Vezmi a čti celou Bibli

autor: doc. Josef Hřebík

¹ Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

² Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,

pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

³ Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění,

z toho, jak se pod sluncem pachtí?

⁴ Pokolení odchází, pokolení přichází,

ale země stále trvá.

⁵ Slunce vychází, slunce zapadá

a dychtivě tíhne k místu,

odkud opět vzejde.

⁶ Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu

, točí se, točí, spěje dál,

až se zas oklikou vrátí.

⁷ Všechny řeky spějí do moře,

a moře se nepřeplní;

do místa, z něhož vytékají,

se zase vracejí k novému koloběhu.

⁸ Všechny věci jsou tak únavné,

že se to ani nedá vypovědět;

nenasytí se oko viděním,

nenaplní se ucho slyšením.

⁹ Co se dálo, bude se dít zase,

a co se dělalo, bude se znovu dělat;

pod sluncem není nic nového.

¹⁰ Je něco, o čem lze říci:

Hleď, to je cosi nového?

I to bylo v dávných dobách,

které byly před námi.

¹¹ Nelze podržet v paměti věci minulé;

a ani budoucí, které nastanou,

nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

¹² Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. ¹³ Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje.

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům,

a tak se lopotí.

¹⁴ Viděl jsem všechno,

co se pod sluncem děje,

a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

¹⁵ Co je pokřivené, nelze napřímit,

a čeho se nedostává, nelze spočítat.

¹⁶ Rozmlouval jsem se svým srdcem:

Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti

než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou,

mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění

. ¹⁷ Předsevzal jsem si, že poznám moudrost,

poznám i ztřeštěnost a pomatenost.

Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,

¹⁸ neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře,

a čím víc vědění, tím víc bolesti.

¹ Řekl jsem si v srdci:

Nuže, teď to zkusím s radovánkami

a popřeji si dobrého.

A hle, také to je pomíjivost!

² O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost,

o radosti pak: Co to provádíš?

³ Usmyslil jsem si,

že své tělo osvěžím vínem,

ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti,

a že se chopím té pomatenosti,

dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho,

co konají ve vyměřených dnech svého života.

⁴ Podnikal jsem velkolepá díla,

postavil jsem si domy, vysázel vinice,

⁵ založil si zahrady a sady

a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví,

⁶ zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.

⁷ Nakoupil jsem si otroků a otrokyň

a měl jsem i doma narozenou čeleď,

stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni,

kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.

⁸ Nahromadil jsem si také stříbro a zlato

a zabral i vlastnictví králů a krajin;

opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky

i rozkoše synů lidských, milostnice.

⁹ Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny,

kteří byli v Jeruzalémě přede mnou;

nadto při mně stála má moudrost.

¹⁰ V ničem, co si žádaly mé oči,

jsem jim nebránil,

svému srdci jsem neodepřel žádnou radost

a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil,

a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.

¹¹ I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno,

na své klopotné pachtění,

a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem;

a žádný užitek z toho pod sluncem není.

¹² I pohlédl jsem a viděl moudrost

i ztřeštěnost a pomatenost.

Jaký člověk nastoupí po králi,

jehož si ustanovili předtím?

¹³ Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost,

jako světlo dává větší užitek než tma.

¹⁴ Moudrý má v hlavě oči,

kdežto hlupák chodí ve tmě.

Avšak i to jsem poznal,

že týž úděl potká oba dva.

¹⁵ V srdci jsem si řekl:

Co potkává hlupáka, potká i mne.

Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý?

A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.

¹⁶ Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky;

všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto.

Moudrý umírá stejně jako hlupák.

¹⁷ Pojal jsem nenávist k životu,

zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje.

To vše je pomíjivost a honba za větrem.

¹⁸ Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. ¹⁹ Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. ²⁰ Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

²¹ Některý člověk se pachtí moudře,

dovedně a prospěšně,

ale musí svůj podíl předat člověku,

který se s tím nepachtil.

Také to je pomíjivost a prašpatná věc.

²² Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění,

z honičky za žádostmi svého srdce,

z toho, jak se pod sluncem pachtí?

²³ Všechny jeho dny jsou samá bolest

a jeho lopota je plná hoře;

jeho srdce mu nedá spát ani v noci.

I to je pomíjivost.

²⁴ Není pro člověka dobré jíst a pít

a při svém pachtění se aspoň pomět?

Shledal jsem, že i to je z Boží ruky.

²⁵ Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já?

²⁶ Bůh totiž člověku, který je mu milý,

dává moudrost a poznání i radost.

Hříšníka však nechá lopotit se,

shánět a hromadit věci,

které nakonec musí předat tomu,

kdo se zalíbí Bohu.

Také to je pomíjivost a honba za větrem.