7. neděle v mezidobí – cyklus A

Klade-li na nás Ježíš nějaké požadavky, jako například v Horském kázání, máme pocit, že je to nad naše síly. Víra se nám přestává zdát osvobozením a přestupem na novou životní rovinu, ale je to bře­meno, které musíme vléct - například přikázání, k jejichž plnění musíme vynaložit všechny své síly. Jenže i pro Ježíšovy požadavky platí model víry ja­kožto přesažení.

Když Ježíš zdůvodňuje svůj požadavek milovat nepřátele, uvádí, že právě tím se máme prokázat jako Boží synové. Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny své­ho nebeského Otce (Mt 5,44-45). Protože jsme Boží děti, nepotřebujeme pořád všude zdůrazňovat svá práva. Protože jsme nalezli svou pravou totožnost v Bohu, nepotřebujeme si ji v kontaktu s druhými neustále potvrzovat. Protože nás Hospodin chrání a pečuje o nás, nepotřebujeme si všemi prostředky zajišťovat vlastní bezpečnost. Chápeme-li Ježíšovy požadavky z tohoto zorného úhlu, jsme na cestě ke svobodě. Svoboda a bezpečí, které vnímáme u Bo­ha, nám dávají sílu jednat v očích druhých naprosto nepochopitelně, takže v našem jednání vítězí dobro nad zlem.    

Podívejme se na nejznámější Ježíšův požadavek z horského kázání:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej (Mt 5,38-42).

Neodporovat zřejmě znamená, že se nemáme spolu se zlem stavět před soud a tam s ním zápasit o svá práva. Ve srovnání se spravedlností, kterou nám Bůh daroval v Ježíši Kristu, ustupuje lidské právo natolik do pozadí, že je s klidem můžeme ne­chat plavat. O nic tím nepřijdeme. Na výzvu zla neodpovídáme násilím, ale vnímáme v sobě Božího Ducha, a ten je mocnější než bezpráví. Dokonce ne­ztratíme nic ani tehdy, když nás druhý udeří do tváře. Zneuctění ze strany jiného člověka nemůže nijak umenšit naši čest, kterou nám daroval Bůh. Proto se nemusíme snažit bránit svou čest proti druhým lidem za každou cenu.

U Židů se mohl zastavit spodní šat, avšak plášť nesměl nikdo přijmout do zástavy ani od toho nej­chudšího, protože v noci sloužil jako přikrývka. Je­žíš ale v tuto chvíli prohlašuje, že mám upustit i od tohoto Zákonem zaručeného práva. Bůh sám mě přikryje, postará se o mě. O co by mě mohl připravit člověk? Vždyť to všechno jsou jen vnější záležitosti. Neměl bych se kvůli nim rozčilovat, vždyť jsem v Božích rukou. Je to úžasná věc: nemusím se prát o svůj plášť a nemusím se drát o svá práva.

Měli bychom překonávat nená­vist láskou a zlo dobrem. Pouze tak lze uzdravit trhlinu v lidském společenství. Jedině takovým pře­kvapivým jednáním překračujícím důvěrně známé prostředí vítězství a porážek, práva a touhy prosa­dit vlastní pravdu začínáme jednat s bližními z jiné pozice, a tak dochází k uzdravení rozdělení mezi lid­mi. Ježíš nám navrhuje typická řešení druhého řá­du. Právě chováním, které druhého překvapí, může být překlenuta propast mezi lidmi a láska otevře ztvrdlá srdce.

Všechny příklady přiměřeného chování, které nám Ježíš uvádí, vycházejí ze zkušenosti, že jsme Boží děti. Bude možné je naplnit jedině za předpo­kladu, že přesáhneme úroveň potřeb svého ega a že zakusíme, jak je naše nejhlubší bytí ponořeno v Bo­hu. Pak nás jeho požadavky přestanou přetěžovat a povedou nás k větší svobodě. Ježíš načrtává obraz svobodného člověka, který ve svém srdci zakusil, že je Božím dítětem: milovaným a opatrovaným. Je­dině z této pozice dokáže překonat nepřátelství mezi lidmi. Nepřátelství totiž pramení vždycky z chybné­ho pohledu na věc. Promítám vlastní chyby na dru­hého a tam s nimi také bojuji.

Ježíš zvěstuje ve svém postavení nový způsob jednání a sám podle něj žije, čímž dochází v našem světě napříč staletími k něčemu naprosto novému. Kristus vrazil klín do začarovaného kruhu nenávis­ti. A ten klín máme dnes zarážet ve svém okolí i my. Právě ve věku teroristických útoků je životně důle­žité, abychom převáděli slova horského kázání v či­ny, a přispívali tak svými slovy i jednáním k usmí­ření ve světě.

