Vezmi a čti celou Bibli
Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.
Rozpis na 420. den čtení Přehled čtení„Ježíši, pravé světlo osvěcující každého člověka.
Zjev mi všechny poklady moudrosti a poznání,
které jsou v tobě ukryté.
Daruj mi svého svatého Ducha, aby mě naučil to, co jsi hlásal. Dej, ať tvé slovo pronikne do mé duše a povede moje kroky.
Amen.“Jób, kapitola 37
1 Mé srdce se z toho chvěje,
chtělo by vyskočit ze svého místa.
2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu,
rachotu, který mu vychází z úst.
3 Nechá jej dunět pod celým nebem
a jeho světlo září až k okrajům země.
4 Za ním řve jeho hlas,
on hřmí svým důstojným hlasem
a nezadržuje blesky,
když se jeho hlas rozléhá.
5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem,
dělá veliké věci, nad naše poznání:
6 sněhu velí: ‚Padej na zem‘
a dešti: ‚Ať prší‘, a déšť padá v mocných proudech.
7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť,
aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:
8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;
9 vichřice vyráží ze své komnaty
a severák přináší chlad;
10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;
11 oblak obtěžkává vláhou,
svým bleskem rozhání mračno,
12 a to se točí a převrací, jak on určí,
a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;
13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země,
jako důkazu milosrdenství.
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe,
postůj, zda pochopíš Boží divy.
15 Víš snad, co jimi Bůh míní,
když ozáří oblak svým bleskem?
16 Víš něco o tom, jak plují oblaka,
a vůbec něco o divech Vševědoucího?
17 Ty, jemuž horkem žhne šat,
když země znehybní pod jižním větrem,
18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky,
pevnou jak lité zrcadlo?
19 Seznam nás s tím, co mu máme říci.
Nic nedokážeme pro temnotu.
20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit?
Řekne si někdo o to, aby byl zničen?
21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích;
až se přežene vítr, pročistí je.
22 Od severu přichází zlatavá záře,
třpyt kolem Boha budící hrůzu;
23 avšak Všemocného nenajdeme.
Je vznešený v síle,
ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.
24 Ať se ho proto lidé bojí;
nehledí na žádného,
kdo spoléhá na své moudré srdce.“
Jób, kapitola 38
1 Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:
2 „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?
3 Nuže, opásej si bedra jako muž,
budu se tě ptát a poučíš mě.
4 Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?
Pověz, víš-li něco rozumného o tom.
5 Víš, kdo stanovil její rozměry,
kdo nad ní natáhl měřicí šňůru?
6 Do čeho jsou zapuštěny její podstavce,
kdo kladl její úhelný kámen,
7 zatímco jitřní hvězdy společně plesaly
a všichni synové Boží propukli v hlahol?
8 Kdo sevřel moře vraty,
když se valilo z lůna země,
9 když jsem mu určil za oděv mračno
a za plenku temný mrak,
10 když jsem mu stanovil meze,
položil závory a vrata
11 a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál;
zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘
12 Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru
a vykázal jitřence její místo,
13 aby se chopila okrajů země
a svévolníci byli z ní vytřeseni?
14 Země se mění jak hlína pod pečetidlem,
ale oni tu stojí, ač jsou jen šat.
15 Svévolníkům bude odepřeno světlo
a zvednutá paže bude přeražena.
16 Přišel jsi až ke zřídlu moře,
procházel ses po dně propastné tůně?
17 Byly ti odkryty brány smrti,
brány šeré smrti jsi spatřil?
18 Postřehls celou šíři země?
Pověz, znáš-li to všechno.
19 Kde je cesta k obydlí světla?
Kde má své místo temnota?
20 Můžeš je vykázat do jejich hranic?
Máš ponětí o stezkách k jejich domu?
21 Tušil jsi, že se jednou narodíš
a jak velký bude počet tvých dnů?
22 Přišel jsi někdy ke skladům sněhu,
spatřil jsi sklady krupobití,
23 které si šetřím pro časy soužení,
pro den války a boje?
24 Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo?
Odkud se žene na zemi východní vítr?
25 Kdo vyryl koryta povodni a bouřnému mračnu cestu,
26 aby pršelo na liduprázdnou zemi,
na poušť, v níž člověka není,
27 aby se napojila místa pustá a zpustošená
a vzešla mladá tráva?
28 Má snad déšť otce?
Kdo zplodil krůpěje rosy?
29 Z čího lůna vyšel led?
Kdo rodí nebeské jíní?
30 Vody tuhnou na kámen,
zamrzá hladina propastné tůně.
31 Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád
nebo rozvázat pouta Orióna?
32 Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas
a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými?
33 Víš, jaké jsou řády nebes?
Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi?
34 Pozvedneš svůj hlas k oblaku,
aby tě přikryla spousta vod?
35 Posíláš snad pro blesky, aby přišly
a ohlásily se ti: ‚Tu jsme‘?
36 Kdo dal ibisovi moudrost
a kohoutovi rozum?
37 Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky?
