27. neděle v mezidobí – cyklus C
Hab 1,2-3; 2,2-4; 2 Tim 1,6-8.13-14; Lk 17,5-10
5Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ 6Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. 7Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? 8Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' 9Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? 10Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“
(Lk 17,5-10)
______________________________________________________________
Srovnání: Mt 17,19-20; Mt 21,21; Mk11,22-23; Mt 8,5-13
Úvod k meditaci
Pane, dej nám více víry! Tato modlitba by měla být blízká každému křesťanu. Víru si mám vyprošovat, ale také se jí otevírat tím, že se snažím Bohu sloužit s věrností a vytrvalostí. Mohu o krok poodstoupit a dívat se, jaké je to s mou vírou dnes. Vede mě k odvážnému přístupu? Jak často a v kterých případech jsem ve vleku negativismu, sebelítosti nebo kritizování? Jak ke mně promlouvají Ježíšova slova o službě? Kdy mě svazuje postoj farizeů: skrytá i neskrytá pýcha z pocitu zasloužím si to?
Výklad biblického textu
Jestliže v druhé části předchozí kapitoly (Lk 16,14-31) Ježíš odpovídá na posměch a nadutost farizeů, kteří měli rádi peníze (v. 14), nyní se obrací ke svým apoštolům a učedníkům s pozitivním učením o podmínkách učednictví (Lk17,1-10). V těchto prvních deseti verších 17. kapitoly můžeme rozpoznat čtyři krátké výroky: 1. varování před sváděním ke zlému, 2. o odpuštění, 3. o síle víry, 4. o postavení služebníka. Nemají nějakou výraznou vzájemnou souvztažnost, ale jsou krátkým souborem postojů správného křesťana a zároveň vyučováním pro církevní obec. Sděluje se, jaké mají v místní církvi vládnout vztahy.
5 „Dej nám více víry“: Předcházející Ježíšova slova o pohoršení (17,1-3) a o bratrském napomínání (17,3-4) vyvolávají jako následek prosbu apoštolů: Dej nám více víry (17,5).
6 víru jako hořčičné zrnko: Tento výraz je uveden i v 13,18-19 jako příklad něčeho velice maličkého: Řekl: „Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám? Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady; vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ Není tak důležitá velikost, jako spíš pravdivost a ryzost víry, jakkoliv je v danou chvíli víra malá a slabá (17,6 – hořčičné zrno bylo pověstné „nepatrností“, ale zároveň i silou a vitalitou v sobě ukrytou; moruše je zase velký strom). Ježíšova slova implikují, že víra může růst a nabývat bezmezné moci (to je obrazně vyjádřeno výrokem o velké moruši). I v Listě Římanům 1,16-17 Pavel dosvědčuje růst víry (od víry k víře): Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘
7 Když někdo z vás má služebníka: Opět máme před sebou Lukášovu oblíbenou analogii domácího vztahu mezi pánem a otrokem-služebníkem (srov. 12,35-40.42-48; 13,25-27; 14,16-24; 16,1-13) a tento výrok se vyskytuje pouze v Lukášově evangeliu. Podobenství je namířeno opět proti farizejskému postoji, který si nárokuje od Boha odměnu. Učedníci takto smýšlet nemají.
10Jsme jenom služebníci: Mt 25,30 mluví o služebníku, z něhož doslova není žádný zisk (achreios). Určitou potíž působí při někdy zaužívaném překladu vyjádření: neužiteční služebníci. Lepším zachycením smyslu poselství je překlad jsme jen služebníci (tak liturgický a ekumenický překlad). Tito služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá být příležitostí k vyžadování privilegií a nárokování zásluh.
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
K tématu
V evangeliích hovoří Ježíš o víře, která dokáže přenášet hory: Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: "Zdvihni se a vrhni do moře!", a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít (Mk 11,23). V Lukášově evangeliu používá Kristus jiného obrazu. Když ho apoštolové prosí: Dej nám více víry!, odpoví jim: Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: "Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!", poslechla by vás (Lk 17,5-6).
