3. neděle velikonoční – cyklus C

Vydáno: 1.5.2022Autor: AdministrátorZpět Úvod k meditaci Výklad biblického textu K tématu

Sk 5,27b-32,40b-41; Zj 5,11-14; Jan 21,1-19

¹Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: ²Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. ³Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. ⁴Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. ⁵Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ ⁶On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. ⁷Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. ⁸Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. ⁹Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. ¹⁰Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ ¹¹Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. ¹²Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. ¹³Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. ¹⁴To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. ¹⁵Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ ¹⁶Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano; Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ ¹⁷Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mé?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! ¹⁸Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ ¹⁹To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“ (Jan 21,1-19)

Srovnání: ¹Jan 6,1; Mt 26,32;^3-8 Lk 5,4-11; ⁷Jan 20,4-8; Mt 14,29; ¹²Lk 24,30-31; ¹³Mk 6,41; 8,6-7; ¹⁵Mk 14,29; ¹⁶Sk 20,28; 1 Petr 5,2; ¹⁷Lk 22,31-32; ¹⁹2 Petr 1,14

Úvod k meditaci

Apoštolové prožívají asi těžké chvíle, nedokáží nést nejistotu, neumí přijmout svoji vinu a Ježíšovo odpuštění. Přichází do jejich života normální všednost, přichází šeď, pochybnosti, rozpaky, doba přešlapování na místě a ohlížení se zpět. Zdá se, že všechno, co Ježíš přinesl, je jako sen. I když jsou několikrát rozradostněni zjevením zmrtvýchvstalého Pána, přesto nedokáží nalézt potřebnou jistotu a vyrovnanost. Petr „nachází řešení“ v lovu ryb. Říká si: „V tom se snad ještě vyznám, aspoň v něčem mám o sobě jistotu.“ A Pán jim dává zakusit i v tom, co je jim tak důvěrně známé – rybaření – neúspěšnost. Musí totiž společně poznat a uznat, že člověk je vždy neúspěšný, když spoléhá na sebe, když chce věci vyřešit sám.

Ježíš se zjevil apoštolům až k ránu po neúspěšném lovu, dal se jim poznat v těchto znameních:

1) Bohatý lov, který v nich vyvolává vzpomínky, kdy už jednou poznali zcela zřetelně jeho moc.

2) Ježíšova dobrota a přívětivost, protože má pro ně připravenu snídani. Je velice pozorný jako vždy.

Pán je vždy s námi, vždy tam, kde jsme. Jen ho musíme poznat, jen otevřít oči. Ježíš i vůči nám je vždy stejný. Je to přítel plný dobroty a starostlivosti o nás. Kéž bychom měli aspoň kousek takové starostlivosti my o něho a jeho věc.

K pověření službou pro církev potřebujeme jedinou kvalitu – lásku. Pravý pastýř, který následuje Ježíše, dobrého Pastýře, pracuje různými metodami, ale vždy na jednom základě, na základě lásky.

Výklad biblického textu

Kontext: Dvacátá první kapitola Janova evangelia je podle zkoumání pozdějším dodatkem od jiného autora. Jde však o uznávanou součást čtvrtého evangelia. Tento dodatek k Janovu evangeliu zdůrazňuje náboženskou zkušenost Ježíšových učedníků. Ani po třech letech osobních kontaktů s Ježíšem, ani po jeho ukřižování a vzkříšení nebylo učedníkům příliš zřejmé, kdo Ježíš je.

v. 7: onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ – Kdo miluje, rozpozná Zmrtvýchvstalého i tam, kde mnoho jiných zdaleka nemá jasno.

v. 11: síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát – Podle mínění starých přírodovědců bylo 153 druhů ryb. Všechny rasy, národy se nacházejí v síti Církve, kterou zde představuje loď a Petrova lovící skupinka, a přece jednota Církve nepraskne.

Prameny, odkazy: Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Ludolf J. Kazda – www.biblickedilo.cz.

K tématu

Jedna důležitá věc, která vypovídá z evangelia i prvního čtení o Petrově službě, je tato: Petr není na rybolov a pastvu sám, spolu s ním jsou tu další apoštolové: Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ V prvním čtení zaznívá: Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli… Petr je hlavou apoštolského sboru; hovoří a jedná téměř vždycky jménem všech. Dnes se toto všechno ukazuje ve znovuobjevené biskupské kolegialitě: „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů“ (LG 22). Jsou spojeni ve výkonu služby trojího úřadu pastýře: vyučovat, posvěcovat a vést Kristovo stádo (srov. LG 24-27). A to nejen teoreticky, na rovině principů, ale i konkrétně skrze různé formy spolupráce a spoluodpovědnosti, které se utvářejí v církvi (biskupské konference, biskupské synody, atd.).

