6. neděle velikonoční – cyklus C
Sk 15,1-2.22-29; Zj 21,10-14.22-23; Jan 14,23-29
23Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. 24Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. 25To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. 26Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. 27Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. 28Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‚Odcházím‘ a ‚zase k vám přijdu‘. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. 29Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“ (Jan 14,23-29)
Srovnání: 23Jan 14,15; 24Jan 7,16; 12,49; 26Jan 15,26; 16,13; 27Jan 16,33; 14,1; 28Jan 14,3; 16,16; 29Jan 13,19; 16,4
Úvod k meditaci
Boží slovo je osvobozující a mocné, protože to není slovo lidské, přestože je v lidské podobě. Platí o něm to, co říká Bůh skrze proroka Izaiáše: Mé slovo se ke mně nevrátí bez užitku… vykoná vše, k čemu jsem je poslal (srov. Iz 55,11). Dar Ducha Svatého je ten, který nás uvádí do celé pravdy.
Duch, kterého posílá Otec, nám připomene všechno, co Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit jako předmět, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i kdybychom mnoho znali a uměli. Znovu a znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči tomu, co se zdá být nad lidské síly.
Posláním Ducha Svatého je učit a připomínat všechno, co Ježíš řekl a udělal v průběhu svého pozemského života. Toto vyučování a připomínání nevede však člověka do hluboké minulosti, ale uschopňuje ho správně vidět současnost, protože právě v současnosti je v Ježíšovi Bůh s námi.
Výklad biblického textu
V úryvku se hovoří o třech velkých Ježíšových darech učedníkům: o daru Ježíšova slova, daru Ducha a daru pokoje. Uvedené dary nestojí vedle sebe nahodile, ale jeden vyrůstá z druhého.
v. 23: zachovávat mé slovo – Neznamená spokojit se s vyplněním litery, která podle apoštola Pavla zabíjí (2 Kor 3,6), ale znamená to milovat Ježíše. Člověk, zachovávající Ježíšovo slovo, se stává příbytkem živého Boha, Otce i jeho syna Ježíše. v. 24: A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. – Ježíš je v úvodu Janova evangelia označen za „Slovo“, vychází od Otce jako Slovo s velkým „S“ Přichází k záchraně člověka, k tomu, abychom „měli život a měli jsme jej v hojnosti“ (Jan 10,10).
v. 26: Přímluvce, Duch Svatý – Duch Svatý pokračuje v Ježíšově díle. Víra se nemůže opírat o pouhé Písmo. To je vždy odkázané na výklad. Nauka o tradici jako dalším zdroji Božího zjevení odkazuje na vedení Duchem Svatým.
v. 27: pokoj – hebrejsky šálóm. Není to klid, ale „souhrn všech Božích darů.“ Není to něco, co si můžeme sehnat, koupit, ale můžeme přijmout jako dar.
v. 28: neboť Otec je větší než já – Přídavné jméno větší nelze brát tak, jak mu dnes rozumíme při běžném vyjadřování, ale v Janově evangeliu to znamená: Ježíš a Otec jsou jedno, samotný Ježíš nepředstavuje všechno.
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Josef Kaše – www.biblickedilo.cz; www.pastorace.cz.
K tématu
Duch pravdy
Ježíš nazývá Ducha také Duchem pravdy. Znamená to, že s Duchem a v Duchu můžeme kráčet k pravdě. Také filozofové se domnívají, že to, co říkají, je pravda. A pak se stává, že ani jeden filozof nesouhlasí s druhým. Všichni si myslí, že mají pravdu, a všichni si navzájem protiřečí. Totéž je možné říct také o politicích, psycholozích a čím dál častěji také o teolozích. Každý si myslí, že má pravdu, ale … kde je pravda? Vzpomeňme si na Piláta, který se Ježíše ptal: „Co je pravda?“ Ježíš mu neodpověděl. Proč neodpověděl? Ježíš jako by v té chvíli Pilátovi říkal: „Milý příteli, když nevidíš Pravdu, která stojí před tebou, nemám ti co říct.“
Jestliže se mě nějaký člověk zeptá, co je to světlo, v tu chvíli pochopím, že se mě ptá slepec. Je úplně zbytečné, abych mu vysvětloval, co je světlo. Proto, pokud nedokážeme objevit Ježíše jako pravdu, je zbytečné mluvit o pravdě. Pouze Ježíš nás může vést k pravdě, a to k celé pravdě. V Janově evangeliu Ježíš nazývá Ducha také „Duchem pravdy“: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít“ (Jan 16,13).
