4. neděle adventní – cyklus C
Mich 5,1-4a; Žid 10,5-10; Lk 1,39-45
39V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. 40Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. 41Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým 42a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! 43Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? 44Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! 45Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (Lk 1,39-45)
Srovnání: 42Lk 11,27; 45Lk 1,20
Úvod k meditaci
Co jsme o tomto adventu dělali, co jsme prožívali? A co v tomto roce očekáváme od vánočních svátků? Snad vzpomínky, nostalgii a nebo něco nového? Bůh nám dává znamení, abychom viděli jeho činy, jeho obdarování pro nás. A také, abychom viděli, co od nás očekává. Očekává od nás, že po všech znameních, která jsme viděli, prohlédneme. Že Boha poznáme a přijmeme ho do svého života. Největším znamením je Panna a její Dítě. Panna, která uvěřila Bohu.
Výklad biblického textu
Kontext: Archanděl Gabriel, který navštívil Pannu Marii, mluví o Alžbětině zázračném očekávání dítěte (Lk 1,36). Dnes nám evangelium podává zprávu o tom, jak se Panna Maria vydala z galilejského města Nazaret Alžbětu navštívit.
v. 39: do jednoho judského města v horách – Lukáš blíže nespecifikuje toto město. Z Galileje do Judska vedly dvě cesty: Více frekventovaná cesta vedla podél řeky Jordánu až k Jerichu a pak směřovala vzhůru směrem k Jeruzalému. Druhá cesta vedla údolím Esdrelon a pak procházela celým hornatým územím Samařska až do Svatého města. Nevíme, kterou z těchto cest Maria zvolila.
v. 40: do Zachariášova domu – Z verše Lk 1,23 víme pouze to, že kněz Zachariáš bydlel mimo Jeruzalém.
v. 41 a 44: dítě se (živě a) radostně pohnulo – Obě děti se poznávají dříve než jejich matky, které se ostatně znaly velmi dobře! S činností ještě nenarozených dětí už v lůně matky se setkáváme v biblické tradici. Nejzvláštnějším případem je činnost dvojčat Ezaua a Jákoba, kteří se strkali v lůně Rebeky, jako předobraz svého budoucího konfliktního vztahu (srov. Gn 25,22n).
Pán nás navštěvuje v lůně hlubin naší osobnosti, v té oblasti, kterou si vyhradil sám pro sebe. Je nezbytné, abychom si všímali, co se tam odehrává. Do tohoto místa, kde jsme sami sebou a kde Bůh je v nás víc než my sami v sobě, nepřítel nemůže vejít. Správná reakce člověka na spásonosnou Boží činnost je radostný pohyb a propuknutí v chválu a dobrořečení.
v. 42: Toto pozdravení Alžběty opakujeme dodnes v modlitbě Zdrávas Maria.
mezi ženami – Takto Semité vyjadřovali třetí stupeň, tzn. Maria je nejpožehnanější ze všech žen.
v. 43: Maria neputuje za Alžbětou, aby si ověřila andělova slova, nýbrž aby společně s Alžbětou uvažovala o mocném a spásonosném Božím působení.
v. 45: Alžběta chválí Pannu Marii pro její mateřství, pro její víru. Panna Maria je tu pro nás příkladem, že i my máme přinášet Pána Ježíše v lůně svého srdce našim bližním, a tak jim máme také přinášet radost a světlo Ducha Svatého. Tedy nejenom Alžběta, ale lidé na celém světě budou Matku Boží velebit za to, že uvěřila Bohu.
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 1; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
Kdybychom mu důvěřovali…
Jsme skutečně přesvědčeni, že můžeme Pánu důvěřovat? Všiml jsem si (a neplatí to jen v mém případě), že v určitých oblastech života je to poměrně samozřejmé. Ochotně mu svěřujeme takové „úřady“, jako je péče o děti, duchovní život nebo „první pomoc“ při drobném poplachu... Avšak v citové a sexuální oblasti, v otázce peněz nebo pracovních plánů jsme raději, když se do našich záležitostí příliš nevměšuje. Samozřejmě nejde o to, abychom se zbavili zodpovědnosti. Ale jak ještě uvidíme, je třeba odevzdat Bohu směr, kterým se budeme ubírat, aby tak mohl cele zůstat Pánem našeho života.
