Rozpis na 539. den čtení Přehled čtení
„Svatý Otče, ty jsi Světlo a Život, otevři mé oči a mé srdce, abych mohl proniknout a pochopit tvé Slovo.
Sešli mně Ducha svatého, Ducha svého Syna Ježíše Krista, abych mohl s otevřeností přijmout tvou Pravdu.
Daruj mi otevřené a velkorysé srdce, abych v rozhovoru s tebou poznal a miloval tvého Syna a svého Spasitele Ježíše, a všem svým bratřím a sestrám vydával svědectví o tvém evangeliu.
Prosím tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v Duchu svatém žije na věky věků.
Amen.“
Jan, Úvod k Janovu evangeliu
1. Úvodní charakteristika
Janovo evangelium, které je obecně považováno za nejmladší ze všech čtyřech kanonických evangelií, je pozoruhodnou knihou. Pomocí slov z běžného života evangelista Jan vyjadřuje hluboké teologické myšlenky. Již Klement Alexandrijský (140/150 až asi 220) staví vůči synoptikům toto evangelium jako εὐαγγέλιον πνευματικόν „duchovní evangelium“ (Eusebius, Historia Ecclesiastica 6,14,7; PG 20,552). Janovo evangelium lze tedy považovat za evangelium kontemplativního věřícího člověka, který dospěl ke křesťanské zralosti.
2. Okolnosti vzniku
Podle téměř jednomyslného svědectví křesťanské tradice je za autora čtvrtého evangelia pokládán apoštol Jan, syn Zebedeův, bratr apoštola Jakuba (Mk 1,18; 3,17), který ho sepsal ve vysokém věku v Efesu. Nejstarší svědectví o vzniku Janova evangelia poskytuje biskup Irenej z Lyonu kolem roku 180 po Kr.: „Pak Jan, učedník Páně, který také ležel na jeho prsou, také sám vydal evangelium, když pobýval v Efesu v Asii“ (Adversus haereses 3,1,1 = Eusebius, Historia Ecclesiastica 5,8,4; PG 20,449). Na jiném místě pak sděluje, že Jan žil v Efesu až do doby císaře Trajána (98–117) (srov. Adversus haereses 2,22,5 = Eusebius, Historia Ecclesiastica 3,23,3; PG 20,257). V dnešní době mnozí odborníci počítají s tím, že se toto dílo postupně utvářelo skrze několik redakčních zpracování, že jeho autorem nebyl očitý svědek Ježíšova pozemského života a že dostalo konečnou podobu na konci prvního století s největší pravděpodobností v Efesu, popř. v Malé Asii.
(např. 1-2 Tim; Tit).
3. Struktura a obsah
1. Prolog: Poslání vtěleného Slova, prostředníka stvoření a zjevení spásy (Jan 1,1–18);
2. Kniha znamení: Ježíšovo zjevení před světem (Jan 1,19–12,50) – rozvíjí téma z Prologu (Jan 1,11): „do vlastního přišel, ale vlastního ho nepřijali“;
3. Kniha slávy: Ježíšovo zjevení před učedníky (Jan 13,1–20,31) – ilustruje téma z prologu (Jan 1,12–13): „všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“;
4. Epilog: Zjevení v Galileji a druhý závěr evangelia (Jan 21,1–25)
4. Teologická témata
Janovo evangelium již na první pohled prozrazuje, že jeho vyprávění o Ježíši se významným způsobem odlišuje od ostatních třech evangelií. Tento rozdíl spočívá nejen v chronologickém a geografickém schématu, avšak rovněž v literárním a teologické charakteru. Synoptická evangelia uvádí, že dějištěm Ježíšova veřejného působení byla téměř výlučně Galilea, a informují o jedné Ježíšově cestě do Jeruzaléma, po které následuje jen asi jeden týden trvající Ježíšovo vystoupení v Jeruzalémě, jež je ukončeno jeho zatčením a ukřižováním. Naproti tomu však evangelista Jan zmiňuje, že Ježíš putoval z Galileje třikrát do Jeruzaléma (Jan 2,13; 5,1; 7,10) a že jeho třetí pobyt v tomto městě trval od slavnosti stánků (Jan 7,2), přes slavnost posvěcení chrámu (Jan 10,32), až do Velikonoc, kdy se odehrály pašijové události (Jan 11,55; 12,1; 18,28), tj. přibližně půl roku. Evangelista Jan, na rozdíl od synoptiků hovoří o trojích velikonočních svátcích (Jan 2,13; 6,4; 11,55).
Středem Ježíšova zvěstování v synoptických evangeliích je přibližující se a v Ježíšově osobě přítomné „Boží království“ (srov. např. Lk 11,20; 17,21). Naproti tomu v Janově líčení Ježíšova zvěstování zastává tento motiv jen velmi podřadnou roli. Výraz „Boží království“ se objevuje ve čtvrtém evangeliu pouze v Jan 3,3.5. Důležitý výraz synoptického zvěstování „pokání, obrácení“ rovněž chybí u Jana. Můžeme říci, že jeho místo v Janově evangeliu zaujímá „víra“. Dále u Jana chybí protiklad mezi hříšníky a spravedlivými, jak je tomu u synoptiků. Na druhou stranu se ve čtvrtém evangeliu objevuje protiklad mezi věřícími a nevěřícími. Zatímco synoptická evangelia obsahují velký počet výpravných perikop, které jsou volně spojeny dohromady, v Janově evangeliu se setkáváme pouze s několika s rozmyslem vybranými vyprávěními, které se vyznačují dramatičností (Jan 4,1–42; 6,1–69; 9,1–41; 11,1–54). Na rozdíl od synoptiků, kde Ježíšovy řeči jsou sestaveny z četných, většinou krátkých logií, Ježíšovy řeči v Janově evangeliu jsou uzavřené jednotky se souvislým myšlenkovým pochodem, které jsou zpravidla utvořeny ve formě dialogu.
