2 Král 5,14-17; 2 Tim 2,8-13; Lk 17, 11-19
11Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. 12Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál 13a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ 14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. 15Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, 16padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. 17Ježíš nato řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? 18Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ 19A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,11-19)
____________________________________________________________________________________
Srovnání: Lk 9,51-56; Lv 13,46; Mt 8,2; Mk 1,40; Lk 5,12-14; Lv 14,2-3; Lk 10,33; Jan 4,9; Lk 7,50; 8,48; 18,40
Úvod k meditaci
Deset malomocných bylo uzdraveno, ale jen o jednom z nich Pán prohlašuje, že byl zachráněn. Snad je to proto, že mu víra nebyla dobrá pouze ve chvílích nemoci a bolesti, ale i poté, co se mu dostalo uzdravení. Záchrana duše je nesrovnatelně víc než uzdravení těla. Za jaké události a skutečnosti v mém životě mohu velebit Boha? Jak je to s mojí vděčností Bohu? Jak dokáži být vděčný lidem – i nejbližším – kolem sebe, umím vděčnost vyslovit, druhé ocenit? Jak se dívám na ty skupiny, které jsou dnes jsou vnímány jako lidé druhé kategorie? V meditaci a nejen v ní také mohu využít tzv. Modlitbu Ježíšovu, která má původ i v tomto dnešním evangeliu: Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.
Výklad biblického textu
Lukáš na začátku opět dává časový a místní rámec tomuto setkání s malomocnými: Děje se to, když je Ježíš stále na cestě do Jeruzaléma. Události i vyřčená slova jsou přímo nebo nepřímo zaměřená k tomuto cíli, který má svůj faktický i symbolický smysl – dovršení Ježíšova poslání skrze utrpení, ukřižování a vzkříšení právě v Jeruzalémě. Zvláštní důraz je zde kladen také na Samařsko, které je chápáno jako místo nevěřících – jejich víra v Hospodina nebyla přímo spojená s oficiálním chrámovým kultem a spiritualitou. Ježíš na více místech ukazuje, že hodlá vědomě prolamovat tradiční klišé v chápání Samařanů. Spása se týká i jich, i zde je postava Samařana kladnou postavou, který vzdal Bohu chválu.
12 deset malomocných: Tento příběh o uzdravení je pouze v Lukášově evangeliu. Požadavek, aby se malomocní zdržovali mimo tábor, uvádí Nm 5,2: ať vyhostí z tábora každého malomocného. Příkaz voláním varovat druhé, aby se jim vyhnuli, je v Lv 13,45-46: Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: ‚Nečistý, nečistý!‘ Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý. Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor. Zde malomocný také křičí, ale místo varovného křiku volá s vírou o pomoc.
13 Mistře, smiluj se nad námi: Pouze v tomto místě Ježíše nazývá Mistře (epistatés) někdo, kdo není jeho učedníkem - 5,5: Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.“
14 Jděte a ukažte se kněžím: Je to stejný příkaz jako v prvním uzdravení malomocného, s tím rozdílem, že tentokrát je v množném čísle. Je pozoruhodné, že Ježíš posílá malomocné – podle tradice – ke kněžím, aniž by řekl jakoukoli modlitbu nebo prostě výrok o uzdravení. Ježíš jako by chtěl prověřit jejich víru (analogie s uzdravením Námana Syrského – 2 Kr 5,10), a tak jsou malomocní uzdraveni až cestou.
15 velebil Boha: U Lukáše a ve Skutcích obvyklá reakce na způsobený zázrak (5,25-26; Sk 4,21 a další).
16 Byl to Samaritán: Stejně jako hlavní postava podobenství v 10,33 představuje i tento Samařan kladný vzor. Udivující je, že tento dobrý příklad dává někdo považovaný za vyděděnce na okraji společenství Izraele. Uzdravení Židé narozdíl od Samařana Ježíšovi neděkují a berou své uzdravení jako samozřejmost. K Lukášovu zvláštnímu zájmu o Samařsko najdeme více textů – viz 9,52: Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili; 10,33: Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; Sk 1,8: budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země; 8,1.5.14.25: všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku... Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista... Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana... Pak se vraceli do Jeruzaléma a ještě cestou zvěstovali evangelium v mnoha samařských vesnicích; 9,31: A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.