Může se to zdát překvapivé a zajisté nechci zevšeobecňovat, ale několikrát jsem už potkal lidi, kteří prožili zásadní obrat k lepšímu v okamžiku, kdy se rozhodli vedle svého vlastního usilovného snažení svěřit své záležitosti Pánu. Zamysleme se nad těmito slovy: Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí; když nestřeží město Hospodin, marně bdí strážce (Žl 127,1).
Poslechněme si svědectví jednoho z nich: „V roce 1997 jsem založil firmu a v září 2001 jsme se ocitli v těžké recesi. Situace si vyžádala propuštění víc než poloviny spolupracovníků. Bylo strašné, zejména pro mě samotného, těmto deseti lidem oznámit: „Mrzí mě to, ale už nejsi součástí týmu.“ Všichni ztratili naději, akcionáři i banka. Nezlobím se na ně, protože naše firma byla skutečně ztracena. Směřovali jsme přímo k vyhlášení úpadku. Bylo neskutečně těžké vidět, jak nám pět let práce proklouzává mezi prsty. Vyčerpaný a úplně v koncích jsem si ve své kanceláři klekl a řekl jsem: ,Pane, je to tvoje firma, udělej s ní, co chceš. Pro mě je to moc těžké, už nemám sílu, předávám ti otěže.‘A Pán mě vyslechl a okamžitě začal jednat. V následujícím měsíci se rozezvučel fax, opět začaly přicházet objednávky a my se pustili do práce. Od roku 2002 se Jeho firmě výborně daří a naše úsilí je plně zúročeno. Pán je vynikající ředitel, tak jsem ho zaměstnal. Díky, Pane.“
Doufej v Hospodina a čiň dobro. Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj, on sám bude jednat, říká žalm (Žl 37,3.5). Ale pozor! Svěřit Pánu své starosti a prosit ho, aby žehnal plodům naší práce, nás zároveň staví před požadavek se dělit. Přineste všechny desátky do skladiště, aby byl pokrm v mém domě, a pak mě zkoušejte v tom – praví Hospodin zástupů – zda vám neotevřu průduchy nebes a nevyleji na vás plnost požehnání. Kvůli vám pohrozím škůdcům, aby vám nekazili plody země, aby vaše réva nebyla na poli neplodná – praví Hospodin zástupů. Všichni pohané vás budou velebit, neboť budete vytouženou zemí – praví Hospodin zástupů (Mal 3,10-12).
Je k tomu zapotřebí obrovské dávky důvěry, které se nám bohužel někdy nedostává! Jak už bylo řečeno, důvěra spočívá v jistotě, že Bůh si přeje naše dobro. Ta však sama o sobě nestačí. Musíme zároveň uvěřit, že Pán má moc jednat podle toho, jak si přeje, a že ví, co je pro nás nejlepší. Mít v něj důvěru neznamená věřit, že mi Bůh dopřeje to, po čem toužím, ale to, co je pro mě dobré. Ostatně, velmi často se tyto dvě věci překrývají, protože Bůh v našich srdcích probouzí touhu po tom, co nám chce dát. Svatý Pavel to také potvrzuje: Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit (Flp 2,13). Jsme tak na míle vzdáleni strachu, který zakoušejí někteří lidé v přesvědčení, že Bůh od nich bude žádat přesný opak toho, po čem touží. Dávejme si však pozor, abychom své skutečně hluboké tužby nezaměňovali s nejrůznějšími povrchními vrtochy. Zkušenost jasně ukazuje, že Pán jako dobrý učitel přetváří lidská srdce tak, aby naše přání směřovala k dobrému plánu, který pro nás sám připravil. Nesmíme být ovšem svéhlaví a přehnaně lpět na svých prvotních úmyslech. Zdá-li se nám, že nás Pán vede jinou cestou, než jsme si naplánovali, mějme důvěru! On ví, co je pro jeho děti dobré. Pro každého z nás s láskou připravil cestu, která nás povede do budoucnosti plné naděje. Přijmout Boží výzvu znamená poznat nejhlubší podstatu sebe samých a čím dál víc se připodobňovat tomu, pro co jsme byli stvořeni.
