5. neděle v mezidobí – cyklus C
Iz 6,1-2a.3-8; 1 Kor 15,1-11; Lk 5,1-11
1Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. 2Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. 3Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 4Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ 5Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsem se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ 6Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. 7Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. 8Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ 9Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; 10stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ 11Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním. (Lk 5,1-11)
Srovnání: 1-11Jan 21,1-11; 1-3Mt 13,1-2; Mk 3,9-10; 4,1; 5Lk 8,24.45; 9,33.49; 17,13; 10-11Mt 4,18-22; Mk 1,16-20
Úvod k meditaci
Ježíš postupuje pozvolna, stupňovitě i v našem povolání. Jednu kvalitu nutně potřebujeme – Petrovu! S úctou poslechl Ježíše i přes pochybnosti své rybářské zkušenosti. V hluboké úctě a kajícnosti se považuje za neschopného. Přijímá s ulehčením Ježíšovu výzvu, aby se nebál. A všechno nechal a šel. To je Petrova kvalita, kterou nezbytně potřebujeme.
Pán volá nejen k povolání. V prožívání našeho povolání musíme mít i nadále ztišenou duši pro jiná drobná volání. Je to volání k lepšímu: třeba k nějaké rozhodnosti, k nějaké práci, která se nám nelíbí, k sebezáporu, k odpuštění, k dobrému skutku… Poslechněme třeba jen z uctivosti, i když právě (nebo ještě) nechápeme.
Přijímejme víc a víc autoritu Boží, která za vším stojí, dejme víc prostoru v našem životě moci Boží! Jen slova nesená autoritou Boží moci, třeba námi prostě tlumočená, získávají duše k obrácení a obrácené k opravdovějšímu polepšení.
Ježíš si nevybírá zákoníky či farizeje, ty mocné. Vybírá prosté rybáře. On potřebuje pro svou evangelizaci světa houževnaté, pevné muže. Potřebuje takové, kteří se nebojí námahy, kteří se umí s lecčíms porvat. To bude vyžadovat i rybolov lidí! Chce oddané. Raději ať někdy klečí před ním jako hříšníci v úžasu nad jeho milosrdenstvím. To může jen zvětšit jejich oddanost. I nás rád pozvedne a posílí nás svým: Nebojte se!
Výklad biblického textu
Kontext:
Ježíš působil mezi krajany v Galileji (Lk 4,14-44) a tímto úryvkem začíná jeho působení v Judsku (Lk 5,11-19,27). Vrcholem celého evangelia je Ježíšův pobyt v Jeruzalémě.
Šimon Petr už zná Ježíše: Byl přítomen uzdravení své tchyně a zakusil přitom Ježíšovu moc (Lk 4,38n). Proto se spoléhá na Ježíšovo slovo i v tomto případě, kdy se příkaz zdá marný – a podle veškeré lidské zkušenosti nesmyslný.
v. 1: lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo – O Ježíšově kazatelské činnosti vypovídají verše, které bezprostředně předcházejí tomuto úryvku (Lk 4,31-44). Z toho chápeme, kde se vzalo i množství lidu, kteří přišli za Ježíšem.
v. 3: vstoupil na jednu z těch lodí – Loď je obrazem církve, malé komunity, která pluje nad hlubinou a uskutečňuje exodus.
v. 5: Mistře – Šimon oslovuje Ježíše titulem, který v původním jazyce evangelia zní epistata. Jde o titul, který se používá k označení někoho, kdo má předsednické nebo vedoucí postavení, kdo je velitelem, nebo komu je přiznána autorita nějakou skupinou lidí. V Lukášově evangeliu používají tento výraz učedníci téměř vždy, když oslovují Ježíše (Lk 8,24.45; 9,33.49) a vyjadřují tak své uznání. Ježíš je pro ně věrohodný a spolehlivý vůdce, který si zaslouží důvěru.
