7. neděle velikonoční – cyklus C

„Aby všichni jedno byli...“

Důležitým tématem velekněžské modlitby je budoucí jednota Ježíšových učedníků. Ježíšův pohled přitom přesahuje – což je v evangeliích ojedinělé – aktuální společenství učedníků a obrací se ke všem, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne (Jan 17,20): otevírá se široký horizont generací nadcházejícího společenství věřících; do Ježíšovy modlitby je pojata budoucí církev; On se modlí za jednotu pro budoucí učedníky. Pán tuto prosbu čtyřikrát opakuje; jako cíl jednoty dvakrát udává, aby svět uvěřil, ba aby „poznal“, že Ježíš je poslán Otcem: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.“ (17,11) „Aby všichni jedno byli: Jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, ať jsou i oni v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (17,21) „…aby byli jedno, jako jsme jedno m… aby byli dokonalí v jednotě a aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že sis je zamiloval, jako sis zamiloval mne.“ (17,22n).

V žádné řeči o ekumeně nechybí připomínka tohoto Ježíšova „odkazu“ – že než šel na kříž, modlil se k Otci naléhavě za jednotu budoucích učedníků, církve všech dob. A tak je to dobře. Ale tím víc se vnucuje otázka: Za jakou jednotu se tu Ježíš modlil? Co je jeho prosbou za společenství věřících napříč dějinami? Je poučné poslechnout si k této otázce Rudolfa Bultmanna. Ten nejprve říká – jak to stojí v evangeliu – že tato jednota má základ v jednotě Otce a Syna, a pokračuje: „Nezakládá se tedy na přirozených nebo dějinných danostech a nelze ji také vytvořit organizací, institucemi nebo dogmaty (…) Jednota může být vytvořena pouze slovem zvěstování, v němž je přítomen Zjevitel – v jednotě s Otcem. A má-li zvěstování ke své realizaci ve světě zapotřebí institucí a dogmat, pak tyto stejně nemohou garantovat jednotu pravého zvěstování. Na druhé straně jednota zvěstování nemá zapotřebí být mařena faktickou roztříštěností církve, která je ostatně právě důsledkem jejích institucí a dogmat. Slovo může autenticky znít všude, kde se uchovává tradice. Proto, že pravost, opravdovost zvěstování není (…) kontrolovatelná a víra odpovídající slovu je neviditelná, je i pravá jednota obce neviditelná. (…) Je neviditelná, protože vůbec není světským fenoménem…“ (Das Evangelium des Johannes,s. 393n).

Tyto věty vzbuzují podiv; ledacos v nich by si žádalo debatu, už pojem „institucí“ a „dogmat“, ale ještě více pojem „zvěstování“, které evidentně samo vytváří jednotu. Je pravda, že ve zvěstování je přítomen Zjevitel v jednotě s Otcem? Není často podivuhodně nepřítomen? Nu, Bultmann nám dává jisté měřítko toho, kde slovo zní „autenticky“: tam, „kde se uchovává tradice“. Jaká tradice, musíme se ptát. Odkud pochází, v čem spočívá? Tedy ne každé zvěstování je „autentické“, ale jak je poznáme? „Pravé zvěstování“ samo vytváří jednotu; „faktická roztříštěnost“ církve nemůže zabránit jednotě pocházející od Pána, učí nás Bultmann. Není tedy zapotřebí žádné ekumeny, protože jednota se vytváří ve zvěstování a rozkoly dějin jí v tom nebrání? Také je zřejmě příznačné, že Bultmann používá slovo „církev“ tam, kde mluví o rozdrobenosti, zatímco tam, kde pojednává o jednotě, užívá slova „obec“. Jednota zvěstování není kontrolovatelná, říká nám. A jednota obce je tudíž neviditelná, tak jako je neviditelná víra. Jednota je neviditelná, protože „není světským fenoménem“.