Bertrand Georges – Umění rozlišovat
Karta do fotoaparátu
V létě 2011 jsem se s manželkou a dcerkou zúčastnil týdenní dovolené věřících rodin na poutním místě Cvilín u Krnova. Odedávna se tam lidé scházejí, aby si u Bolestné Matky Boží vyprošovali sílu nést své těžkosti a kříže. Atmosféra našeho setkání byla úžasná. Společné modlitby, mše, rozhovory, výlety, večery při kytaře... Všichni jsme si dobře rozuměli, přítomné děti vůbec nezlobily, jak to někdy při akcích dospělých bývá. Duchovní obsah našeho setkání zajišťoval otec minorita z Brna.
Jednoho dne jsme podnikli výlet na Úvalno. Po dosažení cíle jsem chtěl celou skupinu vyfotografovat. Na louce jsem odložil pouzdro od fotoaparátu, v jehož přihrádce nosím náhradní elektronickou kartu na zapisování snímků. Bylo na ní asi tři sta záběrů. Je to čtvereček, v mém případě modré barvy, asi 1,5×1,5 centimetru velký.
Až druhý den jsem v poutním domě zjistil, že karta v pouzdře chybí. Došlo mi, že nejspíš musela vypadnout někde na louce.
Přemýšlel jsem, jestli ji mám jít hledat. Zdálo se mi to beznadějné, najít tak malý předmět na docela velkém pozemku. A navíc to bylo přes sedm kilometrů daleko.
Ucítil jsem vnuknutí, že tam mám jít. Utvrdila mne v tom má žena a jeden můj kamarád, který se nabídl, že pojede s námi. Už hodnou chvíli jsme chodili křížem krážem po louce a já jsem se začínal v duchu ptát, zda naše úsilí není poněkud pošetilé. Když už jsme chtěli odejít, vyšla z nedaleké restaurace mladá žena s otázkou, zda nehledáme kartu do fotoaparátu. „Náhodou“ totiž včera přecházela přes onu louku, kartu našla a vzala si ji k sobě. Dnes nás „náhodou“ zahlédla, jak ji hledáme.
Okamžitě mne zalil krásný pocit Boží blízkosti a pomoci Panny Marie, která pomáhá svým dětem v jejich potřebách. Někdo by řekl, že to byla jen náhoda, ale já vím, že v našem životě se nic neděje náhodou. Bůh řídí naše osudy a my to většinou ani nevnímáme. Občas nám to musí připomenout. Třeba i takovou maličkostí, která se stala mně. Chtěl jsem té ženě dát něco za odměnu, ale nic si nechtěla vzít. Nakonec mě napadlo, že bych jí mohl dát takzvanou zázračnou mariánskou medailku, kterou u sebe nosím. S velkými díky ji přijala. Tak nevím, možná jsem tu kartu ztratil proto, abych jí mohl tuto medailku dát…
Pros, i tobě bude dáno – malé příběhy o naději II.
