Květná neděle – cyklus A

Na Jafské ulici

Míjíme autobusovou zastávku na Jafské ulici v Jeruzalémě naproti Nové bráně Starého města. Před několika lety – jak říká průvodce – tu palestinský sebevražedný atentátník odpálil v autobusu nálož a při explozi zemřelo na dvacet lidí. Město má více takových míst. Nejsou ale vů­bec označena a smrt nevinných obětí se tu nijak nepřipomíná. Přesto jsou tato tragická místa v paměti obyvatel Svatého města dobře uchována. Památníčky a pamětní desky připomínající jednotlivé útoky palestinských teroristů by byly vnímány nepřítelem jako pocta teroristickým se­bevrahům, které Palestinci a jejich rodiny považují za mučedníky. Jaké jsou perspektivy výcho­disek z této temnoty násilí a krutosti?

Hovořím se Samirem Chalílem Samirem, jezuitou arabského původu a skvělým odborníkem na křesťansko-muslimský dialog. Samir říká, že palestinský terorismus čerpá zásadně ze dvou zdrojů: jedním je palestinsko-židovský konflikt, druhým a mnohem závažnějším je vážná krize islámu samého. Všichni autoři píšící na toto téma zdůrazňují, že radikální větev islámu není s to integrovat současnost, kterou Západ učinil obecnou hodnotou lidstva: osobní svobodu, důstojnost lidského jedince, rovnost muže a ženy, demokratický způsob vládnutí, oddělení náboženství od politiky. Odpovědí na tuto bezradnost je – podle jezuitova názoru – pokus vést se Západem totální válku.

Samir Chalíl Samir dále zdůrazňuje, že je zapotřebí jasně odlišovat islám jakožto náboženství od islamismu, což je radikální křídlo islámu. Islamismus se snaží vnutit celému světu muslimský světonázor a eliminovat všechno, co jím není, bez ohledu na různorodost kultur a náboženského vyznání jednotlivých národů. Západ se ve vztahu k islámu musí dožadovat spravedlivého partnerství a rovného přístupu ke všem národům. Nelze používat dvojího metru:

jednoho pro muslimy a jiného pro křesťany, židy, hinduisty a vyznavače všech ostatních nábo­ženství. Ve jménu politické korektnosti a špatně chápaného „svatého míru“ Západ nesmí upustit od požadavku respektování lidské důstojnosti a úcty k člověku, jež byla vypracována pod vlivem evangelia, jak říká Samir. Pochlebování některých západních intelektuálů islamismu (je třeba odlišovat islamismus od islámu ) je projevem slabosti a strachu. Připomíná pochlebování stalinskému režimu ve třicátých letech minulého století. Západní civilizace prožívá vlastní krizi, která se projevuje především v náboženském a mravním relativismu. Pokud si Západ se svými křesťanskými kořeny hlouběji neuvědomí vlastní identitu, hrozí mu dlouhé období barbarství. Věřím v možnost bratrství mezi křesťany a muslimy, vyznává arabský jezuita, a proto bojuji proti islamismu, ale vyhledávám dialog s islámem.

Ježíš vstupuje do Jeruzaléma. Zástup učedníků jej slavnostně doprovází. Rozprostírají před Ním pláště, mluví o zázracích, které učinil, a zvedá se volání: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ (Lk 19,38).Zástup, oslavy, chvály, dobrořečení, pokoj: je cítit atmosféra radosti. Ježíš probudil v srdci mnohé naděje zvláště mezi skromnými, obyčejnými, nemajetnými, opomíjenými lidmi, se kterými svět nepočítá. Uměl chápat lidskou ubohost, ukázal milosrdnou tvář Boha, který se sklání, aby uzdravil tělo i duši.

Toto je Ježíš. To je Jeho srdce, které hledí na nás všechny, na naše choroby, naše hříchy. Ježíšova láska je obrovská. A s touto láskou vstupuje do Jeruzaléma a hledí na nás všechny. Je to nádherná scéna plná světla, světla Ježíšovy lásky, která vychází z Jeho srdce. Scéna plná radosti a sváteční nálady.

