Sk 2,14.22-28; 1Petr 1,17-21; Lk 24,13-35
13Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. 14Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. 15Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim. 16Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. 17Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. 18Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo.“ 19Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, 20naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. 21My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. 22Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, 23nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. 24Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ 25A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! 26Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ 27Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. 28Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. 29Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. 30Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. 31Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. 32Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ 33Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. 34Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ 35Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. (Lk 24,13-35)
Srovnání: Mk 16,12; Jan 20,14; 21,4; Lk 7,16; 13,33; Lk 23,1-2.23-25; Lk 1,68; 2,38; Lk 24,1-11; Lk 24,12; Jan 20,3-8; 24,44-45; Lk 9,16; 22,19; 1 Kor 15,5
Úvod k meditaci
Učedníci na cestě do Emauz shovívavě upozorňují Ježíše, že on je snad jediný, kdo neví, co se v ty dny v Jeruzalémě událo. A přitom je Kristus naopak jediný, kdo skutečně ví, co se doopravdy stalo! I já dám často více na veřejné mínění, či na normální názory, nebo na to, co lidi říkají, a leckdy se zapomínám zamyslet, jak asi tu kterou situaci vidí Pán.
Výklad biblického textu
Kontext: Tento tak podmanivý evangelní příběh vyprávěný nám Lukášem je situován do odpoledního času velikonočního dne. Dva zklamaní učedníci se vracejí z Jeruzaléma do své rodné vesnice. Ježíš se k nim cestou přidává; hovoří s nimi na základě Písma o sobě a o událostech, které se staly. Nějaká síla uvnitř těchto učedníků na jeho slovo reaguje a odpovídá; je to postupně se probouzející víra. Jejich srdce se zapalují a opětovně v nich ožívá naděje. Jeho však stále ještě nepoznávají; vnímají, že je to tak, jak ženy říkaly, avšak jeho nevidí. Potom u stolu ho konečně poznávají – při lámání chleba. Hlavní výpovědí je, že vzkříšený Ježíš je ve své církvi a obci přítomen při eucharistickém společenství stolu a že on sám v lámání chleba a četbě Písma otevírá obci smysl Písma svatého (v. 32). Tedy ve slovech Písma a v eucharistické hostině zůstává (v. 29) Ježíš se svou obcí.
13 do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů: Dva učedníci jdou do Emauz, vzdálených 60 honů neboli stadií (11 km) od Jeruzaléma. Archeologové ztotožňují toto místo se třemi lokalitami, z nichž nejpravděpodobnější je Amwas = Nikopolis, i když je toto místo vzdálené od Jeruzaléma 176 honů/stadií (32,5 km). Takto to naznačují důležité rukopisy.
15 přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim: Podoba zjevení Vzkříšeného není blíže popsána, ani jeho zmizení ve v. 31. Protože cosi jim jako by zadržovalo oči (v. 16), nepoznávají Ježíše, dokud se u stolu nedá poznat (v. 31). Ježíš je se svými učedníky na jejich cestě, doprovází je, i když je to cesta pryč z Jeruzaléma, cesta zklamání a rozčarování.
19 Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu…: V dialogu Vzkříšeného s učedníky se rekapituluje stručné vyprávění o Ježíšovi, jeho popravě, nadějích, které do něho vkládali jeho učedníci, a o tom, co vyprávěly ženy. I toto odkazuje na Ježíšovu přítomnost uprostřed těch, kteří jsou zasaženi jeho evangeliem.
27 Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje: Důležitý rys hlásání nejen pro prvokřesťanskou církev – předobrazy a předpovědi se nacházejí zcela zřetelně již ve Starém zákoně. Tuto souvislost mezi starozákonní a novozákonní zvěstí důsledně dodržuje biblická věda i liturgie.
29 Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi...“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi.: Je to znamení a vyjádření přesvědčení povelikonoční misijní církve, že jako Vzkříšený je Ježíš přítomen v církevní obci a vede ji.
34 Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“: Věcně předchází Ježíšovo zjevení Petrovi všechna následující a je pro vznik a růst velikonoční víry obce důležitější, než zjevení emauzským učedníkům, protože zjevením napřed Petrovi se podporuje jeho služba, aby posiloval ve víře své bratry (Lk 22,32).
Prameny, odkazy: Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Raniero Cantalamessa – Slovo a život.
