ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Vezmi a čti celou Bibli

Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.

 

Dá se za rok přečíst Bible?
Dá a zkušenosti lidí, kterým se to podařilo, to potvrzuje. Jenom rozhodnutí k tomu ale nestačí.
 
Co je k tomu tedy ještě potřeba?
Určitě je nezbytná silná motivace. Bez ní člověk skončí u krá­lovských bitev nebo u vyjití z Egypta, zkolabuje na poušti, když přichází od Hospodina nařízení... Někteří vytrvalci dojdou až k rodokmenům.
Ale motivace není vše. Čtenář potřebuje také nějaký pevný opěrný bod, strukturu a právě k tomu má sloužit zmiňovaná kniha. Člověk má nějaký plán a má přehled, jak ho plní. Tako­vé plány přeci potřebujeme často i jinde, nejen v duchovních věcech.
Ado třetice hodně pomáhá povzbuzení ostatních lidí, kte­ří také čtou. Nedávno jsem například dostal mail od farníka z jihu Moravy, který se schází s dalšími chlapy asi ve věku tři­ceti čtyřiceti let, a chystají se na četbu Písma. Tak to mě nad­chlo. Takové společenství je pro společnou četbu určitě velkou podporou.
 
Jaká forma čtení je pro laika, který by rád přečetl celou Bib­li, nejlepší?
Všechno má něco do sebe. Pro začátečníka, který s Písmem přišel do styku třeba jen během bohoslužeb, je asi nejjedno­dušší četba s někým jiným nebo - jak už jsem řekl - ve spole­čenství. Silný motor společenství člověka nese. My ve farnosti máme společenství, které se schází jednou týdně a vytyčili si jako cíl přečíst Písmo během sedmi let…a úspěšně. Ale je to spíš výjimka, protože některé pasáže jsou opravdu hodně náročné a není jednoduché se jimi prokousat.
 
Jste v kontaktu s úspěšnými čtenáři, ale máte představu o úskalích, se kterými se lidé nejčastěji při četbě Bible potý­kají?
Mezi úskalí patří určitě amorální příběhy Starého zákona o různých vraždách, podvodech, machinacích, jak dosáhnout kýženého potomka, všechny zdlouhavé bitvy, únavné rodo­kmeny... To všechno bez výkladu zůstane pouhou literou. Ale určitě i u proroků je těžké číst bez znalosti historického pozadí. To se člověk ztrácí. Nejlepší je mít při ruce dobrý výklad nebo aspoň úvod, aby člověk věděl, ke komu prorok promlouvá v jakém kontextu. Další obtíží při četbě je odlišný slovník, který je použit v Bibli. Například pro slovo „spravedlnost“, u kterého máme pocit, že mu rozumíme. K porozumění biblického jazyka mohou posloužit opět výklady, biblické slovníky nebo biblické hodiny. Člověka samotného často nenapadne, že v termínech, které zná, může být nějaká potíž. Má pocit, že textu rozumí.
Určitý problém může vzniknout také u lidí, kteří chodí do kos­tela a z kázání mají mnoho věcí v hlavě. Při četbě pak mají pocit, že obsahu rozumí, ale ve skutečnosti jde třeba o text s přidanou katechismovou nadstavbou, není to ovšem přímo přiléhavý výklad. To je docela obvyklé, že se v kázáních nevy­kládá přímo Písmo, ale spíš aktualizace. Některé jsou už dost
vžité a lidé už se pak naučí takto uvažovat. Tím se význam Písma trochu posouvá.
 
Jak se tedy díváte na nutnost aktualizace textu? Nebo by se měl člověk spíše učit slovník, ve kterém je Bible psaná?
I to, i to. Od chytrých lidí jsem přejal myšlenku, jak by měl člo­věk při četbě postupovat. V první řadě by se měl čtenář poku­sit pochopit, co text říká sám o sobě. Být pozorný vůči textu a kontextu. Co předchází, co následuje, na co pisatel reaguje. Co znamenal tehdy, pro tehdejší adresáty a pak by měl násle­dovat druhý krok, co znamená pro nás.
Chápu, že to dá trochu práce, ale třeba právě ve společenství nebo na biblické hodině je pro to určitě vhodný prostor. Takový je podle mě ideál, to je ta správná metoda, jinak člověk text snadno překroutí.
 
