Iz 49,14-15; 1 Kor 4,1-5;
Mt 6,24-34
Ježíš řekl svým učedníkům: 24„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. 25Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? 26Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? 27Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? 28A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou 29a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! 30Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! 31Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? 32Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. 33Nejprve tedy hledejte (jeho) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. 34Nedělejte si, proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“ (Mt 6,24-34)
Srovnání: Lk 16,13; Lk 12,22-34; Mt 10,31;1 Král 10,4-7; Mt 8,26; 14,31; 16,8; 1 Petr 5,7; Mk 10,29-30
Úvod k meditaci
První dnešní výzva platí bohatým (každý jsme něčím bohatý). Ježíš zde upozorňuje na úskalí až hrozbu, protože bohatství má v sobě pro člověka, hříchem narušeného, vždy nebezpečnou přitažlivost. Druhá výzva je povzbuzením ke zdravé bezstarostnosti a důvěře v Boží starost o nás. To vše směřuje k tomu nejpodstatnějšímu: hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost. Žádný náš zájem nemá stát v cestě právě Božímu království. Jaké materiální starosti mě konkrétně svazují? Kde leží moje obavy o můj život a jak je spojuji s modlitbou?Jak hledám především Boží království a kde ho nacházím?
Výklad biblického textu
Kontext: Poselství tohoto úryvku je dvojí: zejména bohatým je řečeno, že nelze sloužit dvěma pánům, že tedy potřebují osvobození od svého bohatství podobně, jako bohatý mladík. Všem je pak určeno poselství o bezstarostnosti, které není laciným řešením života, ale osvobozuje pro to nejpodstatnější: pro hledání Božího království a přilnutí k němu. Evangelium tedy nenabízí bezstarostný život jako takový, ale osvobození k plnému životu.
24Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům: Ježíš předpokládá u člověka úplnou odevzdanost Bohu. Je znázorněna vztahem služebníka k pánovi. Zkušenost vyjádřená úslovím nikdo nemůže sloužit dvěma pánům potvrzovala, že takový vztah oddanosti ve službě lze prožívat jen vůči jednomu pánovi. Není možné praktikovat ji ve stejné míře vůči dvěma různým pánům.
zanedbávat (nenávidět)… milovat: Cokoli na zemi hromadíme, o tom pak neustále přemýšlíme a věnujeme tomu mnoho času a energie. Nenechme se pohltit pouze materiálními zájmy, protože kořen všeho zla je láska k penězům (1. Timoteovi 6,10). Jak poznám, jestli v centru mého srdce je Bůh nebo majetek? Třeba podle toho, o čem nejvíc přemýšlím, čemu věnuji nejvíc času a úsilí a co je v mém životě rozhodující.
mamonu: Aramejské slovo mamon znamená bohatství, peníze nebo majetek. Oddanost člověka těmto věcem vylučuje plnou oddanost Bohu. Pokud někdo majetek má, tím více má být citlivý pro ty, kteří mají nouzi.
25Nedělejte si starosti o svůj život…: K překonávání strachu z budoucnosti stanovuje Ježíš zásadu: nedělejte si starosti o svůj život. Bůh je schopen postarat se o nás způsobem, který přesahuje všechny naše možnosti. Jeho starost o uspokojení našich základních potřeb – mít co jíst a do čeho se oblékat – vychází ze správného uspořádání hodnot.
26Podívejte se na ptáky: nesejí… a váš nebeský Otec je živí: Ptáci nepracují jako lidé, kteří se sytí plody své práce. Vycházíme-li z toho, že jsme také Božím stvořením, pak se i na nás vztahuje podobná Stvořitelova péče. Naše lidská starost o obživu může mít kladný význam. Při veškeré úctě k nejnovějším pokrokům v různých vědních oborech si nedokážeme prodloužit život tak, jak bychom si sami stanovili, ani si nedokážeme připravit zcela bezstarostný život. Nedůvěra vůči Stvořitelově péči je známkou slabé víry. Podle židovského komentáře k Druhé knize Mojžíšově (Ex 16,27nn) byli malověrní ti Izraelité, kteří chtěli během putování pouští sbírat manu i v sobotu. Nenašli nic. Mana nasbíraná o den dříve vystačila i pro den, kdy má člověk podle Božího přikázání přestat s prací.
