Vezmi a čti celou Bibli

zpracováno dle doc. Josefa Hřebíka

¹ Kniha příběhů Tóbita, syna Tóbiela, syna Chananíela, syna Adúela, syna Gebaela, syna Refáela, syna Reúela z potomstva Asíelova z kmene Neftalího, ² který byl odvlečen do zajetí za dnů Šalmanesera, krále Asyřanů, z Tišbé ležícího na jih od Neftalíjské Kádeše v horní Galileji nad Chasórem směrem k západu, na sever od Peóru.

³ Já, Tóbit, jsem chodil po cestách pravdy a konal spravedlivé skutky po všechny dny svého života. Mnoho milosrdenství jsem prokázal svým bratřím a svému lidu, těm, kteří se mnou odešli jako zajatci do Ninive v zemi Asyřanů. ⁴ Když jsem byl ještě ve své krajině v zemi izraelské a byl jsem mladý, celý kmen mého otce Neftalího odpadl od domu mého otce Davida a od města Jeruzaléma, které bylo vyvoleno ze všech kmenů izraelských, aby tam všechny kmeny izraelské obětovaly. Tam byl posvěcen chrám, aby v něm přebýval Bůh. Byl vybudován pro všechna pokolení na věky. ⁵ Všichni moji bratří a dům mého otce Neftalího obětovali na každé hoře galilejské býčku, jejž dal zhotovit izraelský král Jarobeám v Danu. ⁶ Často jsem já jediný putoval do Jeruzaléma k slavnostem, jak je zapsáno pro všechen Izrael věčným nařízením. Ubíral jsem se do Jeruzaléma s prvotinami úrod a s prvorozenými dobytčaty, s desátky z dobytka a s prvotinami stříže ovcí. ⁷ Dával jsem je kněžím, synům Áronovým, pro oltář. Desátky z obilí, vína, oleje, granátových jablek, fíků a jiných plodů jsem dával synům Léviho, konajícím službu v Jeruzalémě. Druhý desátek jsem prodával po šest let za stříbro a odcházel jsem a použil toho každoročně v Jeruzalémě. ⁸ Dával jsem to sirotkům, vdovám a přistěhovalcům, kteří žili společně s Izraelci. Přinášel jsem a dával jim to každý třetí rok; jedli jsme to podle nařízení zákona Mojžíšova a podle příkazů, které mi dala Debóra, matka Chananíela, našeho děda, neboť můj otec zemřel a zanechal mě jako sirotka. ⁹ Když jsem se stal mužem, vzal jsem si ženu z potomstva našeho rodu, zplodil jsem s ní syna a nazval ho jménem Tóbijáš.

¹⁰ Když jsem byl jako zajatec odvlečen do Asýrie a začal tam žít v zajetí, odešel jsem do Ninive. Všichni moji bratři a ti, kdo byli z mého rodu, jedli pokrmy pohanů. ¹¹ Já však jsem se střehl toho, abych jedl pokrmy pohanů. ¹² Protože jsem pamatoval celou svou duší na svého Boha, ¹³ dal mi Nejvyšší milost a přízeň u Šalmanesera. Nakupoval jsem pro něho vše, co bylo potřebí. ¹⁴ Chodíval jsem do Médie a nakupoval jsem tam pro něho, dokud nezemřel. V krajině médské jsem uložil u bratra Gebaela, syna Gabrího, měšce s deseti talenty stříbra.

¹⁵ Když Šalmaneser zemřel, stal se po něm králem jeho syn Sancheríb. Cestám do Médie byl konec a už jsem do Médie nemohl odejít. ¹⁶ Za dnů Šalmaneserových jsem vykonal mnoho milosrdenství svým bratřím, těm, kdo byli z mého pokolení. ¹⁷ Dával jsem svůj chléb hladovějícím a oděv nahým, a když jsem se dozvěděl, že někdo z mého národa zemřel a byl pohozen za ninivské hradby, pohřbil jsem ho. ¹⁸ Také když někoho dal Sancheríb zabít, když odtáhl z Judska za dnů soudu, který nad ním vykonal nebeský Král pro jeho rouhání, jež rouhavě vyslovil, i toho jsem pohřbil. Mnohé z Izraelců totiž dal zabít v hněvu a já jsem tajně bral jejich těla a pohřbíval jsem je. Sancheríb dal po nich pátrat, ale nenalezl je. ¹⁹ Jeden z Ninivanů odešel a žaloval na mne králi, že já je pohřbívám. Tu jsem se ukryl. A když jsem se dozvěděl, že to král o mně ví a že mě hledají, aby mě zabili, dostal jsem strach a uprchl jsem. ²⁰ Všechen můj majetek byl mi uloupen a nebylo mi ponecháno nic, co by nebylo zabaveno pro královskou pokladnu, kromě mé manželky Chany a mého syna Tóbijáše. ²¹ Neuplynulo ani čtyřicet dní a krále zabili jeho dva synové a utekli do hor Araratu. Místo něho se stal králem jeho syn Esarchadón a ten ustanovil Achíkara, syna mého bratra Chanáela, správcem veškerého hospodaření svého království. Měl nejvyšší moc v celé zemské správě. ²² Tehdy se Achíkar za mne přimluvil a já jsem se vrátil do Ninive. Achíkar byl totiž nejvyšší královský číšník, strážce pečeti, zemský správce a hospodář za Sancheríba, krále Asyřanů, a Esarchadón ho znovu dosadil do jeho úřadu. Byl to můj synovec, z mého příbuzenstva.

