Vezmi a čti celou Bibli
Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.
Rozpis na 417. den čtení Přehled čtení„Svatý Otče, ty jsi Světlo a Život, otevři mé oči a mé srdce, abych mohl proniknout a pochopit tvé Slovo.
Sešli mně Ducha svatého, Ducha svého Syna Ježíše Krista, abych mohl s otevřeností přijmout tvou Pravdu.
Daruj mi otevřené a velkorysé srdce, abych v rozhovoru s tebou poznal a miloval tvého Syna a svého Spasitele Ježíše, a všem svým bratřím a sestrám vydával svědectví o tvém evangeliu.
Prosím tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v Duchu svatém žije na věky věků.
Amen.“Jób, kapitola 28
1 Stříbro má své naleziště
a zlato místo, kde se čistí,
2 železo se získává z prachu,
z rudy se taví měď.
3 Člověk překonává tmu,
prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku.
4 Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá
Zapomenuti, bez půdy pod nohama,
na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem.
5 Země, z níž vzchází chléb,
je vespod zpřevracena jakoby ohněm;
6 v jejím kamení je ložisko safírů,
jsou v něm i zlatá zrnka.
7 Dravý pták tam nezná stezku,
oko luňáka ji nezahlédne,
8 mládě šelmy po ní nešlapalo,
lev po ní nevleče kořist.
9 Člověk vztáhl ruku po křemeni,
hory zpřevracel až do základů,
10 do skal vytesal štoly,
jeho oko spatřilo kdejaký skvost,
11 zamezil prosakování proudících vod,
a co se tají v zemi, vynáší na světlo.
12 Ale moudrost, kde se najde?
Kde je místo rozumnosti?
13 Člověk nezná její cenu,
v zemi živých se nenajde.
14 Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘
moře říká: ‚Já ji nemám.‘
15 Nelze ji získat za lístkové zlato,
její hodnota se nevyváží stříbrem,
16 nemůže být zaplacena ofírským zlatem,
vzácným karneolem či safírem.
17 Nedá se srovnat se zlatem či se sklem
ani směnit za věci z ryzího zlata,
18 natož za korál a křišťál;
moudrost má větší cenu než perly.
19 Nedá se srovnat s kúšským topasem,
nedá se zaplatit nejčistším zlatem.
20 Odkud tedy přichází moudrost?
Kde je místo rozumnosti?
21 Je utajena před očima všeho živého,
zahalena i před nebeským ptactvem.
22 Říše zkázy a smrt říkají:
‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘
23 Jenom Bůh rozumí její cestě,
on zná také její místo,
24 neboť on dohlédne až do končin země,
vidí vše, co je pod nebem.
25 Když větru udělil prudkost
a vody odměrkou změřil,
26 když dešti stanovil cíl
a cestu bouřnému mračnu,
27 hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní,
učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal 28
a řekl člověku:
‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost,
vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘
Jób, kapitola 29
1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců,
jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,
3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil
a já jsem temnotou šel v jeho světle,
4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti,
kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,
5 kdy ještě Všemocný byl při mně
a kolem mne moje čeleď, 6
kdy se mé nohy koupaly ve smetaně
a skála mi vylévala potoky oleje.
7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu,
abych na náměstí zaujal své místo,
8 mladíci, jak mě viděli, ztichli,
kmeti povstávali a zůstali stát,
9 velmoži se vystříhali řečí,
kladli si na ústa ruku,
10 hlas vévodů tichl,
jazyk jim přilnul k patru.
11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil,
a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,
12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc,
i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.
13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne
a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.
14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv;
jak říza a turban bylo mi právo.
15 Slepému jsem byl okem
a kulhavému nohou,
16 ubožákům jsem byl otcem,
spor neznámých jsem rozsuzoval,
17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky,
ze zubů mu vyrval kořist.
18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem
a rozmnožím své dny jako Fénix.
19 Můj kořen se rozloží při vodách,
na mém větvoví bude nocovat rosa.
20 Moje sláva se mi bude obnovovat
a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘
21 Poslouchali mě a na mě čekávali,
umlkali při mé radě;
22 po mém slovu už nic neměnili,
má řeč na ně kanula jak rosa.
23 Čekávali na mě jako na déšť,
otvírali ústa jak po jarním dešti.
