32. neděle v mezidobí – cyklus C

Saduceové přišli za Ježíšem s chytákem. Nevěřili ve vzkříšení a chtěli, aby Ježíš řekl něco, co by mohli odmítnout. Přesto Ježíš jejich otázku nepřehlédl ani nebagatelizoval. Odpověděl na ni, a potom se dotkl skutečného problému. Když ti lidé kladou nesnadné otázky, například Jak může milující Bůh nechat lidi hladovět? Jestliže Bůh ví, co udělám, mám vůbec možnost se svobodně rozhodnou? – řiď se Ježíšovým příkladem. Nejprve podle svých nejlepších schopností odpověz na otázku, a potom hledej, o co skutečně jde – například o neuzdravené zranění z osobní tragédie, nebo jiná skrytá nevyslovená otázka. Často lidé takovou otázkou zkoušejí nikoli tvou schopnost zodpovědět náročné otázky, ale tvou ochotu naslouchat jim a tvůj zájem o ně.

 

 

 

 

 

 

 

Za Ježíšem chodily spousty lidí a snažily se ho nachytat různými otázkami. Kristus pokaždé odpověděl, aniž by se nechal chytit do pasti. Proto byli tito narušitelé stále nevraživější. Kdybychom mohli mít vždycky rozlišovací schopnosti jako Kristus, lépe bychom dokázali odhadnout, co je v člověku.

Můžeme to dokázat, pokud budeme lidmi modlitby a budeme mít vnitřní život. Mohli bychom pochopit spousty věcí a nemuseli bychom ztrácet čas stupidními diskuzemi. A tak se jednou někdo pokoušel Krista ptát se na případ muže s bratrem. Muž zemře a nechá ženu samotnou. Může si bratr vzít vdovu? Kdo bude na věčnosti skutečným manželem té ženy? Ježíš řekl: Bůh Abrahámův, Bůh Izákův není Bohem mrtvých, ale živých. Mluvme o Bohu živých. Kristova slova jsou pravdivá. Kristus je pravda. Ne já. Ani vy ne. Vzpomeňme si, jak se liší věřící od fundamentalisty – fundamentalista využívá Boha, aby mu posloužil, zatímco věřící se dává do služeb Boha. Když se věřící odváží začít Boha využívat, může použít jeho svatou knihu jako zbraň, a to je děsivé. Křesťanští nebo muslimští zabijáci jsou dnes jejími smrtícími nástroji. Zfalšovaný Bůh. 11. září 2001 bylo strašlivou zkouškou, která poznamená duše lidí na celá století. Nikdy v dějinách lidstva ještě člověk nezašel tak daleko v hrůze a odpornosti ve jménu zfalšovaného a překrouceného Boha. Jsme živí, ale nepatříme do tohoto světa. Když věřící baží po moci jen pro moc, po penězích jen pro peníze a vnější dojem je jeho cílem, pak takový věřící nežije. Stane se z něj pyšná stvůra. Jedině pokora, největší ze ctností, ho může vrátit na cestu Kristovu, protože Kristus tuto ctnost během života projevoval výjimečným způsobem.

Co to znamená být živý ve jménu Krista?

Živý je někdo, kdo se modlí, kdo miluje ve jménu Krista pokorného a skromného.

Kvalita Kristovy lásky souvisela s jeho schopností se modlit. Kolikrát se v evangeliu setkáváme s tím, že opouští naléhající davy, které měl tak rád, a zůstává sám v horách, aby se mohl modlit? Modli se a miluj, to je moje oblíbené heslo, odvozené z Kristova postoje, jak nám ho ukazuje evangelium. Když se modlíme, milujeme. A když milujeme, modlíme se ještě víc. Bez mých osmačtyřiceti hodin ticha a modliteb každých deset dní bych nikdy nedokázal vydržet v tom násilnickém světě, kde sloužím. Musím být živý mezi mladými, kteří v sobě nosí zárodky smrti, nenávisti a násilí, jaké si někdy ani neumíme představit. Ty hodiny v osamění jsou pro mě neocenitelné – můžu si nabít baterie a zase jít rozsévat lásku a naději.

Individuální modlitba z nás dělá živé. Tomu hluboce věřím. V evangeliích čteme tuto prostou Kristovu větu: Proste a bude vám dáno. Musíme ji brát doslova. Každá modlitba je Pánem automaticky vyslyšena.