¹ Za krále Esarchadóna jsem se vrátil domů a byla mi vrácena má žena Chana a syn Tóbijáš. O naší slavnosti letnic, což je svátek týdnů, byla mi připravena výborná hostina a já jsem usedl k jídlu. ² Když mi prostřeli stůl a připravili množství pokrmů, řekl jsem svému synovi Tóbijášovi: „Synu, vyjdi ven, a kohokoli najdeš chudého z našich bratří z ninivských zajatců, který celým srdcem pamatuje na Hospodina, přiveď jej a bude jíst společně se mnou. Hle, počkám na tebe, synu, dokud nepřijdeš.“ ³ Tóbijáš vyšel hledat někoho chudého z našich bratří. Když se vrátil, řekl: „Otče!“ Vyzval jsem jej: „Mluv, synu!“ Odpověděl: „Hle, jeden z našeho národa byl zavražděn a je pohozen na tržišti. Leží tam zardoušený.“ ⁴ Vyskočil jsem a opustil hostinu dřív, než jsem z ní cokoliv okusil; odnesl jsem ho z ulice a uložil do jednoho z domků, dokud nezapadlo slunce. ⁵ Potom jsem se vrátil, umyl se a začal se zármutkem pojídat chléb. ⁶ Vzpomněl jsem si na slovo proroka, které pronesl Ámos v Bét-elu:

„Vaše slavnosti budou proměněny ve smutek, všechny vaše písně v žalozpěv.“

A dal jsem se do pláče. ⁷ Když zapadlo slunce, šel jsem, vykopal hrob a pohřbil jsem ho. ⁸ Moji sousedé se mi posmívali. Říkali: „Vůbec se nebojí. Už jednou kvůli této věci po něm pátrali. Měl být zabit, ale uprchl. A hle, zase pohřbívá mrtvé.“ ⁹ Té noci jsem se umyl, vešel do svého nádvoří a ulehl u jeho zdi. Pro horko jsem neměl přikrytou tvář. ¹⁰ Nevěděl jsem, že na zdi nade mnou jsou vrabci. Jejich teplý trus mi padl do očí a způsobil mi bílý zákal. Chodil jsem k lékařům, abych se léčil. Ale čím víc mě mazali léky, tím víc slábly mé oči bílým zákalem, až jsem zcela oslepl. Zrak mi nesloužil čtyři roky. Všichni moji bratří nade mnou truchlili a Achíkar se po dva roky, dokud neodešel do Elymaidy, staral o mou obživu.

¹¹ V oné době má žena Chana konala za mzdu ženské práce. ¹² Posílala je zákazníkům a oni jí platili mzdu. Sedmého dne měsíce dystra dokončila tkaní a poslala tkaninu zákazníkům. Ti jí dali plnou mzdu a přidali jí kozlíka k hostině. ¹³ Když přišla ke mně, kozlík začal mečet. Zavolal jsem ji a otázal se: „Odkud je to kůzle? Snad není kradené? Vrať je jeho majitelům! Není nám dovoleno jíst nic kradeného.“ ¹⁴ Odpověděla mi: „Bylo mi přidáno jako dar ke mzdě.“ Ale nevěřil jsem tomu a domlouval jí, aby kůzle vrátila majitelům. Vzplanul jsem proti ní hněvem. Tu mi řekla: „Kam se poděly tvé skutky milosrdenství? Kam se podělo tvé spravedlivé jednání? Teď se ukázalo, co jsi zač!“