24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru,
a oni neodmítali světlo mé tváře.
25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele,
bydlel jsem jako král mezi houfy,
jako ten, kdo těší truchlivé.
Jób, kapitola 30
1 Avšak nyní se mi vysmívají ti,
kteří jsou mladší než já
, jejichž otců jsem si vážil tak málo,
že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům.
2 K čemu je mi síla jejich rukou,
když zhynula jejich svěžest?
3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár
od včerejška pustý, zpustošený,
4 trhají lebedu mezi křovím
a kořen kručinky jim je chlebem.
5 Byli vypuzeni z obce,
pokřikovali za nimi jako za zlodějem;
6 musejí bydlet ve srázných úvalech,
v podzemních slujích a pod útesy,
7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami,
8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní.
9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí;
10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne,
nestydí se mi do tváře plivat.
11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě,
a oni všechny zábrany odhodili.
12 Vyvstávají z pravé strany jako roj,
podrážejí mi nohy,
navršili proti mně cesty svých běd,
13 rozkopali moji stezku,
usilují o můj pád
a nebrání jim nikdo.
14 Jakoby širokou průrvou přicházejí,
valí se uprostřed trosek.
15 Proti mně se obrátily hrůzy,
jako vítr pronásledují mě za šlechetnost,
jako oblak odplynula moje spása.
16 A nyní je vylita má duše ve mně,
chopily se mě dny pokoření.
17 V noci mě bodá v kostech,
hlodá mě bolest neutuchající.
18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv,
sevřela mě jako pás suknici;
19 jsem smeten do bláta,
podoben prachu a popelu.
20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš,
stojím tu, měj pro mě pochopení.
21 Změnil ses mi v krutého protivníka,
strojíš mi úklady svou mocnou rukou.
22 Unášíš mě větrem jako na voze,
až mě opouštějí smysly.
23 Vím, že mě předáš smrti,
přivedeš do domu, kde se setká všechno živé.
24 Nikdo nepodá ruku do sutin,
kdyby z nich hynoucí o pomoc volal.
25 Neplakal jsem snad za krušných dnů,
nestaral jsem se o ubožáka?
26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo,
čekal jsem na světlo, a přišlo mračno.
27 Mé útroby neklidně vřou,
mám před sebou dny utrpení.
28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko,
povstávám ve shromáždění a volám o pomoc.
29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.
30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené.
31 Má citera zní při truchlení,
moje flétna při hlasu plačících.“
„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem.
Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho.
Amen.“Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.
1 Stříbro má své naleziště
a zlato místo, kde se čistí,
2 železo se získává z prachu,
z rudy se taví měď.
3 Člověk překonává tmu,
prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku.
4 Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá
Zapomenuti, bez půdy pod nohama,
na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem.
5 Země, z níž vzchází chléb,
je vespod zpřevracena jakoby ohněm;
6 v jejím kamení je ložisko safírů,
jsou v něm i zlatá zrnka.
7 Dravý pták tam nezná stezku,
oko luňáka ji nezahlédne,
8 mládě šelmy po ní nešlapalo,
lev po ní nevleče kořist.
9 Člověk vztáhl ruku po křemeni,
hory zpřevracel až do základů,
10 do skal vytesal štoly,
jeho oko spatřilo kdejaký skvost,
11 zamezil prosakování proudících vod,
a co se tají v zemi, vynáší na světlo.
12 Ale moudrost, kde se najde?
Kde je místo rozumnosti?
13 Člověk nezná její cenu,
v zemi živých se nenajde.
14 Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘
moře říká: ‚Já ji nemám.‘
15 Nelze ji získat za lístkové zlato,
její hodnota se nevyváží stříbrem,
16 nemůže být zaplacena ofírským zlatem,
vzácným karneolem či safírem.
17 Nedá se srovnat se zlatem či se sklem
ani směnit za věci z ryzího zlata,
18 natož za korál a křišťál;
moudrost má větší cenu než perly.
19 Nedá se srovnat s kúšským topasem,
nedá se zaplatit nejčistším zlatem.
20 Odkud tedy přichází moudrost?
Kde je místo rozumnosti?
21 Je utajena před očima všeho živého,
zahalena i před nebeským ptactvem.