Je toto správný výklad Ježíšovy prosby? Je zajisté pravda, že jednota učedníků – budoucí církve – za niž se Ježíš modlí, „není světským fenoménem“. To Pán říká zcela jasně: jednota nepochází ze světa; z vlastních sil světa není možná. Vlastní síly světa vedou k rozkolu: vidíme to. Pokud v církvi, v křesťanství působí svět, dochází k rozkolům. Jednota může pocházet jen od Otce skrze Syna. Souvisí se „slávou“, kterou dává Syn: s jeho přítomností darovanou Duchem Svatým, která je plodem kříže, jeho proměny ve smrti a vzkříšení. Ale Boží síla působí uprostřed světa, v němž učedníci žijí. Musí být toho druhu, aby ji svět „poznal“ a tím docházel   k víře. To, co nepochází ze světa, může a musí být něco působícího ve světě a pro svět a také něco vnímatelného. Cílem, k němuž míří Ježíšova prosba o jednotu, je právě, aby skrze jednotu učedníků bylo vidět pravdu jeho poslání. Jednota se musí vyjevit, a to jako něco, co jinak ve světě není; jako něco, co není vysvětlitelné z vlastních sil lidstva, a co tudíž zviditelňuje působení jiné síly. Skrze lidsky nevysvětlitelnou jednotu Ježíšových učedníků napříč všemi věky je legitimován sám Ježíš. Je vidět, že je opravdu „Syn“. Bůh je tak poznatelný jako tvůrce jednoty, která překonává tendence světa k rozpadu.

Proto se Pán modlil: za jednotu možnou jen z Boha a skrze Krista, která se však vyjevuje tak konkrétně, že je vidět přítomnost působení Boží síly. Proto zůstává zápas o viditelnou jednotu učedníků Ježíše Krista naléhavým úkolem křesťanů ve všech dobách a na všech místech. Neviditelná jednota „obce“ nestačí. Můžeme toho o povaze a obsahu jednoty, za niž se Ježíš modlí, poznat ještě víc? První podstatný prvek této jednoty se v našich dosavadních úvahách už ukázal: jednota spočívá ve víře v Boha a v toho, koho poslal – v Ježíše Krista. Jednota budoucí církve se tedy zakládá na oné víře, kterou po odpadnutí řady učedníků vyznal Petr jménem Dvanácti v synagoze v Kafarnau: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,69) Toto vyznání je obsahově velmi blízké velekněžské modlitbě. Ježíš je zde před námi jako ten, kterého posvětil Otec, který se posvěcuje pro učedníky, který sám posvěcuje učedníky v pravdě. Víra je něčím víc než slovem, myšlenkou: znamená vstoupit do společenství s Ježíšem Kristem a skrze něho s Otcem. On je nejvlastnějším základem společenství učedníků a základnou jednoty církve. Tato víra je v jádru „neviditelná“. Ale proto, že učedníci se vážou na jediného Krista, stává se víra „masem“ a spojuje jednotlivce v jedno skutečné „tělo“. Inkarnace Loga pokračuje až k plnosti Kristovy postavy (srv. Ef 4,13). Do víry v Ježíše Krista coby Poslaného od Otce je jako druhý prvek zahrnuta struktura poslání. Viděli jsme, že svatost, to jest přináležitost k živému Bohu, znamená poslání.

Ježíš je v celém Janově evangeliu – a právě i v 17. kapitole – jakožto Svatý Boží Poslaným od Boha. Celé jeho bytí je „být Poslaným“. Co to znamená, vysvítá ze slov v 7. kapitole: „Moje učení není moje,“ říká Pán (7,16). On je cele od Otce a nestaví proti němu nic dalšího, nic pouze svého. V promluvách na rozloučenou se tento příznačný Synův charakter rozšiřuje na Ducha Svatého: „…nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší…“ (16,13) Otec pošle Ducha v Ježíšově jménu (14,26); Ježíš ho pošle od Otce (15,26). Po zmrtvýchvstání vtáhne Ježíš učedníky do tohoto proudu posílání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (20,21) Pro společenství učedníků všech dob musí být příznačné, že jsou v situaci poslaných Ježíšem. Pro ně to vždy znamená „moje učení není moje“, učedníci nezvěstují sebe, nýbrž říkají, co uslyšeli. Zastupují Krista, tak jako Kristus zastupuje Otce. Nechávají se vést Duchem Svatým a přitom vědí, že v této naprosté věrnosti zároveň působí dynamika zrání: „Duch pravdy vás uvede do celé pravdy.“ (16,13)  Stará církev našla pro to, že Kristovi učedníci jsou Kristem poslaní, vázaní na jeho slovo a na sílu jeho Ducha, formu „apoštolské posloupnosti“. Toto pokračující poslání je „svátost“, tedy ne něco, co by mohli realizovat a čím by disponovali sami ze sebe, ani člověkem zřízenáinstituce, ale vevázanost do „Slova od počátku“ (l Jan 1,1), do Duchem působeného společenství svědků. Řecké slovo pro následování – diadoche – má strukturální a zároveň obsahový smysl: znamená pokračování poslání ve svědcích. Ale znamená také obsah: předávané Slovo, na něž je svědek navázán svátostí.