Společenství, biblické hodiny, výkladový slovník… Není sko­ro nebezpečné číst Písmo sám? Neriskuje člověk vlastním výkladem příliš velký posun významu?
Tohoto nebezpečí si byli lidé vědomi už ve středověku, když se začali množit reformátoři a chtěli vkládat Písmo do rukou všech lidí. Katolická církev na to reagovala s tím, že Písmo má být opatřené vždy určitým výkladem a poznámkami a že jen oficiální text v latině je ten správný. Teprve díky druhému vati­kánskému koncilu jsme odkryli, že Písmo skutečně patří všem lidem do ruky a že Písmo má být s poznámkami pod čarou a výkladovým aparátem. Ideálem je číst Písmo ve společenství, v jednotě s celou církví, ale chápu, že ne vždy se to podaří.
Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh je dost mocný a moudrý a dokáže člověka oslovit i přes špatný výklad, přes špatnou metodu nebo postup.
 
Jaký překlad byste doporučil?
Nejlepší je používat více překladů, člověk může porovnávat a každý překlad má něco do sebe. Krásné a paradoxní je, že náš malý český národ, ačkoli je zde málo křesťanů, má mnoho překladů.
Pokud se podíváme na ty hlavní - liturgický překlad je poměrně čtivý, ale obzvlášť u Pavla málo přesný. Ekumenický překlad je přesnější, ale mnohdy používá archaický jazyk a na rozdíl od liturgického nemá poznámky pod čarou. Jazyk Jeruzalémské Bible je opět trochu archaický, ale tento překlad má poznámky pod čarou a úvody, což je plus. Pak máme nový překlad Bib­le pro 21. století, to je velmi živý jazyk, současný. Minusem může být ale zase skutečnost, že hlavní autor nebyl biblista, takže zde chybí určitá zkušenost v biblistice.
Takže nejlepší je mít více překladů a porovnávat, ale na to se zmůže opravdu jen malé procento čtenářů. Tak tedy mít k dis­pozici aspoň dva, tři překlady a porovnávat aspoň ty pasáže, které mě zajímají, kde jsou otazníky.
 
Čím tedy začít?
Pokud nemám nic přečteného tak pro začátek z Nového záko­na Matoušovo evangelium, Lukášovo, Janovo, něco jednoduš­šího z Pavlovy školy - třeba list Efezanům, Filipanům, listy Korinťanům, Janovy listy. Ze Starého zákona potom žalmy, dobře srozumitelnou mudroslovnou literaturu – knihy Přísloví, Sírachovce, Moudrosti. Az proroků Izaijáše a Jeremiáše.
Anebo nejjednodušší je začít podle liturgie, jsou to texty stěžejní, klíčové, hodně silné a relativně srozumitelné. Díky tomu, že se čtou, jsou aspoň částečně v našich uších a srd­cích. Z kázání k tomu máme určitá vodítka, myšlenky, náměty k přemýšlení a kromě toho nás může podporovat vědomí, že spolu se mnou tento text čte miliony lidí po světě. Nejsem v tom sám.
 
Jak velká část je v liturgických textech?
Nový zákon skoro celý, ale ze Starého jen asi jedna třetina.
 
Existují určitě části Bible, které jsou čteny a citovány velmi často, vedle toho jsou ale jiné úseky, které takovou pozor­nost nestrhávají. Jakou opomenutou část Písma byste rád vyzdvihl?
Velepíseň, Píseň písní. Tuto knihu můžeme chápat jednak jako opěvování krásy a lásky mezi mužem a ženou a zároveň ji můžeme chápat na rovině duchovní jako vztah mezi člově­kem a Bohem nebo Kristem a církví, jak se to chápe v křesťan­ské tradici. Tento druhý duchovní výklad je však nutné brát s určitou špetkou zdravého rozumu, protože ne všechny části z této literatury jsou takto snadno vyložitelné. Takže tuto kni­hu bych doporučil objevit. I pro mladé, i pro starší.
Ataké Janovo evangelium, není tak těžké a přitom je strašně bohaté. To bych viděl jako pramen živé vody pro naše spole­čenství.
 