Posláním Ducha Svatého je vést nás k plné pravdě a připomenout nám všechno, co nám Ježíš řekl. Často zapomínáme, lépe řečeno nepamatujeme si, co nám Ježíš říkal.
Jste na tomto semináři a slyšíte mnoho hezkých informací o Duchu Svatém. To však neznamená, že si všechno, co zde uslyšíte, také zapamatujete. Kdybych se vás zeptal na homilii z minulé neděle, jsem přesvědčen, že by mnozí z vás sklonili hlavy a řekli: „Určitě byla pěkná, ale nepamatuji si ji.“ Myslím, že je to běžný jev. V nejmenším mě to nepřekvapuje, a kdybyste vy vyzvali mě, abych kázání zopakoval, zřejmě bych měl stejně zavřená ústa. Možná mi položíte otázku: „Tak proč jsem na tento seminář jezdil? Doufám, že se mě můj farář nezeptá, co jsem se naučil o Duchu Svatém, protože mu budu muset říct: Zaznělo tam velmi mnoho pěkného, ale neumím vám zopakovat nic.“ Netrapte se tím!
Duch Svatý v nás ukládá všechny informace. Když nastane okamžik a některou informaci budeme potřebovat, vyplaví se na povrch. Často se stává, že nás během nějaké činnosti náhle něco napadne. Je to Duch Svatý, který nám dává to, co v dané chvíli skutečně potřebujeme. Pamatujte si: pokud se zabýváte duchovními záležitostmi, není důležité pamatovat si nějaký materiál takovým způsobem, jako se připravujeme na zkoušku. Nemusíme si pamatovat to, co nosíme v srdci. Když něco posloucháme a souhlasíme s tím, když k tomu řekneme „amen“, Pán v nás tyto informace uloží a v pravou chvíli nám je připomene.
Naslouchání Božímu slovu můžeme přirovnat k jídlu a pití. Přijímáme stravu, která se nám dostává do žaludku. Kdybych se vás zeptal, co jste jedli včera, možná byste si po krátkém rozmýšlení vzpomněli. Ale představte si, že byste si nevzpomněli. Nepamatujete si, co jste jedli, abyste mohli zůstat naživu? Ne. Není důležité pamatovat si, co jsem jedl, ale jíst. I když si nepamatujeme, jídlo v nás působí: někdy nám udělá dobře a někdy také pokazí žaludek. Ale účinkuje. Stejně tak je to i s Božím slovem. Boží slovo ukládáme do srdcí a Duch Svatý ho spravuje. Je možné, že si na ně ani nevzpomeneme. Ale pozorujeme, že se naše postoje mění nebo nás najednou napadne slovo, které jsme v příslušnou chvíli velmi potřebovali. Duch Svatý nám připomene všechno, ale ne tím způsobem, jakým jsme Boží slovo přijímali, ale úplně novým způsobem. Ten závisí na tom, co jím chce Duch v danou chvíli říct. Takto v nás působí Duch Svatý. Ježíš říká: „Duch Svatý … vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“ Pokud jste ochotni říct „amen“ k těmto slovům, povězte ho a ostatní nechte na Duchu Svatém.