Spolu s „apoštolskou posloupností“ nalezla (ne vynalezla!) stará církev dva další prvky, zásadní pro její jednotu: kánon Písma a takzvané pravidlo víry. Tím je míněna stručná suma podstatných obsahů víry – jazykově nestanovená do detailu – , která v různých křestních vyznáních rané církve nabyla liturgicky zformované podoby. Toto pravidlo víry či vyznání víry tvoří vlastní „hermeneutiku“ Písma, z něj vyzískaný klíč k výkladu přiměřenému jeho duchu. Jednota těchto tří stavebních prvků církve – svátosti posloupnosti, Písma a pravidla víry (vyznání) – je skutečnou zárukou toho, že Slovo může „autenticky znít“, že se „uchovává tradice“ (srv. Bultmann). O těchto třech pilířích učednického společenství církve nehovoří Janovo evangelium samozřejmě takto, nicméně poukazem na trinitární víru a na poslání pro to položilo základy. (…) Pohlédneme-li závěrem zpět na celek prosby o jednotu, můžeme říci, že v ní se zakládá církev, i když slovo církev tu nepadlo. Neboť čím jiným je církev nežli společenstvím učedníků, které získává jednotu vírou v Ježíše Krista jako Poslaného od Otce a které je včleňováno do Ježíšova poslání vést svět k poznání Boha, a tak jej zachraňovat? Církev povstává z Ježíšovy modlitby. Tato modlitba není jen slovem, je aktem, v němž se On sám „posvěcuje“, to znamená „obětuje se“ pro život světa. Můžeme říci také opačně: strašlivá událost kříže se v modlitbě stává „Slovem“, svátkem smíření Boha a světa. Z toho vyrůstá církev jako společenství těch, kteří pro slovo apoštolů věří v Krista (l7,20).

                                                                                                       Joseph Ratzinger – Ježíš Nazaretský II

Je útěšné slyšet Ježíše, jak říká Otci, že prosí nejen za svoje učedníky, ale také za ty, kdo v Něho uvěří „pro jejich slovo“. Tato mnohokrát slyšená věta si zasluhuje dodatečnou pozornost. Možná, že nevěnujeme dostatek pozornosti těmto slovům. Ježíš prosil za mne – to je vlastní zdroj důvěry. On prosí za mne, prosil za mne… Já si představuji – je to ale jen obraz – jak Ježíš stojí před Otcem v nebi a prosí za nás, za mne. A co vidí Otec? Rány, cenu, kterou Ježíš za nás zaplatil. Ježíš prosí za mne svými ranami a svým probodeným srdcem a bude tak činit nadále.
Ježíš prosí za jednotu svého lidu, církve. Ví však, že duch tohoto světa je duchem rozdělení, války, závisti, nevraživosti, také v rodinách i v těch řeholních, v diecézích i v celé církvi – je to obrovské pokušení, které vede k řečem, nálepkování a cejchování lidí. Ale Ježíš ve své modlitbě prosí za vyhoštění všech těchto postojů. Musíme být jedno jako je jedno Ježíš a Otec. To je vlastní výzva pro nás, všechny křesťany: nenechávat místo pro rozdělení mezi sebou, nedovolit, aby duch rozdělení, duch lži vstoupil do nás. Vždycky hledat jednotu. Každý je, jaký je, ale ať se snaží žít jednotu. Ježíš ti odpustil? Odpouštěj všem. Ježíš prosí, abychom byli jedno, a církev tuto modlitbu za jednotu velice potřebuje. Neexistuje církev držená pohromadě lepidlem, protože jednota, o kterou prosí Ježíš, je milost Boží a zápas na zemi. Musíme udělat místo Duchu svatému, aby nás přetvořil a abychom byli jedno jako je Otec v Synu.
Další rada, kterou nám Ježíš dává v těchto dnech loučení, spočívá v tom, abychom zůstávali v Něm. Zůstávejte ve mně. A prosí o milost, abychom všichni zůstali v Něm. A zde nám ukazuje, proč, říká jasně: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal“, to znamená, aby tito zůstali tam se mnou. Zůstat v Ježíši na tomto světě ústí do přebývání s Ním, „abychom viděli Jeho slávu“ (srov.Jan 17,24).