19 Tvá víra tě zachránila: Lukáš touto větou končí i uzdravení v 7,50; 8,48 a 18,42. Všimněme si kontrastu k prosbě apoštolů v 17,5: Mistře, dej nám více víry.
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
K tématu
Být občanem světa
Přednáška končí.
Viděl jsem je, když přicházeli: mladí lidé, narození už ve Francii rodičům přistěhovaným ze severní Afriky. Nejdřív se krčili vzadu v kostele. Ke konci mého vystoupení se sunuli kněžištěm dopředu, až jich bylo asi dvacet v první řadě.
Pak mě pozvali na besedu. Nadšený farář nám propůjčil místnost, kde se vyučuje náboženství. Vzrušující rozprava! Probralo se všechno možné: jejich pocity naštvanosti i nadějí, náš rasismus, jejich uzavřenost. Hospody a bary, odkud je vyhodili. Ohromné nedostatky, které mají v arabském vzdělání. Farář naslouchal celý unesený. Ve vzácné chvilce ticha řekl: „Vaše středisko je třicet metrů od mého kostela. A já jsem se s vámi za deset let nikdy nesetkal. Jenom jsem věděl, že tu poblíž mají Severoafričani pro sebe nějaký sál...“
Tohle syrové doznání přimělo i je, že přiznali: „Pane faráři, my jsme vám tady v kostele asi dvakrát nebo třikrát vybrali pokladničky.“ Několik z nich do toho večera do kostela ještě nikdy nevkročilo.
Vedoucím toho malého sdružení, které se před deseti lety vytvořilo ve stínu křesťanského chrámu, byl jeden libanonský křesťan. Všichni členové byli jinak muslimové. Ta beseda trvala dlouho do noci a já na ni nikdy nebudu moci zapomenout. Týkala se tolika zásadních bodů o jevu přistěhovalectví a začleňování přistěhovalců, že vám chci říct, co si o tom myslím. A pak: třináct let prožitých v Alžírsku mě nesmazatelně poznamenalo. Je to určité životní bohatství, když se člověk může ocitnout na průsečíku dvou kultur. A když u toho druhého můžete pobýt dostatečně dlouho na to, abyste se naučili jeho mravům, jeho jazyku, poznali jeho náboženství, cítili vůni jeho země a obdivovali jeho obzory, pak je to obohacující dvojnásob. Taky se tím člověk učí pokoře. A konečně se taky přestane s tím domýšlivým vychloubáním, které z určitých lidí dělá nefalšované nepřátele cizinců a podrážděné nacionalisty. Lidi s omezeným duševním obzorem.
Metro je nacpané k prasknutí. Sedí v něm nějaký Afričan. Vstane a uvolňuje místo starší paní. A ta paní řekne: „Nikdy si nesednu na místo, kde si hověl zadek nějakýho negra.“
Tenhle příběh se stal našemu ministrovi pro přistěhovalectví Kofimu Yamgnaneovi osobně. Naštěstí tato událost ve své hloupé rasistické neomalenosti není typická pro to, co se denně v metru děje. Jenomže: nešíříme i my, prostřednictvím tisíců vtipů, vymyšlených u nás a našimi lidmi, jakýsi zakuklený rasismus, kdy Arab nebo černoch vystupuje jako starý blbec nebo jako uchvatitel? Mockrát jsem slyšel poznámky policistů při kontrole totožnosti mladistvích arabského původu: „Seš Francouz, nebo ne?“ „No tak, Mohamede, naval občanku!“ Není ani potřeba mnoho poznámek tohoto druhu a mladí, kteří se narodili ve Francii se snědou pletí, mají ze své kůže strach a někdy ji i zapírají.