Jak si obě uvedené věty vyložit? Chce nás snad Ježíš povzbudit k předvádění nějakých kouzelnických kousků? Ovšemže ne. Obě slova je třeba chápat obrazně. Často se ocitáme před celou horou problémů a ty nám zastírají výhled do budoucnosti. Nedokážeme se pohnout z místa, protože nám ta hora stojí v cestě. Jakmile se na ni ale přestaneme fixovat a upevníme se ve víře, rozpadne se na prach a problémy se náhle zmenší, přestanou se před námi kupit. Víra nás pozvedá na vyšší úroveň, z níž jsme schopni mít dobrý rozhled na horu svých těžkostí, a ta nás přestane ohrožovat a vrhne se do moře. To ve snech vždycky symbolizuje nevědomí, z něhož v našem nitru často vystupují různé obavy a stavějí se před nás jako hory. Víra je ale bortí.
U Lukáše najdeme jiný obraz. Moruše se zakusuje svými kořeny hluboko do země. Předpokládá se, že se tento strom dožívá okolo šesti set let. Pro mě je obrazem člověka lpícího na sobě samém a zapouštějícího kořeny do viditelných pozemských skutečností, na souši. Přesto dokáže víra tento strom vykořenit a přesadit do moře. Tam čerpá náš strom života vláhu a může přinášet plody. Bez ní nás ochromí křečovitost. Začneme lpět na všem: na majetku, na úspěchu, na zdraví nebo na moci. V ní naopak dokážeme toto všechno opustit a ponořit se do moře. Způsobí tu tedy nejen zázrak, ale poskytne nám nové místo k životu osvobozenému od křečovitého lpění na různých věcech, přesadí nás na úrodné místo v moři nevědomí. Víra nás přivede ke zdroji Ducha svatého, jenž zúrodňuje a vyživuje náš život.
Anselm Grün – Víra, naděje a láska
Boží slovo dnešní neděle krouží kolem centrálního tématu, jímž je víra. Co vidí křesťan, když otvírá své oči víry? Vidí Ježíše Krista, který pro něj zemřel a vstal z mrtvých, který mu v církvi dává svého Svatého Ducha a svou spásu! Jeho víra je vírou v Ježíše. Křesťanská víra znamená věřit, že je Bůh přítomný v díle Ježíše z Nazareta, že se v něm angažoval pro svět, že případ Ježíše je také zcela případem Božím. Vyznání víry, které recitujeme při mši, se původně zrodilo jako christologické vyznání, tedy jako vyznání víry v sled událostí, jejichž hlavním hrdinou je Ježíš z Nazareta, jenž se zrodil z Marie, zemřel pod Ponciem Pilátem, byl vzkříšen třetího dne a sedí po Otcově pravici. Ze své podstaty je víra odpovědí na kérygma týkající se Ježíše: Jestliže tedy ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (Řím 10,9). Ježíš je světlem naší víry, jako slunce osvětluje zemi, zahřívá a činí ji úrodnou.
Raniero Cantalamessa – Slovo a Život – Roční cyklus C
Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' (Lk 17,10), říká Ježíš. Citovaný úsek evangelia nám chce říct: Konejte svoji povinnost. Nejlepší služba, jakou může křesťan poskytnout, je služba nezištná. Měli bychom sloužit podle Božích darů, které jsme dostali. I ten nejmenší skutek se počítá.
Naši mladí nemají povinnosti příliš v lásce. Smysl pro povinnost se vytratil. Až budou mladí číst tyto řádky, pomyslí si: „No jo, ten stařík do nás hustí svoje předválečné nesmysly.“ Mám za to, že ty nesmysly nebyly tak úplně špatné. Dřív se říkalo: „Konej povinnost“, i když je to těžké a náročné. Já jsem se to naučil už jako malý. Dnes spousta mladých říká: „Mně se to nechce dělat, a neudělám to.“ A nechají to být.
Když jsem byl dítě, učili mě, abych začínal nejtěžším úkolem. Nikdy jsem na to nezapomněl. Jak dny běží, zažívám jako každý z vás těžké i lepší chvilky. Dělat nejdřív to nejtěžší je geniální rada. Pak se nám mnohem radostněji koná to snazší. Říkat mladým: „Začni tím nejotravnějším“ je výborný výchovný princip. Začínejte nejtěžšími úkoly jak v práci, tak doma. Každý den se setkáte s překážkami, ale i s radostnějšími věcmi. Začínat s tím nejtěžším dělá člověka lepším a posouvá nás dopředu.
