6. neděle velikonoční – cyklus A

Ježíš vzdalující se

Mnozí tvrdí, že je Bůh příliš abstraktní: prý jim pak pomáhá představit si Ježíše, protože skrze něho nabývá Bůh konkrétnější podoby.

Kdo je tento Ježíš? Albert Schweitzer prohlásil, že historické bádání o jeho osobě vyneslo na světlo mnoho nového, že však ztroskotalo ve svém nároku vykreslit o něm jasný obraz. Ježíš nám za lidskými výklady opakovaně mizí. Neexistuje skutečný souhlas mezi slovy pocházejícími přímo od něho (ip­sissima verba) a mezi výkladem, který jim dalo společenství církve.

Ale právě proto, že mi Ježíš neustále mizí, udržuje mě při životě. Také obrazy, které jsem popsal v této knížce, nemohou mně ani vám poskytnout jeho jednoznačnou podobu – může nám v nich pouze zasvitnout. I z nich se však bude vytrácet: je mimo ně a nedá se do nich uzavřít, tak jako nelze zachytit podobu Boha. Tradice malířství ikon je sice přesvědčena, že svou tváří Krista vystihla portrét historického Ježíše; vychází totiž z Turínského plátna, které bylo nějakou dobu uloženo v Edesse: onu podobu otištěnou do pohřebního rubáše se snažili zachytit malíři ikon. Ukazuje nám však Turínské plátno autentickou Ježíšovu tvář? A i kdyby opravdu byla skutečná, mohu na něm rozeznat jeho skutečné rysy? Starý zákon prohlašuje, že si nemáme vytvářet žádné zpodobení Boha. V obra­zoboreckých sporech sedmého století zvítězili teologové, kteří zastávali názor, že se nám stal Bůh v Kristu viditelným a tento obraz také smíme malovat. I zde však platí: je třeba hledět skrze malbu a vnímat obraz za obrazy. Ježíše nedokáže dokonale zachytit žádné umělecké dílo. Obrazy k němu pouze poukazují, on sám se však skrývá za nimi.

V rámci duchovního doprovázení se opakovaně setkávám s lidmi, kteří touží po osobním vztahu k Pánu. Stěžují si, že vztah k němu doposud zanedbávali nebo že se jim nějak vytratil. Rádi by v něm nalezli přítele a spolu s ním šli životem. Avšak i v tomto obrazu přítele se ukrývá nebezpečí, že se pokusíme Krista ovládnout, přizpůsobit si jeho obraz podle svého přání, nikoli podle svědectví dějin. Vzkříšený Ježíš kráčí s námi, ovšem podobným způsobem, jakým provázel emauzské učedníky. Jakmile nám zasvitne, hned se nám ztratí z očí a my tu stojíme opět sami. Nemáme žádnou jistotu, že ten, kdo nás doprovází a uvádí do tajemství života a lásky, je právě on – nebo zda jsme si pouze naskicovali jeho obraz odpovídající našim přáním. V našem vztahu k Ježíši Kristu nám nezbude než se smířit s napětím mezi zkušeností a nezakoušením, mezi obrazem a bezobrazností, mezi zábleskem a neviditelností. Nedokážeme ho zadržet; přesto se však můžeme spolehnout, že tentýž Ježíš, který žil před dvěma tisíci lety, který vstal z mrtvých a usedl po Boží pravici, nás provází i dnes, že je s námi a v nás. Někdy prožíváme jistotu: právě teď je tu. Teď se mě dotklo jeho slovo. Teď vnímám jeho přítomnost. Teď mi zazářila jeho tvář. Ale hned v následujícím okamžiku se opět vzdálí z našeho dosahu – již ho nevidíme a přestáváme cítit jeho přítomnost. Vrací se nám pocit, že musíme jít svou cestou dále sami.

Vzdaluje se, když se ho pokoušíme zadržet. Můžeme se pohybovat pouze ve víře, nikoli v patření; v naději, nikoli v jistotě. Pokusme se všechno, s čím se setkáváme, přinést Ježíšovi a podívat se na to spolu s ním. Nebudeme mít samozřejmě žádnou jistotu, že si vytváříme jeho skutečný obraz, ale můžeme si být jisti, že si uvědomujeme sami sebe. To je pro vztah s Kristem důležité. Pokud je ve vztahu v pořádku jeden pól, nezůstane ani ten druhý jen tak ve vzduchu. Pokud vnímáme sami sebe, smíme důvěřovat v to, že jednou budeme vnímat i Ježíše.

Tento pokoj dostáváme křtem a biřmováním, ale zejména jej dostáváme tak, jako když dítě dostává dárek, bezpodmínečně a v otevřenosti srdce. Ducha Svatého si máme hlídat, aniž bychom ho uvěznili v kleci, a máme tento „velký Boží dar“ prosit o pomoc.