Aby byli jedno
Modlitba „aby byli jedno“ se právem stala mottem ekumenického hnutí. Avšak jednota, za kterou se Ježíš modlí, není pouze jednotou mezi různými křesťanskými církvemi. Je to jakákoli jednota, od nejmenší až po největší: jednota mezi lidmi, v rodinném kruhu, jednota členů jednoho společenství. Z této „každodenní“ jednoty chceme vyjít, abychom dospěli k jednotě všech křesťanů.
Všichni chceme jednotu. Vedle štěstí asi není nic jiného, po čem tak hluboce lidské srdce touží. Ostatně potřeba jednoty je hladem po plnosti bytí. Jsme stvořeni pro jednotu, protože jsme stvořeni pro štěstí.

Komunikace a milosrdenství: plodné setkání
Svatý rok milosrdenství nás vyzývá k úvaze o vztahu mezi komunikací a milosrdenstvím. Církev spojená s Kristem, jenž je živým vtělením milosrdného Boha, je povolána k tomu, aby žila milosrdenství jako rozlišovací znamení veškerého svého bytí a konání. To, co říkáme a jak to říkáme, každé naše slovo a každé gesto, by mělo být výrazem Božího soucitu, něhy a odpuštění ve vztahu ke všem. Láska je svou podstatou sdílením a vede nás k tomu, abychom se otevírali a neizolovali se. Budou-li naše srdce i naše úkony oživovány láskou, Boží láskou, pak naše komunikace bude nositelem Boží síly.
Jsme povoláni k tomu, abychom se všemi bez výjimky komunikovali jako s Božími dětmi. Slovům a skutkům církve je vlastní obzvláště to, že předávají milosrdenství, aby se dotýkalo lidských srdcí a podporovalo je na cestě k plnosti života, jakou Ježíš Kristus, poslaný Otcem, přinesl všem. Jedná se o to, abychom v sobě přijímali a okolo sebe šířili vroucnost Matky církve tak, aby druzí Ježíše poznávali a milovali ho; taková vroucnost dodává slovům víry jejich podstatu a při hlásání i svědectví zapaluje „jiskru“, jež je činí živými.
Komunikace má sílu vytvářet mosty, posilovat setkávání a začleňování a tím obohacovat společnost. Jak krásné je vidět, že se lidé snaží pečlivě volit slova a gesta, aby překonávali neporozumění, uzdravovali zraněné vzpomínky a vytvářeli mír a soulad. Slova mohou budovat mosty mezi lidmi, rodinami, společenskými skupinami i mezi národy, a to jak ve fyzickém, tak i v digitálním prostředí. Slova i skutky by nám tedy měly pomáhat, abychom vyšli z bludných kruhů odsuzování a pomsty, do jejichž pasti i nadále padají jednotlivci i národy a které vedou k nenávistným prohlášením. Oproti tomu slovo křesťana si bere za cíl růst společenství a má-li někdy neúprosně odsoudit zlo, i tehdy se snaží nepřerušit vztah a komunikaci.
Chtěl bych proto vyzvat všechny lidi dobré vůle, aby při uzdravování porušených vztahů znovuobjevili sílu milosrdenství a znovu přinášeli mír a soulad mezi rodiny i jednotlivá společenství. Všichni víme, jak stará zranění a přetrvávající zášť mohou lidi pohlcovat a bránit jim v komunikaci a ve smíření. Platí to i pro vztahy mezi národy. Ve všech takových případech dokáže milosrdenství vyvolat nový způsob hovoru a dialogu, jak to výmluvně vyjádřil Shakespeare: „Milosrdenství nelze vynutit. Snáší se z nebe jako něžný déšť na zprahlou zem. Je dvojím požehnáním: kdo dává, blažen jest jak ten, kdo bere“ (Kupec benátský, 4. dějství, 1. scéna). (…)
Pouze slova pronášená s láskou a doprovázená mírností a milosrdenstvím se dotýkají srdcí nás hříšníků. Tvrdá a moralizující slova i gesta riskují, že dále odcizí ty, které chceme vést k obrácení a ke svobodě, a posílí jejich odmítavý a obranný postoj.