Když jsem v dubnu roku 2003 oddával syna belgického krále, musel jsem jet luxusním kočárem... Trval jsem na tom, že se pozdravím s řidiči, kteří mne povezou, a také se svým bodyguardem a s tím, kdo mi otevře dvířka. Šéf protokolu skřípal zuby. Ti, kterých se to týkalo, byli nadšení. A já jsem se v duchu strašně smál.
Čím důležitější místo v hierarchii zaujímáme, tím víc bychom se měli dívat na ty, kteří nám ve skrytu slouží. Neexistuje neužitečná nebo nepatrná služba. Člověk do ní musí dát celé své srdce a celou svou duši. Služba je pocta Bohu. Bůh nás poslal na zem, abychom si navzájem sloužili. Buďme služebníky jedni druhých!
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
Modlitba před čtením Bible
Bože, který oživuješ,
chci se vystavit působení tvého slova.
Otevři mé oči a uši,
abych tvému slovu rozuměl.
Otevři mé srdce,
aby se mne tvé slovo dotklo.
Otevři mé ruce,
aby tvé slovo bylo pro ostatní poznatelné.
Pro toto všechno si vyprošuji tvého posilujícího Ducha.
Apoštolové ve svém přesvědčení, že se jim od Pána dostane všeho, čeho potřebují ke spáse, šli tak daleko, že si od něho vyprosili víru slovy: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5). Plnost víry proto nepřipisovali svobodné vůli, nýbrž věřili, že se jim jí dostane jako Božího daru. A původce lidské spásy nás sám poučuje, že naše víra se snadno ztratí nebo ochabne, nebude-li posílena pomocí Boží. Tak praví k Petrovi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“ (Lk 22,31-32). Jestliže tedy víra Petrova vyžadovala pomoc Páně, aby nezanikla, kdo by se mohl slepě domýšlet, že on sám každodenní pomoci Boží nepotřebuje, aby si víru mohl zachovat. (Jan Kassián)
Pavel Strachota – Hlasy otců
Víra v Boha nespočívá v jednoduchém přejímání hotových dogmatických článků, které by v každé lidské duši uhasilo vrozenou žízeň po Bohu. Naopak, víra vede lidi, putující v čase, k Bohu, který je ve své nekonečnosti stále nový. Proto je křesťan zároveň tím, kdo hledá, i tím, kdo nalézá, a právě to činí církev mladou, otevřenou pro budoucnost a bohatou nadějí pro celé lidstvo. (Benedikt XVI., Anděl Páně, 28. srpna 2005)
365 dní s Benediktem XVI.
Ježíš přijal poslední místo na světě, tedy kříž, a právě touto radikální pokorou nás vykoupil a stále nám pomáhá. Ten, kdo je v pozici pomáhajícího, uznává, že je právě tímto způsobem je pomáháno také jemu. Skutečnost, že může pomáhat, není jeho zásluhou ani důvodem k chlubení. Tento úkol je milostí. Čím víc se někdo namáhá pro druhé, tím více bude chápat a přivlastňovat si Kristovo slovo: „Jsme služebníci neužiteční“ (Lk 17,10). Uznává totiž, že působí nikoli na základě nějaké nadřazenosti nebo větší osobní výkonnosti, nýbrž proto, že ho tím Kristus obdaroval. (Deus caritas est 35)
365 dní s Benediktem XVI.
„Misijní činnost církve dnes potřebuje nový podnět, aby se zhostila výzvy, jakou je hlásání Ježíšovy smrti a vzkříšení. Dojít na periferie, do lidských, kulturních a náboženských prostředí, kterým je dosud evangelium cizí – v tom spočívá missio ad gentes. A pamatovat, že srdcem církevního misijního poslání je modlitba. V tomto mimořádném misijním měsíci se modleme za to, aby Duch svatý vyvolal nové misijní jaro pro všechny pokřtěné a poslané Kristovou církví“
papež František
Milí přátelé, sestry a bratři, milí mladí lidé i děti,
když jsme byli pokřtěni, každý z nás spolu se křtem přijal poslání svědčit druhým lidem o víře, která nám byla svěřena jako poklad. Poklad víry sice máme v křehkých hliněných nádobách, ale máme jej zvěstovat a dosvědčovat nejen ve svém nejbližším okolí, ale po celém světě. Každý z nás má mít podíl na šíření víry. Je „poslaný“, latinsky „missus“, což pochází od (slova) „missio“. Církev je tedy nutně ve své podstatě misionářská.
