Vezmi a čti celou Bibli
Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.
Rozpis na 408. den čtení Přehled čtení„Dobrý Bože, mnoho už bylo řečeno a napsáno.
Tvé slovo je však jiné než všechna ostatní slova. Je to slovo, které se týká mého života, slovo, které povzbuzuje, slovo, které je výstižné. Je živé a vede k jednání.
Bože, ať zaslechnu co říkáš a jednám podle toho.
Amen.“Jób, Úvod ke knize Jób
Job
Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by stále unikal lidskému chápání, se pohybuje na samé hranici pravověří, ale současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s Kazatelem vrchol sapienciální reflexe.
1. Struktura
Prozaický prolog po stručném nástinu Jobovy zbožnosti a štěstí (1,1–15) líčí střídáním 2 nebeských a 2 pozemských scén zkoušku, které ho s Božím svolením podrobuje satan: po ztrátě majetku a dětí ztrácí Job zdraví (1,6–2,10), 3 přátelé, kteří k němu přicházejí, ho nepoznávají (2,11–13); ve zkoušce, která má prověřit nezištnost jeho zbožnosti, Job obstojí.
Básnický dialog Joba s přáteli Elifazem, Bildadem a Zofarem (4–28), zarámovaný Jobovými monology (3; 29–31) a následovaný čtyřmi řečmi Elihua (32–37) a střídáním dvou řečí Hospodinových se dvěma Jobovými odpověďmi (38–42,6), rozvíjí s malými obměnami jednu základní ideu – utrpení je trestem za hřích; Job se brání a vyzývá Boha, aby se k problému vyjádřil – Bůh poukazem na divy stvoření dává Jobovi zakusit jeho limity, a tak mu (paradoxně) umožňuje vlastní úděl přijmout.
Prozaický epilog obsahuje Boží soud nad třemi Jobovými přáteli (42,7–9) a Jobovu rehabilitaci (42,10–17) – vrácení všeho, co mu bylo na čas odňato, v ještě hojnější míře.
Literární druh knihy – různé názory: drama postupující od představy Boha známého a pochopitelného k nevyzpytatelnému a tajemnému, soudní proces, sapienciální disputace, monumentální žalozpěv.
2. Vznik
Staroorientální paralely k Jobovi (sumerský „Nářek člověka k bohu“, babylónský „Dialog trpícího s přítelem“ či egyptský „Dialog zoufalce s vlastní duší“) mohly tvořit kulturní pozadí a poskytnout základní látku, ale osobitost této knihy vyrůstá z nezaměnitelného duchovního dědictví Izraele.
Předpokládaná čtyři stadia vzniku se odvozují ze čtyř identifikovatelných literárních vrstev:
1. Jádro tvořené lidovým vyprávěním o spravedlivém člověku (srov. zmínku v Ez 14,12–23), který ve zkoušce osvědčí věrnost Bohu a je za to odměněn – tradiční pojetí spravedlivé odplaty (1–2; 42);
2. Jobova diskuse se třemi přáteli (3–27; 29–31) a její vyústění v Boží zjevení (38,1–42,6); předchozí pojetí je zproblematizováno a samo podrobeno zkoušce, ale vsunutí této části mezi prolog a epilog dává naději na vítězství dobra;
3. Elihuovy řeči (32–37) přehodnocují to, co řekl Job i jeho 3 přátelé a ukazují Boha jako nestranného, vymykajícího se lidským soudům;
4. Hymnus na moudrost (28) – intermezzo předjímající rozuzlení celého dramatu.
3. Historický kontext
Prozaické „vyprávění o Jobovi“ pochází pravděpodobně z doby exilní nebo raně poexilní (neizraelský původ Joba svědčí zřejmě o duchovní otevřenosti typické pro toto období); „báseň o Jobovi“ je třeba klást spíše do pozdější poexilní doby (srov. problematizace tradičního pojetí moudrosti blízká Kazateli, četné aramaismy).
4. Teologické poselství
Kniha zodpovídá na různých rovinách 2 zásadní otázky:
a) Jak se zachovat v utrpení? – rámcový příběh ukazuje Jobovu trpělivost, dialogická část představuje Joba odvážně (avšak zřejmě legitimně) činícího Bohu ostré výtky, Boží reakce vrací Joba k postoji uctivého mlčení, kdežto Jobovi „přátelé“ ve svých replikách o utrpení pouze teoretizují bez náznaku opravdového soucitu;
b) Jakou příčinu a smysl má utrpení? – pozemské scény prologu dávají Jobovo utrpení prostě do souvislosti s Bohem, nebeské scény ho vidí jako Boží dopuštění vycházející z iniciativy satana, v řečech Jobových přátel se považuje za důsledek lidského hříchu resp. za okolnost patřící k přirozenosti člověka jako tvora či za způsob Boží výchovy (Elihu), Bůh sám vede Joba od uzavřenosti do sebe přes kontemplaci stvoření až k osvobozujícímu nahlédnutí vlastních mezí před Božím tajemstvím.
5. Význam
Kniha Job i pro křesťana, který ví o spasitelném utrpení Kristově a v jeho duchu prožívá své vlastní (srov. Kol 1,24), znamená věčně aktuální téma, tichou, ale výmluvnou pobídku k solidaritě s trpícími a také naději na konečné řešení, které je v moci milosrdného Boha.
autor: doc. Josef Hřebík
Jób, kapitola 1
1 Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. 2 Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. 3 Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. 4 Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. 5 Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.