32pohané: Slovo ethné („národy“) označuje neizraelce. V tomto matoušovském kontextu může tento výraz potvrzovat, že posluchačem horského kázání je Izrael, který se shromáždil, aby si vyslechl Ježíšovo učení.
33Nejprve tedy hledejte Boží království: Boží království je velkým tématem Matoušova evangelia. Ježíšovým příchodem už sice začíná Boží vláda mezi lidmi, bude však dovršena až s jeho příchodem ve slávě. Proto je třeba hledat Boží království už dnes, protože je mezi námi.
Prameny, odkazy
Luke T. Johnson – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Průvodce životem – Matouš – Luxpress; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Aleš Opatrný – www.pastorace.cz ; Petr Mareček – www.biblickédilo.cz.
Vyzvání k bezstarostnosti
Martin Heidegger spatřuje podstatu člověka v jeho bytostné starostlivosti. Bytí je starost. Pobývat ve světě znamená starat se o vlastní existenci, dělat si o sebe starosti, starat se sám o sebe. Starost činí člověka neklidným a nedovolí mu nikdy vydechnout.
Ježíš však chápe člověka jinak. Člověk není svým založením bytostí, která si primárně dělá starosti, nýbrž bytostí, která má důvěru, která se s důvěrou obrací ke svému Otci, který se o ni postará. V horském kázání vyzývá Ježíš apoštoly, aby si nedělali starosti:
Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat... Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? (Mt 6,25.27)
Málokterý jiný Ježíšův výrok vyvolal takovou kritiku jako podobenství o starosti. Nedělat si starosti o zítřek je přece nezodpovědné. Ernst Bloch se domnívá, že tento text ilustruje ekonomickou naivitu křesťanství. Euchité tímto výrokem ospravedlňovali svůj odmítavý postoj k práci. Mniši následující svatého Antonína naproti tomu považovali práci za podstatnou část duchovního života. Jak máme dnes chápat Ježíšova slova o tom, abychom si nedělali starosti? Chce tím snad upřednostnit alternativní způsob života, který lidem vyčítá jejich přehnanou zaneprázdněnost a nepatřičné ospravedlňování majetku? Podívejme se na přesný význam Ježíšových slov, která lze chápat jako odpověď na starosti, které nás dnes obklopují a zasévají neklid.
Řecké slovo merimna (starost) znamená starostlivé nebo strachující se starání o něco, touhu a záměr něčeho dosáhnout, úzkostlivé očekávání, strach z něčeho. Často také vyjadřuje zármutek a lítost. Staří Řekové mluví o sužujících a mučivých starostech, kterým je člověk vydán. Starost člověka je vždy spojena se strachem. Je to jednání ze strachu, „praktikovaný strach o bytí“ (Ulrich Luz). Právě tuto úzkostlivou starostlivost má na mysli Ježíš ve svém podobenství. Na základě těchto dvou podobenství nám dává odpověď. Podobenství o ptácích, kteří nesejí, a přesto sklízejí, je zaměřeno na práci člověka. Podobenstvím o polních liliích, které nepracují a nepředou, reaguje na běžnou práci žen. Oba druhy práce jsou dobré. Člověk však svou starost o práci často nepřiměřeně přehání. Místo toho, aby pracoval s důvěrou v Boží pomoc, se domnívá, že všechno závisí jen na něm. Je to koneckonců strach, který ho obestírá, strach, aby nepřišel zkrátka, aby neměl nedostatek. Tento strach kazí jeho práci. Brání mu, aby se těšil z práce, aby se s chutí oddával své kreativitě. Práce se pak stává pouhým výrazem starosti a strachu. Zmocňuje se člověka a udržuje ho v trvalém neklidu.
