Vezmi a čti celou Bibli
Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.
Dá se za rok přečíst Bible?
Dá a zkušenosti lidí, kterým se to podařilo, to potvrzuje. Jenom rozhodnutí k tomu ale nestačí.
Co je k tomu tedy ještě potřeba?
Určitě je nezbytná silná motivace. Bez ní člověk skončí u královských bitev nebo u vyjití z Egypta, zkolabuje na poušti, když přichází od Hospodina nařízení... Někteří vytrvalci dojdou až k rodokmenům.
Ale motivace není vše. Čtenář potřebuje také nějaký pevný opěrný bod, strukturu a právě k tomu má sloužit zmiňovaná kniha. Člověk má nějaký plán a má přehled, jak ho plní. Takové plány přeci potřebujeme často i jinde, nejen v duchovních věcech.
Ado třetice hodně pomáhá povzbuzení ostatních lidí, kteří také čtou. Nedávno jsem například dostal mail od farníka z jihu Moravy, který se schází s dalšími chlapy asi ve věku třiceti čtyřiceti let, a chystají se na četbu Písma. Tak to mě nadchlo. Takové společenství je pro společnou četbu určitě velkou podporou.
Jaká forma čtení je pro laika, který by rád přečetl celou Bibli, nejlepší?
Všechno má něco do sebe. Pro začátečníka, který s Písmem přišel do styku třeba jen během bohoslužeb, je asi nejjednodušší četba s někým jiným nebo - jak už jsem řekl - ve společenství. Silný motor společenství člověka nese. My ve farnosti máme společenství, které se schází jednou týdně a vytyčili si jako cíl přečíst Písmo během sedmi let…a úspěšně. Ale je to spíš výjimka, protože některé pasáže jsou opravdu hodně náročné a není jednoduché se jimi prokousat.
Jste v kontaktu s úspěšnými čtenáři, ale máte představu o úskalích, se kterými se lidé nejčastěji při četbě Bible potýkají?
Mezi úskalí patří určitě amorální příběhy Starého zákona o různých vraždách, podvodech, machinacích, jak dosáhnout kýženého potomka, všechny zdlouhavé bitvy, únavné rodokmeny... To všechno bez výkladu zůstane pouhou literou. Ale určitě i u proroků je těžké číst bez znalosti historického pozadí. To se člověk ztrácí. Nejlepší je mít při ruce dobrý výklad nebo aspoň úvod, aby člověk věděl, ke komu prorok promlouvá v jakém kontextu. Další obtíží při četbě je odlišný slovník, který je použit v Bibli. Například pro slovo „spravedlnost“, u kterého máme pocit, že mu rozumíme. K porozumění biblického jazyka mohou posloužit opět výklady, biblické slovníky nebo biblické hodiny. Člověka samotného často nenapadne, že v termínech, které zná, může být nějaká potíž. Má pocit, že textu rozumí.
Určitý problém může vzniknout také u lidí, kteří chodí do kostela a z kázání mají mnoho věcí v hlavě. Při četbě pak mají pocit, že obsahu rozumí, ale ve skutečnosti jde třeba o text s přidanou katechismovou nadstavbou, není to ovšem přímo přiléhavý výklad. To je docela obvyklé, že se v kázáních nevykládá přímo Písmo, ale spíš aktualizace. Některé jsou už dost
vžité a lidé už se pak naučí takto uvažovat. Tím se význam Písma trochu posouvá.
Jak se tedy díváte na nutnost aktualizace textu? Nebo by se měl člověk spíše učit slovník, ve kterém je Bible psaná?
I to, i to. Od chytrých lidí jsem přejal myšlenku, jak by měl člověk při četbě postupovat. V první řadě by se měl čtenář pokusit pochopit, co text říká sám o sobě. Být pozorný vůči textu a kontextu. Co předchází, co následuje, na co pisatel reaguje. Co znamenal tehdy, pro tehdejší adresáty a pak by měl následovat druhý krok, co znamená pro nás.
Chápu, že to dá trochu práce, ale třeba právě ve společenství nebo na biblické hodině je pro to určitě vhodný prostor. Takový je podle mě ideál, to je ta správná metoda, jinak člověk text snadno překroutí.