Kdo složí nebeské měchy,
38 když prach se v slitinu spojí
a hroudy k sobě přilnou?
39 Můžeš ulovit pro lva kořist
a uspokojit lačnost lvíčat,
40 když se krčí v peleších,
číhají ve svém doupěti v houští?
41 Kdo opatří úlovek krkavci,
když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?
Jób, kapitola 39
1 Znáš čas vrhu skalních kozorožců?
Opatrovals laň, když rodí?
2 Počítáš měsíce, kdy jsou březí,
a znáš čas jejich vrhu,
3 jak se skloní, vrhnou svá mláďata,
svých bolestí pozbývají?
4 Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou,
odběhnou a už se k nim nevracejí?
5 Kdo vypustil divokého osla na svobodu,
kdo uvolnil řemení stepnímu oslu,
6 jemuž jsem za domov vykázal pustinu,
solnou pláň za příbytek?
7 Posmívá se městskému hluku,
neposlouchá povyk poháněče,
8 na horách slídí po pastvě,
pídí se po zeleni.
9 Bude ti chtít jednorožec sloužit
či nocovat u tvého krmelce?
10 Připoutáš jednorožce provazem k brázdě,
bude snad za tebou doliny vláčet?
11 Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu?
Ponecháš mu výtěžek své práce?
12 Věřil bys mu, že tvé zrno sveze
a shromáždí na tvůj mlat?
13 Pštrosice mává křídlem,
není to však peruť s brky čápa;
14 svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu,
15 zapomíná, že je noha může rozšlápnout
a polní zvěř zdupat.
16 Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její,
nemá strach, že bude její námaha marná.
17 Bůh totiž odepřel dát jí moudrost,
nedal jí ani díl rozumnosti.
18 Když se však vyplašena vymrští,
je jí k smíchu kůň i s jezdcem.
19 Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu,
přioděl jsi jeho šíji hřívou?
20 Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka?
Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach,
21 v dolině hrabe nohama, rozjařen silou,
má-li vytáhnout proti ozbrojencům,
22 vysmívá se strachu, neděsí se,
před mečem se neobrací.
23 Toulec nad ním chřestí,
blýská se kopí a oštěp,
24 s burácením se řítí po zemi, až se chvěje,
nedá na nic než na zvuk polnice,
25 zařehtá, kdykoli polnice zazní,
zdaleka větří bitvu,
povely velitelů a válečný ryk.
26 Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne,
rozprostře křídla k jihu?
27 Což se na tvůj rozkaz vznese orel,
aby si vysoko udělal hnízdo?
28 Přebývá a nocuje na skále,
na skalním útesu, nepřístupném místě.
29 Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči.
30 Jeho mláďata střebají krev,
a kde jsou skolení, tam je i on.“
„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem.
Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho.
Amen.“Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.
1 Mé srdce se z toho chvěje,
chtělo by vyskočit ze svého místa.
2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu,
rachotu, který mu vychází z úst.
3 Nechá jej dunět pod celým nebem
a jeho světlo září až k okrajům země.
4 Za ním řve jeho hlas,
on hřmí svým důstojným hlasem
a nezadržuje blesky,
když se jeho hlas rozléhá.
5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem,
dělá veliké věci, nad naše poznání:
6 sněhu velí: ‚Padej na zem‘
a dešti: ‚Ať prší‘, a déšť padá v mocných proudech.
7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť,
aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:
8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;
9 vichřice vyráží ze své komnaty
a severák přináší chlad;
10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;
11 oblak obtěžkává vláhou,
svým bleskem rozhání mračno,
12 a to se točí a převrací, jak on určí,
a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;
13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země,
jako důkazu milosrdenství.
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe,
postůj, zda pochopíš Boží divy.
15 Víš snad, co jimi Bůh míní,
když ozáří oblak svým bleskem?
16 Víš něco o tom, jak plují oblaka,
a vůbec něco o divech Vševědoucího?
17 Ty, jemuž horkem žhne šat,
když země znehybní pod jižním větrem,
18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky,
pevnou jak lité zrcadlo?
19 Seznam nás s tím, co mu máme říci.
Nic nedokážeme pro temnotu.
20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit?
Řekne si někdo o to, aby byl zničen?
21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích;
až se přežene vítr, pročistí je.
22 Od severu přichází zlatavá záře,
třpyt kolem Boha budící hrůzu;
23 avšak Všemocného nenajdeme.
Je vznešený v síle,
ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.
24 Ať se ho proto lidé bojí;
nehledí na žádného,
kdo spoléhá na své moudré srdce.“
1 Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:
2 „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?
3 Nuže, opásej si bedra jako muž,
budu se tě ptát a poučíš mě.
4 Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?
Pověz, víš-li něco rozumného o tom.
5 Víš, kdo stanovil její rozměry,
kdo nad ní natáhl měřicí šňůru?
6 Do čeho jsou zapuštěny její podstavce,
kdo kladl její úhelný kámen,
7 zatímco jitřní hvězdy společně plesaly
a všichni synové Boží propukli v hlahol?