Ve vztahu k dnešnímu evangeliu není možné mluvit o Petrově službě, aniž bychom se dotkli také služby Jana. Přinejmenším třikrát se v evangeliu setkáváme s tajemným přiblížením těchto dvou apoštolů (Petra a Jana): při poslední večeři se Petr obrátil na učedníka, kterého Ježíš miloval, aby se dozvěděl, kdože má Ježíše zradit (srov. Jan 13,23n). O velikonočním ránu ti dva běželi ke hrobu, učedník, kterého Ježíš miloval, byl rychlejší, ale dříve než vstoupil do hrobky, tak počkal na Petra (srov. Jan 20,2n). V dnešním úryvku evangelia ten samý učedník rozpozná jako první Pána, ale je to Petr, kdo za ním první jde. Jednomu Ježíš říká: „Následuj mě!“, o druhém: „Chci, aby zůstal, až přijdu.“

Toto tvrzení nemůže být náhodné; je zde tajemství. Svatý Augustin to pochopil a snažil se to objasnit. Petr a Jan představují dvě tváře církve: církev, která se namáhá a bojuje (aktivní život), a církev, která rozjímá (kontemplativní život): „Církev rozeznává dva způsoby života: jeden, prožívaný v námaze, druhý zase v odpočinku; jeden na cestě, druhý ve vlasti; jeden při práci a aktivitě, druhý odměněný kontemplací… První symbolizuje postava apoštola Petra, druhý zase učedník Jan“ (sv. Augustin, Tract. in Jo. 124,5). Pokud využijeme toto rozlišení na konkrétní církev zde na zemi, pak je možné hovořit o církvi, která šíří Království, a o církvi, která předjímá Království, tedy o poslání a proroctví v církvi.

Úmyslem – který se jistým způsobem určitě vztahuje už k evangelistovi Janovi – bylo osvítit vztah mezi hierarchií a svatostí v církvi, mezi církví úřední a církví lásky. Prvenství, jak říkal už Augustin, patří kontemplaci, tedy lásce a svatosti („Ti největší v nebeském království nejsou úřední služebníci, ale světci“, čteme v dokumentu ,,O kněžství ženy“). Svatost je však pro církev, tudíž v tomto životě je v jistém smyslu podřízena také úřadu, který předsedá jednotě církve. Proto čeká Jan na Petra před tím, než vstoupí do prázdného hrobu, jak mu to napovídalo srdce. A tak celá církev věří ve vzkříšení. Proto Ignác z Antiochie definuje římskou církev jako tu, která „předsedá v lásce“ (List Římanům), tedy předsedá celé církvi, která nachází v lásce svůj základ a podstatu. Z toho důvodu se i největší mystici a charismatici považovali za „syny církve“, v hluboké úctě a poslušnosti spojené s Petrovým nástupcem.

A přesto nemůžeme trvat jenom na jednosměrné závislosti svatosti na úřadu; musíme zdůraznit také závislost úřadu na svatosti. Úřad je ve službě svatosti, stejně jako to, co plyne, je ve službě trvalému, a jako přítomná církev je ve službě nebeskému Jeruzalému. Tuto vzájemnou závislost a propojenost je třeba vyzdvihnout: Petr potřebuje Jana, který má položenou hlavu na Pánově srdci, aby poznal, po čem touží samotný Kristus. Jan je prorokem, který naslouchá, a potom podává zprávu o tom, „co říká Duch církevním obcím“ (Zj 2,7). Bez tohoto vzájemného naslouchání by život církve utrpěl. V této oblasti by již více nemělo docházet k nepochopení: je důležité mezi sebou propojit charismata a služby, autoritu a svatost, protože církev na jedné straně zachycuje ono „nové“ Boží v dějinách, na druhé straně to však také umí integrovat do „starého“, pro stále větší krásu a bohatství Nevěsty. Svatý Augustin ve stejném textu napomínal: ,,Ať nikdo nerozděluje tyto dva apoštoly… Bylo to k dobru všech věřících, když Petr dostal moc svazovat a odpouštět hříchy; a stejně tak má přivést tytéž věřící ke klidnému přístavu vnitřního skrytého života, který Jan prožíval na Kristově hrudi“ (tamtéž, 124,7). Petr a Jan jsou v Novém zákoně stále zobrazováni jako rozdílní učedníci, ale vždycky společně při sobě (srov. Lk 22,8; Sk 3,1; 4,13; 8,14). Rozlišení se ani tak nedotýká osob (někdo může být.kontemplativní a charismatický, i když je ustanovený do pozice úřední autority!), ale různých funkcí.