Guy Gilbert – Až do krajnosti
Mniši vyvinuli metody, jež nám mohou pomoci vždy a všude žít ze setkání s Bohem. To je tzv. vnitřní modlitba, která je vždy v nás a která nám nikdy nemůže být odňata. Takzvaná Ježíšova modlitba se stala zejména ve východní církvi oblíbeným způsobem meditace. Spočívá v neustálém opakování slov: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným! Ovšem Ježíšova modlitba může být redukována pouze na Ježíšovo jméno, které se v tom případě připojuje k výdechu.
Když se stále modlím Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, nejde ani tak o naléhavou prosbu o smilování, nýbrž o děkovné povědomí o tomto smilování díky milosrdnému Bohu. Tak způsobí tato modlitba časem hluboký vnitřní mír a tichou radost z Boha, před nímž smím být takový, jaký jsem, i slabý a hříšný. A tak se stanu sám k sobě milosrdnějším. Ježíšova modlitba dýchá důvěrou, že tento Ježíš Kristus je ve mně. Není tím, kdo žil v dávné minulosti, ale je ve mně.
Anselm Grün – Myšlenky na každý den
Modlitbu Ježíšovu lze praktikovat všude a kdykoli. Jméno Ježíš si můžeme říkat v práci, doma, v kostele apod. Při chůzi si můžeme Ježíšovo jméno přeříkávat sami pro sebe.
mnich východní církve – vzývání Ježíšova jména
Počátky Samaritánů sahají do roku 722/721 př. Kr., když bylo severní království (Samařsko) dobyto Asyřany. Asyrský král dovedl do Samařska přistěhovalce z cizích národů, kteří svými rozličnými náboženskými praktikami ovlivňovali původní obyvatelstvo, které se postupně odklonilo od židovských zvyků (srov. 2 Král 17,24-41).
Samařskou populaci tvořily zbytky obyvatel ze severních židovských kmenů, kteří neputovali do babylonského zajetí (586-538 př. Kr.), jak tomu bylo u obyvatel Judska. Výsledkem tohoto byla skutečnost, že mnoho jejich náboženských praktik a dokonce jejich verze Písma se odlišovala od té používané v Judsku. Samaritáni odmítli SZ jako celek a jejich Písmem se stala specifická redakce Pěti knih Mojžíšových, tzv. Samaritánský Pentateuch. Když se Židé vrátili z babylonského vyhnanství, odmítli dovolit Samařanům, aby se účastnili jejich národního života. A tak se rozšiřovala propast mezi dvěma větvemi židovství. Když byl nakonec kolem r. 300 př. Kr. na hoře Garizim v Samařsku vybudován vlastní chrám, došlo k jejich úplnému oddělení (srov. Jan 4,9).
Samaritáni byli obvykle považováni za odpadlíky a obecně se stávali předmětem opovržení. Někdy byli dokonce pokládáni za pohany. Byli v židovských synagogách veřejně proklínáni a byly pronášeny modlitby k Bohu, aby neměli účast na věčném životě. Svědectví Samaritána nebylo důvěryhodné a Židé si nenechávali dělat žádnou službu od Samaritánů. Ze strany Samaritánů nebyl menší postoj nenávisti a zášti vůči Židům.
V Ježíšově době byly velmi napjaté vztahy mezi Samařany a Židy (srov. Lk 9,52; Jan 4,9; 8,48). Ježíš nesdílel tento odmítavý postoj vůči Samařanům, což vzbuzovalo pohoršení u Židů (Lk 10,13; 17,10-17; Jan 4,5-40). V Samařsku měla prvokřesťanská misijní činnost svůj první veliký úspěch (Sk 1,8; 8,5-25; 9,31; 15,3).
Zatímco evangelista Marek Samařany nikdy neuvádí a Matouš se o nich zmiňuje pouze jednou negativně (Mt 10,5), Lukáš ve svém dvojdíle (Lk 9,51-56; 10,30-37; 17,11-19; Sk 1,8; 8,1-25; 9,31; 15,3) a Janovo evangelium (4,4-42) jim věnují velký zájem.
