4. neděle velikonoční – cyklus A
Sk 2,14a.36-41; 1 Petr 2,20b-25; Jan 10,1-10
1Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. 2Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. 3Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. 4Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. 5Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ 6Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. 7Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. 8Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. 9Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. 10Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,1-10)
Srovnání: Žl 95,7; Iz 43,1; Mich 2,13; Jan 10,27; Jan 12,16; Jer 23,1-2; Ez 34,2-3; Jan 14,6; Jan 1,4; 3,15.36; 5,40; 6,40; 10,28; 11,25; 17,2; 20,31
Úvod k meditaci
Co nás snad nejvíce bolí, je lhostejnost, cynismus a pohrdání. Ježíš se ale představuje v obraze dobrého pastýře, který nás zná, zajímá se o nás, přeje nám, podobně jako se pastýři starají o své ovce. Říká to velmi jasně: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Chce, abychom měli plný podíl života jednou v nebi, ale také abychom žili naplno už zde na zemi.
Kteří zloději v mém životě kradou, zabíjejí a působí zkázu?
Ježíš – dveře k ovcím – pastýř – mi říká: Já jsem přišel, abyste měli život a měli ho v hojnosti. Co to znamená konkrétně pro mne?
Výklad biblického textu
Kontext: Většina odborníků v oblasti biblistiky se shoduje, že pasáž 10,1-18 (o dobrém pastýři) neobsahuje žádné přímé citace ze Starého zákona. Přesto je zde nezanedbatelná biblická tradice, která představuje nevěrné vůdce Izraele jako špatné pastýře, kteří vydávají své stádo vlkům (Jer 23,1-8; Ez 34 a další). Na druhé straně je ve Starém zákoně Bůh nejednou zobrazován jako pastýř Božího lidu (Jer 31,10; 13,17; Iz 40,11; Ez 34,11-16). V době zániku královské moci mluví proroci o davidovské postavě, která se stane pastýřem lidu (Mich 5,3; Jer 3,15; Zach 13,7-9). Objevuje se postava jednoho pastýře, který povede jedno stádo.
1 Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič: Ježíš podle kontextu stále hovoří k farizeům (srov. 9,39-41) a užívá pro ně významného biblického obrazu. V souvislosti s předchozí kapitolou, kde jednali farizeové pohrdlivě a přezíravě k slepému člověku, vypravěč ztotožňuje právě je se zloději a lupiči, kterým na ovcích ve skutečnosti nezáleží. Někteří biblisté hovoří, že Ježíš pravděpodobně mluví i obecněji a ve zlodějích a lupičích okolo ovčince můžeme vidět nepravé vykupitele, ty, kteří si nepřiměřeným způsobem přisvojují podíl na Boží autoritě.
2 Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí: Pastýř nemá postranní úmysly, vchází dveřmi, protože vchází mezi ovce jako do vlastního prostředí. Pastýř nechce ovce přepadnout, zaskočit, a děsit je. Uvědomíme-li si toto, leckdy se může uzdravit naše představa o Božím jednání s námi.
3 Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas: Není asi nutné ve vrátném zde vidět nějakou alegorii, tato postava spíš zapadá do pastýřského vyprávění, které je zde rozhodující. Celá scéna s pastýřem, vrátným a dveřmi navozuje pocit klidu a bezpečí.
Volá své ovce jménem a vyvádí je: Izaiáš popisuje Boží jednání podobně: Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Iz 43,1). Podle tehdejšího zvyku pastýři dávali jednotlivým ovcím určité jméno. Každá ovce je tedy svolána zcela individuálně. Ovce následují jen tento hlas, který znají. Evidentně se zde mluví o těch, kteří uvěřili v Krista (uzdravený slepec je prototypem těchto věřících).
7 Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím“: Na Blízkém Východě se traduje představa, kdy pastýř jakoby tvoří dveře do ohrady. Lehne nebo postaví se do vchodu ovčince a je tak pastýřem i dveřmi. Ježíš naznačuje, že jen on je prostředníkem toho, co lidé potřebují k životu. Jedině on je dárcem života, tedy skrze něj je možné vstoupit do prostředí, kde se člověk cítí doma. Vyjadřuje to i známý Žalm 23, který začíná: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
9 Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu: O několik kapitol později Ježíš říká něco, co prohlubuje smysl tohoto verše: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14,6). Právě ze čtrnácté kapitoly budeme číst za týden – při 5. neděli velikonoční.
Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
K tématu
Dnes církev slaví neděli dobrého pastýře a modlí se za nová kněžská a řeholní povolání. Slyšeli jsme známou perikopu z evangelia svatého Jana, která je zřejmě sbírkou různých Ježíšových výroků na pastýřské téma. Jádrem tohoto textu je jeden z těch sedmi Ježíšových výroků, začínajících Já jsem, sedmi stručných metafor, jimiž Janovo evangelium představuje smysl Ježíšova poslání. Zde to je věta: Já jsem dobrý pastýř.
Tato metafora – a mnohé z té řeči o pastýřích – je asi vzdálená naší zkušenosti; většina z nás, na rozdíl od světa, v němž vznikla Bible, patrně ovce nepásala. Obraz dobrého pastýře v nás tedy evokuje možná spíš výtvarné představy. Ježíš jako dobrý pastýř, to je jedno z nejstarších zobrazení Krista v římských katakombách; někdy se první křesťanské generace nerozpakovaly jen drobně domalovat či přemalovat tam již existující zobrazení antických bohů v pastýřském šatě; antika se pochopitelně pastýři jen hemžila. Nejspíš si však vybavíme ty sladké kýčové obrázky, od devatenáctého století až po zbožné mazaly naší doby; nad mnoha manželskými loži visel a leckde dosud visí Pán Ježíš s pastýřským kloboučkem na hlavě a s kučeravou ovečkou kolem ramen, zarámován idylickou krajinkou se zapadajícím sluncem.
Co nás však v úvahách o dobrém pastýři může rušit ještě trochu víc, je představa stáda ovcí, jehož bychom měli být součástí. Málokdo z nás chce být nějaký stádní tvor, a pokud bychom už museli být označeni nějakým zvířecím symbolem, tak je už celkem málo zvířat, které bychom si vybrali ještě méně rádi než ovce.
Opravdu nevím, jak ovce přišly ke své špatné pověsti, co se jejich inteligence týče, ani jak se to s celkovou inteligencí ovcí ve skutečnosti má.V jedné věci však jsou ovce skutečně bystré a pozorné: Slyší a rozeznávají hlas svého pastýře. V Izraeli nám to názorně ukázali: V noci tam spolu nocují stáda různých majitelů, a ráno přicházejí pastýři a volají je.
Vlastnost, o níž Ježíš především opírá svůj příměr, je obětavost. Dobrý pastýř na rozdíl od nezodpovědného nájemce jednak zná své ovce, jednak je ochoten je bránit i za cenu života, protože za ně cítí odpovědnost a záleží mu na nich, má je rád. Autor Janova evangelia tedy předkládá obraz pastýře především proto, aby zas z trochu jiného úhlu ukázal motivy, které Ježíše – dobrého pastýře – vedou na kříž, k přinesení oběti vlastního života.
Tomáš Halík – Oslovit Zachea
Ježíš – dveře
V mnoha pohádkách hrají dveře důležitou roli. Na zámku se občas objeví dveře, které musí zůstat uzamčeny. Zámecký pán – např. Modrovous – dá princezně klíče od všech dveří a zakáže jí odemknout jen ty jediné. Jenže právě zákaz vyvolává zvědavost. Proto je dívka odemkne a za nimi s hrůzou spatří mnoho zabitých mladých žen. Ezechiel mluví o uzamčené chrámové bráně, kterou nesmí projít nikdo z lidí, protože jí prošel sám Bůh (srov. Ez 44,1-3).
V našich snech se dveře objevují velice často: někdy nedokážeme nalézt dveře svého domova nebo jsou dveře zamčeny a my jsme si zapomněli klíče. Tyto sny signalizují, že jsme ztratili přístup k vlastnímu nitru. Nejsme v kontaktu sami se sebou a nedokážeme vstoupit do domu svého života. Jsme vypovězeni ze svého nitra.
Ve svém podobenství o dobrém pastýři, který na rozdíl od zlodějů a lupičů vchází dveřmi, Ježíš sám sebe za dveře označuje: „Já jsem dveře: ‚Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu‘“ (J 10,9). Nárokuje si tak být pro nás přístupem k životu. Slovo o dveřích pronáší do situace lidské bídy. Poznává totiž, že nemáme kontakt sami se sebou, že jsme ztratili cestu ke své pravé podstatě, a touží nám svým slovem znovu otevřít bránu k sobě samým i k Bohu.