Jestliže máte tento pokoj Ducha, máte-li Ducha ve svém nitru a jste si toho vědomi, ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Jste v bezpečí! Pavel říká, že musíme projít mnohým soužením, abychom vstoupili do Božího království. Každý z nás má tolik trápení, většího či menšího…“Ať se však vaše srdce nechvěje a neděsí“ – v tom spočívá Ježíšův pokoj. Přítomnost Ducha působí, že naše srdce přebývá v pokoji. Není umrtvené, nýbrž je v pokoji. Je si všeho vědomé, ale zůstává v pokoji – onom pokoji, který nám dává pouze Boží přítomnost.

 

 

 

Nebe – pouhý sen?

My křesťané často žijeme, jako by vše bylo minulostí. Jsme lidmi víry a lásky, ale chybí nám naděje. Nehledíme do budoucna, ale díváme se skoro výlučně zpět.

Copak by ještě mohlo přijít něco nového? Čas plyne jako písek v přesýpacích hodinách a nic víc!

První křesťané byli úplně jiní – dívali se vpřed. Stejně tak se ve středověku lidé rádi dívali vzhůru a daleko dopředu. Neexistuje katedrála, která by neměla vstupní portál s reliéfem Posledního soudu: Kristus zde sedí na trůnu připraven soudit a oddělovat ovce od kozlů. Všichni malíři počínaje Van Eyckem s jeho Mystickým beránkem malovali nebe; Hieronymus Bosch a Michelangelo zobrazili strach z pekla. Středověký člověk se domníval, že všechno

důležité ho teprve čeká: Bůh měl přijít osušit slzy chudých, uzdravit nemocné a učinit každého šťastným. Lidé v sobě měli hlubokou touhu po nebi. Od renesance je to jinak – lidé se ptají: Neměli bychom spíše hledat nebe na zemi? Můžeme od Boha očekávat nebe jako dárek, zadarmo? Neměli bychom je spíše budovat zde, vlastníma rukama? Všechno ostatní může být pouhý sen. Marx a Engels o tom vůbec nepochybovali: nebesa podle nich byla pouhým snem, pohádkou, výplodem lidské představivosti.

Tato touha vzít starost o svůj život do vlastních rukou přinesla mnoho dobrých plodů. Důležitou část pozemského štěstí jsme získali díky vědě, technice a aktivnímu nasazení mnoha lidí. Ale touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi. Ne Bůh, my jsme skutečnými tvůrci svého štěstí. To sice posílilo náš smysl pro zodpovědnost, ale také jsme začali být neklidní a úzkostní: odnynějška je všechno v našich rukou. Už žádné snění!

 

Kde jsou lidé, tam je i naděje

Člověk se s nadějí již rodí. Pouze člověk si uvědomuje budoucnost a vnímá čas, a proto pouze člověk může doufat. Doufat totiž znamená vědět, že náš život ještě není u konce. Nejsme ještě hotoví, ještě jsme se nestali tím, čím můžeme být. To proto je v nás tak intenzivní touha po radosti, štěstí, naplnění – které se uskuteční „potom“.

Existuje mnoho druhů malých, částečných nadějí, ať už se týkají peněz, prestiže, úspěchu, zdraví nebo

přátelství, ale za každou z nich stojí fundamentální, základní naděje. Právě tak se za každou malou úzkostí skrývá úzkost radikální: zůstat bez lásky a zemřít. Ona základní naděje překonává všechny naděje částečné.

Naděje touží po lásce a po životě, což můžeme symbolicky nazvat „nebem“, „rájem“. Usilují o něj všichni lidé: všichni se chtějí přiblížit ráji a znovu k němu nalézt cestu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bůh se dává člověku zdarma

Prosme Pána, aby nám pomáhal rozlišovat plody evangelní nezištnosti od plodů neevangelní rigidnosti, a osvobodil nás od každého matoucího neklidu těch, kteří podrobují víru a život z víry kazuistickým předpisům, které nemají smysl. Mám na mysli takové předpisy, které jsou nesmyslné, nikoli Desatero přikázání. Kéž nás Pán zbaví rigidity, která odnímá svobodu.“

 

 

 

Bylo by omylem, neřku-li kacířstvím, kdyby někdo chtěl vést dělicí čáru mezi zbožností a cvičištěm, zbožností a obchodem, zbožností a domácností. Samozřejmě nemůže tu jít o ryze rozjímavou, řeholní zbožnost, ale neexistuje jen zbožnost rozjímavá, řeholní, která je vlastním povoláním. Je tolik zbožností, kolik je povolání. Tvoří jednotu s každým povoláním. Copak nebyl Josef zbožný jako tesař prací svých rukou? Copak nebyla Anna a Marta, nebyla snad Monika a četné jiné ženy zbožné svědomitým plněním povinností ve své domácnosti, Šebestián a Mauricius ve vojsku, Helena, Ludvík a Eduard na vladařském trůnu? Samota je jistě dobrá pro dokonalost, ale mnozí ji zde ztratili. Ruch veřejného života na první pohled neprospívá náboženskému životu, ale, mnozí zde svou zbožnost pěstovali a dovedli ji k plodnému rozvoji. Nezáleží proto na tom, kde jsme. Všude můžeme a máme se snažit o dokonalost.