8 Kdo sevřel moře vraty,
když se valilo z lůna země,
9 když jsem mu určil za oděv mračno
a za plenku temný mrak,
10 když jsem mu stanovil meze,
položil závory a vrata
11 a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál;
zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘
12 Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru
a vykázal jitřence její místo,
13 aby se chopila okrajů země
a svévolníci byli z ní vytřeseni?
14 Země se mění jak hlína pod pečetidlem,
ale oni tu stojí, ač jsou jen šat.
15 Svévolníkům bude odepřeno světlo
a zvednutá paže bude přeražena.
16 Přišel jsi až ke zřídlu moře,
procházel ses po dně propastné tůně?
17 Byly ti odkryty brány smrti,
brány šeré smrti jsi spatřil?
18 Postřehls celou šíři země?
Pověz, znáš-li to všechno.
19 Kde je cesta k obydlí světla?
Kde má své místo temnota?
20 Můžeš je vykázat do jejich hranic?
Máš ponětí o stezkách k jejich domu?
21 Tušil jsi, že se jednou narodíš
a jak velký bude počet tvých dnů?
22 Přišel jsi někdy ke skladům sněhu,
spatřil jsi sklady krupobití,
23 které si šetřím pro časy soužení,
pro den války a boje?
24 Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo?
Odkud se žene na zemi východní vítr?
25 Kdo vyryl koryta povodni a bouřnému mračnu cestu,
26 aby pršelo na liduprázdnou zemi,
na poušť, v níž člověka není,
27 aby se napojila místa pustá a zpustošená
a vzešla mladá tráva?
28 Má snad déšť otce?
Kdo zplodil krůpěje rosy?
29 Z čího lůna vyšel led?
Kdo rodí nebeské jíní?
30 Vody tuhnou na kámen,
zamrzá hladina propastné tůně.
31 Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád
nebo rozvázat pouta Orióna?
32 Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas
a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými?
33 Víš, jaké jsou řády nebes?
Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi?
34 Pozvedneš svůj hlas k oblaku,
aby tě přikryla spousta vod?
35 Posíláš snad pro blesky, aby přišly
a ohlásily se ti: ‚Tu jsme‘?
36 Kdo dal ibisovi moudrost
a kohoutovi rozum?
37 Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky?
Kdo složí nebeské měchy,
38 když prach se v slitinu spojí
a hroudy k sobě přilnou?
39 Můžeš ulovit pro lva kořist
a uspokojit lačnost lvíčat,
40 když se krčí v peleších,
číhají ve svém doupěti v houští?
41 Kdo opatří úlovek krkavci,
když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?
1 Znáš čas vrhu skalních kozorožců?
Opatrovals laň, když rodí?
2 Počítáš měsíce, kdy jsou březí,
a znáš čas jejich vrhu,
3 jak se skloní, vrhnou svá mláďata,
svých bolestí pozbývají?
4 Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou,
odběhnou a už se k nim nevracejí?
5 Kdo vypustil divokého osla na svobodu,
kdo uvolnil řemení stepnímu oslu,
6 jemuž jsem za domov vykázal pustinu,
solnou pláň za příbytek?
7 Posmívá se městskému hluku,
neposlouchá povyk poháněče,
8 na horách slídí po pastvě,
pídí se po zeleni.
9 Bude ti chtít jednorožec sloužit
či nocovat u tvého krmelce?
10 Připoutáš jednorožce provazem k brázdě,
bude snad za tebou doliny vláčet?
11 Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu?
Ponecháš mu výtěžek své práce?
12 Věřil bys mu, že tvé zrno sveze
a shromáždí na tvůj mlat?
13 Pštrosice mává křídlem,
není to však peruť s brky čápa;
14 svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu,
15 zapomíná, že je noha může rozšlápnout
a polní zvěř zdupat.
16 Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její,
nemá strach, že bude její námaha marná.
17 Bůh totiž odepřel dát jí moudrost,
nedal jí ani díl rozumnosti.
18 Když se však vyplašena vymrští,
je jí k smíchu kůň i s jezdcem.
19 Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu,
přioděl jsi jeho šíji hřívou?
20 Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka?
Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach,
21 v dolině hrabe nohama, rozjařen silou,
má-li vytáhnout proti ozbrojencům,
22 vysmívá se strachu, neděsí se,
před mečem se neobrací.
23 Toulec nad ním chřestí,
blýská se kopí a oštěp,
24 s burácením se řítí po zemi, až se chvěje,
nedá na nic než na zvuk polnice,
25 zařehtá, kdykoli polnice zazní,
zdaleka větří bitvu,
povely velitelů a válečný ryk.
26 Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne,
rozprostře křídla k jihu?
27 Což se na tvůj rozkaz vznese orel,
aby si vysoko udělal hnízdo?
28 Přebývá a nocuje na skále,
na skalním útesu, nepřístupném místě.
29 Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči.
30 Jeho mláďata střebají krev,
a kde jsou skolení, tam je i on.“