22 Říše zkázy a smrt říkají:
‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘
23 Jenom Bůh rozumí její cestě,
on zná také její místo,
24 neboť on dohlédne až do končin země,
vidí vše, co je pod nebem.
25 Když větru udělil prudkost
a vody odměrkou změřil,
26 když dešti stanovil cíl
a cestu bouřnému mračnu,
27 hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní,
učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal 28
a řekl člověku:
‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost,
vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘
1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců,
jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,
3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil
a já jsem temnotou šel v jeho světle,
4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti,
kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,
5 kdy ještě Všemocný byl při mně
a kolem mne moje čeleď, 6
kdy se mé nohy koupaly ve smetaně
a skála mi vylévala potoky oleje.
7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu,
abych na náměstí zaujal své místo,
8 mladíci, jak mě viděli, ztichli,
kmeti povstávali a zůstali stát,
9 velmoži se vystříhali řečí,
kladli si na ústa ruku,
10 hlas vévodů tichl,
jazyk jim přilnul k patru.
11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil,
a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,
12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc,
i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.
13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne
a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.
14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv;
jak říza a turban bylo mi právo.
15 Slepému jsem byl okem
a kulhavému nohou,
16 ubožákům jsem byl otcem,
spor neznámých jsem rozsuzoval,
17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky,
ze zubů mu vyrval kořist.
18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem
a rozmnožím své dny jako Fénix.
19 Můj kořen se rozloží při vodách,
na mém větvoví bude nocovat rosa.
20 Moje sláva se mi bude obnovovat
a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘
21 Poslouchali mě a na mě čekávali,
umlkali při mé radě;
22 po mém slovu už nic neměnili,
má řeč na ně kanula jak rosa.
23 Čekávali na mě jako na déšť,
otvírali ústa jak po jarním dešti.
24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru,
a oni neodmítali světlo mé tváře.
25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele,
bydlel jsem jako král mezi houfy,
jako ten, kdo těší truchlivé.
1 Avšak nyní se mi vysmívají ti,
kteří jsou mladší než já
, jejichž otců jsem si vážil tak málo,
že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům.
2 K čemu je mi síla jejich rukou,
když zhynula jejich svěžest?
3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár
od včerejška pustý, zpustošený,
4 trhají lebedu mezi křovím
a kořen kručinky jim je chlebem.
5 Byli vypuzeni z obce,
pokřikovali za nimi jako za zlodějem;
6 musejí bydlet ve srázných úvalech,
v podzemních slujích a pod útesy,
7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami,
8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní.
9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí;
10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne,
nestydí se mi do tváře plivat.
11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě,
a oni všechny zábrany odhodili.
12 Vyvstávají z pravé strany jako roj,
podrážejí mi nohy,
navršili proti mně cesty svých běd,
13 rozkopali moji stezku,
usilují o můj pád
a nebrání jim nikdo.
14 Jakoby širokou průrvou přicházejí,
valí se uprostřed trosek.
15 Proti mně se obrátily hrůzy,
jako vítr pronásledují mě za šlechetnost,
jako oblak odplynula moje spása.
16 A nyní je vylita má duše ve mně,
chopily se mě dny pokoření.
17 V noci mě bodá v kostech,
hlodá mě bolest neutuchající.
18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv,
sevřela mě jako pás suknici;
19 jsem smeten do bláta,
podoben prachu a popelu.
20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš,
stojím tu, měj pro mě pochopení.
21 Změnil ses mi v krutého protivníka,
strojíš mi úklady svou mocnou rukou.
22 Unášíš mě větrem jako na voze,
až mě opouštějí smysly.
23 Vím, že mě předáš smrti,
přivedeš do domu, kde se setká všechno živé.
24 Nikdo nepodá ruku do sutin,
kdyby z nich hynoucí o pomoc volal.
25 Neplakal jsem snad za krušných dnů,
nestaral jsem se o ubožáka?
26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo,
čekal jsem na světlo, a přišlo mračno.
27 Mé útroby neklidně vřou,
mám před sebou dny utrpení.
28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko,
povstávám ve shromáždění a volám o pomoc.
29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.
30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené.
31 Má citera zní při truchlení,
moje flétna při hlasu plačících.“