Šimon přechází ve své odpovědi z role rybáře, který se nepotřebuje od Ježíše ničemu učit, k roli učedníka. Opírá se zcela o Ježíšova slova a uznává jejich naprostou spolehlivost.
v. 8: Pane – Šimon Petr oslovuje Ježíše jako Pána. Tento Ježíšův titul, řecky kyrios, byl oznámen pastýřům při Ježíšově narození v souvislosti s dalšími Ježíšovými tituly: Spasitel a Kristus (Lk 2,11). Ježíšův titul Pán se objevuje v Lukášově evangeliu více než u Marka a Matouše. Je to výsostný titul pro Pomazaného, kterým se klade důraz na Ježíšovu moc. V řeckém textu Starého zákona je titul Pán překladem slova, kterým se nahrazovalo nevyslovitelné Boží jméno, jež tvořily čtyři hebrejské souhlásky: jod, hé, vav, hé.
jsem člověk hříšný – Prohlášení o vlastní hříšnosti, které je doprovázeno padnutím k Ježíšovým nohám, znamená nejen vyznání vlastní nečistoty na základě židovských ustanovení, ale i reakci člověka, který uznává svou lidskou omezenost a malost v okamžiku, kdy se zjevuje Bůh. Ani Šimon Petr, rybář z Galileje, není zproštěn tohoto stavu hříšnosti, který spojuje všechny lidi. Zkušenost s Pánem otevřela Šimonovi oči pro poznání skutečného stavu jeho vlastní osoby, k uznání vlastní hříšnosti. Tolik je v něm převráceného a protikladného vůči Ježíšovi, že ho to činí nehodným a nečistým.
v. 10: lovit lidi – Znamená doslova chytat živé. Toto sloveso je užíváno v řecké Bibli k označení těch, kdo se v bitvě zachránili před smrtí a zůstali naživu.
Prameny, odkazy: Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 7; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
Boží povolání se netýká jen někoho (kněží, řeholníků či řeholnic), ale jak zdůrazňuje II. vatikánský koncil, obrací se ke všem pokřtěným. Každý z nás je povolán přiložit ruku k dílu ke spáse druhých, v duchu krásného Pavlova výroku z právě přečteného úryvku z listu Korinťanům: „Ale Boží milostí jsem to, co jsem" (1 Kor 15,10). Měli bychom se proto ptát, zda naše úsilí odpovídá pojetí evangelia. Zda naše snaha je stejně jako u Petra a učedníků důsledkem našeho uchvácení jak Ježíšem Kristem, tak tím, oč mu především šlo. Protože to je základ každé autentické činnosti v církvi. Zbytek může být aktivismus nebo pouhé hledání vlastního uspokojení, ne-li dokonce exhibicionismus. „Lovení lidí" ne pro hojnost života, který nám přinesl Ježíš (srov. Jan 10,10), ale pro sebe. Nebo můžeme dokonce život ubíjet. Jen když budeme často obnovovat vztah s Ježíšem, budeme také schopni jako Pavel přinášet druhým velké poselství vzkříšení, jímž je vítězství života nad smrtí.
Giorgio Zevini – Lectio divina na každý den v roce 7 – Neděle liturgického mezidobí (cyklus C)
Naše slabost ve vzájemném vztahu s Ježíšem
Charles de Foucauld kdysi vyznal, že po dlouhý čas chybně zakoušel vlastní hříšnost. „Chtělo se mi říci spolu s Petrem: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný. Ale teď už to neříkám. Nyní hovořím jinak: „Zůstaň se mnou, Pane, protože jsem hříšník.“ Moje bída, mé nedokonalosti, do nichž jsem dnem i nocí upadal, mi bránily v hledání Boha ve vlastním nitru, ale teď vím, že moje hříchy Boží lásce nepřekážejí.“
Nepatřičné chápání naší lidské slabosti nás může vůči Boží lásce uzavírat. Možná se domníváme, že je stejně nemožná, jako nelze vrátit mrtvého člověka do života. A právě o této nemožnosti mluví Lazarova sestra Marta v rozhovoru s Ježíšem: Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den. Ale Ježíš Martu napomíná: Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit? (Jan 11,39-40)
Do vztahu s Ježíšem vstupujeme s našimi zraněními, nedokonalostmi, se vší naší hříšností, která se často už delší dobu „rozkládá“. Naše slabosti a hříchy jsou součástí osobního vztahu s Ježíšem. Paradoxně řečeno: právě díky této „šťastné vině“ můžeme vpravdě zakusit, jak velice ho ve svém životě potřebujeme. Lidská slabost se nám stává místem spásy, kterou v nás Ježíš naplňuje.