Modlitba nám poskytuje dar lásky. Získáváme z ní sílu a schopnost druhé nezištně milovat. Láska zachrání všechno, láska nad vším zvítězí a láska všechno změní. Ve chvílích trápení nám láska umožňuje věřit, že Kristus je živý a že i my jsme živí, protože žádná situace není neřešitelná nebo bezvýchodná.

Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra

Jak často mi milost Boží uložila, abych stále svědčil a veřejně hlásal, že nemáme truchlit pro naše bratry, když je Pán zavolal a vysvobodil z tohoto světa! Vždyť přece víme, že nejsou ztraceni, že nás jen svým odchodem předcházejí. Že sice po nich toužíme, tak jako kdyby cestovali po souši či po moři, ale že pro ně nemáme naříkat, že tu kvůli nim nemáme nosit černé roucho, když oni tam už oblékli roucho bílé. Že nemáme dávat pohanům příležitost, aby nás plným právem kárali, poněvadž oplakáváme mrtvé, kteří podle našeho přesvědčení žijí u Boha, a tak víru, kterou ústy hlásáme, nepotvrzujeme srdcem a duší. (Sv. Cyprián)

 

Jeden muž vyhrál v loterii deset milionů. Dobře je investoval a zabezpečil si tak vysoký celoživotní příjem. Každý měsíc jezdil na dovolenou někam jinam. Lyžování ve velehorách střídal s vyhřátými mořskými břehy a slunečními plážemi. Platil si lukrativní milenky a komfortní hotely, které většina lidí této planety nikdy nepozná. Když mu jednou číšník ve známém plážovém středisku přinesl osvěžující nápoj z lososových jiker, chytil ho muž za ruku a řekl mu: „Povězte mi něco, co mě dnes potěší. Co by lahodilo mému srdci.“ Muž čekal, že mu číšník polichotí a on mu za jeho lživá slova, která dobře sednou, vtiskne do ruky bankovku. Číšník se k němu naklonil a pošeptal: „Pane, jak smutný je pohled na člověka, který zapomněl na to, že je na zemi jen cizincem.“

Juraj Jordán Dovala – Pankáč v kostele

Saduceové náleželi k významným kněž­ským rodinám a laické aristokracii. Tvořili jeruzalémskou kněžskou třídu bo­hatých a mocných. Uznávali pouze psaný Zákon – Toru, tedy Pět knih Mojžíšových. Odmítali ústní tradici, kterou zastávali farizeové. Jedná se tedy o konzervativní postoj, který nepřijímá žádný rozvoj dědictví víry. Jak je patrné z jejich jména (Saddoukai/oi; aram. sadduqājê; hebr. םיקודצ = sadûkîm), považovali se za nástupce legitimního pokolení kněze Sádoka (srov. 1 Kron 5,27nn; 24,1nn). Jako stavovské seskupení jeruzalémské kněžské aristokracie se saduceové utvořili pravděpodobně v 2. stol. před Kr. Saduceové tvořili jednu ze čtyř filosofických škol a odlišovali se od farizeů, essénů a zelótů silným zdůrazňováním vlastní zodpovědnosti člověka a svébytným učením o odplatě, podle kterého odměna a trest jdou ruku v ruce v naprosté shodě s jednáním člověka v tomto životě. Po zničení Jeruzaléma a chrámu v roce 70 po Kr. prakticky saduceové zmizeli ze scény, takže v rabínských pramenech i v textech Nového Zákona o nich není příliš mnoho zmínek.

Ze 14 výskytů v NZ se 9 vyskytuje v synoptických evangeliích – z toho 7 v Mt a 5 v Sk. celkem 14 výskytů. Téměř vždy zastávají saduceové roli popíračů vzkříšení (srov. Mk 12,18n; par. Mt 22,23-24/Lk 20,27; Sk 4,1n; 23,6-8). Podle Sk 23,8 popírali rovněž existenci andělů a duchů. V Sk 5,17 jsou saduceové ztotožněni s velekněžskou vládnoucí vrstvou. Pouze Matoušovo evangelium řadí dohromady saducee s farizei (srov. Mt 3,7; 16,1.6.11.12), což je zřejmě způsobeno tím, že do postavení Ježíšových nepřátel je staví sám evangelista. Evangelní vyprávění sporu o vzkříšení (Mk 12,18-27par.) je jediným pří­padem, kdy saduceové diskutují s Ježíšem.