Jak nahlížíte na význam Bible mezi nevěřícími? Má smysl číst jí jen jako součást kulturního kontextu, jen jako lite­ru?
Určitě je lepší Bibli znát než neznat. Ale bylo by dobré mít k tomu nějakou čítanku, protože celou Bibli přečíst je obtížné pro věřící, natož pro člověka, který s vírou nemá nic společ­ného. Ale setkal jsem se i s lidmi, kteří před konverzí přečetli velkou část Bible.
 
A jaká část Bible je pro Vás osobně důležitá?
Je to text, který jsem měl i na primičním obrázku Ozeáš 11, 1 – 4.
Ajinak z dalšího Janovo evangelium a Janovy listy, které koneckonců učím i na fakultě.
 
Barbora Hronová
 

 

 

 
 

 

 

Rozpis na 539. den čtení Přehled čtení

„Bože, který oživuješ, chci se vystavit působení tvého slova. Otevři mé oči a uši, abych tvému slovu rozuměl. Otevři mé srdce, aby se mne tvé slovo dotklo. Otevři mé ruce, aby tvé slovo bylo pro ostatní poznatelné. Pro toto všechno si vyprošuji tvého posilujícího Ducha. Amen.“

Jan, Úvod k Janovu evangeliu

1.  Úvodní charakteristika

Janovo evangelium, které je obecně považováno za nejmladší ze všech čtyřech kanonických evangelií, je pozoruhodnou knihou. Pomocí slov z běž­ného života evangelista Jan vyjadřuje hluboké teologické myšlenky. Již Klement Alexandrijský (140/150 až asi 220) staví vůči synopti­kům toto evangelium jako εὐαγγέλιον πνευματικόν „duchovní evan­gelium“ (Eusebius, Historia Ecclesiastica 6,14,7; PG 20,552). Ja­novo evangelium lze tedy považovat za evangelium kontemplativ­ního věřícího člověka, který dospěl ke křesťanské zralosti.
 
2.  Okolnosti vzniku
Podle téměř jednomyslného svědectví křesťanské tradice je za autora čtvrtého evangelia pokládán apoštol Jan, syn Zebedeův, bratr apoštola Jakuba (Mk 1,18; 3,17), který ho sepsal ve vysokém věku v Efesu. Nejstarší svědectví o vzniku Janova evangelia poskytuje biskup Irenej z Lyonu kolem roku 180 po Kr.: „Pak Jan, učedník Páně, který také ležel na jeho prsou, také sám vydal evangelium, když pobýval v Efesu v Asii“ (Adversus haereses 3,1,1 = Eusebius, Historia Ecclesiastica 5,8,4; PG 20,449). Na jiném místě pak sdě­luje, že Jan žil v Efesu až do doby císaře Trajána (98–117) (srov. Ad­versus hae­reses 2,22,5 = Eusebius, Historia Ecclesiastica 3,23,3; PG 20,257). V dnešní době mnozí odborníci počítají s tím, že se toto dílo postupně utvářelo skrze několik redakčních zpracování, že jeho autorem nebyl očitý svědek Ježíšova pozemského života a že dostalo konečnou podobu na konci prvního století s největší pravděpodob­ností v Efesu, popř. v Malé Asii.
 (např. 1-2 Tim; Tit).
 