Pokud dospějeme k vlastní lidské bídě, nelze brát Ježíše instrumentálně. On není pouhým vhodným nástrojem k vyřešení našich problémů nebo způsobem, jak dosáhnout stavu bezhříšnosti. Pokud by v našem duchovním životě stála na prvním místě starost o vlastní dokonalost, pak by existovalo nebezpečí, že se s Bohem mineme. Právě tak se s ním minul farizeus v podobenství o farizeovi a celníkovi (srov. Lk 18,10nn). V jeho vztahu k Bohu chyběla důvěra a láska.
Podobně tomu bylo i u bohatého mladíka: ačkoli zachovával všechna přikázání, odešel smuten, protože se zcela neodevzdal Ježíši (srov. Lk 18,18). Učedník by si měl na prvním místě přát umět bezvýhradně přijmout lásku svého Mistra a odpovědět láskou na jeho lásku. Jejím plodem se pak stane vnitřní uzdravení, osobní dokonalost a překonání slabosti.
V modlitbě prosme Ježíše, aby se naše duchovní úsilí soustředilo především na jeho osobu, na jeho lásku a na naši odpověď na ni. Prosme též, abychom dokázali ve světle této lásky a díky ní všechno relativizovat: své nedostatky, zranění, nespokojenost se sebou i hříchy. Pokud by lidská slabost zaujala místo v centru našeho duchovního života, stal by se Ježíš pouhým nástrojem při hledání našich cílů a i ty nejušlechtilejší by ztratily svůj význam a smysl, pokud by nebyly totožné s Ježíšovými plány pro nás.
Józef Augustyn – Dej mi napít
Největší neduh současné církve
Kdysi mne velice překvapil jeden moudrý karmelitán původem ze Španělska, P. Federico Ruiz. Celý život vyučoval spirituální teologii a byl velkým znalcem Bible a křesťanských mystiků, prostě měl rád všechno, kde pulzoval autentický Boží život. To mu pomohlo vždycky přijít na kloub věci. Přišla-li řeč na krizové jevy v pokoncilní církvi, viděl její příčiny trochu jinak, možná hlouběji než mnozí jiní myslitelé na teologických fakultách v Evropě a ve světě. Tvrdil totiž, že největším neduhem současné církve není nedostatek schopných lidí, modernějších organizačních struktur nebo efektivních pastoračních programů, není to ani bující antiklerikalismus ve společnosti nebo ve sdělovacích prostředcích, ale tzv. „teologální devitalizace“ : nedostatek víry, naděje a lásky, který působí, že strom církve jako by usychal zevnitř, jako by v něm vysychala míza.
Právě víra, naděje a láska z nás činí Boží děti. Tyto vlité ctnosti jsou jakousi duchovní „pupeční šňůrou“ mezi námi a Bohem: přetrhne-li se nebo je nějak přiškrcená, duchovně odumíráme. A nedostatek živoucího a životodárného spojení s Bohem nelze ničím nahradit, ani zlepšením informovanosti a zdokonalením organizace v církvi, ani důkladnější teologickou formací kněží i laiků, ani lepší hudbou při liturgii, ani větší kreativitou nebo multimediálními programy pro mládež, ani slangem nebo zábavnými historkami na kazatelně, ani důmyslným sháněním peněz… prostě ničím! Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5).
Kateřina Lachmanová – Kotva naděje
Evangelizace
Měl jsem před sebou cestu stopem a rozhodl jsem se, že ji využiji pro evangelizaci. Budu řidiči vyprávět o své víře. Pomodlil jsem se a začal jsem stopovat. Stojím, mávám a nic. Nedělní rodinky vyrážejí k vodě nebo možná k babičce na sváteční oběd. Nevzdávám se a mávám dál. Jedno z aut prudce brzdí. Uvelebím se vedle řidiče a přemýšlím, jak začít. „Dneska je neděle, to je den zasvěcený Bohu,“ začínám opatrně. „No vidíš, a já mám v neděli zrovna tolik práce; rád bych si taky v neděli odpočinul, ale nejde to,“ odpovídá mi řidič po zkoumavém pohledu.
„V neděli je krásné se zastavit – na práci máme celý týden – a v klidu se zamyslet, naslouchat Bohu,“ začal jsem s poučováním. „A co ti říká ten tvůj Bůh, když mu nasloucháš?“ zeptal se řidič.