Kristus nám zaslibuje: Kdo vejde dveřmi, bude zachráněn. Bude uzdraven a sjednocen – nalezne sám sebe a dokáže se dotknout vlastního já. Bude vcházet a vycházet, protože dveře se otvírají a zavírají. Otvírají mi přístup dovnitř a dovolují mi vyjít ven. Poukazují na spojitost mezi vnějškem a vnitřkem. Kdo dokáže žít uvnitř i vně, žije zdravě. Kdo setrvává pouze uvnitř, uzavírá se okolnímu světu a zůstává neplodný. Ten, kdo naopak žije pouze vně, stává se mělkým a povrchním a ztrácí svou pravou totožnost. Vcházení a vycházení zaručuje člověku zdravý život. Ježíš je dveřmi, které nám zaručují přístup k našemu nitru, ale na druhé straně nás také vyhání z nás samých, abychom vycházeli do světa a utvářeli jej.
Dveře jsou symbolem přechodu z jedné oblasti do druhé, z tohoto světa na onen svět, z profánní oblasti do svaté. Různé národy znají nebeskou bránu, která je znamením přechodu do božské sféry. Kristus je dveřmi, jimiž vcházíme nejen sami k sobě, ale jimiž také vstupujeme do Božího domu, k Bohu samému.
Ve středověku byl na románských kostelních portálech Kristus představován jako vládce, v jehož rukou leží rozhodnutí o tom, kdo je určen pro nebe a kdo pro peklo. Skrze něho tedy vcházíme do svatého prostoru kostela. To on je vlastním přístupem k životu. Kdo jde skrze Ježíše-dveře, vstupuje do okruhu božského života a již teď je v nebi.
V knize Zjevení svatého Jana je obraz dveří doplněn symbolem klíče: „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře“ (Zj 3,7). Klíč nám otvírá přístup k tajemství. Vlastnit klíč znamená často v mýtech a pohádkách být zasvěcen do tajemství, mít umožněn přístup k tajemství. Ježíš je klíčem zasvěcujícím nás do Božího tajemství. Otvírá nám bránu, abychom mohli vstoupit do Božího okruhu a být u Boha doma. Zároveň nám tento klíč otvírá přístup k nám samým, k tajemství naší cesty k lidství.
Občas se mi podaří vytušit něco ze skutečnosti obrazných slov o dveřích a klíči. V setkání s Ježíšem se mi něco vyjasní. Najednou se otevřou dveře a já vstoupím do oblasti reality, do okruhu pravdy, do Božího prostoru, v němž teprve přicházím bez překážek sám k sobě.
Které dveře v nás zůstávají zavřeny? Kterými procházíme k životu? Našli jsme už klíč k vlastní osobnosti? Které klíčové události nám pomohly něco pochopit? Dokážeme si vzpomenout na některé důležité dveře, které se nám otevřely a my jsme jimi prošli – k lidem nebo novým možnostem? Sledujme Ježíše, jeho jednání, slova a životní cestu. Stane se Pán našimi dveřmi a klíčem zpřístupňujícím tajemství života – našeho a Božího?
Anselm Grün – 50× Ježíš
Bible je plná uzdravujících a pomáhajících obrazů, které naši vedoucí úlohu dokážou proměnit a dát jí správný směr. Je to například obraz pastýře, který vodí své ovce na pastvu. Ježíš o sobě říká: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk“ (Jan 10,11n.). Nasadit svůj život se zdá být příliš velký požadavek. Avšak vést jistě znamená sloužit lidem, dát pro ně vlastní život v sázku, nasadit svou sílu pro lidi, kteří mi byli svěřeni. Kdo chce doopravdy vést, tomu záleží na jeho podřízených. Nasazuje se pro ně. Nejsou mu lhostejní. Zná je, a oni znají jeho. Ukazuje jim své srdce a ne jen svou masku a vede je na dobrou pastvu, kde najdou potravu, kde budou v rámci své spolupráce nejen dávat, ale budou také nasyceni a kde naleznou novou radost ze života.
Anselm Grün – Bůh a peníze
Často citovaný žalm 23, který líčí Boha jako našeho pastýře, nás ujišťuje: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (verš 4).