Společenství, biblické hodiny, výkladový slovník… Není skoro nebezpečné číst Písmo sám? Neriskuje člověk vlastním výkladem příliš velký posun významu?
Tohoto nebezpečí si byli lidé vědomi už ve středověku, když se začali množit reformátoři a chtěli vkládat Písmo do rukou všech lidí. Katolická církev na to reagovala s tím, že Písmo má být opatřené vždy určitým výkladem a poznámkami a že jen oficiální text v latině je ten správný. Teprve díky druhému vatikánskému koncilu jsme odkryli, že Písmo skutečně patří všem lidem do ruky a že Písmo má být s poznámkami pod čarou a výkladovým aparátem. Ideálem je číst Písmo ve společenství, v jednotě s celou církví, ale chápu, že ne vždy se to podaří.
Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh je dost mocný a moudrý a dokáže člověka oslovit i přes špatný výklad, přes špatnou metodu nebo postup.
Jaký překlad byste doporučil?
Nejlepší je používat více překladů, člověk může porovnávat a každý překlad má něco do sebe. Krásné a paradoxní je, že náš malý český národ, ačkoli je zde málo křesťanů, má mnoho překladů.
Pokud se podíváme na ty hlavní - liturgický překlad je poměrně čtivý, ale obzvlášť u Pavla málo přesný. Ekumenický překlad je přesnější, ale mnohdy používá archaický jazyk a na rozdíl od liturgického nemá poznámky pod čarou. Jazyk Jeruzalémské Bible je opět trochu archaický, ale tento překlad má poznámky pod čarou a úvody, což je plus. Pak máme nový překlad Bible pro 21. století, to je velmi živý jazyk, současný. Minusem může být ale zase skutečnost, že hlavní autor nebyl biblista, takže zde chybí určitá zkušenost v biblistice.
Takže nejlepší je mít více překladů a porovnávat, ale na to se zmůže opravdu jen malé procento čtenářů. Tak tedy mít k dispozici aspoň dva, tři překlady a porovnávat aspoň ty pasáže, které mě zajímají, kde jsou otazníky.
Čím tedy začít?
Pokud nemám nic přečteného tak pro začátek z Nového zákona Matoušovo evangelium, Lukášovo, Janovo, něco jednoduššího z Pavlovy školy - třeba list Efezanům, Filipanům, listy Korinťanům, Janovy listy. Ze Starého zákona potom žalmy, dobře srozumitelnou mudroslovnou literaturu – knihy Přísloví, Sírachovce, Moudrosti. Az proroků Izaijáše a Jeremiáše.
Anebo nejjednodušší je začít podle liturgie, jsou to texty stěžejní, klíčové, hodně silné a relativně srozumitelné. Díky tomu, že se čtou, jsou aspoň částečně v našich uších a srdcích. Z kázání k tomu máme určitá vodítka, myšlenky, náměty k přemýšlení a kromě toho nás může podporovat vědomí, že spolu se mnou tento text čte miliony lidí po světě. Nejsem v tom sám.
Jak velká část je v liturgických textech?
Nový zákon skoro celý, ale ze Starého jen asi jedna třetina.
Existují určitě části Bible, které jsou čteny a citovány velmi často, vedle toho jsou ale jiné úseky, které takovou pozornost nestrhávají. Jakou opomenutou část Písma byste rád vyzdvihl?
Velepíseň, Píseň písní. Tuto knihu můžeme chápat jednak jako opěvování krásy a lásky mezi mužem a ženou a zároveň ji můžeme chápat na rovině duchovní jako vztah mezi člověkem a Bohem nebo Kristem a církví, jak se to chápe v křesťanské tradici. Tento druhý duchovní výklad je však nutné brát s určitou špetkou zdravého rozumu, protože ne všechny části z této literatury jsou takto snadno vyložitelné. Takže tuto knihu bych doporučil objevit. I pro mladé, i pro starší.
Ataké Janovo evangelium, není tak těžké a přitom je strašně bohaté. To bych viděl jako pramen živé vody pro naše společenství.