Zaradoval jsem se. Teď jsem se mohl rozpovídat. Mluvil jsem o modlitbě, o našem společenství, o Bibli, o pokusech s rozjímáním. Cítil jsem se apoštolem. Řidič mne poslouchal a po nějaké chvíli se zeptal: „Vyprávíš mi o sobě a o vaší partě, nebo jak tomu říkáš, ale já myslel, že víra nějak souvisí s farářem.“ „No, jistě taky,“ začal jsem trochu koktat, „ale faráři jsou většinou... to je jiná generace, mají svůj zaběhaný systém. Možná, že to kdysi bylo dobré.“ Nevěděl jsem honem, jak dál. Vzpomněl jsem si na našeho stařičkého faráře. Vlastně s ním ani moc nejsme. Přes týden opravuje faru a kostel v sousední vesnici, v neděli objede tři mše svaté. Po mši stačí pozdravit pár starých lidí a zase jede. Co ten ví o zápalu a nadšení nás mladých? Obracím se na řidiče a rychle doplňuji předchozí větu. „Faráři jsou hodní, mají dost práce, ale dneska je taky doba laiků. Církev jsou nejenom kněží, ale všichni věřící.“ „Takže myslíš, že už faráři nebudou potřeba?“ zeptal se řidič. „Ne, tak jsem to nemyslel,“ nevím honem, jak dál. Jak mu to všechno vysvětlit? Jak mu říci, že kněze potřebujeme strašně moc, ale že si mnohé z nich představujeme nějak jinak, mladší, kteří budou také chodit do našeho společenství, budou zpívat s kytarou, budou mít pochopení pro nás mladé a pro laiky vůbec... A má vůbec smysl mu to vysvětlovat? Raději se vrátím k „evangelizaci“.
„A vy jste pokřtěný?“ ptám se ho. „Byl jsem tenkrát ještě malej,“ odpovídá s úsměvem, „tak si to už nepamatuji, ale rodiče říkali, že ano.“ „Křest je veliký dar, ovšem víru je třeba dál živit a prožívat ji.“ „A jak?“ vyptává se dál řidič.
A tak hovořím o modlitbě, svátostech a pravidelné nedělní mši svaté. „Tak, mladej, já tady budu končit, snad stopneš zas někoho jiného. Měj se moc hezky a tý svojí víry se drž. A o tom, cos mi říkal, budu opravdu moc přemýšlet, to ti slibuji.“ Auto zastavuje na návsi před venkovským kostelíkem. Zrovna se lidé scházejí do kostela.
Poděkuji a vystupuji. V srdci mne hřeje, že jsem udělal něco pro evangelizaci dnešního světa, něco pro Krista. Pohovořil jsem o víře. Zasel jsem semínko do řidičova srdce. Bude-li to Boží vůle, vyroste jednou ve veliký strom, i když já to zřejmě nikdy neuvidím. Po chvilce vystupuje i řidič a já slyším, jak ho všichni uctivě zdraví: „Pozdrav Pán Bůh, velebný pane!“
Josef Hes – Zpovídačky
Zázračný rybolov? „Copak je na tom tak zázračného,“ prohlásil pohrdavě klouček ve škole. „Napřed nechytli ryby a potom je chytli, to přece není žádný zázrak!“ Když jsem o té námitce slyšel, musel jsem se potutelně usmívat. Pokud se pamatuji, napadlo to i nás kdysi dávno v obecné škole a katecheta nám musel vysvětlovat, že to byl skutečný zázrak v očích rybářů, kteří znali jezero a věděli tedy dobře, že se v tuto hodinu ryby tak najednou nenahrnou.
Bible je plná zázraků. Některé jsou nápadné, jiné méně. Vzkříšení mrtvého je ovšem průkaznější než lov ryb. Zato však ty nenápadné divy bývají osobnější, víc působí na ty, kdo jsou nablízko. (…)
S Bohem se ovšem máme setkat i v normálním spořádaném životě. Řekli bychom bez romantiky. Ale právě spořádaný a klidný život, kde je všecko předem organizované, působí uspávajícím dojmem. Stává se rutinou, mechanismem. Při pěkně organizované cestě do ciziny uvidíme mnoho památek, ale obyčejně se pramálo setkáme s obyvateli země. Něco se přihodí, defekt auta, na opuštěné silnici a nadosmrti si vzpomínáme na dobrého člověka, který nám přišel do cesty a pomohl nám.