Elias Vella – Duch Svatý – pramen života
Bůh a polštář
Po dlouhých letech studia opustili tři mladíci starého mistra a vydali se na zkušenou do světa. Za deset roků se vrátili, aby mohli navštívit svého učitele. Učitel byl už hodně sešlý věkem a poznamenán mnoha neduhy. Nechal je usadit, a pak každý z nich začal vyprávět, jak se mu ve světě dařilo. První s velkou pýchou povídá: „Napsal jsem mnoho knih a prodal jsem miliony výtisků!“ Stařec na to: „Naplnil jsi svět papírem!“ Druhý hrdě říká: „Já jsem přednášel na tisíci místech světa!“ Starý učitel: „Naplnil jsi svět slovy!“ Pak pokračuje ve vyprávění třetí: „Já jsem ti přinesl tento polštář, aby sis o něj mohl opřít své nemocné nohy!“ Mistr se usmál a praví: „Ty – ty jsi nalezl Boha!“
Kdo miluje, nachází Boha, protože „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Kdo někomu pomáhá, přináší ji Bohu. Gándhí říkával: „Tomu, kdo má hlad, se Bůh zjevuje jako prostý krajíc chleba.“
Pino Pellegrino – Příběhy pro osvěžení duše
Ve čtvrtém evangeliu je Duch Svatý označován pojmem převzatým ze soudního slovníku jako „Paraklétos“. Toto slovo můžeme přeložit jako „advokát“, „obhájce“, nebo lépe – podle židovského chápání práva – „svědek, který vydává příznivé svědectví“. Ducha Svatého proto můžeme nazývat „Přímluvcem“. Ježíš je prvním „přímluvcem“, kterého nám seslal Otec. Po svém návratu k Otci vyprosil svým věrným „jiného Přímluvce“, který s nimi zůstane navždy. „Svět“ jej nemůže poznat, protože jeho přítomnost nelze zachytit lidskými smysly. Ducha Svatého může poznat jedině ten, kdo je pozorný k Božímu světu.
Celý život církve závisí na Duchu Svatém: on se modlí v těch, kteří se modlí; on nás uvádí do plné pravdy; on vede k lítosti toho, kdo upadl do hříchu, a otevírá srdce k obrácení; on nám dává poznat jednotu, která vládne mezi Otcem aJežíšem, a uvádí do ní Ježíšovy učedníky (v. 20). Jeho přítomnost je pro každého člověka závdavkem věčného života (v. 19), plného zjevení Boha a dokonalého společenství s ním: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje … a dám se mu poznat“ (v. 21).
Pane Ježíši, věříme, že nás miluješ, a chceme milovat tebe. Dej nám svého Ducha pravdy, abychom pochopili a uváděli ve skutek všechna tvá slova života, která jsi pro nás načerpal v srdci svého věčného Otce. Ty jsi stále s námi a nenecháš nás osiřelé. Také my chceme zůstávat s tebou. Upevni a rozhojni tuto naši touhu. Nepřestávej za nás prosit svého Otce, aby nám dal „jiného Přímluvce“, který nás ochrání od zlého a bude nám připomínat, jak velikou lásku k nám chová náš Bůh. Tak budeme uvedeni do celé pravdy, do lahodného společenství a budeme mít účast na pravém pokoji. Svět to uvidí a pozná, že ty miluješ Otce a konáš jeho vůli a tato láska přináší celému světu spásu. Amen.
Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra – Lectio divina na každý den v roce
Drazí bratři a sestry!
Pokaždé když slavíme mši svatou, cítíme v srdci ozvěnu slov, která Ježíš svěřil učedníkům jako drahocenný dar při poslední večeři: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). Křesťanské společenství i celé lidstvo má převelice zapotřebí naplno zakusit bohatství a moc Kristova pokoje! Svatý Benedikt je toho velkým svědkem, protože jej přijal do svého bytí a přinesl jeho plody ve skutcích autentické kulturní a duchovní obnovy. Právě proto se u vchodu do opatství na Montecassino a každého jiného benediktinského kláštera vyskytuje jako motto slovo PAX: mnišská komunita je totiž povolána žít tento pokoj, jenž je především velikonočním darem. (…) Je třeba zdůraznit, že pokoj je v první řadě darem Boha, a jeho síla proto spočívá v modlitbě.
Je to však dar, svěřený lidskému snažení. Také energii nezbytnou k jeho uskutečňování lze čerpat z modlitby. Základem je proto pěstování autentického života modlitby, aby byl v pokoji zajištěn sociální pokrok. Dějiny mnišství nás stále učí, že velký civilizační vzrůst se připravuje denním nasloucháním Božího Slova, které přivádí věřící k osobnímu i společnému zapojení se do boje proti každé formě egoismu a nespravedlnosti. Jedině osvojíme-li si s Kristovou milostí, jak bojovat a přemáhat zlo uvnitř nás a ve vztazích ke druhým, jak je možné se stát autentickými tvůrci pokoje a civilizačního pokroku.