Jak nahlížíte na význam Bible mezi nevěřícími? Má smysl číst jí jen jako součást kulturního kontextu, jen jako literu?
Určitě je lepší Bibli znát než neznat. Ale bylo by dobré mít k tomu nějakou čítanku, protože celou Bibli přečíst je obtížné pro věřící, natož pro člověka, který s vírou nemá nic společného. Ale setkal jsem se i s lidmi, kteří před konverzí přečetli velkou část Bible.
A jaká část Bible je pro Vás osobně důležitá?
Je to text, který jsem měl i na primičním obrázku Ozeáš 11, 1 – 4.
Ajinak z dalšího Janovo evangelium a Janovy listy, které koneckonců učím i na fakultě.
Barbora Hronová
(s dovolením převzato z časopisu hradecké diecéze IKD 9/2010)
Rozpis na 560. den čtení Přehled čtení„Dobrý Bože, mnoho už bylo řečeno a napsáno.
Tvé slovo je však jiné než všechna ostatní slova. Je to slovo, které se týká mého života, slovo, které povzbuzuje, slovo, které je výstižné. Je živé a vede k jednání.
Bože, ať zaslechnu co říkáš a jednám podle toho.
Amen.“Žalmy, Úvod ke knize Žalmů
1. Úvodní charakteristika
Kniha žalmů, která je všeobecně považována za jeden z významných náboženských textů celého lidstva, spojuje modlitbu s osobním pátráním po Bohu a s lidskou touhou zakoušet jeho spásné působení.
2. Titul knihy, základní charakteristika a číslování žalmů
Žalmy jsou sbírkou 150 modliteb ve formě básní. V židovském kánonu patří mezi Spisy. Nejedná se o jediné žalmy ve SZ (srov. např. Ex 15,1-18; Dt 32; Sd 5; 1 Sam 2,1-11; 2 Sam 23,1-7; Iz 12; Jon 2,3-10; Jdt 16). Mnohé starozákonní knihy popř. části knih jsou prostoupeny jazykem žalmů (srov. např. Iz 40-55; Jer; Job). Knihu Pláč by bylo možné dokonce označit za druhou kanonickou Knihu žalmů.
Hebrejský název knihy této knihy je Tehillîm (Chvály): souhrnná charakteristika žalmů co do obsahu. V křesťanské tradici je obvyklé označení pro tuto knihu „Žalmy“. Slovo žalm pochází z řeckého výrazu psalmos (hebrejsky mizmór), který slouží k označení zpěvu s hudebním doprovodem na psaltériu (řecky: psalterion = strunný hudební nástroj): formální stránka žalmů.
Hebrejská bible má shodný počet žalmů jako řecký (Septuaginta) a latinský (Vulgáta) překlad, ale liší se v jejich číslování – jde o rozdíly dané spojením dvou žalmů v jeden nebo rozdělením jednoho na dva.
Hebrejská bible Řecký a latinský překlad
1 – 8 1 – 8
9 – 10 9
11 – 113 10 – 112
114 – 115 113
116,1 – 9 114
116,10 – 19 115
117 – 146 116 – 145
147,1 – 11 146
147,12 – 20 147
148 – 150 148 – 150
3. Struktura knihy
Žaltář 150 žalmů se členění skrze čtyři doxologické závěrečné formulace Žl 41,14; 72,18-19; 89,53; 106,48 do pěti „knih“. Toto rozdělení je poměrně pozdní (snad 3. stol. př. Kr.). Uspořádání díla do pěti částí, popř. do pěti knih je v židovské tradici oblíbené a zároveň programové, jak dosvědčují Tóra, Pláč a Etiopský Henoch.
4. Druhy žalmů
• Nářky: Vzývání Hospodinova jména s popisem stavu nouze, prosba o záchranu, vyznání důvěry, popř. příslib díků jako anticipace očekávané záchrany (např. Žl 6; 13).
• Prosebné žalmy: Úvodní prosba se zdůrazněním bezúhonnosti, ústřední prosba s obsáhlým líčením stavu nouze, závěrečná prosba s pohledem na nepřátele a přátele (např. Žl 5; 17).