Někteří si myslí, že vidění společnosti zakořeněné v milosrdenství je neospravedlnitelně idealistické a přehnaně benevolentní. Zkusme se však znovu zamyslet nad svými prvními zkušenostmi se vztahy v lůně rodiny. Rodiče nás milovali a oceňovali více proto, co jsme, než pro naše schopnosti a naše úspěchy. Rodiče zajisté chtějí pro své děti jen to nejlepší, ale jejich láska není podmíněna dosažením nějakých cílů. Otcovský dům je místem, kde jsi vždy přijat (srov. Lk 15,11-32). Chtěl bych všechny povzbudit, aby chápali lidskou společnost nikoli jako prostor, kde si cizí lidé navzájem konkurují a snaží se získat převahu, ale spíše jako domov nebo jako rodinu, kde jsou dveře vždy otevřeny a kde panuje snaha o vzájemné přijetí.
Proto je zásadně důležité naslouchat. Komunikace znamená sdílení a sdílení vyžaduje naslouchání a přijetí. Naslouchat znamená něco mnohem více než jen slyšet. Slyšet – to se týká oblasti informací. Avšak naslouchání nás vrací k oblasti komunikace, jež vyžaduje blízkost. Naslouchání nám umožňuje zaujmout správný postoj a opustit pohodlnou pozici diváka, uživatele a spotřebitele. Naslouchání rovněž znamená schopnost sdílet otázky a pochybnosti, jít spolu bok po boku, osvobozovat se od jakékoli domněnky, že jsme všemohoucí, a pokorně dávat své schopnosti a své dary do služby obecnému dobru.
Naslouchat – to není nikdy jednoduché. Někdy je pohodlnější předstírat hluchotu. Naslouchat znamená dávat pozor, chtít porozumět, připisovat slovům toho druhého hodnotu, respektovat a uchovávat je. Při naslouchání se dovršuje určitý druh mučednictví a sebeoběť, při níž se obnovuje posvátný Mojžíšův úkon před hořícím keřem: zout si opánky na „svaté půdě“ při setkání s druhým, který ke mně hovoří (srov. Ex 3,5). Umět naslouchat je nesmírnou milostí, je to dar, jenž je třeba si vyprošovat, abychom ho pak provozovali v praxi.
Rovněž e-mail, SMS nebo chat mohou představovat plně lidskou formu komunikace. Nikoli technologie určuje, zda je komunikace autentická, či ne, ale srdce člověka a jeho způsobilost dobře používat prostředky, které jsou mu k dispozici. Sociální sítě mají schopnost napomáhat vztahům a posilovat dobro ve společnosti, ale také mohou vést k další polarizaci a rozdělení mezi lidmi a skupinami. Digitální prostředí je prostorem a místem pro setkávání, kde můžeme druhého pohladit nebo zranit, vést plodnou diskusi nebo provádět morální lynčování. Prosím, aby Svatý rok prožívaný v milosrdenství „nás učinil otevřenými pro dialog, abychom se lépe poznávali a chápali; kéž odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a vypudí každou formu násilí a diskriminace“ (Misericordiae Vultus,23). I na síti se buduje skutečné občanství. Přístup do digitálních sítí zahrnuje zodpovědnost za druhého, jehož nevidíme, ale jenž je skutečný a má svou důstojnost, kterou je třeba respektovat. Síť lze dobře využívat a může napomáhat růstu zdravé a pro sdílení otevřené společnosti.
Komunikace, její místa a nástroje umožnily mnoha lidem rozšíření jejich obzorů. To je Boží dar a zároveň veliká zodpovědnost. Tuto sílu komunikace rád označuji slovem „blízkost“. Setkání komunikace s milosrdenstvím je plodné do té míry, do jaké vytváří blízkost, jež o druhého pečuje, utěšuje ho, uzdravuje, doprovází a slaví s ním. Ve světě, který je rozdělený, rozbitý a polarizovaný, komunikovat s milosrdenstvím znamená přispívat k dobré, svobodné a solidární blízkosti Božích dětí a bratří a sester v lidstvu.