Je pochopitelné, že si člověk dělá starosti o svůj život a o svou budoucnost, neboť jeho bytí je v tomto světě ohroženo. Ale nejistá existence by ho neměla hnát do úzkostlivé starosti, nýbrž v něm vzbudit důvěru, že sám Bůh se o něj postará. Ježíšova slova byla patrně určena apoštolům, kteří zanechali své práce a jako putující kazatelé vložili veškerou důvěru na Boha. Avšak již Matouš aplikoval tato slova na společenství lidí. Jsou to slova, která mají dnes stejnou platnost jako kdysi. I pro nás platí zásada: Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno (Mt 6,33). Smyslem není to, že nebudu smysluplně a odpovědně plánovat svou pozemskou existenci, neboť určité zaopatření a zajištění je nezbytné. Otázkou však zůstává, co je mým hlavním cílem. Jestliže budu kroužit pouze kolem sebe a kolem svého strachu, bude celý můj život sžírán obavou a já se budu neustále pln neklidu rozhlížet po nových cestách, které mi umožní určité zajištění. Pohled na Boží království však relativizuje mou starost. Mohu se do jisté míry zabezpečit proti krádeži, avšak nemohu jí zcela zabránit. Mohu si platit nadstandardní životní pojištění, avšak nemohu si tím prodloužit život. Nemám žádnou záruku zdravého života a vysokého věku. Jsem v Božích rukou. Rozhodující je, že Boží království přijde, že Bůh bude vládnout také ve mně. Jestliže ve mně vládne Bůh, nebudou mne sužovat starosti. Bůh mne osvobodí od bůžků tohoto světa, ke kterým se tak úzkostlivě upínám a kteří mi nikdy nedopřejí pokoje, dokud nebudu zcela jejich.
Úzkostlivá starostlivost zatemňuje ducha. Budu se sice starat o svou budoucnost, avšak nebudu jednat rozumně. Strach mne požene k nesmyslným výdajům a zajištěním. Ježíš nás chce od tohoto úzkostlivého strachu osvobodit, abychom mohli převzít rozumnou odpovědnost za sebe a svou rodinu. Umění spočívá v tom, zajistit si budoucnost a zároveň se dokázat oprostit od starostí. Mám dělat to, co je v mých silách, a poté vše s důvěrou přenechat Bohu. Jako správce kláštera vím, že jsem zodpovědný za řádné finanční zabezpečení kláštera a všech jeho zaměstnanců. Ale pokud mne budou starosti spojené se zajištěním kláštera pronásledovat i v modlitbě, pak není něco s mou duší v pořádku. Pak už mi jde hlavně o sebe samého, nikoliv o Boha a jeho království. Chci se ospravedlnit před lidmi a vypadat před nimi dobře. Už mi nejde o Boží spravedlnost, o důvěru, že Bůh učiní to nejlepší.
Ať už se se mnou stane cokoliv, vím: Bůh je ve mně. A tam, kde přebývá Bůh, Tajemství, tam jsem doma, tam jsem v úkrytu a bezpečí i uprostřed nebezpečí a nejistoty tohoto světa. Jedině Bůh dokáže člověka osvobodit od starostí. Kde je on Pánem, tam je mír, tam je bezstarostnost, domov, bezpečí, pokoj.
Anselm Grün – Pokoj v srdci
Pochybnosti matky Terezy – světice temnoty
Ježíš řekl Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20, 24-29)
To byla bomba, když byly v tisku odhaleny tajné zápisky matky Terezy! Psala v nich, že během padesáti let ztratila víru. Pochybovala jako agnostik. Padesát let pouště.
Před dvaceti lety jsem byl pozván do Kalkaty za lidmi, co pracují na ulici. Měl jsem se setkat s matkou Terezou. Bohužel jsem se musel narychlo vrátit kvůli jedné katastrofě – jeden z mých mladých byl obviněn z vraždy.
Prosila, a Jan Pavel II. s ní souhlasil, aby její dopisy i zápisky byly spáleny. Tak proč byly nakonec odhaleny? Protože upevňují naši víru. Proto se církev zachovala jinak.
Matka Tereza říkala jednu velmi krásnou věc – bála se, aby lidé „nemysleli víc na ni než na Ježíše“. Byla velmi pokorná.
Úsloví: „Nejsem matka Tereza“ (nebo „abbé Pierre“) přešlo do běžné mluvy – hodí se v situacích, kdy jsme konfrontováni s něčím, co vyžaduje, abychom překonali sami sebe. Tak jsme si povýšili matku Terezu na ikonu bezpodmínečné a univerzální lásky.
Všichni si mysleli, že je dokonalá. Nikoho by ani nenapadlo, že by mohla pochybovat.
Za její zářící tváří a ohromnou přehlídkou dobrých skutků se podle jejích zápisků skrývala noc víry... Temnota, která trvala padesát let! Sestra Emmanuelle říkala, že toto utrpení zažívala po tři roky, …ale padesát let!