Výrazem misie se tedy označuje úkol, který byl dán o letnicích apoštolům, celé církvi i každému pokřtěnému jako životní poslání.
Jak se na tomto úkolu a poslání můžeme podílet?
Na čem jsou misie naprosto závislé, je vytrvalá modlitba celé církve. Lidí všech kategorií, věku a postavení, včetně škol, charit, spolků či modlitebních skupin. To ovšem předpokládá o tomto poslání vědět a mít v sobě misijní smýšlení. (...)
Milí diecezáné,
za nejdůležitější považuji uplatnění misionářského rozměru v církvi naší diecéze a výchovu všech generací k překonání určité sebestřednosti,ve které jsme zaujati sami sebou. A také k novému objevování pokladu víry, který v nás posiluje misionářský rozměr.
slovo otce biskupa Vojtěcha k mimořádnému misijnímu měsíci - říjen 2019
Všechno je dar
V přístupu k hodnotám je velký rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Křesťan vidí v každé hodnotě dar. Život je dar, umělecké dílo. Měli bychom si vážit toho, že to víme, nebo alespoň tušíme. Maritain říká: „Správně přemýšlí jen rozum vykoupený. Rozum křtem nevykoupený je chorý.“ Naučme se na všechno dívat jako na dar. A za darem je vždycky láska. Někdo nás má rád, proto nám dává dar. Krása květin a motýlů je tu jedině pro člověka. Koze je jedno, co žere. Jsme si toho vědomi? Všímáme si té krásy, obdivujeme, žasneme, děkujeme, klaníme se s pokorou Stvořiteli? Nepokorná věda se přestala klanět už dávno. Byla záminkou vzpoury dokonce už v ráji. Člověk poznal – a ztratil ráj.
Ladislav Kubíček – Zapaluji?
Ježíš nás vybízí, abychom byli pokorní a podává nám příklad služebníka, pracujícího na poli. Když se vrátí domů, pán ho žádá, aby dále pracoval. Podle mentality Ježíšovy doby, měl pán veškeré právo tak učinit. Služebník byl pánovi naprosto k dispozici; a pán se necítil nijak zavázán služebníkovi, jenž vykonával jeho pokyny. Ježíš nám umožňuje si uvědomit, že před Bohem se nacházíme v podobné situaci: jsme služebníky Boha, nejsme jeho věřitelé, nýbrž vždycky dlužníci, protože Mu dlužíme všechno, protože všechno je jeho dar. Přijmout a konat jeho vůli je postoj, který je třeba zaujímat denně v každé chvíli našeho života. Před Bohem se nikdy nemáme prezentovat jako ti, kdo si myslí, že Mu prokázali službu a zaslouží si velkou odměnu. To je iluze, která se může zrodit v každém, i v osobách, které usilovně pracují v Pánových službách, v církvi. Musíme si být naopak vědomi, že ve skutečnosti nikdy neděláme pro Boha dost. Musíme říkat, co nám podává Ježíš: "Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat." (Lk 17,10). Toto je postoj pokory, která nás staví na naše vlastní místo a dovoluje Pánu, aby k nám byl štědrý. V jiném úryvku evangelia nám slibuje, že "se přepáše, pozve nás ke stolu, bude chodit od jednoho ke druhému a obsluhovat nás" (srov. Lk 12,37). Drazí přátelé, pokud konáme denně vůli Boží s pokorou, aniž bychom si cokoli nárokovali, bude nám Ježíš sám sloužit, pomáhat, povzbuzovat a bude nám dávat sílu a klid.
homilie Benedikta XVI. v Palermu – 3. 10. 2010