• Hymny/chvalozpěvy: Výzva ke chvále Hospodina, odůvodnění a realizace velebení, závěr (např. Žl 113; 117).
• Díkůvzdání: Ohlášení díků (oslovení Boha „ty“), vyprávění o záchraně (oslovení Boha „ty“) a pozvání společenství připojit se k díkůvzdání Bohu (např. Žl 30; 116).
• Žalmy Siónu: Jedná se o kultovní hymny, které zpřítomňují chrám na Siónu, popř. v Jeruzalémě jako Boží město a které odtud oslavují Boha potírajícího chaos (např. Žl 46; 47; 48).
• Královské žalmy: Jedná se o původně rituální kompozice, které souvisí s rozličnými slavnostmi jeruzalémského království – intronizace; svatba; oslava výročí (např. Žl 2; 45; 72; 89; 110).
• Mudroslovné žalmy: Nejsou přísně vzato modlitbami, avšak meditacemi o zdaru života, o údělu dobrých a zlých, o stvoření a o zákonu (např. Žl 1; 49; 73; 112).
• Historické žalmy: Nejde o útvary, které by epicky popisovaly historické události ze života izraelského národa, ale o skladby, ve kterých je oslavována Hospodinova dobrota a všemohoucnosti, které vyvolený lid poznával v častých Božích zásazích do jeho dějin. Mocné činy minulosti jsou připomínány, aby posilovaly důvěru v přítomnosti (srov. např. Žl 105; 135; 136).
5. Charakteristické rysy biblické poezie
• Hebrejská poezie se odlišuje jak od dnešních forem, tak i od klasických forem poezie řecké nebo latinské: Neobsahuje rýmy, nýbrž ji charakterizuje rytmus. Není vytvářena střídáním dlouhých a krátkých slabik, jak je tomu v klasické poezii, ale je vytvářena slovním přízvukem.
• Dalším hlavním rysem biblické poezie je paralelismus, který může být
– synonymický (myšlenka v první části je opakována v části druhé, avšak jinými slovy)
• Žl 8,5: „Co je člověk, že na něho myslíš, * co je smrtelník, že se o něho staráš?“
– nebo antitetický (druhá část verše je opakem části první)
• Žl 20,9: „Tamti se zhroutili a padli, * my však stojíme a vytrváme!“
– nebo syntetický (myšlenka obsažená v první části je v části druhé rozvinuta)
• Žl 9,18: „Ať se hříšní stáhnou do podsvětí, * všichni pohané, kteří nedbají o Boha.“
• Na některých místech se opakuje poslední verš sloky, čímž vzniká refrén. Srov. např. Žl 42,6 a 12.
– Žl 42,6 : „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“
– Žl 42,12: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“
• Zvláštností některých žalmů je tzv. akrostich, tzn. že jejich jednotlivé verše začínají písmeny, jak po sobě následují v hebrejské abecedě. Jsou to tzv. abecední (alfabetické) žalmy, např. Žl 111 a 112.
6. Teologie žalmů – obraz Boha
• Bůh je aktivně a skutečně přítomen ve stvořeném světě i v životě lidí.
• On je Bůh živý a zdroj veškerého života, věčný, neměnitelný a všudypřítomný.
• Zvláštní vlastností Boha je jeho svatost a sláva.
• Bůh Stvořitel (Žl 8).
• Boží prozřetelnost – starostlivost, ochrana: Bůh je představen jako „útočiště“, „pevnost“, „skála“, „štít“, „hrad“.
• Bůh Spasitel – v žalmech a v prorockých knihách jde o nejčastější pojmenování Boha, zejména v ustáleném oslovení: „Bože, moje spáso“ (Žl 27,9; 38,23; 51,16; 88,2; 140,8), „Bože, naše spáso“ (Žl 65,6; 79,9; 85,5).