 

 

 

Odpouštění

Podle křesťanské morálky mezi „tvé bližní“ patří i „tvůj nepřítel“ a my se tak ocitáme před hroznou povinností odpouštět svým nepřátelům. Každý říká, že odpouštění je krásná myšlenka, do chvíle, než má sám něco odpustit, jako se to stalo nám za války. Tehdy se pouhá zmínka o takovém tématu setkala s nenávistným řevem. Ne proto, že by lidé tuto ctnost považovali za příliš vysokou, či obtížně uskutečnitelnou, ale proto, že ji mají za odpornou a opovrženíhodnou. „Z takových řečí je mně nanic,“ říkají. A polovina z vás už má na jazyku otázku: „Chtěl bych vidět, jak by se vám odpouštělo gestapákům, kdybyste byl Polák nebo Žid.“

Tak jako tak to bude těžké, usnadnit nám to, nicméně mohou dvě věci. Začínáte-li s matematikou, nezačínáte složitými početními operacemi; začínáte obyčejným sčítáním. Stejně tak, chceme-li se skutečně naučit odpouštět (vše přitom ale záleží na skutečném chtění), měli bychom možná začít s něčím snazším, než jsou gestapáci. Mohli bychom začít tím, že odpustíme manželovi či manželce, rodičům nebo dětem nebo nejbližšímu poddůstojníkovi něco, co řekli nebo udělali minulý týden. To nás patrně nějaký čas zaměstná. Za druhé se pak můžeme zamyslet nad tím, co milovat bližního svého jako sebe sama obnáší. Mám ho milovat jako sebe sama. Jak vlastně miluji sebe sama?

C.S. Lewis – K jádru křesťanství

 

 

O islámu hodně přemýšlím. Často o něm hovoříme s Rulou Jebrealovou. Je to dcera jednoho imáma v jeruzalémské mešitě al-Aksá. Je novinářkou, žije také v Itálii a zabývá se sociálními tématy. Nejnověji napsala knihu o imigrantech v Itálii. Naše země, které jsou profilované křesťansky, si z muslimských zemí opatřily dělníky, pozvaly sem tedy hosty. V Evropě už žije tolik muslimů, že si už opravdu musíme klást otázku ohledně vztahu mezi islámem a křesťanstvím. Pro mír ve světě je to důležitá otázka s dalekosáhlými následky. Vidím tři velké úkoly: Zaprvé musíme my křesťané odbourat rozšířené předsudky a obrazy nepřítele. Teroristé se nemohou odvolávat na Korán. Fundamentalisty máme na obou stranách a zbavit je moci může jen vzdělání a sociální pokrok. V tom tkví aktuální úloha pro nás křesťany, abychom dostáli své úloze hostitelů. Například při školních a jazykových problémech dětí zahraničních dělníků.

Mám radost z vývoje křesťanské výuky náboženství, kde se dnes dětem přibližují velká náboženství. Budou vědět, že muslimové věří v Pannu Marii a Ježíše jako Mesiáše, že také uctívají křesťanské světce z byzantské doby. Muslimové přivádějí své nemocné ke křesťanským mnichům. Hledají uzdravení a pomoc v mariánské svatyni v Efesu. Je zajímavé, jak blízko má forma modlitby v mešitě k syrské liturgii.

Zadruhé je třeba podívat se na rozdílnosti našich náboženství. Spory mezi křesťany a muslimy vznikly z různých pojetí Trojice. Na základě Bible a Koránu se můžeme v nauce sbližovat, stejně tak jsou si ve svých kořenech vzájemně blízko islám a židovství. Maimonides, velký židovský myslitel středověku, zastával názor, že v dobách pronásledování se žid může na určitý čas stát muslimem, aby se zachránil, křesťan však ne, protože Trojice je v rozporu s vírou v jednoho Boha. Pro nás křesťany je vztah k islámu – potud je jasno – trvalou výzvou k víře v jednoho Boha.

Zatřetí soustřeďujme pohled na praxi, na dialog mezi jednotlivci, muslimy a křesťany, na vzájemnou pohostinnou vstřícnost, provázenou odvahou hovořit o náboženských otázkách. Máme zvát muslimské přátele k modlitbě v kostele a sami být hosty při modlitbě v mešitě? Takové představy vycházejí z tušení, že islám je dceřiným náboženstvím křesťanství, stejně jako je křesťanství dceřiným náboženstvím židovství. Blízkost monoteistických náboženství se dá postřehnout z biblického pojmu spravedlnosti. V soudu nad světem formuluje Ježíš jako kritérium mezi dobrem a zlem spravedlnost, nasazení pro ty nejnepatrnější, pro ty, kdo hladoví, mají žízeň, jsou nazí, jsou ve vězení, jsou nemocní. Spravedlivý bojuje proti sociálním nešvarům. Spravedlivý v pohledu Koránu je bohabojný. Rád bych křesťany upozornil na jedno místo z druhé súry: „Spravedlnost nespočívá v tom, že budete svou tvář (při modlitbě) obracet k východu či k západu, nýbrž spravedlivý je ten, kdo věří v Alláha a v soudný den a v anděly a v Písmo a v proroky; kdo pln lásky rozdává ze svého jmění příbuzným, sirotkům a chudým a poutníkům, vůbec každému, kdo o to poprosí; kdo osvobozuje vězně, koná modlitby, dává almužny; kdo dodržuje sjednané smlouvy; kdo trpělivě snáší protivenství a neštěstí i hrůzy v dobách násilí. Takový je spravedlivý člověk: je vpravdě bohabojný.“