Písmo svaté ve společenství

Ne, Bibli ničím jiným nahradit nelze. Proč? Základní odpověď na tuto otázku je ukryta už v jejím samotném názvu. Bibli také často říkáme Boží slovo. Je to slovo, na kterém stojí celá víra křesťanů. Je Boží odpovědí na naše základní otázky: - jaký má lidský život smysl?; – odkud jsme se vzali a co bude po naší smrti?; – jak správně žít a jakými pravidly se při tom řídit?; – odkud se ve světě vzalo utrpení a smrt?; – jaký je Bůh a jeho vůle pro můj život?; – jak mohu Boha ve svém životě následovat?… Vidíme, že Bible nám skutečně nabízí odpověď na ty nejpodstatnější otázky, které asi každého člověka někdy napadnou. Častým omylem křesťanů ale je, že zůstanou jen u tohoto pohledu na Boží slovo. Tedy: čtu ho jen proto, abych se v něm něco dověděl. To je jistě správný důvod, ale zdaleka ne úplný. Může se totiž stát, že danému místu příliš nerozumím. Nebo jsem ho slyšel už mnohokrát. V takových případech mnozí Bibli odkládají. Zapomínají při tom na to podstatné – Boží slovo mě nejen informuje, ale také formuje. Jinak řečeno, v Bibli se nejen dovídám něco o své víře a o Bohu, ale její četba (pokud ji čtu s vírou) je vždy také modlitbou, skrze kterou mě Bůh pomalu (anebo i rychleji – to už nechme na něm…) proměňuje.

Velmi rozšířená a praktická je tzv. “Metoda sedmi kroků”. O jaké kroky se jedná?

1) Začneme krátkou modlitbou, při které poprosíme Ducha svatého, aby byl s námi, aby nás vedl a osvěcoval.

2) Čteme daný text (je velmi osvědčené vybrat si evangelium z nadcházející neděle – potom společné rozjímání slouží i jako příprava na nedělní bohoslužbu).

3) Čteme si text v tichu. Každý, koho osloví nějaké slovo nebo část věty, může tento úryvek nahlas přečíst a tím na něj “upozornit” ostatní.

4) Následuje chvíle úplně tiché četby a rozjímání. Vedoucí modlitby určí, jak dlouho budeme nad Božím slovem rozjímat. Podle zaměření skupiny to může být v rozmezí od dvou do dvaceti i více minut. Pokud ale začínáme, je lépe začít raději se “skromnějším” časem.

5) Vzájemně si sdělíme, co nás při četbě a rozjímání oslovilo. Při tom je třeba dbát na několik důležitých zásad: - Pokud možno mluvme o tom, co se dotklo nás osobně a nedělejme ze svých slov “kázání” o tom, co by “se mělo dělat” anebo co “dnes lidé dělají špatně” atd. – Zásadně se vyhýbejme tomu, abychom někoho skrze své “rozjímání” nenápadně napomínali. Případné problémy si vyříkejme otevřeně a nezneužívejme k tomu Boží slovo. – Snažme se vyhnout tomu, abychom nad Božím slovem začali diskutovat o různých možnostech výkladu atd. Je to z toho důvodu, abychom dokázali odlišit chvíli modlitby (kterou toto sdílení také má být) a chvíle “vzdělávací”, kdy nad něčím uvažujeme a diskutujeme. Navíc po takové byť i krátké diskusi se už těžko znovu začíná s osobnějším tónem při sdílení.

Na tato pravidla by měl dbát ten, kdo modlitbu řídí a pokud se začínáme příliš “rozjíždět”, měl by rozjímání jemně vrátit do správných kolejí.

6) Zakončíme modlitbou vlastními slovy a můžeme připojit i nějakou naučenou modlitbu.

7) A nyní v případě chuti a dostatku času můžeme nad daným textem ještě diskutovat, předkládat různé názory atd. Pozor na jednu věc – někdy se stane, že se ve skupině najdou dva nebo tři horliví diskutující, kteří si vůbec nevšimnou, že nad daným problémem rozmlouvají už příliš dlouho a tím ostatní zdržují. V takovém případě si mohou déle popovídat po skončení společného programu.

Tolik tedy k “Metodě sedmi kroků”. Můžeme si ji samozřejmě přizpůsobit, některé kroky (např. 3. a 7.) vynechat, ale zmíněné zásady je dobré dodržovat, abychom se učili o Písmu nejen mluvit, ale také se nad ním modlit.

Kromě této zmíněné metody modlitby nad Písmem ve společeství existují samozřejmě mnohé další, například:

Spontánní modlitba nad daným textem. Vybranou perikopu z Písma po krátké modlitbě přečteme, chvíli nad ní rozjímáme a potom se k Bohu obracíme se svými chválami, díky, prosbami za odpuštění, prosbami a přímluvami. V pokročilejších společenstvích taková modlitba může trvat i delší dobu (doba modlitby ať je předem alespoň přibližně určena) a je dobré, když se postupně snažíme jednotlivé kroky do sebe navzájem “nemíchat” (tj. do díků nepřidávat prosby apod.). Výrazem toho, že se jedná o společnou modlitbu, může být jednotné zakončení každé prosby, chvály atd., které všichni zopakují (“prosíme tě, vyslyš nás”, “děkujeme ti, Pane”…) Je také velmi dobré, i když někdy poměrně náročné, když se ve své modlitbě snažíme vycházet z přečteného úryvku z Bible.

Osobní svědectví. Každý, kdo chce a má odvahu, se může v rámci společenství s druhými podělit o to, které Boží slovo ho v poslední době povzbudilo, posílilo, pomohlo v nějakém rozhodnutí či rozhovoru… Zvláště zde, tedy v ochotě a schopnosti podat osobní svědectví o Božím působení v našem životě, mají naše katolická společenství velké rezervy. Je to škoda, protože skrze takové sdílení se můžeme navzájem velmi posilovat a povzbuzovat. K tomuto kroku je samozřejmě třeba, aby ve společenství panovala naprostá důvěra v to, že vše řečené zůstane jen mezi přítomnými účastníky setkání.

Slovo na rok. Toto “Slovo na rok” je zvykem vyprošovat si nejen ve společenstvích, ale i v některých farnostech či komunitách. Pořádající tým předem vypíše úryvky z Písma na lístečky. Tyto úryvky lze “získat” různě. Asi nejlepší je, když se pořádající tým nejdříve společně modlí a vyprošuje si jednotlivé úryvky z Písma, které si potom jednotliví účastníci buď vybavují ve své paměti nebo je nacházejí (cíleně, popř. spontánním otevíráním Písma). Úryvky je samozřejmě třeba také vybírat a rozlišovat – měly by být spíše povzbudivého rázu. Lístečky s vypsanými úryvky je při samotném vyprošování ve společenství či ve farnosti možné položit před oltář nebo před kříž. Po společné modlitbě potom mohou přistupovat všichni, kteří chtějí, a po chvilce modlitby si vytáhnout lístek s biblickým citátem s důvěrou, že je to slovo, kterým je Bůh v následujícím období chce doprovázet, posilovat a proměňovat.