Raniero Cantalamessa – Slovo a život (roční cyklus C)

Neexistuje žádný lepší prostředek, s jehož pomocí můžeme být spojeni s Kristem, než konat jeho vůli. Jeho vůle nespočívá v ničem jiném než v dobru našich bližních… „Petře,“ ptá se Pán, „miluješ mě? Pas mé ovce“ (Jan 21,15), a touto trojí otázkou, kterou se na něj obrací, mu Kristus jasně ukazuje, že pást ovce znamená osvědčit lásku. To není řečeno pouze kněžím, ale každému z nás, ať už je mu svěřeno sebemenší stádce. Vždyť i to nejmenší stádce není možné zanedbávat, protože „můj Otec“, říká Pán, „v nich má zalíbení“ (Lk 12,32).

Každý z nás má jednu ovečku. Snažme se ji vodit na dobrou pastvu. Hned jak člověk ráno vstává ze svého lůžka, má svými slovy i činy usilovat o jediné – aby se jeho dům a jeho rodina upevňovala ve zbožnosti. Opravdu žije pouze ten, kdo žije pro druhé. Kdo žije pouze sám pro sebe a druhými pohrdá a nestará se o ně, je na světě zbytečně, není to člověk a nepatří k lidskému rodu. (…) Kdo hledá prospěch svých bližních, nikomu neškodí, se všemi má slitování a všem podle svých sil pomáhá, nepodvádí, nepřivlastňuje si to, co patří druhým, nepronáší křivá svědectví, varuje se neřestí, osvojuje si ctnosti, modlí se za své nepřátele, oplácí dobrem těm, kdo se k němu chovají špatně, nikoho netupí, nezlořečí, i kdyby byl tisícerým způsobem vystaven zlořečení (…) hledáme-li pouze svůj vlastní prospěch, nebudou z nás mít prospěch naši bližní.

Jan Zlatoústý – Komentář k Matoušovu evangeliu

Kdo nevychází ze sebe, stává se namísto prostředníka pozvolna funkcionářem, provozovatelem. Všichni známe ten rozdíl. Funkcionáři a provozovatelé „už mají svou odměnu“, a poněvadž nenasazují svou kůži a své srdce, neobdrží vřelé díky. Právě odtud se rodí nespokojenost některých, kteří jsou sklíčeni a stávají se jakýmisi sběrateli starožitností nebo novot, namísto toho, aby byli pastýři, kteří jsou „cítit ovcemi“. O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou „cítit ovcemi“, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí. Je pravda, že takzvaná krize kněžské identity nás všechny ohrožuje a vrcholí v civilizační krizi, avšak dovedeme-li prolomit její vlnu, můžeme vyplout na širé moře a spustit sítě ve jménu Páně. Je dobře, že nás sama realita vede tam, kde se to, čím skrze milost jsme, zřetelně vyjevuje jako čirá milost; na moře současného světa, ve kterém platí jenom pomazání – a nikoli funkce – a úspěch přinášejí sítě spuštěné ve jménu Pána Ježíše, kterému jsme uvěřili.

homilie papeže Františka při mši se svěcením olejů, Zelený čtvrtek 2013

Milostivý Pán dal nám hříšníkům Ducha svatého a nepožadoval za to od nás žádný poplatek, ale každého z nás se ptá jako apoštola Petra: „Miluješ mne?“ Pán od nás chce pouze lásku a raduje se z našeho obrácení. Takové je milosrdenství Boží k člověku: když člověk přestane hřešit a pokoří se před Bohem, Pán mu milostivě všechno odpouští a dává mu milost Ducha svatého a sílu vítězit nad hříchem.

Podivuhodná věc: člověk se štítí svého bratra, stejného člověka, jako je on, když je chudý nebo špinavý. Ale Pán, jako matka milující své dítě, nám vše odpouští a neštítí se žádného hříšníka, a dokonce mu dává dar Ducha svatého.

