Vezmi a čti celou Bibli

¹ Všechno má určenou chvíli

a veškeré dění pod nebem svůj čas:

² Je čas rození i čas umírání,

čas sázet i čas trhat;

³ je čas zabíjet i čas léčit,

čas bořit i čas budovat;

⁴ je čas plakat i čas smát se,

čas truchlit i čas poskakovat;

⁵ je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,

čas objímat i čas objímání zanechat;

⁶ je čas hledat i čas ztrácet,

čas opatrovat i čas odhazovat;

⁷ je čas roztrhávat i čas sešívat,

čas mlčet i čas mluvit;

⁸ je čas milovat i čas nenávidět,

čas boje i čas pokoje.

⁹ Jaký užitek má ten, kdo pracuje,

ze všeho svého pachtění?

¹⁰ Viděl jsem lopotu,

kterou Bůh uložil lidským synům,

a tak se lopotí.

¹¹ On všechno učinil krásně a v pravý čas,

lidem dal do srdce i touhu po věčnosti,

jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.

¹² Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího,

než se radovat a konat v životě dobro.

¹³ A tak je tomu s každým člověkem:

to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí,

je dar Boží.

¹⁴ Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky;

nic k tomu nelze přidat

ani z toho ubrat.

A Bůh to učinil,

aby lidé žili v bázni před ním.

¹⁵ Co se děje, bylo odedávna,

a co bude, i to bylo;

a Bůh vyhledá, co zašlo.

¹⁶ Dále jsem pod sluncem viděl:

na místě práva – svévole,

na místě spravedlnosti – svévole.

¹⁷ Řekl jsem si v srdci:

Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh,

nastane čas soudu nad vším děním,

nad vším, co se koná.

¹⁸ Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. ¹⁹ Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.

²⁰ Vše spěje k jednomu místu,

všechno vzniklo z prachu

a vše se v prach navrací.

²¹ Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru

a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?

²² Shledal jsem, že není nic lepšího,

než když se člověk raduje z toho, co koná,

neboť to je jeho podíl.

Kdo mu dá nahlédnout,

co se stane po něm?

¹ Znovu jsem pohleděl na všechen útisk,

který se pod sluncem děje.

Hle, slzy utiskovaných,

a oni jsou bez utěšitele,

jejich utiskovatelé mají v rukou moc,

a oni jsou bez utěšitele.

² Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli,

více nežli živé, kteří ještě žijí.

³ Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není

a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.

⁴ Viděl jsem též všechno pachtění

i vše, co prospěšného se koná,

a jak přitom jeden na druhého žárlí.

Také to je pomíjivost a honba za větrem.

⁵ Hlupák skládá ruce v klín

a užírá se.

⁶ Lepší na dlaň odpočinku

než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

⁷ A znovu jsem pohleděl,

jak všechno pod sluncem je pomíjivé.

⁸ Někdo je sám a nikoho nemá,

ani syna ani bratra,

a všechno jeho pachtění nebere konce,

jeho oko se bohatství nenasytí.

„Pro koho se pachtím

a sám se připravuji o pohodlí?“

Také to je pomíjivost a úmorná lopota.

⁹ Lépe dvěma než jednomu,

mají dobrou mzdu ze svého pachtění.

¹⁰ Upadne-li jeden,

druh jej zvedne.

Běda samotnému, který upadne;

pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.

¹¹ Také leží-li dva pospolu,

je jim teplo;

jak se má však zahřát jeden?

¹² Přepadnou-li jednoho,

postaví se proti nim oba.

A nit trojitá se teprv nepřetrhne!

¹³ Lepší nuzný moudrý chlapec

než starý král, ale hloupý,

který nedovede přijmout poučení.

¹⁴ Vyšel z vězení a stal se králem,

narodil se jako chuďas a došel království.

¹⁵ Shledal jsem, že všichni živí,

ti, kdo chodí pod sluncem,

byli při tom druhém,

při chlapci, jenž nastoupil po něm.

¹⁶ Nesčetný byl všechen lid,

jemuž byl v čele,

ale radovat se z něho nebude už příští pokolení

. Věru i to je pomíjivost a honba za větrem.

¹⁷ Dej si pozor na každý krok,

když jdeš do Božího domu.

Pohotovější buď k slyšení

než k přinášení obětí jak hlupáci;

ti ani nevědí, že činí něco zlého.

¹ Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci,

když máš pronést slovo před Bohem;

vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi,

tak ať jsou nemnohá tvá slova.

² Po mnohé lopotě přichází sen;

hlupák se ozývá mnoha slovy.

³ Ty, když se zavážeš Bohu slibem,

splň jej bez meškání,

neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení

. Co slíbíš, to splň!

⁴ Lépe je, když neslibuješ,

než když slíbíš a nesplníš.

⁵ Nedovol svým ústům,

aby svedla ke hříchu tvé tělo,

neříkej před Božím poslem: „To byl omyl.“

Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl,

a zničit dílo tvých rukou?

⁶ Kde mnoho snů,

tam samá pomíjivost,

samá prázdná slova.

Ty se však boj Boha!

⁷ Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován,

že je znásilňováno právo a spravedlnost,

nediv se té zvůli;

vyšší hlídá vysokého

a nad nimi jsou ještě vyšší.

⁸ Ale při tom všem vydává země užitek,

vždyť pole slouží i králi.

⁹ Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí,

kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti.

Také to je pomíjivost.

¹⁰ Když se rozmnožuje jmění,

množí se i příživníci.

Jaký prospěch z toho mívá vlastník?

Ledaže se na to může dívat.

¹¹ Sladký je spánek toho, kdo pracuje,

ať jí málo nebo mnoho,

ale boháčovi nedopřeje spánku sytost.

¹² Je zlý neduh,

který jsem pod sluncem viděl:

vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží.

¹³ Po úmorné lopotě může o bohatství přijít

a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou.

¹⁴ Jako vyšel z života své matky,

nahý zase odchází, jak přišel,

a za svoje pachtění si nic neodnese,

ani co by se do ruky vešlo.

¹⁵ A také to je zlý neduh:

Každý odejde, jak přišel;

jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?

¹⁶ Nadto po všechny dny jídal ve tmě,

a takového hoře, nemoci a hněvu!

¹⁷ Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. ¹⁸ Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží.

¹⁹ Ten totiž příliš nemyslí na dny svého života,

protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.