Pokaždé když slavíme mši svatou, cítíme v srdci ozvěnu slov, která Ježíš svěřil učedníkům jako drahocenný dar při poslední večeři: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). Křesťanské společenství i celé lidstvo má převelice zapotřebí naplno zakusit bohatství a moc Kristova pokoje! Svatý Benedikt je toho velkým svědkem, protože jej přijal do svého bytí a přinesl jeho plody ve skutcích autentické kulturní a duchovní obnovy. Právě proto se u vchodu do opatství na Montecassino a každého jiného benediktinského kláštera vyskytuje jako motto slovo PAX: mnišská komunita je totiž povolána žít tento pokoj, jenž je především velikonočním darem. (…) Je třeba zdůraznit, že pokoj je v první řadě darem Boha, a jeho síla proto spočívá v modlitbě.
Je to však dar, svěřený lidskému snažení. Také energii nezbytnou k jeho uskutečňování lze čerpat z modlitby. Základem je proto pěstování autentického života modlitby, aby byl v pokoji zajištěn sociální pokrok. Dějiny mnišství nás stále učí, že velký civilizační vzrůst se připravuje denním nasloucháním Božího Slova, které přivádí věřící k osobnímu i společnému zapojení se do boje proti každé formě egoismu a nespravedlnosti. Jedině osvojíme-li si s Kristovou milostí, jak bojovat a přemáhat zlo uvnitř nás a ve vztazích ke druhým, jak je možné se stát autentickými tvůrci pokoje a civilizačního pokroku.
Benedikt XVI. 24. 5. 2009
Je těžké zachovávat přikázání?
Měl jsem jednou přednášku o spiritualitě řeckých otců. Potom byla diskuze. Jeden student pochvalně prohlásil: „To je přece jenom něco jiného. Tenkrát brali duchovní život přirozeněji. Nebyl to takový bezduchý moralismus jako dnes.“ Z takové poznámky ovšem vyvstane mnoho nových zajímavých a nezajímavých problémů. Diskuze se rozplynula do neurčitosti. Nakonec mě požádali, abych vysvětlil, jak to vlastně bylo s morálkou ve staré církvi prvních století. I to je otázka široká. Ale už se můžeme orientovat. Hned na prvním místě zdůrazníme jisté zásadní rozdíly. Dnes se studium teologie rozděluje na různé předměty. Mluvíme o dogmatice, když vysvětlujeme nauku, když formulujeme to, co křesťané věří. Morálka nebo mravouka mluví o ctnostech a o hříších. Tu se rozvádí v praktických principech, co by měli křesťané dělat, jaké mají být jejich skutky, chtějí-li se spasit. Morálka platí pro všechny křesťany. Chceš-li se spasit, musíš zachovat přikázání, varovat se toho, co se zakazuje. Ale to je, řekli bychom, jenom minimum. Někteří lidí, a měli by to vlastně být všichni, usilují o víc. Proto se zavedl třetí druh literatury a vyučování: asketika a mystika, nauka o křesťanské dokonalosti.
Toto rozdělení látky je praktické. Ale je bohužel i velice nepraktické. Roztrhujeme tu to, co je neodlučitelné. Věci vytržené ze souvislosti pak nejsou nikdy sympatické. Vidíme je ve zkreslené perspektivě. Tak se to opravdu často stává s morálkou. Moralista, který chce mluvit jadrně a jednoduše, se vydává v nebezpečí, že se jeho vyučování křesťanských zásad zredukuje na dvě řady: Toto smíš, toto musíš, toto je povinné… Na druhé straně pak platí: Toto se nesmí, toto je zakázané, toto je těžký hřích…Není divu, že pak uslyší námitku, že je to jen bezduchý moralismus a že se stávají nesympatická i slova samého Krista, když jsou zařazena do těchto dvou kategorií.