Ideální vzor: Matka Kristova a Matka naše – Maria
Ona otevřela Bohu svůj život docela. Ne v upachtěné supervýkonnosti, ale v bezmezné důvěře. Musela naplnit úkoly a povinnosti chudé palestinské dívky a později matky. Ale v tom všem a nad to všechno byla Boží. Plná milosti, Dívka Páně, která nechtěla nic, než aby se jí stalo podle jeho slova. Služebnice, která nedělala jen to a ono pro Boha, ale která pro něho byla ve všem, co žila. Její panenství tuto celou věc ještě víc zvýrazňuje a podtrhuje: ta, která neměla nic, ani svého muže, která neudělala po lidské stránce nic aktivního pro to, aby mohla přivést na svět Mesiáše, se právě Matkou Mesiáše stala. Bůh podtrhl svrchovanost a suverenitu svého daru. Obdaroval chudou, bezvýznamnou dívku-Pannu tím, po čem toužily všechny izraelské ženy – mateřstvím Mesiáše. Mariin život tak přinesl ten nejcennější plod – Mesiáše, Spasitele.
Jistěže se v tom nikdo z nás Marii nevyrovná a nemůže vyrovnat. Mesiáš nám byl darován jedinkrát, a to provždy. Ale přece – každý z nás věřících může být plný Boha, plný Ducha Kristova. Každý z nás tedy může zcela reálně přinášet do světa, v němž žije, do života, který spoluvytváří, Boží plnost, Boží přítomnost a moc, Boží lásku. A tak se náš život může stát plodným podobně, jako byl život Mariin. Plodný ne už naší neuvěřitelnou výkonností, ale plodný Bohem, který v nás žije a působí. Tento svět není v podstatě chudý na výkonné pracovníky nebo na vynikající odborníky. Je ale značně chudý na Boží lidi. A to je tedy úkol, který je nám vlastní, který za nás křesťany nikdo nemůže na sebe vzít.
Aleš Opatrný – Stůl slova (B)
V otcově náručí
V jednom domě v noci vypukl požár. Zatímco plameny šlehaly vzhůru, rodiče s dětmi prchali ven. Zděšeně přihlíželi hroznému divadlu. Náhle zpozorovali, že nejmladší, pětiletý chlapec chybí. V okamžiku útěku se zalekl kouře a plamenů a vyšplhal se do hořejšího patra. Všichni se na sebe bezradně zadívali. Bylo nemožné vrátit se zpátky do domu, který se stále více podobal žhavé výhni. Vtom se nahoře otevřelo okno. Dítě volalo o pomoc. Otec ho zahlédl a zavolal na něj: „Skoč!“ Dítě vidělo jen kouř a plameny. Uslyšelo však otcův hlas a odpovědělo: „Tati, já tě nevidím!“ Otec ho vyzval znovu: „Ale já tě vidím, to stačí, skoč!“ Dítě skočilo do otcovy náruče, zůstalo zdravé a bez úhony. Otec je zachytil.
Reinhard Abeln, Guido J. Kolb – Život plný setkání
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnes, čtvrtou a poslední adventní neděli, nás liturgie připravuje na Vánoce, které jsou již přede dveřmi, a vybízí nás, abychom rozjímali o andělském zvěstování Panně Marii. Archanděl Gabriel této Panně zjevuje Pánovu vůli, že se stane matkou jeho jednorozeného Syna: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího“ (Lk 1,31-32). Zahleďme se na tuto prostou nazaretskou dívku ve chvíli, kdy se přitakáním dává k dispozici božskému poselství. Všimněme si dvou podstatných aspektů jejího postoje, který je nám vzorem k tomu, jak se připravit na Narození Páně.
Především je to její víra, její postoj víry, který spočívá v naslouchání Božímu slovu a odevzdání se tomuto Slovu naprostou ochotou mysli a srdce. Maria v odpovědi andělovi říká: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Maria ve své disponibilitě naplněné vírou neví, jakými cestami se bude muset ubírat, jaké bolesti bude muset snášet a jakým rizikům čelit. Je si však vědoma, že Pán od ní žádá, aby Mu naprosto důvěřovala a svěřila se Jeho lásce. Taková je Mariina víra!
