Vezmi a čti celou Bibli

¹ Stříbro má své naleziště

a zlato místo, kde se čistí,

² železo se získává z prachu,

z rudy se taví měď.

³ Člověk překonává tmu,

prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku.

⁴ Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá

Zapomenuti, bez půdy pod nohama,

na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem.

⁵ Země, z níž vzchází chléb,

je vespod zpřevracena jakoby ohněm;

⁶ v jejím kamení je ložisko safírů,

jsou v něm i zlatá zrnka.

⁷ Dravý pták tam nezná stezku,

oko luňáka ji nezahlédne,

⁸ mládě šelmy po ní nešlapalo,

lev po ní nevleče kořist.

⁹ Člověk vztáhl ruku po křemeni,

hory zpřevracel až do základů,

¹⁰ do skal vytesal štoly,

jeho oko spatřilo kdejaký skvost,

¹¹ zamezil prosakování proudících vod,

a co se tají v zemi, vynáší na světlo.

¹² Ale moudrost, kde se najde?

Kde je místo rozumnosti?

¹³ Člověk nezná její cenu,

v zemi živých se nenajde.

¹⁴ Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘

moře říká: ‚Já ji nemám.‘

¹⁵ Nelze ji získat za lístkové zlato,

její hodnota se nevyváží stříbrem,

¹⁶ nemůže být zaplacena ofírským zlatem,

vzácným karneolem či safírem.

¹⁷ Nedá se srovnat se zlatem či se sklem

ani směnit za věci z ryzího zlata,

¹⁸ natož za korál a křišťál;

moudrost má větší cenu než perly.

¹⁹ Nedá se srovnat s kúšským topasem,

nedá se zaplatit nejčistším zlatem.

²⁰ Odkud tedy přichází moudrost?

Kde je místo rozumnosti?

²¹ Je utajena před očima všeho živého,

zahalena i před nebeským ptactvem.

²² Říše zkázy a smrt říkají:

‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘

²³ Jenom Bůh rozumí její cestě,

on zná také její místo,

²⁴ neboť on dohlédne až do končin země,

vidí vše, co je pod nebem.

²⁵ Když větru udělil prudkost

a vody odměrkou změřil,

²⁶ když dešti stanovil cíl

a cestu bouřnému mračnu,

²⁷ hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní,

učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal ²⁸

a řekl člověku:

‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost,

vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘

¹ Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:

² „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců,

jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,

³ kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil

a já jsem temnotou šel v jeho světle,

⁴ jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti,

kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,

⁵ kdy ještě Všemocný byl při mně

a kolem mne moje čeleď, ⁶

kdy se mé nohy koupaly ve smetaně

a skála mi vylévala potoky oleje.

⁷ Když jsem procházel branou vzhůru k městu,

abych na náměstí zaujal své místo,

⁸ mladíci, jak mě viděli, ztichli,

kmeti povstávali a zůstali stát,

⁹ velmoži se vystříhali řečí,

kladli si na ústa ruku,

¹⁰ hlas vévodů tichl,

jazyk jim přilnul k patru.

¹¹ Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil,

a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,

¹² že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc,

i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.

¹³ Žehnání hynoucího se snášelo na mne

a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.

¹⁴ Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv;

jak říza a turban bylo mi právo.

¹⁵ Slepému jsem byl okem

a kulhavému nohou,

¹⁶ ubožákům jsem byl otcem,

spor neznámých jsem rozsuzoval,

¹⁷ bídákovi jsem však zvyrážel tesáky,

ze zubů mu vyrval kořist.

¹⁸ Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem

a rozmnožím své dny jako Fénix.

¹⁹ Můj kořen se rozloží při vodách,

na mém větvoví bude nocovat rosa.

²⁰ Moje sláva se mi bude obnovovat

a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘

²¹ Poslouchali mě a na mě čekávali,

umlkali při mé radě;

²² po mém slovu už nic neměnili,

má řeč na ně kanula jak rosa.

²³ Čekávali na mě jako na déšť,

otvírali ústa jak po jarním dešti.

²⁴ Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru,

a oni neodmítali světlo mé tváře.

²⁵ Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele,

bydlel jsem jako král mezi houfy,

jako ten, kdo těší truchlivé.

¹ Avšak nyní se mi vysmívají ti,

kteří jsou mladší než já

, jejichž otců jsem si vážil tak málo,

že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům.

² K čemu je mi síla jejich rukou,

když zhynula jejich svěžest?

³ Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár

od včerejška pustý, zpustošený,

⁴ trhají lebedu mezi křovím

a kořen kručinky jim je chlebem.

⁵ Byli vypuzeni z obce,

pokřikovali za nimi jako za zlodějem;

⁶ musejí bydlet ve srázných úvalech,

v podzemních slujích a pod útesy,

⁷ hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami,

⁸ bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní.

⁹ A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí;

¹⁰ hnusí si mě a vzdalují se ode mne,

nestydí se mi do tváře plivat.

¹¹ Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě,

a oni všechny zábrany odhodili.

¹² Vyvstávají z pravé strany jako roj,

podrážejí mi nohy,

navršili proti mně cesty svých běd,

¹³ rozkopali moji stezku,

usilují o můj pád

a nebrání jim nikdo.

¹⁴ Jakoby širokou průrvou přicházejí,

valí se uprostřed trosek.

¹⁵ Proti mně se obrátily hrůzy,

jako vítr pronásledují mě za šlechetnost,

jako oblak odplynula moje spása.

¹⁶ A nyní je vylita má duše ve mně,

chopily se mě dny pokoření.

¹⁷ V noci mě bodá v kostech,

hlodá mě bolest neutuchající.

¹⁸ Pro úpornou bolest se změnil můj oděv,

sevřela mě jako pás suknici;

¹⁹ jsem smeten do bláta,

podoben prachu a popelu.

²⁰ Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš,

stojím tu, měj pro mě pochopení.

²¹ Změnil ses mi v krutého protivníka,

strojíš mi úklady svou mocnou rukou.

²² Unášíš mě větrem jako na voze,

až mě opouštějí smysly.

²³ Vím, že mě předáš smrti,

přivedeš do domu, kde se setká všechno živé.

²⁴ Nikdo nepodá ruku do sutin,

kdyby z nich hynoucí o pomoc volal.

²⁵ Neplakal jsem snad za krušných dnů,

nestaral jsem se o ubožáka?

²⁶ Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo,

čekal jsem na světlo, a přišlo mračno.

²⁷ Mé útroby neklidně vřou,

mám před sebou dny utrpení.

²⁸ Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko,

povstávám ve shromáždění a volám o pomoc.

²⁹ Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.

³⁰ Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené.

³¹ Má citera zní při truchlení,

moje flétna při hlasu plačících.“