3.  Struktura a obsah
1.      Pro­log: Poslání vtěleného Slova, prostředníka stvoření a zjevení spásy (Jan 1,1–18);
2.      Kniha znamení: Ježíšovo zjevení před světem (Jan 1,19–12,50) – rozvíjí téma z Prologu (Jan 1,11): „do vlastního přišel, ale vlastního ho nepřijali“;
3.      Kniha slávy: Ježíšovo zjevení před učedníky (Jan 13,1–20,31) – ilustruje téma z prologu (Jan 1,12–13): „všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“;
4.      Epilog: Zjevení v Galileji a druhý závěr evangelia (Jan 21,1–25)
 
4.  Teologická témata
Janovo evangelium již na první pohled prozrazuje, že jeho vyprávění o Ježíši se významným způsobem odlišuje od ostatních třech evangelií. Tento rozdíl spočívá nejen v chronologic­kém a geografickém schématu, avšak rovněž v literárním a teolo­gické charakteru. Synoptická evangelia uvádí, že dějištěm Ježíšova veřejného působení byla téměř výlučně Galilea, a informují o jedné Ježíšově cestě do Jeruzaléma, po které následuje jen asi jeden týden trvající Ježíšovo vystoupení v Jeruzalémě, jež je ukončeno jeho za­tčením a ukřižováním. Naproti tomu však evangelista Jan zmiňuje, že Ježíš putoval z Galileje třikrát do Jeruzaléma (Jan 2,13; 5,1; 7,10) a že jeho třetí pobyt v tomto městě trval od slavnosti stánků (Jan 7,2), přes slavnost posvěcení chrámu (Jan 10,32), až do Velikonoc, kdy se odehrály pašijové události (Jan 11,55; 12,1; 18,28), tj. při­bližně půl roku. Evangelista Jan, na rozdíl od synoptiků hovoří o trojích velikonočních svátcích (Jan 2,13; 6,4; 11,55).
Středem Ježí­šova zvěstování v synoptických evangeliích je přibližující se a v Je­žíšově osobě přítomné „Boží království“ (srov. např. Lk 11,20; 17,21). Naproti tomu v Janově líčení Ježíšova zvěstování zastává tento motiv jen velmi podřadnou roli. Výraz „Boží království“ se objevuje ve čtvrtém evangeliu pouze v Jan 3,3.5. Dů­ležitý výraz synoptického zvěstování „pokání, obrácení“ rovněž chybí u Jana. Můžeme říci, že jeho místo v Janově evangeliu zaujímá „víra“. Dále u Jana chybí protiklad mezi hříšníky a spraved­livými, jak je tomu u synoptiků. Na druhou stranu se ve čtvrtém evangeliu objevuje protiklad mezi věřícími a nevěřícími. Zatímco synoptická evangelia obsahují velký počet výpravných perikop, které jsou volně spojeny dohromady, v Janově evangeliu se setkáváme pouze s několika s rozmyslem vybranými vyprávěními, které se vy­značují dramatičností (Jan 4,1–42; 6,1–69; 9,1–41; 11,1–54). Na rozdíl od synoptiků, kde Ježíšovy řeči jsou sestaveny z četných, vět­šinou krátkých logií, Ježíšovy řeči v Janově evangeliu jsou uzavřené jednotky se souvislým myšlenkovým pochodem, které jsou zpravidla utvořeny ve formě dialogu.
Čtvrté evangelium má pouze několik společných vyprávění se synoptiky: povolání učedníků (Jan 1,35–52; srov. Mk 1,16–20; Mt 4,18–22; Lk 5,1–11); uzdravení syna královského služebníka (Jan 4,43–54; srov. Mt 8,5–13; Lk 7,1–10), nasycení pěti tisíců (Jan 6,1–15; srov. Mk 6,30–44; Mt 14,13–21; Lk 9,10–17), Ježíš kráčí po moři (Jan 6,16–21; srov. Mk 6,45–52; Mt 14,22–33), Petrovo vyznání (Jan 6,66–71; srov. Mk 8,27–30; Mt 16,13–20; Lk 9,18–21), pomazání v Betánii (Jan 12,1–8; srov. Mk 14,3–9; Mt 26,6–13), vjezd do Jeruzaléma (Jan 12,12–19; srov. Mk 11,1–10; Mt 21,1–11; Lk 19,28–40) a některé úryvky z vy­právění pašijových událostí.
Na druhou stranu obsahuje rovněž vlastní látku: zázrak na svatbě v Káně Galilejské (Jan 2,1–11), setkání s Nikodémem (Jan 3,1–21), setkání se Samaritánkou (Jan 4,1–42), uzdravení nemocného u rybníka Bethzatha a spor se židy (Jan 5,1–47), uzdravení slepého od narození a spor se židy (Jan 9,1–41), vzkříšení Lazara (Jan 11,1–54).
 Nakonec můžeme pozorovat, že, na rozdíl od synoptiků, poskytuje evangelista Jan celou řadu zcela přesných (a z archeologického hlediska rovněž zčásti potvrzených) údajů o lo­kalitách, které v tomto vysoce teologickém spise překvapují (srov. Jan 1,28; 3,23; 4,5–6; 5,2; 8,20; 9,7; 10,23; 11,54; 19,13).
 