Kdyby lidé poznali lásku Boží k nám, plně by se svěřili do jeho svaté vůle a žili by pokojně v Bohu jako královské děti. Král se o vše stará: o království, o rodinu, o syna, o děti. A syn žije na královském dvoře spokojeně, všichni mu slouží a on si všeho bezstarostně užívá. Stejně tak ten, kdo se svěřil do vůle Boží, žije v pokoji, spokojený se svým osudem, i kdyby byl nemocný, chudý nebo pronásledovaný. Je pokojný, protože je s ním milost Ducha svatého a sladkost Ducha ho utěšuje. Rmoutí se pouze nad tím, že tak velice urazil milovaného Boha.

Jak je třeba žít na zemi, aby duše vždycky vnímala, že přebývá s Bohem? Pán řekl: „Nenechám vás sirotky“, a dal nám Ducha svatého. Duše musí cítit, že Duch Boží v ní žije; i kdyby milost byla malá, duše cítí lásku Boží, cítí, že Pán je náš a my jeho. Ale kdo není v duši takový, ten ztratil milost.

Duše cítí, že Pán ji miluje, nehledě na množství hříchů. Jako Pán tehdy řekl: „Zachee, dnes musím zůstat v tvém domě“ (Lk 19,5). A to pouze za to, že Zacheus chtěl spatřit Krista; stejně tak i dnes bývá s hříšníkem, když se jeho duše obrátí k Bohu. Lidé dnes sešli z dobré cesty a stali se nemilosrdnými a krutými. Není mezi nimi lásky, a proto necítí ani Boží lásku. Pro krutost svého srdce si lidé i o Bohu myslí, že je takový jako oni, a úplně ztrácejí víru v Boha.

Kdyby to jen bylo možné, ukázal bych jim Pána a řekl: „Podívejte se, jaký je Pán! Před tváří jeho lásky duše člověka roztává.“ Ale tuto lásku nelze uzřít prostým rozumem; lze ji poznat pouze v Duchu svatém.

Pane, dej, ať prolévám slzy za sebe a za celý svět, aby tě lidé poznali a žili věčně s tebou. Pane, učiň nás hodnými daru pokorného Ducha svatého, ať pochopíme tvou slávu.

Má duše teskní až k slzám! Je mi líto lidí, kteří neznají sladkost svatého pohnutí. Má duše silně touží po tom, aby milost Boží byla se všemi, aby celý svět, všichni lidé věděli, jak toužebně nás Pán miluje, jako své drahé děti.

Moudrost Silvána z Athosu

Amen, amen, pravím ti: dokud jsi byl mladší …

Ježíš Petrovi předpovídá, že nyní bude schopen ho následovat a jít tam, kam šel on sám (srov. 13,36). Tento text je kontrapunktem slov mladý/starý, pásat se/být opásán, chodit/být veden, chtít/nechtít. Je tu rozdíl mezi dřívějším Šimonem, který si jako mladý přepásával šaty v přesvědčení, že si může chodit, kam chce, a novým Šimonem, kterému ve stáří přepáše šaty někdo jiný a povede ho, kam nechce. A to je právě to místo, kam předtím chtěl jít, a nemohl (srov. 13,36): je to místo, kam šel jeho Pán a Mistr, když dal svůj život do služby bratřím.
Zatímco Petr chtěl dát život za Ježíše, Ježíš dal život za něho. Když mu umyl, nohy, dal mu svobodu milovat, jak je sám milován. Proto „vztáhne ruce“ a bude odveden, aby zemřel vedle Ježíše jako dva zločinci. Až bude v roce 64 po Kr. ukřižován, rozepne ruce na šibenici kříže. Ausebius zaznamenal, že byl ukřižován hlavou dolů. Jenom v tomto obrácení se napřímí. Tehdy se dokoná jeho křest, který začal, když se přepásán šaty vrhl do moře (srov. v. 7). Ukřižován s Kristem (srov. Řím 6,6) definitivně odloží starého člověka a oblékne člověka nového: stane se podobným dobrému Pastýři, který umí odevzdat svůj život (10,11). Tak se stane skutečně jeho přítelem (15,13).

Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Jana

Dnes na slavnost svatého Josefa slavíme zahájení služby nového římského biskupa, Petrova nástupce, a ta s sebou nese také určitou moc. Jistě, Ježíš Kristus dal Petrovi moc, ale o jakou moc se jedná? Po trojí otázce, kterou Ježíš klade Petrovi ohledně lásky, následuje trojí výzva: pas mé beránky, pas mé ovce. Nikdy nezapomínejme, že pravá moc je služba a že také papež, aby mohl tuto moc vykonávat, musí se nořit stále více do služby, jejímž zářivým vrcholem je kříž; musí hledět na pokornou, konkrétní a na víru bohatou službu svatého Josefa a jako on rozevřít náruč, chránit celý Boží lid, vroucně a něžně přijímat celé lidstvo, zvláště ty nejchudší, nejslabší a nejmenší, o kterých mluví Matouš v souvislosti s poslední soudem, který je o lásce: toho, kdo hladoví, žízní, je cizincem, nahým, nemocným a vězněným (srov. Mt 25,31-46). Jedině ten, kdo slouží s láskou, dovede chránit!

papež František při inaugurační mši svaté 19. 3. 2013

„Jak to vypadá s mou první láskou? Jsem do tebe zamilován jako první den? Jsem s tebou šťastný nebo si tě nevšímám?“ Je nutné si často klást tyto univerzální otázky. A nemají se tak tázat pouze manželské páry, nýbrž také kněží a biskupové mají zkoumat svůj vztah k Ježíši. Právě On se nás totiž ptá, tak jako to jednoho dne učinil s Petrem: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Kladu tuto otázku sám sobě, mým bratřím biskupům a kněžím: je má dnešní láska taková jako ta Ježíšova? Je stejná jako byla na počátku? Jsem zamilovaný tak jako první den? Nebo se kvůli práci a starostem dívám někam jinam a na lásku trochu zapomínám? Manželé se mezi sebou hádají a hádat se je normální. Avšak když chybí láska, utichnou hádky a nastane zlom.

Nesmíme nikdy zapomínat na první lásku. Nikdy! – „Pas mé ovce.“ S teologií, filosofií, patrologií a vším, co studuješ, ale pas je. Buď pastýřem. Kvůli tomu nás Pán povolal. Biskup vložil ruce na naši hlavu proto, abychom byli pastýři. To je tedy druhá otázka. První zní: Jak to vypadá s mou první láskou? A druhá: Jsem pastýř nebo aktivista neziskové organizace, která se jmenuje církev? V tom je totiž rozdíl. Jsem pastýř? Musím si klást tuto otázku stejně jako všichni biskupové a kněží… Pas mé ovce. Jdi dál.
Pro pastýře zasvěceného Kristu neexistuje sláva ani vznešenost. (…) Náš osud je skončit tak, jako skončil On. Láska, která umírá jako obilné zrno, aby vydalo úrodu. Ale tu již neuvidím. A konečně, poslední hledisko a to nejsilnější slovo. Ježíš jím korunuje svůj rozhovor s Petrem: „Následuj mě!“
Pokud jsme ztratili orientaci a nevíme, jak odpovědět na otázku o lásce, na otázku o bytí pastýřem. Pokud nedokážeme odpovědět nebo nemáme jistotu, že nás Pán neopustí v nejtěžších životních okamžicích či v nemoci, tehdy nám Pán říká: „Následuj mě!“ A tady je naše jistota, v Ježíšových stopách, po této cestě.

papež František 6. 6. 2014

Jan nám zachytil událost se vzkříšeným Ježíšem, která nám ukazuje, že se s námi Pán setkává uprostřed zbytečností našeho všedního dne (srov. Jan 21,1-14). Učedníci se nadarmo namáhali po celou noc, ale nechytili ani rybičku. Když veslují zklamáni ke břehu, uvidí na něm stát muže, který je láskyplně osloví a pošle je zpátky na otevřenou hladinu, aby ještě jednou ponořili sítě po pravé straně lodi. „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Vyhodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb (Jan 21,6). Milovaný učedník v tom okamžiku pozná, kdo je onen muž na břehu: „To je Pán!“ (Jan 21,7). Vzkříšený proměňuje noc marnosti v jitro života a lásky.
„To je Pán!“ Ta větička shrnuje celou zkušenost zmrtvýchvstání. Opakuji-li si ji uprostřed své práce, při marných rozhovorech, u psacího stolu a v neřešitelných konfliktech, pak se rozjasní šedivé ráno a můj všední den získá nový lesk. Vím jedno: právě teď, uprostřed mé práce je Pán se mnou. Nemusím se namáhat sám, abych něco ulovil. Vzkříšený mi dává darem novou naději, že se můj život vydaří, i když to s ním doposud vypadalo beznadějně. Vyhodím-li na jeho příkaz sítě na pravé – a tedy vědomé – straně lodi, síť se naplní, pokud budu pracovat pozorně a opatrně. Vzkříšení se odehrává uprostřed všedního dne, např. když se pojednou rozmotá zadrhnutý uzel, když se vydaří rozhovor, když se uvolní vnitřní napětí, protože vím: teď a tady u mého pracovního stolu je vzkříšený Ježíš se mnou. Stačí se jen na okamžik zastavit a dávat pozor na jeho impuls. Můj život se začne měnit a má práce se podaří.
Kde se setkávám se Vzkříšeným? Vstoupil už někdy do noci mé marnosti? Kde jsem prožil proměnu všedního dne a šedého rána?