Na začátku mše jsme to zopakovali také my. Pozvedli jsme svoje palmové a olivové ratolesti. Také my jsme přijali Ježíše; také my jsme projevili svoji radost z toho, že jej doprovázíme, víme, že je nám nablízku, je přítomen v nás a mezi námi jako přítel, jako bratr, jako král, tedy jako zářivý maják našeho života. Ježíš je Bůh, ale snížil se, aby putoval spolu s námi. Osvěcuje naše putování. A takto jsme Jej dnes přijali. A to je první slovo, které bych vám chtěl říci: radost! Nikdy nebuďte smutnými lidmi, to křesťan nikdy nemůže být! Nenechte se nikdy pohltit sklíčeností! Naše radost se nerodí z toho, že vlastníme spoustu věcí, ale rodí se z toho, že jsme se setkali s Ježíšem, který je mezi námi; rodí se z poznání, že s Ním nejsme nikdy sami, ani v těch nejtěžších chvílích, když na životní cestě potkáváme problémy a překážky, které se zdají nepřekonatelné a je jich mnoho!
V těchto chvílích přichází nepřítel, ďábel, často přestrojený za anděla světla, a zákeřně nám podává svoje slovo. Nenaslouchejte mu! Následujme Ježíše! Doprovázíme a následujeme Ježíše, ale především víme, že On doprovází nás a nese nás na svých ramenou. V tom spočívá naše radost, naděje, kterou máme vnášet do tohoto světa. Prosím vás, nenechte se okrást o naději! Nenechte ukrást naději, kterou nám dává Ježíš.

 

 

 

 

 

„Hosana“ čeká na naši odezvu

Udeřila hodina Synova návratu k Otci. Dnes se Pán vydává na cestu, ne jako Eliáš s hořícím vozem a ohnivými koni, nýbrž na dopravním prostředku chudých lidí, na oslu. S volem a oslem tenkrát v Betlémě začal, s oslem teď v Jeruzalémě končí.

Protože je Pán „shůry“, zaujal u nás nejspodnější místo. Láska je vždycky dole. Tak nám Pán při mytí nohou ukázal, kde je jeho životní místo: u nohou jeho učedníků. Proto skutečně a doslova „přebýval mezi námi“. Proto vjel na Květnou neděli do Svatého města na jezdeckém zvířeti nejnižší kategorie. Proto stanul na Velký pátek pod křížem, aby všechno, i to nejspodnější, vzal na sebe, aby vše přijal a vzal s sebou k Otci. Tak je nám už teď  – a definitivně – odebráno vše tíživé, neboť on už to převzal.

Aby to lidé mohli zakusit, hledá dnes Pán Šimona z Kyrény, jenž jako by vložil svá ramena pod kříž bratří a sester, který je a také vždy zůstane i křížem Mistrovým. Šimon z Kyrény je prvním následovníkem oslátka z Květné neděle. Je Kristovým nosičem břemen na jeho křížové cestě.

Protože Pán je všemohoucí, stává se bezmocným, aby nás uschopnil ke službě jemu. Nepřijíždí tudíž na opancéřovaném oři, nýbrž na mladém oslátku. Lidé se osvobozují z tísně tím, že utiskují druhé. Vymazávají z pamětí rány, které utržili, tím, že rozdávají rány kolem sebe. Nespravedlnost je v oběhu jako měna, která není konvertibilní: člověk ji vydává, jak ji dostal. V Kristu ale je konvertibilní, je směnná. Neboť namísto utržených ran rozdává odpuštění. Přijímá utrpení a místo toho dává do oběhu nový, spásný prostředek: lásku. Utrpení je tak proměněno a odstraněno, aniž by bylo nutné utiskovat či odstraňovat člověka. Pod křížem bude stát Jan, učedník lásky, který v tomto ohledu porozuměl Mistru nejlépe. Žijeme ve světě pod křížem. Proto svět potřebuje „janovské“ lidi, kteří jsou zvláštním způsobem uschopněni milovat, kteří se nelekají oslovství lásky, jež z nás často dělá hlupáky, lidi, kteří se nechají využívat. „Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás“ (Jan 15,9). To dojemným způsobem ukazuje Květná neděle. Protože Pán je svobodný, může nás všechny zastupovat. Proto přijíždí bez ochranky a neprůstřelné limuzíny. Přichází zcela bezbranný na oslátku.