5. Význam evangelia
Na vý­znam čtvrtého evangelia poukazuje mimo jiné jeho liturgické používání. V tříletém liturgickém cyklu nedělních čtení má každé ze synoptic­kých evangelií svůj vlastní rok – Matouš (rok A), Marek (rok B), Lukáš (rok C). Neexistuje však rok evangelisty Jana. I přesto texty z Janova evangelia zaznívají ve všech třech liturgických cyklech v době vánoční, postní a velikonoční. Skutečnost, že církev se obrací k četbě Janova evangelia, aby ji vedlo v zásadních okamžicích jejího liturgického života – slavení Ježíšova narození, připomínky jeho smrti a oslavy jeho zmrtvýchvstání – poukazuje na jeho specifičnost. Janovo evangelium můžeme tedy označit jako „evangelium svátků“.
 
6.  Literatura
F. J. Moloney, Evangelium podle Jana, Sacra Pagina 4, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.
P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 1993.
P. Pokorný – U. Heckel, Úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 2013.
F. Porsch, Evangelium sv. Jana, MSKNZ 4, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.
L. Tichý, Úvod do Nového zákona, Svitavy: Trinitas, 20032.
 
zpracoval Petr Mareček  
 
 

Jan, kapitola 1

1 Na počátku bylo Slovo,

to Slovo bylo u Boha,

to Slovo bylo Bůh.

2 To bylo na počátku u Boha.

3 Všechno povstalo skrze ně

a bez něho nepovstalo nic, co jest.

4 V něm byl život a život byl světlo lidí.

5 To světlo ve tmě svítí

a tma je nepohltila.

6 Od Boha byl poslán člověk,

jménem Jan.

7 Ten přišel proto,

aby vydal svědectví o tom světle,

aby všichni uvěřili skrze něho.

8 Jan sám nebyl tím světlem,

ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

9 Bylo tu pravé světlo,

které osvěcuje každého člověka;

to přicházelo do světa.

10 Na světě byl,

svět skrze něj povstal,

ale svět ho nepoznal.

11 Přišel do svého vlastního,

ale jeho vlastní ho nepřijali.

12 Těm pak, kteří ho přijali

a věří v jeho jméno,

dal moc stát se Božími dětmi.

13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé,

jako děti pozemských otců,

ýbrž narodili se z Boha.

14 A Slovo se stalo tělem

a přebývalo mezi námi.

Spatřili jsme jeho slávu, slávu,

jakou má od Otce jednorozený Syn,

plný milosti a pravdy.

15 Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“

16 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. 17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. 18 Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

19 Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ 20 Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ 21 Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ 22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ 23 Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ 24 Ti vyslaní byli z řad farizeů. 25 Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ 26 Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – 27 ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ 28 To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.

29 Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. 30 To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. 31 Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ 32 Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. 33 A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ 34 Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“

35 Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. 36 Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ 37 Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. 38 Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ 39 Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.

40 Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 41 Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ 42 Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 43 Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ 44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; 45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ 46 Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ 47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“ 48 Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ 49 „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“ 51 A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem. Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho. Amen.“
Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.