Petr Mareček
Deset jich bylo uzdraveno a jen jeden z nich, vděčný Samaritán, se dovídá, proč byl uzdraven. Všichni volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ (Lk 17,13), všichni dali tím najevo své přesvědčení, že ten, kterého volají, se nad nimi může smilovat, ale jen tomu jednomu se dostalo odměnou poznání. Jeho víra, stejná jako byla víra ostatních, touto vděčností uzrála. Nebyla to totiž jen vděčnost projevená slovy, která koneckonců nic nestojí, ale byla spojena i se značnou obětí. Zatím co prvních devět uzdravených spěchalo do Jeruzaléma, aby co nejdříve dosáhli kněžského potvrzení o své čistotě a aby se tak mohli vrátit mezi zdravé, tento vděčný nelituje ztráty času, vrací se, aby poděkoval. A za odměnu se mu dostává poznání, které tentokrát uzdravuje jeho duši. (Kartuziánský anonym 15. stol.)
Pavel Strachota – Hlasy otců
V evangelní epizodě o uzdravení deseti malomocných (srov. Lk 17,11-19) se praví, že jen jednomu z nich Pán řekl: „Tvá víra tě zachránila“. (Lk 17,19). On jediný se poté, co zjistil, že je uzdraven, vrátil Ježíšovi poděkovat.
Ten, kdo umí děkovat, zakouší spásu jako Boží jednání ve svém životě. A je-li víra vztahem, v němž je osoba s celou svou existencí vztahována k Bohu, pak se rozměr děkování neomezuje jen na několik konkrétních modliteb, ale prostupuje celé bytí lidské osoby. To má na mysli svatý Pavel, kdy žádá: „Buďte (za to) vděčni [řec. eucharistoi]“ (Kol 3,15).
Děkování je zcela zásadní, ale rozhodně není jednoduché!
Z antropologického hlediska jde o způsob vyjádření, který vůbec není spontánní, jak můžeme pozorovat u dětí. Poděkování totiž předpokládá, že máme smysl pro jinakost druhého, že překonáme svůj narcismus a jsme schopni navázat vztah s druhým „ty“: vždyť jen osobě je možné říci „díky“! Kdo v sobě pohřbil představu, že „nic nikomu nedluží“, ten umí být vděčný; podobně vděčný je ten, kdo uznává, že nemůže dle své libovůle nakládat s věcmi a lidmi, kteří ho obklopují.
Díkůvzdání je zvláštní duchovní způsob křesťanova vztahu ke světu, věcem i druhým lidem. Proto tak zásadní okamžik, jakým je pro život každodenní pokrm, je vždy spojen s děkovnou modlitbou. Děkování Bohu před jídlem a po jídle („modlitba u stolu“) tedy představuje vyznání víry: vyjadřuje, že život i jeho smysl jsou Božím darem. Život je v pokrmu předáván, smysl života je znázorněn vztahem, jež pojí ty, kdo se scházejí u jednoho stolu.
Křesťan odpovídá na Boží dar tím, že ze svého života činí obětní dar, díkůvzdání, živou eucharistii. Modlitba díků totiž není jen jednorázová odpověď na události, v nichž rozpoznáme, že Bůh je v našem životě přítomný a jedná v něm, ale je to hluboký existenciální postoj, v němž člověk svůj život denně otevírá pro proměnění způsobené příchodem Božího království: až k proměně ve smrti, která se stává znovuzrozením k novému životu. V okamžiku smrti pronesl Cyprián z Kartága: „Deo gratias.“
Enzo Bianchi – Klíčové pojmy křesťanské spirituality
Marek Vácha: Současný francouzsky teolog Fabrice Hadjadj říká, že andělé se liší od člověka tím, že nemají „přízvuk“. Jen já, člověk, mám přízvuk, protože pocházím z nějakého konkrétního kraje, narodil jsem se z jedné konkrétní ženy, v konkrétní historické době. Proto když se modlím, předkládám Bohu všechny starosti této konkrétní doby, své děti, svou manželku, svou práci, svou krajinu.