7. Vznik knihy
Kniha žalmů má dlouhé a komplexní dějiny vzniku. Při jejím utváření sehrály zásadní roli rozličné dílčí sbírky, které měly vždy vlastní dějiny vzniku a vlastní teologický profil. V souvislosti se vznikem těchto dílčích sbírek obdržely jednotlivé žalmy dodatečně nadpisy. Na základě nadpisů lze stanovit v Žaltáři následující dílčí sbírky: Žaltář Davidův (Žl 3-41; 51-72; 108-110; 138-145); Žaltář Asafův (Žl 50; 73-83); Žaltář Korachův (Žl 42-49; 84-85; 87-88); Žaltář Hospodina – Krále (Žl 93-100); tzv. pesachový halel (Žl 113-118); Poutní žaltář (Žl 120-134).
Svou konečnou podobu obdržela Kniha žalmů v 2. polovině 2. století př. Kr. V této době mohla vzniknout rovněž představa o Davidovi jako autorovi celého Žaltáře. Davidovo autorství je obvyklá pseudoepigrafie, v níž král proslulý svými hudebními vlohami (srov. 1 Sam 16) a organizací liturgické hudby (srov. 1 Kron 16) figuruje jako emblematická postava dodávající celé sbírce nejvyšší autoritu. V 2 Sam 23,1 je David představen jako „líbezný pěvec žalmů Izraele“.
8. Význam
Kniha žalmů je nejčastěji citovanou starozákonní knihou v Novém zákoně (celkem 110 přímých citátů). Žádná jiná starozákonní kniha se v dějinách církve netěšila tak velkému zájmu a vysokému hodnocení jako Kniha žalmů. Sv. Augustin (354 – 430), biskup z Hippa, o Knize žalmů prohlašuje „Můj žaltář, moje radost“ (En. in Ps. 137,3; PL 37,1775). Alexandrijský biskup Atanáš (kolem r. 298 – 373) o ní prohlašuje: „Je jako zahrada, která má v sobě plody všech ostatních starozákonních knih, neboť jim propůjčuje vybranou chuť poezie, ale také má své plody vlastní.“ (List Marcellinovi; PG 27,12). Cassiodorus (kolem 485 – kolem 580), římský křesťanský filosof, encyklopedista a mnich, o Knize žalmů tvrdí, že je „pokladnice celého božského Písma“ (Expositio Psalmorum; CCh.SL 98,647,5). Podobným způsobem pak hodnotí Knihu žalmů Martin Luther (1483 – 1546), zakladatel protestantismu, jenž ji přirovnává k „malé Bibli“ či „enchiridionu“ (Zweite Vorrede auf den Psalter; 1528). V neposlední řadě je zapotřebí uvést, že jak v západní církvi, tak rovněž ve východní církvi tvoří žalmy páteř liturgie hodin.
autor: Josef Hřebík
Žalmy, kapitola 132
1 Poutní píseň.
Hospodine, rozpomeň se na Davida,
na veškerou jeho usilovnou péči,
2 jak se zapřisáhl Hospodinu,
zavázal se slibem Přesilnému Jákobovu:
3 „Nevejdu do stanu svého domu,
nevstoupím na rohož svého lože,
4 očím nedopřeji spánku
ani víčkům podřímnutí,
5 dokud nenaleznu Hospodinu místo,
příbytek Přesilnému Jákobovu!“
6 A hle, v Efratě jsme o ní uslyšeli,
našli jsme ji na Jaarských polích.
7 Vstupme do jeho příbytku,
klanějme se před podnožím jeho nohou.
8 Povstaň, Hospodine, k místu svého odpočinku,
ty sám i schrána tvé moci!
9 Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost,
tvoji věrní ať plesají.
10 Pro Davida, svého služebníka,
neodmítej svého pomazaného.
11 Hospodin přísahal Davidovi na svou věrnost –
nevezme to nazpět:
„Toho, jenž vzejde z tvých beder,
dosadím po tobě na trůn.
12 Dodrží-li tvoji synové mou smlouvu
i toto mé svědectví, jemuž je budu učit,
navždy budou též jejich synové
sedat na tvém trůnu.“
13 Hospodin si totiž zvolil Sijón,
zatoužil jej mít za sídlo:
14 „To je místo mého odpočinku navždy,
usídlím se tady, neboť po něm toužím.