Dalším aspektem je schopnost Kristovy matky rozpoznat Boží čas. Maria je ta, která umožnila vtělení Božího Syna, aby „bylo zjeveno tajemství, které bylo skryté od věčných časů“ (Řím 16,25). Umožnila vtělení Slova právě svým pokorným a odvážným přitakáním. Maria nás učí rozpoznávat příhodný čas, ve kterém Ježíš vchází do našeho života a žádá od nás pohotovou a velkodušnou odpověď. A Ježíš vchází. Mystérium Ježíšova narození v Betlémě, ke kterému v dějinách došlo před více než dvěma tisíci lety, se totiž aktualizuje jako duchovní událost liturgického „dneška“. Slovo, které nalezlo příbytek v Mariině panenském lůně, opět zaklepe na dveře každého křesťana vánoční bohoslužbou: přijde a zaklepe. Každý z nás je povolán odpovědět jako Maria osobním a upřímným přitakáním, dát se plně k dispozici Bohu a Jeho milosrdenství, Jeho lásce. Kolikrát jen Ježíš vchází do našeho života, posílá nám anděla a my si to neuvědomujeme, protože jsme velice zaneprázdněni, pohrouženi do vlastních myšlenek, do svých záležitostí dokonce i v těchto dnech naší přípravy na Vánoce, takže si nevšimneme, jak přichází, klepe na bránu našeho srdce, prosí o přijetí a žádá svolení podobně jako u Marie. Jeden světec říkával: „Bojím se, že přijde Pán“. Víte, proč se obával? Měl totiž obavy, že si Jej nevšimne a propásne Ho. Když ve svém srdci pocítíme: „Chtěl bych být lepším či lepší… Lituji toho, co jsem učinil…“ Právě to je Pán, který klepe. Dává ti pocítit vůli být lepším, vůli být více nablízku druhým, Bohu. Pocítíš-li to, zastav se. Je to Pán! A jdi se modlit, a možná ke zpovědi, očistit se trochu… to dělá dobře. Dobře si však pamatuj, že jestli pocítíš vůli polepšit se, klepe Pán. Nenech Jej přejít!
V tajemství Vánoc je vedle Marie tiše přítomen svatý Josef, jak to znázorňují každé jesličky. Příklad Marie a Josefa je pro nás všechny pozváním, abychom s naprostou duševní otevřeností přijali Ježíše, který se z lásky stal naším bratrem. On přichází a přináší světu dar pokoje: „na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14), jak pastýřům zvěstovaly zástupy andělů. Narození Páně je drahocenný dar a Kristus je náš pravý pokoj. Kristus klepe na naše srdce, aby nám daroval pokoj, pokoj duše. Otevřeme brány Kristu!
Svěřme se přímluvě naší Matky a svatého Josefa, abychom prožili Vánoce opravdu křesťansky, svobodní od vší světskosti a připraveni přijmout Spasitele, Boha-s-námi.
Především je to její víra, její postoj víry, který spočívá v naslouchání Božímu slovu a odevzdání se tomuto Slovu naprostou ochotou mysli a srdce. Maria v odpovědi andělovi říká: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Maria ve své disponibilitě naplněné vírou neví, jakými cestami se bude muset ubírat, jaké bolesti bude muset snášet a jakým rizikům čelit. Je si však vědoma, že Pán od ní žádá, aby Mu naprosto důvěřovala a svěřila se Jeho lásce. Taková je Mariina víra!