Karel Satoria: Ve své prosbě neseznamuji Boha s místy, v nichž by se měl angažovat, ani mu neodhaluji tajemná zákoutí svého srdce. My to tak ale děláme. Vyřkneme prosbu, trochu emočně zatlačíme, slzičkou zalejeme a jsme pomodleni. Nezapomínejme, že modlitbou Bohu především umožňuji do toho všeho vstoupit...
Marek Vácha: Jako bychom v rámci přímluv v kostele Bohu do sluchátka vychrlili všechny své potřeby a starosti - a zavěsili.
Karel Satoria: Ježíš připouští, že existuje různá efektivita a tedy nosnost modlitby, různé možnosti pro Božskou moc. Vytrvalost je jednou z účinných modlitebních pák. To není o potřebě dlouho Boha přemlouvat, ale o významné roli času v realizaci velikých věcí. Aby se děly, je potřeba otevřít dveře dokořán a držet je otevřené. Otvíráme Věčnému prostor a čas a On obojí respektuje. Bere čas vážně. To hlavní se tedy děje v člověku. Ten, následuje-li elán své modlitby, je pak zachycen něčím ještě jiným, je vtažen do poznání, že Bůh přece o všech mých potřebách a starostech ví. Modlitba zjevuje, jak moc nás Bůh ,,chce seznamovat s tajemstvím své vůle“, jak cizí je mu ,,o nás bez nás".
Viděl jsem kdysi poutní obrázek, který chtěl zbožné duši vysvětlit, jak to s těmi prosebnými modlitbami funguje. Namalovaný zkroušeny prosebníček tam někde klečí a šup, jeho první modlitba ke křestnímu patronovi, s ním šup k biřmovacímu, teď už t i šup k Panně Marii, ta už to sama zařídí u Ježíše, protože většinu své věčnosti tráví tím, že zachytává jeho trestající pravici, přemluví tedy Syna a Otec uposlechne prosby svého Jednorozeného. Bohužel tato děsivá karikatura odráží až příliš přítomný pohled na modlitbu. Přece vždycky, když mluvíme o vyslyšení, tak se děje skrze moje spojení s Bohem, tedy skrze mne. Nebojme se této velikosti. To nikterak nesnižuje význam communia sanctorum, společenství svatých, v těle církve a tedy i v mém životě.
Marek Vácha: Smrtí dobrého Ježíše jsme „smířeni s uraženým Bohem“ a tak podobně. Skrze milosrdnou Matku k Synu a od něj k přísnému Pantokreatorovi.
Karel Satoria: Ta potřeba otevřených dveří a hlavně potřeba otevřené je držet připomíná opět můj díl aktivity. Učit se jí. Modlitbu je třeba umět. Tomáš (Tomáš Akvinský) ve své nauce o habitu upozorňuje, že moje asistence spočívá v respektu a následně v umožnění toho, co modlitba je a co chce. Že jde o přirozené vybavení pro komunikaci s ,,přesažnem", o jakéhosi ambasadora absolutna. Není co vynalézat, protože se po mně chce jen to, abych modlitbě dovolil rozvinout ve mně, co umí. Problém spočívá v tom, že my modlitbu ukončíme dřív, než se stačí protáhnout.
Modlení a modlitba by neměly vést k představě či stylizování se do běžných komunikačních vzorců. To by bylo velmi zavádějící, protože to budí dojem nějakého rozhovoru.
I když se zdá, že Bůh nemluví, on přesto nemlčí! Nýbrž je ten, který se dává, abych byl, se mnou chce komunikovat, a chce se mnou komunikovat víc než kterýkoliv jiný člověk, jenomže, zdá se mi, my to čekáme někde z jiné strany. Jen nevnímáme, tak jako se snadno přeslechne jemný a nezastupitelný zpěv fagotu, který se nám ztrácí v mnoha hlasech velkého orchestru. Přesto tam ten hlas je.