Matka Tereza byla pět let po své smrti blahořečena, což je dost výjimečné. Všechno směřuje ke kanonizaci a to znamená, že bude ctěna všemi křesťany. Pochybnosti nejsou překážkou ke svatosti. Benedikt XVI. před nedávnem před 500 000 mladých lidí v Lorette řekl: „Matka Tereza navzdory své lásce k bližním a síle víry trpěla Božím mlčením.“ Kazatel z apoštolského stolce vysvětloval, že mystikové jako matka Tereza jsou ideálními evangelizátory v našem postmoderním světě, kde se žije, jako by Bůh neexistoval. Dostali se blízko k lidem bez Boha, poznali tu závrať, když se člověk vrhne do prázdnoty. Matka Tereza poctivým ateistům připomíná, že by jim stačilo učinit jeden skok, aby se dostali po bok mystiků. Od ničeho ke všemu.
Matka Tereza říkala: „Pro mě jsou prázdnota a mlčení tak nezměrné, že když se dívám, nevidím, když poslouchám, neslyším.“ Otec Brian Kolodiejchuk, který jí byl blízký, přiznal: „Nikdy jsem nečetl život svatého, kde by světec žil v tak intenzivní duchovní temnotě tak dlouho. Nikdo nevěděl, že je tak ztrápená.“ Nezapomínejme však, že prožila velmi silné duchovní zkušenosti. Navzdory té pustině trvající padesát let podporoval její víru nezpochybnitelný cit Boží lásky, který zakoušela. Kdyby tyto okamžiky, tyto duchovní zkušenosti nezažívala, nikdy by se nevydala na svou cestu lásky. Věřila, aniž by měla důkazy, byla přesvědčená, že láska stojí za to, abychom jí všechno obětovali.
Světice ateistů a agnostiků
Tohle říkala navzdory všemu svým sestrám, zničeným z práce a unaveným, které žádaly, aby mohly trochu zkrátit dobu modlitby: „Dobu modlitby prodloužíme, to vám dodá větší klid a nakonec uděláte i víc práce.“ Ukázalo se, že to byla pravda. Pracovala s láskou. Milovala v temnotě a utrpení, které cítila v hloubce nitra, ji přibližovalo k Bohu. Dokázala ve svém utrpení procítit Kristovu úzkost. Říkala: „Jestli budu jednoho dne svatá, budu jistě ta z ,temnot, budu neustále mimo ráj, abych mohla zažít lampu těm, kteří zažívají tmu na Zemi.“ Matka Tereza bude světicí ateistů a agnostiků.
Věřit a nevidět
Sestra Sabita, která se po ní stala představenou Misionářek Lásky pro severozápad Indie, řekla: „Navzdory svým otázkám se rozhodla pokračovat. Myslím, že pochybnosti nám pomáhají růst. Ráda si vzpomínám na ten zvláštní výraz v její tváři, když se modlila. Ta představa mi dává velkou sílu.“ Pro nespočet lidí, kteří tuto vyprahlost zažívají, je vzorem.
Nedosažitelná ikona matka Tereza je jako my. Díky ní si dokážeme lépe uvědomit relativitu hranic mezi vírou. agnosticismem a ateismem. Co je to víra? Věřit a přitom nevidět. Paradoxně je tak matka Tereza pro nás ještě větší a přesvědčivější osobností, než předtím. Také je pro nás určitou útěchou po všech těch „blouznivcích“, kteří se odvážili ve jménu Boha zabíjet.
„Víra, která nemá pochybnosti, je mrtvá víra,“ říkal Miguel de Unamuno. A nezapomínejme na to, co řekl Kristus Tomášovi.
Svým způsobem je život s chudými vlastně lehčí než žít s delikventy. Ti jsou také chudí, ale k bídě se přidává ještě šílené násilí. Poslání, jaké mám já, vyžaduje velkou blízkost k Bohu. Tuto blízkost mi až dosud věnoval. Mohu o ní vydávat svědectví. Už 60 let vím, že Bůh je jen láska a přesto na mě tváří v tvář utrpení a peklu doléhají pochyby. Jak Bůh, který je tolik milosrdný, mohl stvořit věčné utrpení?