Podobný je význam zázraků v Bibli. Geneze začíná mohutným líčením světového pořádku, krásy nebe a země, která vyšla z rukou Boha Stvořitele. Historie vyvoleného národa pak vypočítává stránku za stránkou, jak člověk na Boha zapomíná, ale Bůh pokaždé vstoupí do dějin svého lidu. Pomůže, zachrání při katastrofě, vyvede z rukou nepřátel. Každý takový div se stává setkáním s Bohem, lidé si znovu uvědomují jeho přítomnost v životě. (…)
Účel a smysl biblických zázraků je otevřít oči k této skutečnosti. To předpokládá však i ze strany člověka, který div viděl, jistou dispozici a vnímavost. Když Ježíš nasytil zázračně zástupy chlebem, vzbudil pochopitelně velké nadšení v davu. Šli za ním i na druhou stranu jezera. Ale tam uslyšeli výtku: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chleba“ (Jan 6,22). Setkání s Kristem je ovšem nadchlo, ale víc na ně zapůsobila zázračná sytost jídla. Ze styku s osobou se zase upadlo do obyčejného řádu. Zázrak se tedy minul účinkem. U učedníků tomu bylo opačně. Když nahrnuli zázračně spoustu ryb, nechali ryby rybami a šli za Ježíšem (Lk 5,11).
Je tedy v Písmu mnoho zázraků, ale přesto neodpovídá každému zázraku obrácení, tak jak to řekl Ježíš lidem, kteří za ním běželi po nasycení chleby: „Toto je skutek, jaký žádá Bůh: abyste věřili v toho, kterého On poslal“ (Jan 6,29).
homilie Tomáše Špidlíka na Radiu Vaticana 7. 2. 2007
Ježíš z Šimonovy loďky promlouvá k lidem. Když skončí, vyzve jej, aby zajel na hlubinu a rozhodil sítě. Pro Šimona je tato žádost zkouška – uvědomte si dobře to slovo „zkouška“ – protože on i druzí rybáři se zrovna vrátili po nočním nevydařeném rybolovu. Šimon je praktický a upřímný muž a ihned Ježíšovi odpovídá: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili“.
To je první bod – zažít neúspěch. Mládí se upíná do budoucnosti, avšak někdy prožívá krach, selhání či frustraci. Jsou to důležité zkoušky. Jistě se ptáte, co v této situaci můžete udělat. To, co dělat nemáte, je poddat se bezvýchodnosti a nedůvěře. Pesimističtí křesťané – to není nic pěkného! Vy, mladí lidé, nemůžete a nesmíte být beznadějní, protože naděje je součástí vašeho bytí. Mladý člověk bez naděje není mladý, příliš brzy zestárl! Naděje je součástí vašeho mládí! Pokud ji nemáte, uvažujete moc vážně…(…)
Vraťme se k příběhu evangelia – Petr v onom kritickém okamžiku hraje sám o sebe. Co by byl mohl udělat? Byl by mohl podlehnout únavě a nedůvěře a pomyslet si, že je to zbytečné, že je lépe se sebrat a jít domů. Co ale učiní? Odvážně vychází ze sebe a rozhoduje se Ježíši důvěřovat. Říká: „No tak dobře, na tvé slovo spustím sítě“. Pozor! Neříká: mými silami a výpočty, na základě mé dlouhé rybářské zkušenosti, nýbrž říká: „na tvé slovo“, na Ježíšovo slovo! A výsledkem je neuvěřitelný úlovek, sítě se plní natolik, až se protrhávají.
