a jeho záměrům.

Charles Whitehead – Letnice jsou pro život

Jedině ubožák křičí

Modlit se v Novém zákoně znamená volat: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci?“ (Lk 18,7). Bůh je blízko ubohým a zlomeným srdcím, kteří ho vzývají s důvěrou. Vzdaluje se však pyšným, kteří se halí do své soběstačnosti.

Pro pyšné je velice obtížné se skutečně modlit, neboť se přitom dívají sami na sebe a je jim zatěžko volat. Musí nejprve z hlubiny své bídy a se vzlykáním přiznat svou pýchu, která ne a ne se jich pustit. Pak by se stali chudými a stačilo by jim volat k Bohu a prosit o slitování. Všichni jednou potřebujeme padnout na kolena a prosit jako ubožáci.

André Daiqneault – Cesta nedokonalosti

Kristus chce říci, že opatrnost a prozíravost lidí tohoto světa, se kterou pečují o svou budoucnost, má být křesťanům vzorem k tomu, jak máme pečovat o to, co má věčnou hodnotu. Jinými slovy, je třeba jednat a to se stejnou rozhodností a prozíravostí, snahou a intenzitou, s jakou jednají ve věcech tohoto světa lidé tržního hospodářství, ovšem ne ve stejném duchu.

Pavel Konzbul – Naslouchání

Prozíravost je něco jiného než prohnanost. Prozíravost je podle řecké filosofické tradice první z kardinálních ctností; ukazuje na primát pravdy, která se pomocí „prozíravosti“ stává kriteriem našeho jednání. Prozíravost vyžaduje pokorný, disciplinovaný a bdělý rozum, který se nedá ošálit předsudky; nesoudí podle žádostí a vášní, ale hledá pravdu, včetně pravdy nepohodlné. Prozíravost znamená pustit se do hledání pravdy a jednat způsobem, který jí odpovídá. Prozíravý služebník je především člověk pravdy a člověk poctivého rozumu. Bůh nám prostřednictvím Ježíše Krista otevřel okno pravdy, která je-li vydána jenom do našich sil - zůstane často sevřena a jenom částečně transparentní. On nám ukazuje v Písmu svatém a ve víře církve bytostnou pravdu o člověku, která našemu jednání vtiskuje správný směr. První kardinální ctnost služebníka a kněze Ježíše Krista spočívá v tom, že se nechá ztvárnit pravdou, kterou nám ukazuje Kristus. Takto se stáváme lidmi skutečně rozumnými, kteří soudí na základě celku a nikoli na základě nahodilých detailů. Nenechávejme se vést malým okénkem naší osobní chytrosti, ale velkým oknem, které nám Kristus otevřel na celou pravdu, hleďme na svět a lidi a rozpoznáme, co má opravdu v životě cenu.

promluva Benedikta XVI. 12. 9. 2009