V původní křesťanské literatuře tomu tak opravu nebylo. Nedovedli si prostě představit, že by Bůh něco zjevil jenom pro ukojení naší zvědavosti. Nezdálo se jim normální, že by se někdo zajímal o Kristovu nauku a nemínil dělat, co se tu učí. Dogmatika a morálka tedy byly jedno a totéž. Už pohanští stoici pohrdali tzv. „holým věděním“, abstraktním poznáním, které nemá dopad v životě. Tím vážněji brali nauku Písma křesťané. V Apoftegmatech, výrocích egyptských mnichů, se tento postoj ilustruje známou historkou. Jeden prostý mnich, který neuměl číst, začal chodit na vyučování bible k druhému, který byl vzdělaný. Začali vyučování veršem žalmu: Blahoslavený, kdo nezhřešil ústy… Tenkrát se Písmo učilo zpaměti. Učitel nechtěl na nového žáka příliš nakládat, proto mu řekl, aby si zatím zapamatoval jenom tento verš. Pak už ho však delší dobu neviděl. Jednou jej potkal a vyčítal mu, proč přerušil docházku na vyučování. Ten jenom povzdechl: “Jakpak mohu, když jsem ještě nedokázal splnit to, co jsem se naučil doposud.“ Historka je zřejmě tendenční, protože už tenkrát se vyskytovalo mnoho těch, kteří křesťanství znali, ale neplnili. Egyptští mniši považovali toto rozpolcení za nenormálnost. Jak může mít zdravý člověk něco jiného v mysli, srdci a v jednání! Nemluví tedy o morálce, ale prostě o víře: buď někdo věří, nebo nevěří.
Tento krásný, řekli bychom existenciální postoj k Božímu slovu měl ovšem také nevýhody. Ne všichni jsou schopni všecko, co stojí v Písmu, zachovávat. Co dělat? Problém byl velmi aktuální v době po Konstantinovi, kdy církev dostala svobodu a kdy se do ní nahrnuly masy lidu. Křesťané už nebyli hořčičným semínkem, ale státní společností. Co se dá od takového množství očekávat? Odpověď na tuto otázku najdeme v životě a nauce sv. Bazila Velikého, jednoho z velkých křesťanských moralistů, chceme-li mu to jméno dát. Jak životně ten problém prožíval, plyne z jeho vlastní zkušenosti. Je vlastně konvertita. Pocházel sice z dobré křesťanské rodiny, jeho babička je sv. Makrina, jeho sestra, také Makrina, je rovněž svatou. Svatý je jeho bratr Řehoř Nysský. Ale přitom všem jeho mládí není cestou k dokonalosti. Tehdy se křtilo až v pozdním věku, chlapec šel na studie do Atén a do Cařihradu, udělal celou tehdejší univerzitu a vrátil se domů, aby začal světskou kariéru. Ale jeho sestra Mekrina na něj začala mít hluboký vliv. Stalo se tedy nepředvídané. Nechal kariéry a začal žít mnišským životem o samotě, životem podle Písma, doslova. Ale nemohl v samotě dlouho zůstat. Církev byla tehdy ve velké krizi, potřebovala vzdělané lidi na biskupská místa, kteří by hájili víru proti ariánům a práva církve proti císařům. Basil musel ze samoty, nejdříve jako pomocník biskupa z Caesareje v Kapadocii, pak sám jako biskup a metropolita. Říká se, že je pro konvertity vždycky nebezpečné dostat se náhle do styku s konkrétní situací v církvi. Vidí vše tuze ideálně, realita je šokuje. Pro Bazila byl styk s tehdejším církevním životem opravdovým pohoršením. Spory o pravou víru byly v plném proudu, biskupové se navzájem sesazovali a exkomunikovali, státní moc se do záležitosti zalétala z politických důvodů. V malém spisku O Božím soudu si Bazil klade základní otázku: Jak je taková situace vůbec možná? Čím to je, že křesťané dávají světu pohoršení místo dobrého příkladu? Přiznává se, že si dlouho nevěděl rady. Jednoho dne mu však vzešlo velké světlo. To osvícení pak vyjádřil takto: příčinou všeho zla je nešťastné mínění, hrozná nauka rozšířená mezi křesťany, že k tomu, aby se člověk spasil, stačí zachovávat jenom některá, hlavní přikázání Boží. Ostatní že už není důležité. Co tato nešťastná nauka působí? Boží přikázání jsou hlasy, které vytvářejí údivnou harmonii ve světě. Jsou všecka navzájem sladěna v kosmický chór. Stačí, aby ve sboru jeden zpíval falešně, a zkazí celou harmonii. Podobně vypadá život církve a život jednotlivce, když se zachovají jenom některá přikázání a jiná ne. Rozbili jsme tím harmonii Božího díla. Máme-li tuto Bazilovu zkušenost vyjádřit v dnešních odborných termínech, můžeme říci, že je jeho morálka existenciální, ale také integrální. Nezná kompromisy. Ovšem o lidech, kteří neznají kompromisy, se říká, že neznají život. Život není integrální. Byl si Bazil vědom těchto potíží? Byl. Právě proto psal pravidla pro skupiny mnichů, které založil. Jedinec celý svět neobrátí. Ale také není povinen, aby se světu podřizoval. Stačí si najít skupinu těch, kteří stejně myslí jako on, kteří vezmou nauku evangelia doslova a žijí spolu v jedné společnosti. Tím mají zážitek harmonie a krásy Božího pořádku.