Ježíš nám ukazuje cestu z temného údolí a smrti jako skutečný pastýř. Papež Benedikt XVI . tento obraz rozvádí, když píše:
„Pravý pastýř zná i takovou cestu, která prochází údolím smrti; i na cestě nejzazší osamocenosti, kam mě nemůže nikdo doprovodit, kráčí se mnou a vede mě, abych jí skutečně prošel. On sám již touto cestou šel, sestoupil do říše smrti, zvítězil nad ní, vrátil se, aby nás mohl doprovázet a dát nám jistotu, že společně s ním vždy cesta ven existuje.“
Cesta ven existuje! Existuje cesta ven z bolesti, nejistoty, zoufalství, ano, dokonce i ze smrti, je-li Kristus naším průvodcem.
Katrina J. Zenová – Když život nejde podle tvých představ
Jako křesťané hledíme k Ježíši. On je základem něčeho zcela nového, církve. Ježíš naplnil Boží příkaz: vedle prvotně vyvoleného izraelského národa vybudovat další nástroj míru. Proto zaujímá nejpřednější pozici. Ježíš se konfrontoval se všemi politickými autoritami: s Herodem, s Pilátem, s veleradou, se stranami farizeů a saduceů. Vášnivě se zasazoval o spravedlnost a chtěl změnit svět. Spravedlnost znamená zastávat se těch, kdo jsou bez ochrany, a zachraňovat život, bojovat proti bezpráví. Spravedlnost znamená vyvíjet aktivní a ofenzivní činnost pro takovou pospolitost, v níž by všichni žili v míru. Spravedlnost musí bdít nad tím, aby právo, jak je formulováno v zákonech, umožňovalo dobrou existenci všem lidem. Ježíš za spravedlnost obětoval svůj život. Hledal tudíž rozhovor s mocnými – a oni cítili, že jim překáží. Ježíš se stavěl na stranu chudých, trpících, hříšníků, pohanů, cizinců, utlačovaných, hladovějících, vězněných, lidí zbavovaných důstojnosti, dětí a žen. Kdo takto jedná, narazí. Kdo se postaví na stranu lidí, kteří jsou jako ovce bez pastýře, kdo tyto lidi shromažďuje a dodává jim sebevědomí, ten pro mocipány znamená nebezpečí. Kde křesťané od Ježíše přejmou „opci pro chudé“, musí ještě i dnes počítat s pronásledováním. Teologové osvobození v Jižní Americe, ale i sociální pracovníci ve vyspělých zemích nutně narážejí na odpor, protože žijí z přesvědčení, že v našem světě je setkávání s chudými a boj proti chudobě přednostním místem setkávání s Bohem.
kardinál Carlo Maria Martini, Georg Sporschill – Hovory v Jeruzalémě
Ten, kdo se nechal přitáhnout Božím hlasem a začal následovat Ježíše, velmi rychle v sobě objeví neodolatelnou touhu přinášet radostnou zvěst bratřím prostřednictvím evangelizace a služby v lásce. Všichni křesťané jsou povoláni k tomu, aby byli misionáři evangelia! Vždyť učedník nedostává dar Boží lásky pro svou soukromou útěchu. Není volán k tomu, aby přinášel sám sebe nebo se staral o firemní zájmy. Prostě se ho dotkla a proměnila ho radost z toho, že se cítí být Bohem milovaný, a tento prožitek si nemůže nechávat jen pro sebe: „Radost evangelia, která naplňuje život společenství učedníků, je radostí misijní“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium,21).
Misijní nasazení tedy není jakýmsi přídavkem ke křesťanskému životu, jakoby nějaká ozdoba, ale naopak, nachází se v srdci samotné víry; vztah s Pánem v sobě zahrnuje to, že jsme posláni do světa jako proroci jeho slova a jako svědkové jeho lásky.
I když zakoušíme svou velkou křehkost a často v sobě cítíme malomyslnost, musíme pozvedat hlavu k Bohu, aniž by nás dusil pocit naší nehodnosti anebo bychom upadali do pesimismu, který z nás dělá pasivní diváky unaveného a rutinního života. Není tu místo pro strach. Bůh sám očistí naše „nečisté rty“ a učiní nás vhodnými pro své poslání: „Tvá vina je smazána, tvůj hřích je odpuštěn. Tu jsem uslyšel hlas Páně, jenž říkal: ‚Koho pošlu? Kdo za nás půjde?‘ A já jsem řekl: ‚Tady jsem, pošli mne!‘“(Iz 6,6-8).