Čím je člověk svobodnější, tím účinnější je jeho zástupná moc. Pak se totiž může zastat druhých a nemusí se bez přestání zastávat jenom sebe, nemusí bojovat jen za své vlastní uznání a jistoty. Kristus zůstává i v poutech svobodný: i přibitý na kříž se zasazuje za zločince, ještě z kříže osvobozuje svou matku ve prospěch lidí z její mateřské starosti o syna, když jí říká: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19.26).

Církev potřebuje takové „mariánské“ lidi, kteří se zasazují za druhé, protože byli osvobozeni od sebe samých. Už při útěku do Egypta seděla Maria se svým synem na oslátku. Tady vzal Pán – ještě před Květnou nedělí – matku do své školy. Hosana Květné neděle čeká na naši odezvu: na Šimona z Kyreny, na Marii, na tebe a na mne.

 

Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním Ježíš, který ho miloval až k smrti na kříži. Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší…

V textu evangelií jsme ve známých postavách zastoupeni my osobně, přímo ve vztahu k naší spáse. Příčinou utrpení Krista jsou naše hříchy. Jednání lidí ze zástupu vstoupilo do historie, když se rodilo naše vykoupení. Biblické postavy představují nás, naše myšlenky, slova, skutky, vztahy, postoje, názory, priority života, cíl a smysl života…

Nezradil jen Jidáš. Nezrazujeme Ježíše také my? Nebyl to jen Petr, kdo zapřel. Petr zapřel ze strachu. Nezapíráme my z rozmaru, zlomyslnosti, naivity? Ježíše neodsoudil jen Pilát. Naše soudy jsou stejně zlé a hříšné, když saháme na čest a dobré jméno svých bližních. Nebyli to jen vojáci, kdo Ježíše bičovali, trním korunovali, posmívali se a křižovali. Co reklama, politika, znesvěcování neděle?

Ježíš však nebyl zcela osamocený. Jeho matka Maria, svatý Jan, Šimon, Veronika… I dnes máme v církvi ženy a muže, v manželství i zasvěcené, kteří opouštějí pohodlí a jdou sloužit těm, ve kterých vidí trpícího Krista. Kde jsem já, a kde chci být?

Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy, a zejména mladé jako jste vy, kteří nechtějí žít svůj život polovičatě, nýbrž mladé lidi, kteří jsou připraveni vydat svůj život v nezištné službě nejchudším a nejslabším bratřím, v následování Krista, který sám sebe daroval pro naši spásu. Na zlo, utrpení a hřích může Ježíšův učedník odpovědět jedině sebedarováním, včetně darování vlastního života podle Kristova vzoru – takový je postoj služby. Pokud někdo, kdo se nazývá křesťanem, nežije, aby sloužil, pak neslouží životu. A svým životem zapírá Ježíše Krista.

Tento večer, drazí mladí, vás Pán zve, abyste se stali protagonisty ve službě; chce z vás učinit konkrétní odpověď na potřeby a utrpení lidstva; chce, abyste byli znamením jeho milosrdné lásky pro naši dobu! Ke splnění tohoto poslání vám ukazuje cestu osobního závazku a sebeobětování – je to cesta kříže. Cesta kříže je cestou štěstí z následování Krista až na dno v často dramatických okolnostech každodenního života; je to cesta, která se neobává neúspěchů, marginalizace či samoty, protože dává lidskému srdci Ježíšovu plnost. Cesta kříže je cestou života a Božího stylu, kterým Ježíš umožňuje kráčet po stezkách občas rozdělené, nespravedlivé a zkažené společnosti.

Cesta kříže není nějaký sadomasochistický zvyk. Cesta kříže je jediná, která vítězí nad hříchem, zlem a smrtí, poněvadž ústí do zářivé radosti Kristova vzkříšení a otevírá obzory nového a plného života. Je to cesta naděje a budoucnosti. Kdo se jí ubírá velkodušně a s vírou, dává lidstvu naději a budoucnost. A já bych rád, abyste byli rozsévači naděje.

Drazí mladí, onoho Velkého pátku se mnozí učedníci vrátili domů zarmouceni, jiní raději odešli na venkov, aby zapomněli na kříž. Zeptám se vás na něco a je na každém z vás, abyste si na tu otázku odpověděli v tichu svého vlastního srdce: Jak se chcete dnes večer vrátit do svých domovů a míst svého pobytu? Jak se chcete vrátit dnes večer, abyste se setkali se sebou? Svět na nás hledí a je na každém z vás, abyste se s touto otázkou vyrovnali.