K tématu
Když se narodil chlapec, kterému dali jméno Phineas, dostal v den svého narození od dědečka jako dar skutečný ostrov. Všichni mu později říkali, jak vzácný dar dostal, a že ne každý chlapec může dostat ostrov. Phineas se cítil velmi důležitý. A když vlastníte ostrov, chcete ho také vidět. A tak jednoho dne, v létě roku 1820, když bylo chlapci deset let, nastoupil tatínek se svým synkem do kočáru, aby mu ukázal jeho ostrov. „Kdy už tam budeme?“ ptal se Phineas. Chlapec měl totiž velký sen – a sice, že na ostrově si postaví velký dům, začne farmařit, chovat dobytek a bude tak vládnout svému panství. Konečně byli na místě. Phineas se rozběhl k lesu, odkud byl ostrov vidět. Když ale ostrov uviděl, srdce se mu málem zastavilo. Chlapec viděl před sebou maličký ostrůvek o rozloze několika akrů, který byl bahnitý a plný hadů. Dědeček mu říkal, jak vzácný dar dostal, tatínek také, ale nebylo tomu tak. Byl to krutý žert. Když se Phineas díval na ostrov, tatínek se dal do smíchu. Phineas se stal terčem posměchu. Dědeček si krutě zažertoval se svým vnukem. Phineasovi to ale k smíchu nebylo a nikdy na to nezapomněl. V té chvíli se chlapec zatvrdil a řekl si, že když byl podveden, bude to on, kdo bude také podvádět. Svůj život založil na podvádění druhých. Možná, že podvedl i vás. Jeho jméno je Phineas Barnum, který je pokládán za vynálezce hlasité reklamy. Barnum byl pokládán za jednoho z největších lhářů v dějinách Ameriky.
V dnešním evangeliu vidíme dva muže, kteří se také cítili podvedeni – dokonce samotným Ježíšem. Dokážeme si představit, jak asi probíhal jejich rozhovor: „Proč Ježíš něco neudělal? Proč nesestoupil z kříže? Proč nechal Piláta, aby s ním takto vymetl?“ A během tohoto rozhovoru se k nim přidává samotný Ježíš. Oni ho ale nepoznávají, protože jejich zklamání je příliš veliké. Zoufalství člověka může být dokonce tak veliké, že zatvrdí srdce člověka. A ještě horší je, když se z člověka stane cynik. A když se člověk doví nějakou dobrou zprávu, už ji nechce přijmout, protože se bojí dalšího zklamání. A právě to se stalo těm dvěma. Ženy jim sice říkaly, že hrob je prázdný, ale dokážeme si představit, co si říkají tito dva muži: „Jako by nestačilo, že Ježíše zabili. Teď ještě nějaký vykradač hrobů ukradl i jeho tělo a napálil tak několik našich přátel.“ Tito dva ženám zcela jistě nevěří. Už nebudou přece riskovat. Nechali se napálit jednou, ale podruhé už se napálit nenechají. Už si nenechají více ubližovat. To je reakce, se kterou někdy můžeme setkat u lidí. Něčí láska byla zraněna a ten člověk se rozhodne, že už nikdy nebude nikoho milovat. Někdo byl oklamán a tak se rozhodne, že už nikdy nebude nikomu věřit. Jsou lidé, kteří si potom skoro hýčkají svou bolest, ale také za ni budou muset platit. V určitém bodě ale musí začít uzdravování a člověk musí dovolit Bohu, aby udělal totéž, co pro ty dva. A tak Ježíš se k nim připojí a teď se setkává s nimi v jejich bolesti. Oni mu o této bolesti začínají vyprávět. Říkají: „My jsme doufali…“ Tady je ten problém: nesplněné očekávání. Bůh neudělal to, co oni chtěli. Jistě to byli dobří učedníci, měli dobré srdce, hodně se modlili, ale jejich očekávání nebylo správné. Oni očekávali osvobození Izraele, ale Ježíš věděl o něčem lepším. Bůh totiž toho ví o životě víc než my. A když nedělá to, co chceme my, tak to pro nás není lehké. Ale co je pro nás důležitější? To, co chceme, nebo to, co potřebujeme? Představme si člověka, který prosí o uzdravení z nemoci, ale Bůh po něm bude chtít, aby nesl tento svůj kříž. Nebo někdo bude prosit Boha o peníze a Bůh mu řekne, aby si shromažďoval poklady v nebi. Anebo někdo bude Boha prosit o nové manželství a on mu řekne, aby si vážil toho, co má.