Ten poslední prvek se snadno zapomíná, a přece je důležitým tématem patristické morálky: zážitek krásy, která plyne z toho, když se Boží příkazy zachovávají. To ovšem není bezduchý moralismus, to je naopak estetické pojetí, umělecký postoj k realitě. Umělec totiž necítí zákony krásy jako tíhu, ale naopak jako křídla, která mu umožňují let. Tak by se ovšem měla chápat Boží přikázání, která vedou k životu.
Měl jsem jednou přednášku o spiritualitě řeckých otců. Potom byla diskuze. Jeden student pochvalně prohlásil: „To je přece jenom něco jiného. Tenkrát brali duchovní život přirozeněji. Nebyl to takový bezduchý moralismus jako dnes.“ Z takové poznámky ovšem vyvstane mnoho nových zajímavých a nezajímavých problémů. Diskuze se rozplynula do neurčitosti. Nakonec mě požádali, abych vysvětlil, jak to vlastně bylo s morálkou ve staré církvi prvních století. I to je otázka široká. Ale už se můžeme orientovat. Hned na prvním místě zdůrazníme jisté zásadní rozdíly. Dnes se studium teologie rozděluje na různé předměty. Mluvíme o dogmatice, když vysvětlujeme nauku, když formulujeme to, co křesťané věří. Morálka nebo mravouka mluví o ctnostech a o hříších. Tu se rozvádí v praktických principech, co by měli křesťané dělat, jaké mají být jejich skutky, chtějí-li se spasit. Morálka platí pro všechny křesťany. Chceš-li se spasit, musíš zachovat přikázání, varovat se toho, co se zakazuje. Ale to je, řekli bychom, jenom minimum. Někteří lidí, a měli by to vlastně být všichni, usilují o víc. Proto se zavedl třetí druh literatury a vyučování: asketika a mystika, nauka o křesťanské dokonalosti.
Toto rozdělení látky je praktické. Ale je bohužel i velice nepraktické. Roztrhujeme tu to, co je neodlučitelné. Věci vytržené ze souvislosti pak nejsou nikdy sympatické. Vidíme je ve zkreslené perspektivě. Tak se to opravdu často stává s morálkou. Moralista, který chce mluvit jadrně a jednoduše, se vydává v nebezpečí, že se jeho vyučování křesťanských zásad zredukuje na dvě řady: Toto smíš, toto musíš, toto je povinné… Na druhé straně pak platí: Toto se nesmí, toto je zakázané, toto je těžký hřích…Není divu, že pak uslyší námitku, že je to jen bezduchý moralismus a že se stávají nesympatická i slova samého Krista, když jsou zařazena do těchto dvou kategorií.