Každý misijní učedník slyší ve svém srdci Boží hlas, který ho zve, aby „procházel“ mezi lidmi jako Ježíš, „prokazoval dobrodiní a všechny uzdravoval“ (srov. Sk 10,38). Už jsem připomněl, že v síle svého křtu je každý křesťan „christoforos“, to znamená „ten, kdo nese Krista“ svým bratřím (srov. Katecheze, 30. ledna 2016). To platí zvláště pro ty, kdo jsou povoláni ke zvláštnímu zasvěcení, i pro kněze, kteří velkoryse odpověděli „tady jsem, pošli mne“.
poselství papeže Františka k 54. Světovému dni modliteb za povolání
Vyjdeme z evangelního úryvku, který popisuje ojedinělý Ježíšův a Petrův zážitek na nočním rozbouřeném Tiberiadském jezeře (srov. Mt 14,22–23).
Po rozmnožení chlebů, kterým Ježíš nadchl celý zástup, se Ježíš rozloučil s lidmi a přikázal svým učedníkům, aby vstoupili na loďku a jeli před ním na druhý břeh. Plavba přes jezero jakoby obrazně připomínala naši životní cestu. Vždyť loďka našeho života se plaví pomalu, neklidně, protože hledá vhodný přístav. (…)
Toto dobrodružství není pohodlné: přijde noc, zvedne se protivítr, loďka se zmítá na vlnách, učedníky může přepadnout strach, že to nezvládnou, že svému povolání nedostojí.
Evangelium nám ale říká, že na dobrodružství této nelehké cesty nejsme sami. Jako by chtěl urychlit rozbřesk, vydá se Pán po rozbouřené hladině až k učedníkům a zve Petra, aby mu šel po vodě vstříc. Zachrání ho, když začne tonout, nakonec vstoupí na loď a vítr uklidní.
První slovo povolání je tedy vděčnost. Plout správným směrem není pouhou otázkou naší snahy, nezávisí jen na trase, kterou zvolíme. Naše osobní realizace a realizace našich životních plánů není zákonitě výsledkem toho, co rozhodneme ve svém izolovaném „já“; naopak, jedná se především o odpověď na povolání, které přichází od Boha. Je to Pán, kdo nám ukazuje břeh, ke kterému máme doplout, je to on, kdo nám dává počáteční odvahu vstoupit na loď. (…)
Povolání se nám proto podaří objevit a odpovědět na ně tehdy, když se naše srdce otevře vděčnosti a dokáže zachytit Boha, procházejícího naším životem.
(…)„Mějte odvahu, to jsem já, nebojte se!“ (srov. v. 27). Právě to je další slovo, které bych vám chtěl odevzdat: odvaha.
To, co nám mnohdy brání jít, růst, zvolit si cestu, kterou nám Pán staví před oči, jsou přízraky, které se probudí v našem srdci. Když jsme zváni, abychom opustili svůj jistý břeh a rozhodli se pro životní stav – jako je manželství, kněžství, zasvěcený život –, první reakcí bývá přízrak v podobě nedůvěry: To není možné, aby takové povolání bylo pro mě! Je to opravdu správná cesta? Doopravdy to ode mne chce Pán?
(…) Pokud se necháme překonat myšlenkou na odpovědnost, která nás čeká, ať už v manželství či kněžství, nebo na nepřízeň, která přijde, brzy svůj pohled od Ježíše odvrátíme a spolu s Petrem riskujeme, že se začneme topit. (…)
Když pak do loďky nasedne Ježíš, vítr přestane a vlny se utiší. Je to krásný obraz působení Pána v našem životě, ve zmatku dějin, zvláště když jsme v bouři: on poručí větru, aby se ztišil. Síly zla, strachu a rezignace tak už nad námi nemají moc.
(…) Byť jsme uprostřed vlnobití, náš život se otevírá chvále. To je poslední slovo povolání a má být i výzvou, abychom se učili vnitřnímu postoji Nejsvětější Panny Marie: ona, vděčná Bohu za jeho pohled, kterým na ni shlédl, s vírou svěřila jemu své obavy a nejistoty a odvážně odpověděla na jeho povolání. Její život se tak stal trvalým Pánovým chvalozpěvem.(…)
papež František – Poselství Svatého otce k 57. světovému dni modliteb za povolání