Když Bůh nedělá to, co chceme, není to lehké. Ale víra je přesvědčení, že Bůh toho ví o životě víc než my a že nás tím životem provede.
Až se tedy zase někdy v někom nebo v něčem zklameme, nepropadejme panice a nevzdávejme to. Jenom buďme trpěliví a dovolme Bohu, aby nám připomněl, že jemu se ještě nikdy nic nevymklo z ruky.
Max Lucado – On i dnes odvaluje kameny
Ti poutníci jsou smutní. Prožívají hlubokou životní krizi. Neznámému, který se k nim připojil, to vysvětlují. Uvěřili v Ježíše, doufali, že on je ten, který vykoupí Izraele. Však to, co konal i kázal, svědčilo o tom, že byl prorok, mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem. Ale – říkají v hlubokém zármutku – naši velekněžía členové rady (synedria) jej vydali (samozřejmě Římanům), aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A dnes už je to třetí den, co se to stalo. Třetí den – konec lhůty a konec všem nadějím.
To je nejen lidské zklamání. To je výraz zoufalství, že Izrael, celý svět a všichni, kdo v něm trpí, zůstanou v otroctví marnosti a smrti, nevykoupení, a propadnou zmaru a nicotě. Mnoho lidí si s emauzskými poutníky říká: Ježíše popravili. Láska a pravda v dějinách nevítězí, poctivost a věrnost se nevyplácejí. Bůh – je-li vůbec – je daleko a nám nechal vše na pospas. Nějaký zásah od něho či pomoc se rozhodně nedají čekat. A tak nám ve světě vládnou úplatkáři a tuneláři a vydávají se za mravní vzory.
První bod si tedy můžeme shrnout: Situace emauzských poutníků i naše je velmi podobná. Utíkáme z města Božího pokoje (tak lze přeložit jméno Jeruzalém) do Emaus, jehož jméno, ne zcela průhledné, si Židé tenkrát vykládali jako lid zavržený (hebrejsky 'am či 'em maús), tedy místo odcizení asi jako Kainova země vyhnanství, hebrejsky Nód – vyhnanectví. Snad si i sami vzpomenete na nějakou temnou chvíli ve svém životě, kdy se vše jako by rozpadalo a my bychom byli nejraději od všeho utekli co nejdál. Ale Bůh nás přece po všelijakém klopýtání zastavil, postavil na nohy, a tak jsme tu zase spolu pod jeho Slovem.
Tím se ovšem dostáváme k druhému bodu kázání. Nejdříve se nám zdá, že v takových chvílích jsme úplně sami, osamělí a ztracení. Ale to je právě jen zdání, protože toho, kdo už jde s námi, nevidíme. O těch dvou poutnících se v původním řeckém znění říká, že jejich oči byly drženy, aby ho nepoznali (Lk 24, 16). Jak Křtitel říká: Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte (Jan 1,26).
Důležité je, že on nepřichází nejdříve s nárokem, abychom my byli s ním, nýbrž se zprávou, s informací, že on sám už je s námi. Emmanu-el, tj. S námi Bůh. Vstupuje do našeho bloudění a troskotání, do našich bíd a trápení a naslouchá nám. Ani zde nezačíná smutné poutníky poučovat a kárat, ale ptá se jich na to, co je tíží. Povzbuzuje je, aby se mu otevřeli a pověděli mu své bolesti. To je důležité. Když potkává i nás, ptá se nejdříve: Co je s tebou? Co tě tíží? Pověz mi to.
Jan Heller – Stezka ve skalách
Dnes nasloucháme úryvku, v němž nám evangelista Lukáš vypravuje o setkání Vzkříšeného s učedníky, kteří putovali do Emauz. Byli to dva neznámí učedníci, kteří představují každého z nás. Vše se odehrává v jediném dni (srov. Lk 24,13), tedy v den Ježíšova vzkříšení. Je to den opravdu plný událostí: vše začalo ráno odhalením prázdného hrobu, k němuž za úsvitu přišly ženy (srov. Lk 24,1–8). Zjevení Vzkříšeného se uzavírá jeho nanebevstoupením (srov. Lk 24,50–51). Je to jediný a jedinečný den nového stvoření (srov. Gn 1,5), den bez konce, v němž existuje i naše současné dnes; den, který trvá od Ježíšova vzkříšení až do jeho druhého příchodu ve slávě, a zároveň první den po sobotě (srov. Lk 24,1), z něhož se stává den Páně, neděle. Proto se každou neděli shromažďují křesťanská společenství, aby si společně připomínala vzkříšení.