V původní křesťanské literatuře tomu tak opravu nebylo. Nedovedli si prostě představit, že by Bůh něco zjevil jenom pro ukojení naší zvědavosti. Nezdálo se jim normální, že by se někdo zajímal o Kristovu nauku a nemínil dělat, co se tu učí. Dogmatika a morálka tedy byly jedno a totéž. Už pohanští stoici pohrdali tzv. „holým věděním“, abstraktním poznáním, které nemá dopad v životě. Tím vážněji brali nauku Písma křesťané. V Apoftegmatech, výrocích egyptských mnichů, se tento postoj ilustruje známou historkou. Jeden prostý mnich, který neuměl číst, začal chodit na vyučování bible k druhému, který byl vzdělaný. Začali vyučování veršem žalmu: Blahoslavený, kdo nezhřešil ústy… Tenkrát se Písmo učilo zpaměti. Učitel nechtěl na nového žáka příliš nakládat, proto mu řekl, aby si zatím zapamatoval jenom tento verš. Pak už ho však delší dobu neviděl. Jednou jej potkal a vyčítal mu, proč přerušil docházku na vyučování. Ten jenom povzdechl: “Jakpak mohu, když jsem ještě nedokázal splnit to, co jsem se naučil doposud.“ Historka je zřejmě tendenční, protože už tenkrát se vyskytovalo mnoho těch, kteří křesťanství znali, ale neplnili. Egyptští mniši považovali toto rozpolcení za nenormálnost. Jak může mít zdravý člověk něco jiného v mysli, srdci a v jednání! Nemluví tedy o morálce, ale prostě o víře: buď někdo věří, nebo nevěří.
Tento krásný, řekli bychom existenciální postoj k Božímu slovu měl ovšem také nevýhody. Ne všichni jsou schopni všecko, co stojí v Písmu, zachovávat. Co dělat? Problém byl velmi aktuální v době po Konstantinovi, kdy církev dostala svobodu a kdy se do ní nahrnuly masy lidu. Křesťané už nebyli hořčičným semínkem, ale státní společností. Co se dá od takového množství očekávat? Odpověď na tuto otázku najdeme v životě a nauce sv. Bazila Velikého, jednoho z velkých křesťanských moralistů, chceme-li mu to jméno dát. Jak životně ten problém prožíval, plyne z jeho vlastní zkušenosti. Je vlastně konvertita. Pocházel sice z dobré křesťanské rodiny, jeho babička je sv. Makrina, jeho sestra, také Makrina, je rovněž svatou. Svatý je jeho bratr Řehoř Nysský. Ale přitom všem jeho mládí není cestou k dokonalosti. Tehdy se křtilo až v pozdním věku, chlapec šel na studie do Atén a do Cařihradu, udělal celou tehdejší univerzitu a vrátil se domů, aby začal světskou kariéru. Ale jeho sestra Mekrina na něj začala mít hluboký vliv. Stalo se tedy nepředvídané. Nechal kariéry a začal žít mnišským životem o samotě, životem podle Písma, doslova. Ale nemohl v samotě dlouho zůstat. Církev byla tehdy ve velké krizi, potřebovala vzdělané lidi na biskupská místa, kteří by hájili víru proti ariánům a práva církve proti císařům. Basil musel ze samoty, nejdříve jako pomocník biskupa z Caesareje v Kapadocii, pak sám jako biskup a metropolita. Říká se, že je pro konvertity vždycky nebezpečné dostat se náhle do styku s konkrétní situací v církvi. Vidí vše tuze ideálně, realita je šokuje. Pro Bazila byl styk s tehdejším církevním životem opravdovým pohoršením. Spory o pravou víru byly v plném proudu, biskupové se navzájem sesazovali a exkomunikovali, státní moc se do záležitosti zalétala z politických důvodů. V malém spisku O Božím soudu si Bazil klade základní otázku: Jak je taková situace vůbec možná? Čím to je, že křesťané dávají světu pohoršení místo dobrého příkladu? Přiznává se, že si dlouho nevěděl rady. Jednoho dne mu však vzešlo velké světlo. To osvícení pak vyjádřil takto: příčinou všeho zla je nešťastné mínění, hrozná nauka rozšířená mezi křesťany, že k tomu, aby se člověk spasil, stačí zachovávat jenom některá, hlavní přikázání Boží. Ostatní že už není důležité. Co tato nešťastná nauka působí? Boží přikázání jsou hlasy, které vytvářejí údivnou harmonii ve světě. Jsou všecka navzájem sladěna v kosmický chór. Stačí, aby ve sboru jeden zpíval falešně, a zkazí celou harmonii. Podobně vypadá život církve a život jednotlivce, když se zachovají jenom některá přikázání a jiná ne. Rozbili jsme tím harmonii Božího díla. Máme-li tuto Bazilovu zkušenost vyjádřit v dnešních odborných termínech, můžeme říci, že je jeho morálka existenciální, ale také integrální. Nezná kompromisy. Ovšem o lidech, kteří neznají kompromisy, se říká, že neznají život. Život není integrální. Byl si Bazil vědom těchto potíží? Byl. Právě proto psal pravidla pro skupiny mnichů, které založil. Jedinec celý svět neobrátí. Ale také není povinen, aby se světu podřizoval. Stačí si najít skupinu těch, kteří stejně myslí jako on, kteří vezmou nauku evangelia doslova a žijí spolu v jedné společnosti. Tím mají zážitek harmonie a krásy Božího pořádku.