Čtvrté evangelium má pouze několik společných vyprávění se synoptiky: povolání učedníků (Jan 1,35–52; srov. Mk 1,16–20; Mt 4,18–22; Lk 5,1–11); uzdravení syna královského služebníka (Jan 4,43–54; srov. Mt 8,5–13; Lk 7,1–10), nasycení pěti tisíců (Jan 6,1–15; srov. Mk 6,30–44; Mt 14,13–21; Lk 9,10–17), Ježíš kráčí po moři (Jan 6,16–21; srov. Mk 6,45–52; Mt 14,22–33), Petrovo vyznání (Jan 6,66–71; srov. Mk 8,27–30; Mt 16,13–20; Lk 9,18–21), pomazání v Betánii (Jan 12,1–8; srov. Mk 14,3–9; Mt 26,6–13), vjezd do Jeruzaléma (Jan 12,12–19; srov. Mk 11,1–10; Mt 21,1–11; Lk 19,28–40) a některé úryvky z vyprávění pašijových událostí.
Na druhou stranu obsahuje rovněž vlastní látku: zázrak na svatbě v Káně Galilejské (Jan 2,1–11), setkání s Nikodémem (Jan 3,1–21), setkání se Samaritánkou (Jan 4,1–42), uzdravení nemocného u rybníka Bethzatha a spor se židy (Jan 5,1–47), uzdravení slepého od narození a spor se židy (Jan 9,1–41), vzkříšení Lazara (Jan 11,1–54).
Nakonec můžeme pozorovat, že, na rozdíl od synoptiků, poskytuje evangelista Jan celou řadu zcela přesných (a z archeologického hlediska rovněž zčásti potvrzených) údajů o lokalitách, které v tomto vysoce teologickém spise překvapují (srov. Jan 1,28; 3,23; 4,5–6; 5,2; 8,20; 9,7; 10,23; 11,54; 19,13).
5. Význam evangelia
Na význam čtvrtého evangelia poukazuje mimo jiné jeho liturgické používání. V tříletém liturgickém cyklu nedělních čtení má každé ze synoptických evangelií svůj vlastní rok – Matouš (rok A), Marek (rok B), Lukáš (rok C). Neexistuje však rok evangelisty Jana. I přesto texty z Janova evangelia zaznívají ve všech třech liturgických cyklech v době vánoční, postní a velikonoční. Skutečnost, že církev se obrací k četbě Janova evangelia, aby ji vedlo v zásadních okamžicích jejího liturgického života – slavení Ježíšova narození, připomínky jeho smrti a oslavy jeho zmrtvýchvstání – poukazuje na jeho specifičnost. Janovo evangelium můžeme tedy označit jako „evangelium svátků“.
6. Literatura
F. J. Moloney, Evangelium podle Jana, Sacra Pagina 4, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.
P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 1993.
P. Pokorný – U. Heckel, Úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 2013.
F. Porsch, Evangelium sv. Jana, MSKNZ 4, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.
L. Tichý, Úvod do Nového zákona, Svitavy: Trinitas, 20032.
zpracoval Petr Mareček
Jan, kapitola 1
1 Na počátku bylo Slovo,
to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh.
2 To bylo na počátku u Boha.
3 Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic, co jest.
4 V něm byl život a život byl světlo lidí.
5 To světlo ve tmě svítí
a tma je nepohltila.
6 Od Boha byl poslán člověk,
jménem Jan.
7 Ten přišel proto,
aby vydal svědectví o tom světle,
aby všichni uvěřili skrze něho.
8 Jan sám nebyl tím světlem,
ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
9 Bylo tu pravé světlo,
které osvěcuje každého člověka;
to přicházelo do světa.
10 Na světě byl,
svět skrze něj povstal,
ale svět ho nepoznal.
11 Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
12 Těm pak, kteří ho přijali
a věří v jeho jméno,
dal moc stát se Božími dětmi.
13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé,
jako děti pozemských otců,
ýbrž narodili se z Boha.
14 A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu, slávu,
jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.
15 Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
16 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. 17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. 18 Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
19 Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ 20 Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ 21 Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ 22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ 23 Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ 24 Ti vyslaní byli z řad farizeů. 25 Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ 26 Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – 27 ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ 28 To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.
29 Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. 30 To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. 31 Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ 32 Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. 33 A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ 34 Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“
35 Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. 36 Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ 37 Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. 38 Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ 39 Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.
40 Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 41 Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ 42 Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 43 Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ 44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; 45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ 46 Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ 47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“ 48 Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ 49 „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“ 51 A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
„Dobrý Otče, ty jsi zdroj lásky, děkuji ti za to, žes mi daroval Ježíše, živé Slovo a pokrm pro můj duchovní život.
Pomoz mi, abych Slovo tvého Syna, které jsem četl a přijal do svého nitra, uměl uvádět ve skutek a konfrontoval je se svým životem.
Dej, ať je umím převést do svého každodenního života a nacházet své štěstí v jeho naplňování. Pomáhej mi, abych se uprostřed svých bližních stal živým znamením a autentickým svědkem tvého evangelia spásy.
Prosím tě o to skrze Krista, našeho Pána.
Amen.“