Onen den tedy putují dva učedníci – jeden z nich se jmenoval Kleofáš, jméno druhého není uvedeno – do Emauz. Opustili svaté město Jeruzalém, k němuž Ježíš v době svého veřejného působení tak rozhodným způsobem směřoval (srov. Lk 9,51), neboť si jasně uvědomoval, že žádný prorok nemůže zemřít mimo Jeruzalém (srov. Lk 13,33). Tím odchodem jako by udělali tlustou čáru za svým následováním, opouštějí i společenství jedenácti apoštolů. Při tomto putování, které bychom mohli označit za „nepovolání“, rozprávěli o tom, co se stalo o Velikonocích v Jeruzalémě: jen tak si vybavovali události posledních dnů Ježíšova života, aniž by přitom porozuměli tajemství spásy, které se v oněch událostech naplnilo...
A najednou se k nim Ježíš ve svém nesmírném milosrdenství připojil a kráčel s nimi, oni ho však očima své slabé víry nedokázali rozpoznat. Nebyli s to vnímat ho jako skutečně Živého, který je nyní „v jiné podobě“ (srov. Mk 16,12). Chvíli jim naslouchal a pak se jich zeptal: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ (Lk 24,17). Oni se podiví, proč se jich ten člověk ptá na věci, které byly přece známy všem, kdo byli v Jeruzalémě, a pak mu vypravují o Ježíšovi. Sdělují mu historická fakta, ovšem bez hlubšího vhledu víry. Lukáš to shrnuje slovy: „Ježíš z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem“ (srov. Lk 24,19). Jenomže spolu s jeho smrtí jako by zemřela i naděje, kterou tihle učedníci do Ježíše vkládali. Jako dotvrzení pak dodali, že jsou to už tři dny, co se to všechno odehrálo. A právě tady se projevuje tvrdost jejich srdce: zapomněli na Ježíšovu zvěst, podle níž „Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Lk 9,22).
Když pak ještě doplní skeptické hodnocení zpráv o vidění andělů, jak to vyprávěly ženy, a o tom, jak někteří z učedníků šli k Ježíšovu hrobu, kde sice shledali, že je to přesně tak, jak ženy vypravovaly, ale jeho neviděli, Ježíš se chopí slova, aby oba v jistém smyslu vnitřně vzkřísil: „‘Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?’ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,25–27). Knihy Písma svatého přivádějí ke Kristu, který na ně zase vrhá světlo, protože on je definitivním interpretem zjevení: Písmo svaté nachází svůj střed ve velikonočním naplnění, v Ježíšově utrpení, smrti a vzkříšení, jež je vyústěním celého jeho života.
Najednou se oběma zatím neznámý souputník jeví, jako kdyby chtěl jít dál svou cestou. Oba naléhají, aby s nimi zůstal, protože pocítili, jak jim plane srdce, když naslouchali jeho slovům. Ježíš tedy vstupuje do domu spolu s nimi. „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“ (Lk 24,30), stejnými gesty jako při poslední večeři (srov. Lk 22,19).
V těchto úkonech Ježíš shrnuje celý svůj život ve svobodě a lásce. To je také důvod, proč církev tato gesta uchovává jako převzácný poklad a opakuje je vždy při slavení Pánovy památky. „Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel“ (Lk 24,31).
Ti dva se ihned a bez váhání vydali zpět do Jeruzaléma, kde „našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: ‘Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi’“ (Lk 24,33–34). Důsledkem setkání se Vzkříšeným je návrat do společenství. Vyprávění o průběhu a důsledcích tohoto setkání se v křesťanském společenství stále opakuje, protože ono je místem předávání a zprostředkování velikonoční víry.
Tato mimořádná pasáž evangelia ukazuje, že slovo Boží obsažené v Písmu svatém, eucharistie a společenství věřících jsou přednostními místy, kde se zjevuje vzkříšený Kristus. Souhrnem toho všeho je eucharistické shromáždění v den Páně! Tam poznáváme a oslavujeme Vzkříšeného jako Živého, jako toho, kdo dává i dnes život těm, kteří k němu přilnou.