Někdy je člověk zasažen při modlitbě takovou nějakou obrovskou chutí žít, ale ne tak, že se na něco těšíš nebo podobně, ale cítíš, že ta chuť žít jde přímo ze zdroje. Vím, že jsem, a že jsem to nějakým způsobem zachytil.
Marek Vácha, Karel Satoria – Život je sacra zajímavej
Když jeden z deseti uzdravených zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Ježíš na to řekl: ”Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.” (srov. Lk 17,11-19)
Když se člověk naučí
děkovat i za malé věci,
najde si tak důvod
ke spokojenosti
Čím to je, že někteří lidé
musí neustále dávat najevo
především nespokojenost,
neustále protestovat a reptat?
Když člověk nic nepovažuje za samozřejmé
a naučí děkovat i za malé věci,
najde si tak důvod
ke spokojenosti.
podle knížky Na minutu s Karlem Herbstem – V Boží blízkosti, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Existuje dar, který je nejlepším znamením opravdové lásky. Je to darování sebe, darování osobního času, naší přítomnosti. Nejvzácnějším a nejkrásnějším darem je mít otevřenou náruč i srdce pro manželku, manžela, pro děti, které touží po naší citové přítomnosti. Jistý manžel mi jednou vyprávěl, že když mu zemřela maminka, dal zaměstnavatel jeho manželce omluvenku z práce pouze na dvě hodiny. Manželka mu tehdy řekla: „Můj manžel se mnou potřebuje být déle než dvě hodiny. Dnes nepřijdu do práce.“ – „V tom případě si uvědomte, že vás mohu propustit.“ – „Můj manžel je pro mě důležitější než zaměstnání.“ A zůstala celý den se svým mužem. Zaměstnavatel ji naštěstí nepropustil. A manžel nikdy nezapomněl na dar blízkosti, který mu jeho žena dala v onen smutný den.
Bruno Ferrero – Vychovávej jako Don Bosco
Za udělenou milost buď vděčný, je-li ti odňata, měj trpělivost
Buď vděčný i za maličké dary, a dočkáš se i větších. Považuj ten nejmenší za stejně cenný jako ten největší. A takový dar, který je ostatním pro smích, měj za obzvlášť vzácný. Vezme-li se v úvahu vznešenost dárce, pak nelze žádný dar považovat za skrovný a nicotný. Nikdy není malé to, co dostáváme od Boha nejvyššího. I kdyby to byly tresty a rány, přijímejme je vděčně, neboť vše, co dopustí, aby nás potkalo, se děje pro naši spásu. Kdo si přeje setrvat v Boží přízni, ať je za každou obdrženou milost vděčný. A pokud mu byla odňata, ať je trpělivý. Ať se v pokoře modlí, aby mu byla vrácena, a dává si pozor, aby o ni znovu nepřišel.
Čtyři knihy o následování Krista
Na oslavu desátého výročí svého manželství poslala manželka svému muži dopis do časopisu, který rád četl. Dopis zněl takto: „Díky, díky, lásko moje. To, že jsem šťastná žena, manželka a matka, to je díky tobě. Díky, že mi dáváš pocítit, že jsem stále a všude na světě jediná žena pro tebe. Díky, že mi dáváš pocítit, že jsem krásná. Díky, že mi dáváš pocit vlastní důležitosti. Díky za tvé láskyplné pohledy, když jsme mezi lidmi. Díky za tvá „miluji tě“, kterými mne zahrnuješ tu a tam, zvláště když to neočekávám. Děkuji, že jsi. Děkuji za tyto nádherné roky lásky.“
Máme, velikou moc rozhodovat o tom, jestli ti, kteří žijí s námi, budou šťastní, nebo nešťastní. Obvykle k tomu stačí buď říci, nebo zapomenout říci obyčejné „děkuji“.
Bruno Ferrero – Příběhy pro potěchu duše