Anselm Grün – 50x Ježíš

Nechme se přetvářet Ježíšovým pohledem

Zmrtvýchvstalý Ježíš připraví jídlo svým učedníkům a po jídle zapřede intenzivní rozhovor s Petrem. Od tohoto obrazu z evangelia odvíjel papež František svoji promluvu a svěřil se, jak jej v modlitbě napadlo představit si „pohled, kterým Ježíš spočinul na Petrovi“. V evangeliu jsou tři takovéto pohledy v odlišných situacích: při Petrově vyvolení, v jeho lítosti a při pověření pastýřskou službou.

Na začátku Janova evangelia, když jde Ondřej za svým bratrem Petrem a říká mu „Našli jsme Mesiáše!“, je tento pohled plný nadšení. Ježíš pohlédl na Petra a řekl mu: „Ty jsi Šimon, syn Janův, budeš se jmenovat Kéfas, ta znamená skála“. To je první pohled, pohled poslání. Tento první pohled je povoláním, prvním oznámením Petrova poslání. A jaký byl účinek tohoto pohledu v Petrově duši? Nadšení. Byl to počátek cesty s Pánem. (…)
Petr třikrát zapřel Ježíše a ztratil všechno. Ztratil Jeho lásku, a když zkřížil svůj pohled s tím Pánovým, rozplakal se. Lukášovo evangelium o Petrovi říká, že „se hořce rozplakal“ (Lk 22,62). Nadšení následovat Ježíše se změnilo v pláč, protože zhřešil, zapřel Ježíše. Pánův pohled změnil Petrovo srdce ještě více než ten první. První změnil jeho jméno a povolání. Tento druhý pohled mění Petrovo srdce a touto změnou je konverze lásky.

Potom následuje pohled při setkání po Ježíšově Zmrtvýchvstání. Víme, že Ježíš se s Petrem setkal, jak stojí v evangeliu, ale nevíme, co si řekli. Pohled z dnešního evangelia je třetí. Potvrzuje Petrovo poslání a žádá také potvrzení Petrovy lásky. Třikrát Pán žádá Petra, aby vyjádřil svoji lásku a pověřuje ho, aby pásl Jeho ovce. Když se Pán táže po třetí, Petr se zarmoutí, skoro se rozpláče. Zarmoutil se, protože se jej Pán potřetí zeptal: „Miluješ mne?“ a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!“. Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce!“. – To je třetí pohled, pohled poslání. První je pohled vyvolení, kdy Petr nadšeně následuje Ježíše. Druhý je pohled lítosti ve chvíli onoho těžkého hříchu, kdy zapřel Ježíše. Třetí je pohled, který posílá: „Pas mé beránky! Pas moje ovce! Pas moje ovce!“

Zde to však nekončí, Ježíš jde dál a říká Petrovi: „To všechno budeš konat z lásky, ale co potom? Budeš korunován králem?“. Nikoli. Ježíš předpovídá Petrovi, že jej bude také následovat cestou kříže.

Také my můžeme přemýšlet o tom, jakým pohledem se na mne Ježíš dívá dnes? Jak na mne hledí Ježíš? Povoláním? Odpuštěním? Posláním? Na cestě, kterou šel On, jsme všichni Pánem viděni. Neustále na nás hledí s láskou. Žádá od nás něco, odpouští nám něco a pověřuje nás určitým posláním. Nyní Ježíš přichází na oltář. Každý z nás ať si v duchu říká: „Pane, Ty jsi zde, mezi námi. Pohleď na mne a řekni mi, co mám dělat. Jak mám oplakat svoje chyby, svoje hříchy. S jakou odvahou se mám ubírat po cestě, kterou jsi Ty prošel jako první“.

papež František – kázání z Domu sv. Marty – 22. 5. 2015