Enzo Bianchi – Hlásej Slovo – roční cyklus A
(…) žít v trvalém sjednocení s ním, které převyšuje všechno, co můžeme prožívat s ostatními lidmi: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Neochuzuj své mládí o toto přátelství. Budeš ho moci vnímat po svém boku, a to nejen když se modlíš. Poznáš, že s tebou kráčí v každé chvíli. Snaž se ho objevovat a zažiješ krásnou zkušenost ve vědomí, že tě stále doprovází. To prožili učedníci na cestě do Emauz: Když spolu při chůzi sklíčeně rozmlouvali, „přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim“ (Lk 24,15). Jeden světec řekl, že „křesťanství není sbírka pravd, v které je třeba věřit, zákonů a zákazů, které je třeba dodržovat. To vypadá velmi odpudivě. Křesťanství je osoba, která mě tak nesmírně milovala, že touží po mé lásce. Křesťanství je Kristus.“
„Ježíš jde spolu se dvěma učedníky, kteří nepochopili smysl jeho událostí a vzdalují se od Jeruzaléma a od společenství. Aby s nimi mohl být dál, jde společnou cestou s nimi. Klade jim otázky a trpělivě naslouchá jejich podání událostí, aby jim pomohl rozpoznat, co teď prožívají. Potom jim citlivě a rozhodně zvěstuje slovo a vede je k interpretování prožitých událostí ve světle Písma. Přijímá jejich pozvání, aby s nimi zůstal na pokraji temnoty: vstupuje do jejich noci. Když mu naslouchají, jejich srdce se rozhoří a jejich duch se rozzáří, při lámání chleba se jim otevřou oči. Oni sami se rozhodnou vydat se ještě v tu hodinu na cestu opačným směrem, aby se vrátili ke společenství a podělili se o zkušenost ze setkání se Zmrtvýchvstalým.“
papež František – posynodní apoštolská exhortace Christus vivit (Kristus žije) čl. 156, 237
A jak Lukáš líčí Ježíše? Je tu mnoho aspektů, které bezprostředně oslovují mladé lidi: Ježíš se osamostatňuje, rodiče ho musejí nechat odejít. Na poušti nalezne učitele, který se odvažuje kritizovat bohatství a nespravedlivého krále. Ve svých vlastních výrocích projevuje Ježíš starost o ty, kdo jsou úspěšní: „Běda vám, kdo jste nyní nasycení, (...) kdo se nyní smějete, (...) když vás budou všichni lidé chválit...“
Bůh „sesazuje mocné z trůnu a povyšuje ponížené. Hladové sytí dobrými věcmi a bohaté propouští s prázdnou“, zpívá dívka Maria. Kdo se tak rozhodně přidává na stranu ponižovaných lidí, ten nutně kritizuje mocné a bohaté. Zde nad Lukášem žasnu nejvíc. Je ve svém poselství radikální, a přitom nikoho nezraňuje. Povyšuje chudáky a majetným ukazuje cestu, jak zacházet se svým bohatstvím, dokonce jak jím mohou druhé i sebe učinit šťastnými. Jeho slovu rozumějí všichni.
Lukáš sympatizuje se Samaritány, kteří měli pověst heretiků. Má pochopení pro jejich strach a uzavřenost a milosrdného Samaritána staví všem za vzor. Milosrdný Samaritán si všímá bližního, zatímco kněz ho přehlédne.
Lukáš vidí něco příkladného dokonce i na nepoctivém správci. Získává si přátele z nepoctivého mamonu, říká Ježíš. Učit se máme – podle Lukáše – od bezbožného soudce, chudé vdovy a celníka Zachea. Pouze Lukáš nám podává zprávu o tom, jak smutní učedníci cestou do Emauz potkávají Ježíše. Ten jim naslouchá a klade otázky. Mladí muži kráčeli společně s Ježíšem, aniž to věděli. Nakonec Ježíše poznali při jídle.
Ježíš – jak ho líčí Lukáš – je na straně lidí, kteří mají odvahu vystupovat proti nespravedlnosti. Lukáš si kromě toho víc než ostatní evangelisté všímá žen, které Ježíše doprovázely. Píše, jak Ježíš získává přátele a vyhledává spolubojovníky. Kritizovat s láskou je umění. Toto umění kritizovat tak, aby to druhého nepokořilo, nýbrž posílilo, Lukáš ovládá. Staví most mezi chudými a bohatými, kteří se díky tomu mohou obdarovávat.
kardinál Carlo Maria Martini, Georg Sporschill – Hovory v Jeruzalémě