To je druhý bod: důvěřovat Ježíši. Chci k vám být upřímný – a proto, když vám toto říkám, neprodávám vám nějaké iluze. Přicházím, abych vám řekl: je tu Osoba, která tě může vést, důvěřuj Jí. Je to Ježíš! Důvěřuj Ježíši! Ježíš není iluze. Důvěřujme Ježíši, Pán je stále s námi. Přichází na břeh našich životů, je nablízku našich selhání, naší křehkosti a hříchů, aby je proměnil. (…) Obtíže vás nesmí vylekat, nýbrž povzbudit k další cestě. Jako by se Ježíš obracel právě na vás: Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě, mladí Sardiňané. Zajeďte na hlubinu! Poddávejte se Pánovu Slovu: On se svým Slovem a jeho následování přináší plody ve vašem úsilí o svědectví. Když se úsilí o probuzení víry vašich přátel zdá zbytečné tak jako noční námaha rybářů, vzpomeňte si, že s Ježíšem se vše mění. Pánovo slovo naplnilo sítě, Pánovým slovem nabude misionářská práce jeho učedníků na účinnosti. Následovat Ježíše je náročné. Znamená to nespokojit se s nepatrnými cíly a plavbou podél pobřeží, nýbrž mířit do výše a s odvahou!
Třetí bod – „Spusťte sítě k lovení“. Neváhejte a vynaložte svůj život, abyste radostně svědčili o evangeliu – zejména svým vrstevníkům. Chtěl bych vám vyprávět svou osobní zkušenost. Včerejšek byl šedesátým výročím dne, kdy jsem ve svém srdci zaslechl Ježíšův hlas. Neříkám to ale proto, abychom to s dortem oslavovali. Je to vzpomínka – uplynulo šedesát let, ale já na to nikdy nezapomenu. Bylo mi sedmnáct let. Před tímto rozhodnutím uplynulo několik let, než toto pozvání nabylo konkrétní a definitivní podoby. Potom uběhlo mnoho let – některá plná úspěchů a radostí, avšak mnoho roků selhání, křehkosti a hříchu…Šedesát let na Pánově cestě, za Ním, vedle Něho, stále s Ním. Řeknu vám pouze toto: nelituji toho! Nelituji toho, ale proč? Ne snad proto, že bych si připadal jako Tarzan a šel dál vlastní silou. Nikdy jsem své volby nelitoval, protože vždy, i v nejtemnějších okamžicích, v momentech hříchu, těžkosti a selhání, jsem se díval na Ježíše a důvěřoval jsem mu – a On mne nikdy nenechal samotného. Důvěřujte Ježíši – On jde stále dál, kráčí s námi. Nikdy nezklame, je věrný, je to věrný druh. To je tedy mé svědectví – jsem šťastný, že jsem prožil těchto šedesát let s Pánem.
papež František mládeži na Sardinii 22. 9. 2013
Co skrývá zázračný rybolov
Chtěl bych krátce poukázat onen zvláštní příběh o sto třiapadesáti rybách. Zatímco Lukáš nám vypráví o rybolovu na začátku Ježíšova veřejného života, při kterém se sítě trhaly, Jan nám říká: přestože ryb bylo tolik, síť se neprotrhla (srov. 21,11). Síť se nesmí protrhnout. Církev je jedna a musí být prostorem všech ryb Ježíše Krista: rozpjaté tělo Ukřižovaného, které nebylo rozlámáno, je prostorem naší jednoty.
Z Petrova člunu se stává Kristova loď
Kristus sám sebe a jednotu své církve svázal s tím, kterého nazval Petr, Skála. Skutečně také celá zpráva ústí do pověření svatého Petra, kterému je svěřeno pást stádce Ježíše Krista, které je jedno a které on bude pást jako celek. Petr a Kristus patří k sobě: z Petrova člunu se stala loď Kristova. Petr ručí za Krista. Chci-li jej přijmout, musím přijmout konkrétní společenství jedné církve, jejímž pastýřem je Petr. Právě tak se stále znovu uskutečňuje velikonoční cesta. Neboť jen když Kristu říkáme ano až do této konkrétnosti, jen tehdy se jím necháváme spoutat a vést ne podle své, ale podle jeho vůle.
Nechat se vést i proti své vůli
Zdánlivě zcela juristická konkrétnost a ta největší hlubina, střed zjevení, spolu neoddělitelně souvisí. Neboť Bůh je konkrétní a právě v konkrétním se ukazuje jako Bůh. Prosme Pána, aby nám dopřál být mezi těmi sto třiapadesáti rybami jeho neroztržené sítě. Prosme jej, aby nám dopřál nechat se jím spoutat a vést i proti naší vůli. Prosme jej, aby se naše oči otevřely a abychom jej dokázali jako Petr poznat a plni radosti říci: „Pán je to!“
Joseph Ratzinger – Služebníci radosti
Hříšník a světec