15 Jeho stravě budu hojně žehnat,
jeho ubožáky budu sytit chlebem.
16 Jeho kněžím dám za oděv spásu,
jeho věrní budou zvučně plesat.
17 Zde dám pučet Davidovu rohu,
svému pomazanému budu pečovat o planoucí světlo.
18 Jeho nepřátelům dám za oděv hanbu,
ale na něm se bude jeho čelenka třpytit.“
„Ježíši, božský učiteli, ty máš slova věčného života.
Věřím, Pane, že jsi Pravda, ale rozmnož moji víru.
Miluji tě, Pane, který jsi naše Cesta.
Ty nás zveš, abychom dokonale zachovávali tvoje příkazy.
Pane, živote náš, klaním se ti, chválím tě a děkuji ti za dar Písma svatého. Dej, ať dokážu zachovávat tvoje slova ve své mysli a uvažovat o nich ve svém srdci.
Amen.“Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.
1. Úvodní charakteristika
Kniha žalmů, která je všeobecně považována za jeden z významných náboženských textů celého lidstva, spojuje modlitbu s osobním pátráním po Bohu a s lidskou touhou zakoušet jeho spásné působení.
2. Titul knihy, základní charakteristika a číslování žalmů
Žalmy jsou sbírkou 150 modliteb ve formě básní. V židovském kánonu patří mezi Spisy. Nejedná se o jediné žalmy ve SZ (srov. např. Ex 15,1-18; Dt 32; Sd 5; 1 Sam 2,1-11; 2 Sam 23,1-7; Iz 12; Jon 2,3-10; Jdt 16). Mnohé starozákonní knihy popř. části knih jsou prostoupeny jazykem žalmů (srov. např. Iz 40-55; Jer; Job). Knihu Pláč by bylo možné dokonce označit za druhou kanonickou Knihu žalmů.
Hebrejský název knihy této knihy je Tehillîm (Chvály): souhrnná charakteristika žalmů co do obsahu. V křesťanské tradici je obvyklé označení pro tuto knihu „Žalmy“. Slovo žalm pochází z řeckého výrazu psalmos (hebrejsky mizmór), který slouží k označení zpěvu s hudebním doprovodem na psaltériu (řecky: psalterion = strunný hudební nástroj): formální stránka žalmů.
Hebrejská bible má shodný počet žalmů jako řecký (Septuaginta) a latinský (Vulgáta) překlad, ale liší se v jejich číslování – jde o rozdíly dané spojením dvou žalmů v jeden nebo rozdělením jednoho na dva.
Hebrejská bible Řecký a latinský překlad
1 – 8 1 – 8
9 – 10 9
11 – 113 10 – 112
114 – 115 113
116,1 – 9 114
116,10 – 19 115
117 – 146 116 – 145
147,1 – 11 146
147,12 – 20 147
148 – 150 148 – 150
3. Struktura knihy
Žaltář 150 žalmů se členění skrze čtyři doxologické závěrečné formulace Žl 41,14; 72,18-19; 89,53; 106,48 do pěti „knih“. Toto rozdělení je poměrně pozdní (snad 3. stol. př. Kr.). Uspořádání díla do pěti částí, popř. do pěti knih je v židovské tradici oblíbené a zároveň programové, jak dosvědčují Tóra, Pláč a Etiopský Henoch.
4. Druhy žalmů
• Nářky: Vzývání Hospodinova jména s popisem stavu nouze, prosba o záchranu, vyznání důvěry, popř. příslib díků jako anticipace očekávané záchrany (např. Žl 6; 13).
• Prosebné žalmy: Úvodní prosba se zdůrazněním bezúhonnosti, ústřední prosba s obsáhlým líčením stavu nouze, závěrečná prosba s pohledem na nepřátele a přátele (např. Žl 5; 17).
• Hymny/chvalozpěvy: Výzva ke chvále Hospodina, odůvodnění a realizace velebení, závěr (např. Žl 113; 117).
• Díkůvzdání: Ohlášení díků (oslovení Boha „ty“), vyprávění o záchraně (oslovení Boha „ty“) a pozvání společenství připojit se k díkůvzdání Bohu (např. Žl 30; 116).
