6. neděle v mezidobí – cyklus C

Blahoslavení chudí v duchu

Chudoba v duchu nám nebere radost ze života. Právě naopak! Je branou k radosti, protože nám vposled umožňuje odevzdat se do Boží vůle, což vede ke svobodě. „Paradoxně se pak stáváme skutečně bohatými," píše Fleming, „Bůh nám dává identitu, kterou nám nikdo nemůže vzít."
Spoléhat se na Boží vůli může vyznít jako recept na lenost – jako bychom pak nemuseli nic dělat. Ve skutečnosti je to naopak! Připomíná nám spíše, že všechny problémy nemůžeme odstranit. Změnit některé věci není v naší moci. Věci nacházející se mimo náš dosah je třeba nechat na Bohu. Duchovní chudoba nás osvobozuje od zoufalství, které přichází, když si myslíme, že se můžeme spoléhat jen na své vlastní úsilí.
Toto vědomí nás může uchránit před populárními pokušeními naší doby: workoholismem a iluzí, že můžeme zachránit svět. Je snadné představit si, že jsme nepostradatelní a že musíme všechno udělat. Snaživost může degenerovat ve skrytou formu pýchy. „Podívejte se, jak jsem zaneprázdněný - jak jsem důležitý!" Nebo: „Všechno závisí na mně." Chudoba v duchu nám připomíná, že existuje jen málo věcí, které zvládneme udělat.
Když jsem si jednou stěžoval svému duchovnímu vůdci na velké množství práce, řekl mi: „Mesiáš určitě existuje – ale ty to nejsi!" (…)

Duchovní chudoba znamená osvobodit se od potřeby neustále pospíchat, neustále pracovat a neustále něco dělat. Pomůže nám, když občas řekneme NE, protože víme, že nemůžeme udělat vše, každému se zavděčit, přijít na každé setkání, zatelefonovat každému příteli a poradit každému člověku v nouzi. Duchovní chudoba znamená smířit se s tím, že doma, v práci, ve svém farním společenství nestíháme udělat všechno. Chrání nás před tím, abychom se stali „lidskými roboty" místo „lidských bytostí".
Naše velkorysá touha všechno udělat, každému pomoci, každého učinit šťastným, může paradoxně vést k větší nepozornosti a roztržitosti, což sotva někomu pomůže. Říkat ne na jednu věc znamená říkat ano na jinou. Říci ne další povinnosti, kterou nejspíš nebudeme schopni splnit, znamená říci ano větší pozornosti pro úkoly, které už máme.
Chudoba v duchu tedy není cestou směřující k smutku: je to cesta ke svobodě. Není to mystické dogma, které dokážou naplnit jen svatí, ale prosté přijetí skutečnosti. Připomínat si podstatnou závislost na Bohu nám umožňuje, abychom byli vděčnější za požehnání, jež od něj dostáváme, protože víme, jak jsou cenná. Proto Ježíš nazývá chudé v duchu „blahoslavenými", v řeckém originále doslova „šťastnými".

James Martin – Jezuitský návod (téměř) na všechno

Ježíš vykládal se vší jednoduchostí, co to znamená být svatý, a to především ve svých blahoslavenstvích (srov. Mt 5,3-12; Lk 6,20-23). Ta jsou jakýmsi osobním průkazem křesťana. A tak když si někdo z nás položí otázku „Jak se stát dobrým křesťanem?“, odpověď na ni je jednoduchá: je třeba, aby každý svým způsobem dělal to, co říká Ježíš v blahoslavenstvích. V nich se odráží Mistrova tvář, kterou jsme povoláni nechat prozařovat v našem každodenním životě.

64. Slovo „šťastný“ nebo „blahoslavený“ se stává synonymem slova „svatý“, protože vyjadřuje skutečnost, že člověk věrný Bohu, který žije z jeho slova, dosahuje v darování sebe pravé blaženosti.

Protiproud

65. I když se nám Ježíšova slova mohou zdát poetická, ve skutečnosti tvoří protiproud k tomu, co je běžné, a ke způsobu, jakým se žije ve společnosti. A zatímco nás toto Ježíšovo poselství přitahuje, svět nás ve skutečnosti zaměřuje k jinému životnímu stylu. Blahoslavenství nejsou v žádném případě nic lehkomyslného nebo povrchního. Naopak, můžeme je žít jenom tehdy, když nás Duch Svatý prostoupí veškerou svou mocí a osvobodí nás od slabosti sobectví, pohodlnosti a pýchy.

66. Naslouchejme znovu Ježíši se vší láskou a úctou, kterou si Mistr zaslouží. Dovolme mu, aby nás svými slovy zasáhl, vyprovokoval, vybídl nás ke skutečné proměně života. Jinak zůstane svatost jen prázdným slovem.

 Pavel Ambroz – Pastorace mladých