Dalším aspektem je schopnost Kristovy matky rozpoznat Boží čas. Maria je ta, která umožnila vtělení Božího Syna, aby „bylo zjeveno tajemství, které bylo skryté od věčných časů“ (Řím 16,25). Umožnila vtělení Slova právě svým pokorným a odvážným přitakáním. Maria nás učí rozpoznávat příhodný čas, ve kterém Ježíš vchází do našeho života a žádá od nás pohotovou a velkodušnou odpověď. A Ježíš vchází. Mystérium Ježíšova narození v Betlémě, ke kterému v dějinách došlo před více než dvěma tisíci lety, se totiž aktualizuje jako duchovní událost liturgického „dneška“. Slovo, které nalezlo příbytek v Mariině panenském lůně, opět zaklepe na dveře každého křesťana vánoční bohoslužbou: přijde a zaklepe. Každý z nás je povolán odpovědět jako Maria osobním a upřímným přitakáním, dát se plně k dispozici Bohu a Jeho milosrdenství, Jeho lásce. Kolikrát jen Ježíš vchází do našeho života, posílá nám anděla a my si to neuvědomujeme, protože jsme velice zaneprázdněni, pohrouženi do vlastních myšlenek, do svých záležitostí dokonce i v těchto dnech naší přípravy na Vánoce, takže si nevšimneme, jak přichází, klepe na bránu našeho srdce, prosí o přijetí a žádá svolení podobně jako u Marie. Jeden světec říkával: „Bojím se, že přijde Pán“. Víte, proč se obával? Měl totiž obavy, že si Jej nevšimne a propásne Ho. Když ve svém srdci pocítíme: „Chtěl bych být lepším či lepší… Lituji toho, co jsem učinil…“ Právě to je Pán, který klepe. Dává ti pocítit vůli být lepším, vůli být více nablízku druhým, Bohu. Pocítíš-li to, zastav se. Je to Pán! A jdi se modlit, a možná ke zpovědi, očistit se trochu… to dělá dobře. Dobře si však pamatuj, že jestli pocítíš vůli polepšit se, klepe Pán. Nenech Jej přejít!
V tajemství Vánoc je vedle Marie tiše přítomen svatý Josef, jak to znázorňují každé jesličky. Příklad Marie a Josefa je pro nás všechny pozváním, abychom s naprostou duševní otevřeností přijali Ježíše, který se z lásky stal naším bratrem. On přichází a přináší světu dar pokoje: „na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14), jak pastýřům zvěstovaly zástupy andělů. Narození Páně je drahocenný dar a Kristus je náš pravý pokoj. Kristus klepe na naše srdce, aby nám daroval pokoj, pokoj duše. Otevřeme brány Kristu!
Svěřme se přímluvě naší Matky a svatého Josefa, abychom prožili Vánoce opravdu křesťansky, svobodní od vší světskosti a připraveni přijmout Spasitele, Boha-s-námi.
papež František před modlitbou Angelus 21. 12. 2014
Scéna navštívení vyjadřuje krásu vzájemného přijetí. Tam kde je přijetí, naslouchání, prostor pro druhého, tam je Bůh a radost, která pochází od Něho. Napodobme ve vánočním období Marii, navštivme ty, kteří prožívají těžké chvíle, zvláště nemocné, vězněné, staré lidi a děti. A napodobme také Alžbětu, která přijímá návštěvu jako samotného Boha: bez touhy po Něm, nikdy Pána nepoznáme, nebudeme-li Jej očekávat, nesetkáme se s Ním, nebudeme-li Jej hledat, nenalezneme Jej. S toutéž radostí, která Marii nutila pospíchat za Alžbětou (srov. Lk 1,39), jděme také my na setkání s Pánem, který přichází.
Modleme se, aby všichni lidé hledali Boha a zjistili, že Bůh sám jako první nás přichází navštívit. Marii, která je Archou úmluvy a věčné smlouvy, svěřme svá srdce, aby je učinila hodnými přijmout Boží navštívení v tajemství Jeho Narození.
Modleme se, aby všichni lidé hledali Boha a zjistili, že Bůh sám jako první nás přichází navštívit. Marii, která je Archou úmluvy a věčné smlouvy, svěřme svá srdce, aby je učinila hodnými přijmout Boží navštívení v tajemství Jeho Narození.
Benedikt XVI. 23. 12. 2012
Požehnaná jsi mezi ženami…
I my budeme požehnáním pro naše rodiny, pro naši farnost, pro náš národ, jestliže plodem našeho života bude Ježíš. Jestliže náš každodenní život bude bohatší než u těch, kdo dosud Ježíše neznají, jestliže jim ho dokážeme zpřítomnit skrze náš život a naše jednání. Maria nám může být vzorem i učitelkou.
Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
VAROVÁNÍ: Adventní virus
Buďte ve střehu před příznaky vnitřní naděje, míru, radosti a lásky. Srdce velmi mnoha lidí již bylo vystaveno tomuto viru, a je možné, že napadení může dosáhnout epidemických rozměrů. To by mohlo představovat vážnou hrozbu pro to, co zůstává až do dnešních dnů – poměrně stabilní stav konfliktů ve světě.
Některé známky a příznaky:
Tendence myslet a jednat spontánně spíše než v obavách na základě minulých zkušeností.
Nezaměnitelná schopnost užívat si každý okamžik.
Ztráta zájmu o posuzování jiných lidí.
Ztráta zájmu o interpretaci činů druhých.
Ztráta zájmu o konflikt.
Ztráta schopnosti dělat si starosti. (Jedná se o velmi závažný příznak – symptom.)
Časté, ohromující zkušenosti vděčnosti.
Spojení pocity sounáležitosti s ostatními a s přírodou.
Časté útoky úsměvem.
Rostoucí tendence nechat věci dít spíše než věci určovat.
Zvýšený sklon k lásce, která dosahuje na druhé, jakož i nekontrolovatelné nutkání tuto dobu prodloužit.
Prosím pošlete toto varování všem svým přátelům. Tento virus může a má vliv na mnoho systémů. Některé systémy byly zcela vyčištěny.
Buďte ve střehu před příznaky vnitřní naděje, míru, radosti a lásky. Srdce velmi mnoha lidí již bylo vystaveno tomuto viru, a je možné, že napadení může dosáhnout epidemických rozměrů. To by mohlo představovat vážnou hrozbu pro to, co zůstává až do dnešních dnů – poměrně stabilní stav konfliktů ve světě.
Některé známky a příznaky:
Tendence myslet a jednat spontánně spíše než v obavách na základě minulých zkušeností.
Nezaměnitelná schopnost užívat si každý okamžik.
Ztráta zájmu o posuzování jiných lidí.
Ztráta zájmu o interpretaci činů druhých.
Ztráta zájmu o konflikt.
Ztráta schopnosti dělat si starosti. (Jedná se o velmi závažný příznak – symptom.)
Časté, ohromující zkušenosti vděčnosti.
Spojení pocity sounáležitosti s ostatními a s přírodou.
Časté útoky úsměvem.
Rostoucí tendence nechat věci dít spíše než věci určovat.
Zvýšený sklon k lásce, která dosahuje na druhé, jakož i nekontrolovatelné nutkání tuto dobu prodloužit.
Prosím pošlete toto varování všem svým přátelům. Tento virus může a má vliv na mnoho systémů. Některé systémy byly zcela vyčištěny.
Anonymní anglický e-mail
Také dějiny nemizí. Modlitba – protože je živena Božím darem, který se vylévá do našeho života – musí mít dobrou paměť. Vzpomínka na Boží skutky je podstatná pro zakoušení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Protože Bůh chtěl vstoupit do dějin, je modlitba protkána vzpomínkami: nejen vzpomínkou na zjevené Slovo, ale také vzpomínkami z vlastního života, života druhých a vzpomínáním na to, co Pán vykonal ve své církvi. Je to vděčné vzpomínání, o kterém také mluví svatý Ignác z Loyoly ve své „kontemplaci k dosažení lásky“, kde nás vybízí, abychom si připomněli všechna dobrodiní, kterých se nám dostalo od Pána. Dívej se na své dějiny, když se modlíš, a najdeš v nich mnoho milosrdenství. Současně tím budeš v sobě živit vědomí o tom, že tě Pán chová ve své paměti a že na tebe nikdy nezapomíná. Proto má smysl ho prosit, aby osvítil i maličké detaily tvého života, které mu nikdy neuniknou.
papež František – Gaudete et exsultate 153, Paulínky 2018
Vděčná vzpomínka z mého života, z mé rodiny...