Ten poslední prvek se snadno zapomíná, a přece je důležitým tématem patristické morálky: zážitek krásy, která plyne z toho, když se Boží příkazy zachovávají. To ovšem není bezduchý moralismus, to je naopak estetické pojetí, umělecký postoj k realitě. Umělec totiž necítí zákony krásy jako tíhu, ale naopak jako křídla, která mu umožňují let. Tak by se ovšem měla chápat Boží přikázání, která vedou k životu.
Tomáš Špidlík – Vatikánské promluvy
Milé sestry, milí bratři,
loďka církve pluje v těchto časech po rozbouřených vodách. Je zmítána větrem a vlnami, které vyvolávají strach a pochybnosti a kladou řadu otázek: Má to vše Bůh ve svých rukou? Je to tak, jak si přeje? Jak se může dívat na viny, skandály a hříchy, z nichž ani jediný nemůžeme zlehčovat? Jak se může dívat na nemoci, utrpení, rozbitá manželství a války všeho druhu?
Zde je třeba říct základní věc: Bůh nemá zálibu ve zlu ani v žádném hříchu. A dal nám svobodu, protože svoboda je podmínkou lásky. Nikdo z nás není bezduchou loutkou a v každém svém rozhodnutí můžeme volit mezi dobrem a zlem. Touhu po svobodě Božích dětí jsme spolu se zřeknutím se ducha zla, všeho co působí a čím se pyšní, nedávno osobně vyznali při velikonoční vigilii. Přesto stále zůstáváme křehkými lidmi. (…) Jak můžeme posílit naši víru, naději a lásku uprostřed rozbouřených vod nebo při neúspěšné a bezvýsledné práci, do které jsme vložili všechnu svou námahu? Určitě modlitbou. O to intenzivněji v týdnu, který budeme nyní prožívat před slavností Seslání Ducha Svatého. Dále přijímáním svátostí a pravdivým duchovním životem. Denní modlitbou objevujeme Boha stále intenzivněji, svátosti nám v tomto objevování pomáhají.
Každé naše setkání s Kristem v modlitbě, ve svátostech nebo skrze setkání s jinými lidmi je – s nadsázkou řečeno – „pracovní schůzí“, kde se rozdělují úkoly a každý z nás poznává, jak má a může naplňovat svůj život a své poslání.
Jaké? Dát světu pochopit, že křesťanské poselství – evangelium – je radostná zvěst o osvobození od zla a falešných cest a zároveň silná výzva volit dobro pramenící v Bohu. (…) V Písmu jsme častokrát a v mnoha souvislostech povzbuzování slovy: „Nebojte se!“ Vyjdeme-li na cestu s Bohem, octneme se na prahu velkého dobrodružství. S překážkami i s příslibem vítězství. Nevíme, co nás čeká zítra, za měsíc, za rok. Netušíme, jak se bude odvíjet náš život a jakým způsobem budeme povoláni ke službě. Jedinou jistotou na cestě v realitě tohoto světa bude naše srdce s důvěrou obrácené k Ježíši v Duchu, kterého nám dal. Milé sestry, milí bratři, nebojte se! Ať se vaše srdce v žádné situaci nechvěje ani neděsí. Za to se modlím a k tomu každému z vás žehnám.
pastýřský list otce biskupa Vojtěcha Cikrleho „Nebojte se!“ – 26. 5. 2019