• Žalmy Siónu: Jedná se o kultovní hymny, které zpřítomňují chrám na Siónu, popř. v Jeruzalémě jako Boží město a které odtud oslavují Boha potírajícího chaos (např. Žl 46; 47; 48).
• Královské žalmy: Jedná se o původně rituální kompozice, které souvisí s rozličnými slavnostmi jeruzalémského království – intronizace; svatba; oslava výročí (např. Žl 2; 45; 72; 89; 110).
• Mudroslovné žalmy: Nejsou přísně vzato modlitbami, avšak meditacemi o zdaru života, o údělu dobrých a zlých, o stvoření a o zákonu (např. Žl 1; 49; 73; 112).
• Historické žalmy: Nejde o útvary, které by epicky popisovaly historické události ze života izraelského národa, ale o skladby, ve kterých je oslavována Hospodinova dobrota a všemohoucnosti, které vyvolený lid poznával v častých Božích zásazích do jeho dějin. Mocné činy minulosti jsou připomínány, aby posilovaly důvěru v přítomnosti (srov. např. Žl 105; 135; 136).
5. Charakteristické rysy biblické poezie
• Hebrejská poezie se odlišuje jak od dnešních forem, tak i od klasických forem poezie řecké nebo latinské: Neobsahuje rýmy, nýbrž ji charakterizuje rytmus. Není vytvářena střídáním dlouhých a krátkých slabik, jak je tomu v klasické poezii, ale je vytvářena slovním přízvukem.
• Dalším hlavním rysem biblické poezie je paralelismus, který může být
– synonymický (myšlenka v první části je opakována v části druhé, avšak jinými slovy)
• Žl 8,5: „Co je člověk, že na něho myslíš, * co je smrtelník, že se o něho staráš?“
– nebo antitetický (druhá část verše je opakem části první)
• Žl 20,9: „Tamti se zhroutili a padli, * my však stojíme a vytrváme!“
– nebo syntetický (myšlenka obsažená v první části je v části druhé rozvinuta)
• Žl 9,18: „Ať se hříšní stáhnou do podsvětí, * všichni pohané, kteří nedbají o Boha.“
• Na některých místech se opakuje poslední verš sloky, čímž vzniká refrén. Srov. např. Žl 42,6 a 12.
– Žl 42,6 : „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“
– Žl 42,12: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“
• Zvláštností některých žalmů je tzv. akrostich, tzn. že jejich jednotlivé verše začínají písmeny, jak po sobě následují v hebrejské abecedě. Jsou to tzv. abecední (alfabetické) žalmy, např. Žl 111 a 112.
6. Teologie žalmů – obraz Boha
• Bůh je aktivně a skutečně přítomen ve stvořeném světě i v životě lidí.
• On je Bůh živý a zdroj veškerého života, věčný, neměnitelný a všudypřítomný.
• Zvláštní vlastností Boha je jeho svatost a sláva.
• Bůh Stvořitel (Žl 8).
• Boží prozřetelnost – starostlivost, ochrana: Bůh je představen jako „útočiště“, „pevnost“, „skála“, „štít“, „hrad“.
• Bůh Spasitel – v žalmech a v prorockých knihách jde o nejčastější pojmenování Boha, zejména v ustáleném oslovení: „Bože, moje spáso“ (Žl 27,9; 38,23; 51,16; 88,2; 140,8), „Bože, naše spáso“ (Žl 65,6; 79,9; 85,5).
7. Vznik knihy
Kniha žalmů má dlouhé a komplexní dějiny vzniku. Při jejím utváření sehrály zásadní roli rozličné dílčí sbírky, které měly vždy vlastní dějiny vzniku a vlastní teologický profil. V souvislosti se vznikem těchto dílčích sbírek obdržely jednotlivé žalmy dodatečně nadpisy. Na základě nadpisů lze stanovit v Žaltáři následující dílčí sbírky: Žaltář Davidův (Žl 3-41; 51-72; 108-110; 138-145); Žaltář Asafův (Žl 50; 73-83); Žaltář Korachův (Žl 42-49; 84-85; 87-88); Žaltář Hospodina – Krále (Žl 93-100); tzv. pesachový halel (Žl 113-118); Poutní žaltář (Žl 120-134).
