9. neděle v mezidobí – cyklus A

Obraz podobenství, které Ježíš rozvádí v závěru horské řeči, byl dobře znám jeho posluchačům. Každoročně v zimě byli svědky údobí dešťů a přívalů, kdy voda, jindy tak vzácná, se stávala ničivým živlem. Jindy vyschlá údolí a koryta se mění ve dravé proudy, jež všechno podrývají, odplavují s sebou stromy, balvany, ba i celé domy. Tyto deště provázejí prodké bouře. Co není naprosto pevné, neodolá těmto útokům. Jenom dům postavený na skále se nemusí obávat. Do skály déšť neproniká, po ní stečou všechny proudy bystřin, a když se přižene vichřice, nalezne dům pevný a schopný odporu. Nezřítí se.

Tak je tomu v lidském životě. Ani zde nechybí přívaly a bouře. Je šťasten ten, kdo si zbuduje pevný příbytek, aby mu poskytl ochranu proti každé nepřízni počasí. Takový je každý, kdo slyší slova Kristova a vystaví na nich budovu svého života. Stavěl na skále.

 

 

 

Pátým krokem při zacházení se strachem je domyslet jej až do konce. Přiznám si: „Ano, bojím se, že zklamu. Bojím se nemoci a smrti.“ Nezastavím se ale u toho a pokračuji dál. Představím si, že i se všemi svými zklamáními, nemocemi a smrtí spočívám v dobrotivé Boží dlani. Nejde o to, abych se dočista zbavil strachu, ale o to, abych se díky němu dokázal obrátit k Bohu. Jakmile si do důsledku domyslím, čeho se bojím, ukáže se mi nakonec základ mého bytí, tedy to, na čem zakládám svou identitu: zjeví se mi Bůh, který je nejhlubším základem mé existence. Ukáže mi, co je v mém životě skutečně nosné. Proti strachu mi nepomůže žádná zázračná metoda. Stejně tak nepomůžou lidé, kteří se o mně vyjadřují pochvalně, ani ti nemohou být základem a oporou mého života. Ten nejhlubší nosný základ může být jediný – Bůh. Ježíš nám to přiblížil na svém krásném podobenství: moudrý muž si vystavěl dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále (Mt 7,25). Když někdo vybuduje svůj dům na Boží skále, může se do něj opřít jakákoli smršť. Mohou na mě dopadat emoce nadřízených, může na mě udeřit příval neznámé skutečnosti, ale mínění a soudy druhých mi už nedokážou ublížit. Pouze dotírají na dům. Dotknou se mých emocí, ale nedokážou otřást základem domu, protože svou existenci zakládám na Bohu. Samozřejmě se mnou zpravidla pořádně zacvičí, když mě někdo kritizuje nebo odmítne. Zraní mě to. Někdy se také bojím soudu určitých lidí. Ale vždycky si můžu říct: Zranění proniknou pouze do srdce, ale základem neotřesou. Sice to bolí, ale dovnitř se bolest nedostane. Do vnitřního prostoru mého já nemají podobné věci přístup.  

 

 

 

Jestliže není vaším středem Bůh, zatížíte sami sebe potřebou stát se tímto středem sám. To je ale nemožný, sebezničující úkol. Každým krokem jsem vydán vrtochům nevyzpytatelných přání. Otázky „Co si vlastně přeji?“ nebo „Jsem teď dost důležitý?“ se stávají zavádějícími otázkami a my tak zůstáváme v pasti své malosti. Lidé světa nesou tíhu hledání vlastního smyslu a své soukromé důležitosti. „Zvládneme to sami!“ je nesplnitelný úkol, který nemá vítěze, ale jen poražené.

Bez vnitřní důstojnosti, která pochází ze spojení s Bohem, se nutně budete muset stávat stále více a více lidmi, kteří jsou podivně svérázní, výstřední, kteří přehánějí nebo se izolují, abyste si mohli být jistí, že vyčníváte nad ostatních pět miliard lidí.

To lze předpokládat u mladého člověka, který dosud hledá svůj střed, dnes ale mnoho osmdesátníků dosud žije s takovým křehkým nebo vycpávkami obloženým egem.

Světec nepotřebuje ani dominovat, ani se ponižovat.

Jednou z velkých milostí stárnutí je to, že se lidé začínají zbavovat falešných a pouze sebe potvrzujících představ o sobě. Jestliže jsme se plně ztotožnili s jednou představou o sobě, kterou jsme měli ve svých dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech, nedovedeme si prostě představit, kým bychom bez toho mohli být – a právě v tom spočívá náš problém.

Duchovní život bude vždy spočívat v postupném zbavování se zbytečných zavazadel, abychom byli připravení na konečné zbavování se všeho ve smrti. K tomu může dojít, pouze pokud jsme ochotní poznat že naše představa o sobě často není naším nejvnitřnějším já. Nakonec už – stejně jako velikán Pavel – to nejsem já, ale Kristus, který žije ve mně (srv. Gal 2,20). Mým nejvnitřnějším já je Bůh.