33. neděle v mezidobí – cyklus C

 

Trochu se usmívám, když místní skauti organizují pro malé děti a jejich rodiče pohádkové odpoledne, kde je možno chodit v začarovaném lese a vyhrát sladké odměny, jak jsem se dočetl z vitrínky. Každý les je totiž začarovaný. Někoho vzrušují čarodějnice, ježibaby a Karkulky, někoho rejsci a pěvušky, záleží na vkusu. Možná, že kdyby naše lesy byly plné elfů a rusalek a jinak bez života, hráli bychom si na čarodějný les, ve kterém se prohánějí jezevci a sýkorky.

Často se snažím podívat se sám na sebe z obrovské vzdálenosti, někde od Pluta, a všechny moje starosti a touhy se mi tím relativizují; a skoro všechno, až na lásku, je směšné. Kdybych neudělal v životě nic, než se snažil probudit ze spánku všedních starostí sebe i své blízké, umíral bych s pocitem, že to stálo za to. Kde jsme se to, Pane Bože, ocitli, proč jsme a k čemu nás tu kdo stvořil? A smrt – jaká to zvláštnost nad zvláštnost. Jak je podivné, když všichni tvorové v den, kdy je jim určeno, odejdou dveřmi do jiného světa a nechají tu jen schránku těla. Kam jdou? Ale především – jak to, že nad tím nepřemýšlíme? Jak to, že si neuvědomujeme tuhle zvláštnost? Jak to, že noviny píšou o tom, že poslanec používal neprávem služební telefon k soukromým hovorům nebo že Penny Market koupil Delvitu? Proč stalé znovu a znovu nebušíme svými otázkami na dveře smyslu existence? Proč nad touto nejdůležitější ze všech otázek televize mlčí nebo se odpovídá úsměvem nebo přihlouplým výrazem?

Chléb, který jíme, se proměňuje v prýštící krev, hebké vlasy a tvrdé zuby. My o ničem z toho nevíme. I zde bych měl každou vteřinu života žasnout nad nepochopitelností svého fungujícího těla, pokaždé, když se ráno probudím, pokaždé, když se večer propadám do sladkého nevědomí spánku, pokaždé, když jím, když se nadechnu, když cítím údery svého srdce, se mají chvíle, obvykle považovány za málo duchovní, proměnit ve vděk a meditaci o zázračnosti mého těla.

Připadám si jako dítě v polospánku, které se zmítá a ze všech sil oslabené vůle se snaží probudit z té podivné letargie všednosti, novinek, nových křížovek, nových seriálů, nových úkolů, PROBUDIT SE a podívat se na sebe, své tělo, na okolní květiny a ptačí zpěv, ne ani tak nově, jako spíš staře, tak jako kdysi, když jsem byl dítětem. Poletující motýl by mě měl přivést do radostného třeštění, a to, že květina voní, by mě mělo opíjet. Starosti nejsou důležité, já žiji!

 

 „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“ (Lk 21,18). Jako by Pravda napomínala své vyvolené, když říká: Když se množí pohromy světa, když se hrůza soudu jeví v pohybu mocností, zdvihněte hlavu, to je rozveselte srdce, neboť když se loučí svět, jehož jste nepřáteli, blíží se vykoupení, po kterém jste toužili. Těm, kdo milují Boha, se tedy přikazuje, aby se z konce světa radovali a veselili, protože se brzy shledají s tím, kterého milují, zatímco hyne ten, jejž nemilovali. (Sv. Řehoř Veliký)

 

 

Trpělivost je umění žít s tím, co je ještě nehotové, aniž by si člověk zoufal

„Křesťan je ten, kdo očekává Krista,“ napsal John H. Newman. V dnešní době platí „všechno a ihned“, v dnešní době je důležitý výkon a růst produkce, v dnešní době jsou mnohdy i křesťané zasaženi aktivismem. Proto může řeč o trpělivém „očekávání“ znamenat riziko nepochopení, protože se mnohdy zdá, že „čekat“ znamená být pasivní, netečný, nezodpovědně se vyhýbat řešení.

Trpělivost je ale něco jiného, než pasivita. Trpělivost je umění žít s tím, co je ještě nehotové, žít v přítomnosti, která je neúplná, aniž by si člověk zoufal. Trpělivost znamená podpořit i ostatní, snášet je, přijmout je s jejich omezeními, sdílet je spolu s nimi.

 

Trpělivost je víra, která vytrvá

Pro křesťana jde trpělivost v těsném sledu za vírou: je jak vytrvalostí, což je víra, která trvá v čase, tak i schopností přijmout neúplnost a žít s ní.

Aby víra a naděje mohly nést plody, potřebují trpělivost. Je-li navíc trpělivost naroubována na víru v Krista, je „silou, jíž vládneme sami sobě“ (Tomáš Akvinský). Stává se schopností nepodléhat beznaději, nenechat se v soužení a těžkostech přemoci malomyslností. Stává se i vytrvalostí, schopností zůstat pevnými, vytrvat v čase, a přitom neztratit vlastní pravdivost, stává se schopností druhé podpírat a nést s nimi jejich životní příběh.

Bůh je s námi trpělivý

Trpělivost Boha v Písmu je nejlépe vyjádřena tím, že Bůh dává člověku čas k odpovědi, dává mu čas k obrácení. Boží trpělivost si ale nesmíme plést s lhostejností, naopak představuje „velkodušnost“.

 

 

Dnes slyšíme v evangeliu, že Ježíšův pohled na jeruzalémský velechrám je dosti skeptický. Židé totiž byli přesvědčeni, že v dějinách již třetí chrám vybudovaný králem Herodem je nezničitelný a potrvá věčně. Je pravdou, že pokud by Římané v roce 70 po Kristu chrám nezničili, asi by patřil mezi sedm divů světa a bylo by jej možné bez problémů opravovat a udržovat z norských či jiných fondů. Problém ale byl v něčem jiném než v náboženském nacionalismu. Židé totiž vycházeli, možná aniž by si to uvědomovali, z jednoduchého principu: „Postavili jsme Hospodinu barák a on je povinen se tam nastěhovat a na věky věků tam přebývat.“ Tato představa ukazuje na touhu člověka ovládat nejen druhé, ale dokonce samotného Boha. Byla a je velkým pokušením nejen pro židy, ale i pro nás křesťany či katolíky. Možná proto Kristus říká: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor…“ Zdá se tedy, že nás nic moc dobrého nečeká. Je pravda, že naše myšlení se v životě potácí mezi opačnými póly, někdy se oddáváme velkému optimismu a jindy se děsíme katastrof. Jak z kaše ven, nám ukazuje dnešní druhé čtení, kde píše Pavel křesťanům do Soluně: „A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.“ Vypjatá nálada očekávání konce světa totiž plodí zmatek a přitahuje nábožensky blouznivé jedince. Ti se dají identifikovat podle apoštola Pavla velice snadno. Jsou neschopni konat normální lidské činnosti a povinnosti. Evangelium vybízí k trpělivosti, říká: „ Trpělivostí zachráníte svou duši.“ To ovšem není výzva k trpělivosti lenocha, který raději trpělivě spí na špatně ustlané posteli, než by slezl dolů a upravil si ji. Daleko více to je trpělivost apoštola Pavla, který sice zvěstuje konec světa, ale přitom pilně vyrábí stany, jako kdyby svět zde měl být věčně.

Pavel Konzbul – Naslouchání