Svou konečnou podobu obdržela Kniha žalmů v 2. polovině 2. století př. Kr. V této době mohla vzniknout rovněž představa o Davidovi jako autorovi celého Žaltáře. Davidovo autorství je obvyklá pseudoepigrafie, v níž král proslulý svými hudebními vlohami (srov. 1 Sam 16) a organizací liturgické hudby (srov. 1 Kron 16) figuruje jako emblematická postava dodávající celé sbírce nejvyšší autoritu. V 2 Sam 23,1 je David představen jako „líbezný pěvec žalmů Izraele“.
8. Význam
Kniha žalmů je nejčastěji citovanou starozákonní knihou v Novém zákoně (celkem 110 přímých citátů). Žádná jiná starozákonní kniha se v dějinách církve netěšila tak velkému zájmu a vysokému hodnocení jako Kniha žalmů. Sv. Augustin (354 – 430), biskup z Hippa, o Knize žalmů prohlašuje „Můj žaltář, moje radost“ (En. in Ps. 137,3; PL 37,1775). Alexandrijský biskup Atanáš (kolem r. 298 – 373) o ní prohlašuje: „Je jako zahrada, která má v sobě plody všech ostatních starozákonních knih, neboť jim propůjčuje vybranou chuť poezie, ale také má své plody vlastní.“ (List Marcellinovi; PG 27,12). Cassiodorus (kolem 485 – kolem 580), římský křesťanský filosof, encyklopedista a mnich, o Knize žalmů tvrdí, že je „pokladnice celého božského Písma“ (Expositio Psalmorum; CCh.SL 98,647,5). Podobným způsobem pak hodnotí Knihu žalmů Martin Luther (1483 – 1546), zakladatel protestantismu, jenž ji přirovnává k „malé Bibli“ či „enchiridionu“ (Zweite Vorrede auf den Psalter; 1528). V neposlední řadě je zapotřebí uvést, že jak v západní církvi, tak rovněž ve východní církvi tvoří žalmy páteř liturgie hodin.
autor: Josef Hřebík
1 Poutní píseň.
Hospodine, rozpomeň se na Davida,
na veškerou jeho usilovnou péči,
2 jak se zapřisáhl Hospodinu,
zavázal se slibem Přesilnému Jákobovu:
3 „Nevejdu do stanu svého domu,
nevstoupím na rohož svého lože,
4 očím nedopřeji spánku
ani víčkům podřímnutí,
5 dokud nenaleznu Hospodinu místo,
příbytek Přesilnému Jákobovu!“
6 A hle, v Efratě jsme o ní uslyšeli,
našli jsme ji na Jaarských polích.
7 Vstupme do jeho příbytku,
klanějme se před podnožím jeho nohou.
8 Povstaň, Hospodine, k místu svého odpočinku,
ty sám i schrána tvé moci!
9 Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost,
tvoji věrní ať plesají.
10 Pro Davida, svého služebníka,
neodmítej svého pomazaného.
11 Hospodin přísahal Davidovi na svou věrnost –
nevezme to nazpět:
„Toho, jenž vzejde z tvých beder,
dosadím po tobě na trůn.
12 Dodrží-li tvoji synové mou smlouvu
i toto mé svědectví, jemuž je budu učit,
navždy budou též jejich synové
sedat na tvém trůnu.“
13 Hospodin si totiž zvolil Sijón,
zatoužil jej mít za sídlo:
14 „To je místo mého odpočinku navždy,
usídlím se tady, neboť po něm toužím.
15 Jeho stravě budu hojně žehnat,
jeho ubožáky budu sytit chlebem.
16 Jeho kněžím dám za oděv spásu,
jeho věrní budou zvučně plesat.
17 Zde dám pučet Davidovu rohu,
svému pomazanému budu pečovat o planoucí světlo.
18 Jeho nepřátelům dám za oděv hanbu,
ale na něm se bude jeho čelenka třpytit.“