Guy Gilbert – Buďte světlem
Křesťanská spiritualita nabízí alternativní způsob chápání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, takže člověk se dovede hluboce radovat, aniž by byl posedlý spotřebou. Je důležité osvojit si starodávnou pravdu, která je přítomná v různých náboženských tradicích i v Bibli. Jde o přesvědčení, že „méně je více“. Vskutku, neustálé hromadění možností spotřeby rozptyluje srdce a brání mu v tom, aby dovedlo ocenit každou věc a každý okamžik. Avšak pokojná přítomnost uprostřed každé skutečnosti – jakkoli může být nepatrná – nám otevírá mnohem širší možnosti chápání a osobní realizace. Křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. To vyžaduje, abychom se vyvarovali dynamiky nadvlády a pouhého hromadění slastí.
223. Střídmost prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující. Nepředstavuje méně života ani nižší intenzitu, právě naopak. Těmi, kdo se víc radují a lépe prožívají každou chvíli, jsou právě ti, kdo přestali hrabat tu i tam a hledat vždy to, co nemají, a zakoušejí, co znamená oceňovat každou osobu a každou věc, zvykají si na jednodušší věci a umí se z nich radovat. Tak dokážou zredukovat neuspokojené potřeby a omezit únavu a úzkost. Je možné potřebovat málo a žít mnoho, vždyť právě tehdy, když dovedeme poskytnout prostor jiným potěšením, nalézáme uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování svých vlastních charizmat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. K blaženosti je potřebná schopnost omezovat některé potřeby, které nás ohlušují, a otevírat se tak mnohotvárným možnostem, které nám život nabízí.
224. Střídmost a pokora nepožívaly v uplynulém století pozitivní hodnocení. Když se však v obecném měřítku v osobním a společenském životě oslabí praktikování některé ctnosti, působí to mnohotvárnou nerovnováhu, a to i v environmentální oblasti. Proto už nestačí mluvit pouze o integritě ekosystémů. Je třeba mít odvahu mluvit o integritě lidského života, o potřebě podporovat a nasazovat všechny velké hodnoty. Vymizení pokory u člověka, přehnaně nadšeného možností neomezeně všechno ovládat, může skončit pouze škodami způsobenými společnosti i životnímu prostředí. Není snadné dorůstat do této zdravé pokory a šťastné střídmosti, staneme-li se soběstačnými, vyloučíme-li ze svého života Boha a jeho místo obsadíme naším já nebo uvěříme-li, že naše subjektivita určuje, co je dobro a co je zlo.
225. Na druhou stranu nikdo nemůže dorůst do šťastné střídmosti ani tehdy, nežije-li v míru se sebou samým. Součástí správného chápání spirituality je rozšíření našeho pojetí míru, jenž je mnohem víc než jen absencí války. Vnitřní mír osob je úzce spojen s péčí o ekologii a o společné dobro, protože je-li prožíván autenticky, obráží se ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života. Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti? Mnozí lidé zakoušejí hlubokou nerovnováhu, která je nutí všechno dělat rychle, aby se cítili zaměstnaní v neustálém spěchu, který je pak vede k tomu, že převrací všechno, co mají kolem sebe. To má vliv na způsob zacházení se životním prostředím. Integrální ekologie vyžaduje, abychom věnovali trochu času obnovení pokojné harmonie se stvořením, zamyšlení nad svým způsobem života a nad svými ideály, kontemplování Stvořitele, jenž žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje, a jehož přítomnost „se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevována, odhalována“.
226. Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s pokojnou pozorností, které dovede být u někoho plně přítomné, aniž by přemýšlelo o tom, co bude následovat, které se odevzdává každé chvíli jako božskému daru, jenž se má prožívat naplno. Ježíš nás tomuto postoji učil, když nás vybízel hledět na polní lilie a na nebeské ptáky nebo když „pohlédl s láskou“ na hledajícího člověka (srov. Mk 10,21). On opravdu uměl být naplno přítomen u každé lidské bytosti a před každým stvořením, a tak nám ukázal cestu k překonávání chorobné úzkosti, která nás činí povrchními, agresivními a bezuzdnými konzumenty.
227. Projevem tohoto postoje je schopnost zastavit se a děkovat Bohu před jídlem a po jídle. Navrhuji věřícím, aby se navrátili k tomuto cennému zvyku a hluboce ho prožívali. Chvíle dobrořečení – byť i velmi krátká – nám připomíná naši životní závislost na Bohu, umocňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti vůči těm, kdo nám svou prací poskytují tato dobra a upevňuje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.
papež František – Laudato si´