6 Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. 7 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 8 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ 9 Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? 10 Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. 11 Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ 12 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.
13 Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 14 Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. 15 Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 16 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 17 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 18 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 19 Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 20 Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se 21 a pravil:
„Z života své matky jsem vyšel nahý,
nahý se tam vrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal;
jméno Hospodinovo buď požehnáno.“
22 Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.
Jób, kapitola 2
1 A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. 2 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 3 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ 4 Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. 5 Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“
6 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ 7 A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. 8 Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. 9 Jeho žena mu však řekla:
„Ještě se držíš své bezúhonnosti?
Zlořeč Bohu a zemři.“
10 Ale on jí odpověděl:
„Mluvíš jako nějaká bláhová žena.
To máme od Boha přijímat jenom dobro,
kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“
Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.
11 O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. 12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. 13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.
Jób, kapitola 3
1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto:
3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil,
noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘
4 Ať se onen den stane temnotou,
shůry Bůh ať po něm nepátrá,
svítání ať se nad ním nezaskví.
5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci,
ať se na něj snese temné mračno,
zatmění dne ať na něj náhle padne.
6 A tu noc, tu mrákota ať vezme,
ať se netěší, že je mezi dny roku,
do počtu měsíců ať se nedostane.
7 Ta noc ať je neplodná,
žádné plesání ať do ní nepronikne.
8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den,
ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.
9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat,
ať nevzejde světlo, když je bude očekávat,
aby nespatřila řasy zory,
10 neboť neuzavřela život mé matky,
neskryla trápení před mým zrakem.
11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, n
ezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?
12 Proč jsem byl brán na kolena
a nač kojen z prsů?
13 Ležel bych teď v klidu,
spal bych, došel odpočinku
14 spolu s králi a zemskými rádci,
jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,
15 nebo s velmoži, co měli plno zlata
a domy si naplnili stříbrem, 1
6 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu,
jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
17 Svévolníci přestanou tam bouřit,
zemdlení tam dojdou odpočinku,
18 vězňové jsou rovněž bez starostí,
neslyší křik poháněče,
19 malý i velký jsou si tam rovni,
otrok je tam svobodný, bez pána.
20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo,
život těm, kdo mají v duši hořkost,
21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde,
ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,
22 těm, kdo radostí by jásali
a veselili se, že našli hrob?
23 A proč muži, kterému je cesta skryta,
ji Bůh zatarasil?
24 Místo abych pojedl, jen vzdychám,
nářek ze mne tryská jako voda;
25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo,
dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.
26 Nepoznal jsem klidu ani míru
ani odpočinutí – a přišla bouře.“
„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem.
Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho.
Amen.“Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.
Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by stále unikal lidskému chápání, se pohybuje na samé hranici pravověří, ale současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s Kazatelem vrchol sapienciální reflexe.
1 Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. 2 Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. 3 Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. 4 Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. 5 Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.
6 Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. 7 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 8 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ 9 Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? 10 Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. 11 Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ 12 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.
13 Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 14 Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. 15 Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 16 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 17 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 18 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 19 Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 20 Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se 21 a pravil:
„Z života své matky jsem vyšel nahý,
nahý se tam vrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal;
jméno Hospodinovo buď požehnáno.“
22 Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.
1 A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. 2 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 3 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ 4 Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. 5 Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“
6 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ 7 A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. 8 Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. 9 Jeho žena mu však řekla:
„Ještě se držíš své bezúhonnosti?
Zlořeč Bohu a zemři.“
10 Ale on jí odpověděl:
„Mluvíš jako nějaká bláhová žena.
To máme od Boha přijímat jenom dobro,
kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“
Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.
11 O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. 12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. 13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.
1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto:
3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil,
noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘
4 Ať se onen den stane temnotou,
shůry Bůh ať po něm nepátrá,
svítání ať se nad ním nezaskví.
5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci,
ať se na něj snese temné mračno,
zatmění dne ať na něj náhle padne.
6 A tu noc, tu mrákota ať vezme,
ať se netěší, že je mezi dny roku,
do počtu měsíců ať se nedostane.
7 Ta noc ať je neplodná,
žádné plesání ať do ní nepronikne.
8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den,
ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.
9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat,
ať nevzejde světlo, když je bude očekávat,
aby nespatřila řasy zory,
10 neboť neuzavřela život mé matky,
neskryla trápení před mým zrakem.
11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, n
ezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?
12 Proč jsem byl brán na kolena
a nač kojen z prsů?
13 Ležel bych teď v klidu,
spal bych, došel odpočinku
14 spolu s králi a zemskými rádci,
jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,
15 nebo s velmoži, co měli plno zlata
a domy si naplnili stříbrem, 1
6 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu,
jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
17 Svévolníci přestanou tam bouřit,
zemdlení tam dojdou odpočinku,
18 vězňové jsou rovněž bez starostí,
neslyší křik poháněče,
19 malý i velký jsou si tam rovni,
otrok je tam svobodný, bez pána.
20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo,
život těm, kdo mají v duši hořkost,
21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde,
ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,
22 těm, kdo radostí by jásali
a veselili se, že našli hrob?
23 A proč muži, kterému je cesta skryta,
ji Bůh zatarasil?
24 Místo abych pojedl, jen vzdychám,
nářek ze mne tryská jako voda;
25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo,
dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.
26 Nepoznal jsem klidu ani míru
ani odpočinutí – a přišla bouře.“